Nizozemská revoluce (nizozemsky Nederlandse Opstand) neboli Nizozemská válka za nezávislost byl ozbrojený konflikt mezi Nizozemím a Španělskem druhé poloviny 16. století, v němž Nizozemsko získalo na Španělsku nezávislost.
Celý konflikt začal jako spor mezi panovníkem a šlechtickou elitou o výši zdanění. K tomu se přidružila náboženská otázka: Panovník Filip II. si přál vykořenit kalvinismus, zatímco obyvatelstvo toužilo po náboženské toleranci. Zprvu pouhý mocenský spor přerostl v násilí (1566) a posléze v ozbrojený konflikt (1572). Násilí bylo sice dočasně krvavě potlačeno velkým množstvím hrdelních rozsudků, ale všeobecný odpor trval i nadále. Program krále a stavovské opozice byl navzájem neslučitelný.
Přes všechny úspěchy královské moci nebyl odpor nikdy úplně potlačen. Ve vleklém konfliktu se na španělské straně ztratila vůle k totálnímu vítězství. Tvrdý muž, vévoda z Alby, místodržitel v letech 1567–1573, byl odvolán. Nicméně kompromis byl přijatelný pouze pro jih Nizozemí; sever pokračoval v občanské válce, v níž si nakonec nezávislost uhájil.
Příčiny vlevo|náhled|upright|Evropská území pod vládou španělského krále kolem roku 1580 (Nizozemí je vyznačeno světle zeleně) na mapě s dnešními státními hranicemi. Nizozemí se skládalo ze 17 provincií. Na jihu: Flandry, Brabantsko, Limbursko, Artois, Henegavsko, Namursko, Lucembursko, Horní Geldry. Na severu: Zeeland, Holand, Utrecht, Frísko, Groningen, Drenthe, Overijssel a Geldry. Nejvýznamnější provincií byly Flandry s centrem v Bruggách a Gentu a Brabantsko s centrem v Bruselu. V letech 1433–1477 bylo Nizozemí pod vládou burgundských vévodů. V roce 1463 ustavil Filip Dobrý generální stavy. Při jejich hlasování platila zásada jednomyslnosti. Generální guvernér (místodržitel) – regent – sídlil v Bruselu. Nejvyšší soudní dvůr sídlil v Mechelenu. Pro Holand, Zéland a Utrecht byl společný místodržitel.
V roce 1477 v bitvě u Nancy padl burgundský vévoda Karel Smělý. Jeho dědička, Marie Burgundská, si vzala Maxmiliána I. Habsburského, takže z burgundského dědictví připadlo Nizozemí Habsburkům. Nizozemci nebyli s vládou Habsburků spokojeni a rozpoutali řadu povstání. Nejvýznamnější bylo to, které v roce 1488 krvavě potlačil regent Maxmilián I. vpravo|náhled|upright|Filip II., (1556–1598) král španělský, vyobrazen ještě jako princ Po smrti Marie Burgundské v roce 1482 se vládcem Nizozemí stal její syn Filip I. Sličný. V roce 1496 si vzal Johanu Šílenou, čímž se Habsburkové stali dědici španělského trůnu. Filipův syn Karel V. zpočátku vládl v Nizozemí, ale pak se více soustředil na Španělsko. Při rozdělení habsburského rodu na španělskou a rakouskou větev zůstalo Nizozemí španělským Habsburkům. V říjnu 1555 abdikoval císař Karel V. v Nizozemí, v lednu 1556 ve Španělsku a v září 1556 v Říši. Jeho nástupcem se stal Filip II. (1556–1598).Uměl latinsky a některé další jazyky. V srpnu 1559 odjel z Nizozemí a už se do něj nikdy nevrátil. Zemi řídil ze Španělska. Regentkou neboli guvernérkou byla v letech 1559–1567 Markéta Parmská (1522–1586), nevlastní králova sestra.Pieter Geyl: History of the Dutch-Speaking peoples 1555-1648. Phoenix Press, London 2001. .
Se společenskou situací velice zamíchala reformace. Protestanti byli sice menšinou (podle odhadů tvořili ve velkých městech maximálně třetinuEncyclopaedia Britannica, The Netherlands, Development of Dutch humanism. [CD-ROM] Encyclopædia Britannica, Inc. 1997 ), ale byli vlivní. Vedle kalvinistů byli v Nizozemí i novokřtěnci (anabaptisté); luteránů nebylo mnoho. První kalvinisté v Nizozemí působili ve východním Frísku. Vedl je polský šlechtic Jan Łaski, který po šmalkaldské válce emigroval do Londýna, kde založil církev v exilu. Když v letech 1553–1558 v Anglii zuřila katolická reakce za Marie Tudorovny, Łaskovci se vrátili na kontinent, do Emdenu. Druhým centrem kalvinismu v Nizozemí byly Antverpy. Vůdcem valonských kalvinistů byl Guy de Bray. Ilustrativní, byť výjimečný, je příběh princeOttův slovník naučný XXVI, str. 692. Viléma Oranžského (1533–1584), který pocházel z německé luteránské rodiny Nasavských. Ve 12 letech se stal univerzálním dědicem rozsáhlých držav po svém strýci, princi René de Chalon. Protože tohoto významného dědictví se mohl ujmout jen katolík, byla Vilémovi od jeho 12 let určena výchova v cizině v katolickém duchu. Vilém byl vychováván nejprve v Bredě (od jara 1545), později v Bruselu. Od té doby byl nábožensky – konfesijně vlažný, ale největší sympatie měl pro luteránství.Encyclopaedia Britannica, William I. [CD-ROM] Encyclopædia Britannica, Inc. 1997
V Nizozemí měli naprostou převahu katolíci, na něž měla vliv tradice Erasma Rotterdamského.Encyclopaedia Britannica, Desiderius Erasmus, Influence and achievement. [CD-ROM] Encyclopædia Britannica, Inc. 1997 Situaci změnil tridentský koncil (1545–1547, 1551–1552 a 1562–1563). Jedním z jeho výsledků byla reorganizace církevní správy. Byl zvýšen počet biskupů a každý biskup měl mít teologické vzdělání, aby mohl účinněji bojovat s herezí. Tím dočasně nebylo místa pro syny velkých šlechticů. Biskupové měli i fakticky působit ve svém sídle. Nizozemí bylo dříve církevní provincií Remeše a Kolína. Bulou papeže Pavla IV. Super universos ze dne 12. května 1559 byla v Nizozemí založena tři arcibiskupství – Cambrai, Mechelen a Utrecht – a 15 biskupství, přičemž arcibiskup mechelenský byl primasem nizozemským. Stavové s tím nesouhlasili a postavili se do opozice.Ottův slovník naučný, heslo Granvella Antoine Perrenot, státník španělský.
Periodizace vlevo|náhled|upright|17 nizozemských provincií, dějiště války. Nakresleno jako belgický lev Podle jednoho pojetí bývá celý konflikt označován jako osmdesátiletá válka (1568–1648),Dějiny přírodních věd v českých zemích (22. část) . Polovina 17. stoletíHet begin van de Tachtigjarige Oorlog. Vier weken voor de slag bij Heiligerlee (23 april 1568) ale podle standardní periodizace autora monografie o nizozemské revoluci, Pietera Geyla, se nizozemská revoluce datuje do let 1555–1609. První fáze osmdesátileté války skončila podepsáním příměří, známého jako pax hispanica, v roce 1609. Druhé období se kryje s obdobím třicetileté války (1618–1648), když Nizozemí v roce 1621 opětovně vyhlásilo Španělsku válku. Obě války, osmdesátiletá i třicetiletá, byly následně uzavřeny jediným vestfálským mírem.
Úvodní fáze (1555–1572) V letech 1494–1559 válčila Francie se Španělskem o nadvládu nad Itálií. Nizozemí stálo přirozeně na straně Španělska, např. v bitvě u Saint-Quentinu (10. srpna 1557)Battle of St. Quentin (1557) Krieg Philipp II. gegen Heinrich II. vítězství španělských zbraní zajistil admirál hrabě van Hoorn (1518–1568), místodržitel Gelder a Zutphenu. Na uhrazení vysokých nákladů na válku Filip II. potřeboval peníze od stavů. Proto jejich představitele jmenoval rytíři řádu zlatého rouna (De Orde van het Gulden Vlies) a udělil jim místodržitelství, čímž získali křesla ve státní radě. Přesto se stavy odmítly nechat korumpovat a finanční pomoc ve válce odmítly. Náboženský neklid ve Francii a větší finanční vyčerpání však vedly k tomu, že Francie mírem v Cateau-Cambrésis (3. dubna 1559) uznala svou porážku. Stavové nyní požadovali stažení španělské posádky. vpravo|náhled|upright|Vilém I. Oranžský (1533–1584) Když Filip II. odjel do Španělska, jmenoval prezidentem státní rady a hlavním rádcem místodržitelky Markéty Parmské svého důvěrníka, jímž byl biskup arraský, Antoine Perrenot de Granvelle (1517–1586).Antoine Perrenot Cardinal de Granvella K jeho kruhu patřil i předseda tajné rady, fríský právník Viglius van Zuichem (1507–1577), a předseda finanční rady, hennegavský hrabě Charles de Berlaymont (1510–1578). V roce 1560 byl Granvelle jmenován arcibiskupem v Mechelenu, v roce 1561 kardinálem a v témže roce papež svou další bulou reformu církevní správy spustil.
Král prosazoval tvrdý postup a přímá závislost vlády na králi omezovala její prostor k manévrování. V roce 1562 princ oranžský, místodržitel Hollandu, Zeelandu a Utrechtu, a hrabě Lamoraal Egmont (1522–1568), místodržitel Flander a Artois, zformovali ligu proti kardinálovi – Ligu vysoké šlechty, kterou podporovala nobilita, kněžstvo a města. Vilém Oranžský a hrabě Peter Mansfeldt, důvěrník Markéty Parmské, byli Němci, ostatní většinou Valoni.Geyl, op. cit., p. 76. Granvellova činnost vyvolávala obecnou nespokojenost a v březnu 1563 dal Vilém Oranžský, Egmont a Hoorn ultimátum králi, aby odvolal Granvella. Ten tak v roce 1564 nakonec učinil.v níž
Výsledky tridentského koncilu Nizozemci odmítli a přáli si náboženskou svobodu (Nizozemí bylo součástí Říše, v níž platil augšpurský mír). Vilém Oranžský, Egmont a Hoorn resignovali ze státní rady a v jejich záměrech je podporovalo lidové hnutí. V červenci 1565 kalvinisté na tajné schůzce ve Spa dohodli připravit vznik opozičního spolku. V listopadu 1565 se konala svatba vnuka papeže, syna regentky a potomního vévody, Alexandra z Parmy (1545–1592) s portugalskou infantkou Marií.The Rise of the Dutch Republic — Complete (1555-66) by John Lothrop Motley Do Bruselu se sjela všechna šlechta, která svatbu využila k tomu, aby založila Kompromis bredský neboli Ligu nobility, spojení opoziční vysoké a nízké šlechty. K zakladatelům Kompromisu patřil mladší bratr Viléma Oranžského, hrabě Lodewijk van Nassau–Dillenburg (1538–1574), hrabě van den Bergh a hrabě Hendrik van Brederode. Vilém Oranžský nebyl členem Kompromisu, ale měl s ním úzké styky. Program formuloval právník Gilles Le Cleraq: svolat generální stavy, zrušit inkvizici a edikty proti heretikům. Do Kompromisu vstoupili i katolíci, hlavně ze severu země. vlevo|náhled|upright|Antoine Perrenot de Granvelle (1517–1586)
Dne 5. dubna 1566 Kompromis vedený hrabaty Brederodem a Ludvíkem Nassavským po slavnostním procesí šlechticů ze všech nizozemských provincií k paláci Markéty Parmské v Bruselu předal guvernérce petici s programem Kompromisu. Regentku to zarazilo. Aby jí Berlaymont dodal odvahu, řekl: „Ce n’est qu’un tas de gueux.“ („Je to jen hromada žebráků.“).Ottův slovník naučný, heslo Geusové. Podle jiné verze: „Comment, madame, peur de ces gueux?“ („Jakže, paní, strach z těch žebráků?“)Revue du Monde Catholique 1884, str. 701. De Berlaymontova slova zaslechli poblíž stojící šlechtici. Po několika dnech připomněl Brederode na hostině opozice urážlivý Berlaymontův výrok, načež všichni přítomní začali volat: „Vivent les gueux!“ („Ať žijí žebráci!“)
Ligisté tak toto označení přeměnili v titul cti.Geyl, op. cit., p. 88. Slovo gueux bylo brzy poholandštěno na geus, v množném čísle geuzen. V červenci 1566 byla předána další petice, kterou počátkem srpna 1566 král zamítl. Stavové připravovali smírné řešení, ale obecné mínění bylo, že edikty proti heretikům jsou zrušeny. Kazatelé začali veřejně kázat, ačkoliv guvernérka nikdy neslíbila, že by toto právo měli mít. Vůdci Ligy vysoké šlechty svolali nové shromáždění v polovině července do St. Triniden.
Radikálové chtěli zahájit povstání s pomocí německých protestantů. Dne 14. srpna 1566 vypuklo obrazoborectví (Beelderstorm). Dne 20. 8. zasáhlo Antverpy, 22. 8. Gent, týž den Amsterdam, kde bylo čistě kalvinistickou prací, a 25. 8. Utrecht. Ve Valonsku se vyskytlo méně. Obrazoborectví nepropuklo v Lucembursku, Namuru a Artois. Celkem bylo zničeno 5500 kostelů a klášterů. Vládnoucí elita byla konsternována. Dne 23. srpna 1566 guvernérka souhlasila s Prozatímní úmluvou (Accord). Jejím obsahem bylo zrušení inkvizice, zmírnění protireformačních zákonů, částečná tolerance kalvinistů a amnestie geusů. Kázání bylo povoleno tam, kde už bylo praktikováno. V Antverpách se Accord stal formálním náboženským mírem. vpravo|náhled|upright|Maria de Portugal (1538–1577)