Bitva u Slavkova, zvaná též bitvou tří císařů nebo zřídka bitvou u Brna, v zahraničí známá také jako bitva u Austerlitz (německý název Slavkova), bylo jedno z hlavních střetnutí napoleonských válek a jedna z nejslavnějších bitev, které se kdy odehrály na území Česka.

Proběhla 2. prosincegreg. (20. listopadujul.) roku 1805 (nebo též 11. frimairu roku XIV.franc.) na Moravě v prostoru jihovýchodně od Brna a západně od Slavkova u Brna. Francouzská armáda v čele s císařem Napoleonem zde drtivě porazila vojsko III. koalice, kterou zastupovali vojáci Ruského impéria v čele s carem Alexandrem I. a generálem M. I. Kutuzovem a oddíly Rakouského císařství pod vrchním velením císaře Františka I. Bitva u Slavkova patří spolu s bitvou u Gaugamél, bitvou u Kann a bitvou u Leuthenu mezi mistrovská díla taktiky. Samotné Napoleonovo vítězství nejenže rozbilo svazek III. koalice, ale mělo také vliv na uspořádání státních celků v celé tehdejší střední Evropě, zejména pak v římskoněmecké říši.

Přestože francouzský císař řídil úvodní fáze bitvy z návrší Žuráň (286 m n. m., dnes v katastru obce Podolí v okrese Brno-venkov) a František I. s carem Alexandrem měli svůj hlavní stan zřízený v Křenovicích, nazval francouzský císař bitvu podle Slavkova, vzdáleného od centra bojiště zhruba 9 km. Údajně proto, že na slavkovském zámku den před bitvou nocovali oba spojenečtí panovníci, ale snad i na počest zámku samotného, jelikož na Napoleona, který se zde ubytoval 3. prosince, učinil velký dojem.

Vzpomínkové akce spojené s rekonstrukcí bitvy probíhají od 80. let 20. století vždy o víkendu kalendářně nejblíže 2. prosinci. Střediskem vzpomínkových aktivit je památník Mohyla míru na Prateckém kopci zhruba uprostřed někdejšího bojiště.

Od Atlantiku k Brnu vlevo|náhled|upright=0.8|Marie-Victoire Jaquotot: Císař Napoleon I. Bonaparte upright=1.2|vpravo|náhled|Válečná kampaň roku 1805 Pro rok 1805 naplánoval první konzul Napoleon Bonaparte válečnou kampaň, při níž měli jeho vojáci dobýt Velkou Británii, se kterou byla Francie od roku 1803 ve válce. Byl si naprosto jist svým vítězstvím a začal proto i ve zbytku Evropy uplatňovat agresivní politiku. 5. června 1803 anektoval Hannoversko a 21. března 1804 nechal z území Bádenska unést a po zinscenovaném procesu popravit blízkého příbuzného bývalého francouzského krále Ludvíka XVI., vévodu Antoina d’Enghien. K tomuto skutku jej vedly zejména indicie, které naznačovaly, že mladý příslušník rodu Bourbonů je zapleten do spiknutí připravovaného britskými agenty, jehož cílem byl státní převrat a Napoleonova násilná smrt.Kovařík (2013), s. 63–67. V červnu téhož roku pak připojil k Francii Ligurskou republiku, 2. prosince 1804 se nechal korunovat francouzským císařem a 26. května 1805 přijal italskou královskou korunu.Uhlíř, s. 19. Bonapartovo počínání však již dlouhodobě vzbuzovalo hněv a nelibost u cara Alexandra I., který se od roku 1803 prozatím neúspěšně pokoušel uzavřít protifrancouzskou útočnou alianci s vládci Rakouska a Pruska.Kovařík (2013), s. 68 a 76. K nejvýraznějšímu ochlazení francouzsko-ruských vztahů došlo po popravě vévody d’Enghien v druhé polovině roku 1804, nicméně Napoleon nechápal důvod carova jednání a společně se svými diplomaty se domníval, že jde jen o dočasnou záležitost.Kovařík (2013), s. 109. Ruský panovník však zatvrzele usiloval o spojenectví s některou z evropských velmocí a nakonec se jeho pověřencům podařilo dosáhnout úspěchu ve Velké Británii, se kterou uzavřel dohodu 30. března 1805. K alianci se po diplomatickém nátlaku následně připojil i rakouský císař František I., kterého proti Francii popudila zejména Napoleonova anexe Janovska a Luccy.Kovařík (2013), s. 109–111. K podepsání britsko-rusko-rakouské spojenecké deklarace, jíž vznikla III. koalice, došlo 28. července téhož roku.Kovařík (2013), s. 112.

náhled|Kapitulace rakouských vojsk po bitvě u Ulmu 20. října 1805 Aby se Napoleon vyhnul obranné válce na několika frontách, rozhodl se zaútočit na nejbližšího nepřítele - Rakousko, a posléze se vypořádat s Rusy.Manfred, s. 370. Tažení se účastnilo na 200 000 francouzských vojákůNapoleonova tažení I., s. 30. bývalé „Anglické armády“, která pro tuto kampaň nesla nové Napoleonovo přízvisko Grande Armée ďAllemagne, „Velká německá armáda“ (všeobecně se jí bude říkat jen Grande Armée, Velká armáda). Francouzští vojáci tedy místo připravovaného vylodění do Británie vyrazili v sedmi proudech k rakouským hranicím, kde své síly soustřeďoval podmaršálek Mack. Francouzské sbory se přesunovaly rychlostí 25–30 km za den,Kovařík, s. 38. aniž by rakouský vrchní velitel tušil, kde se objeví.Kovařík, s. 36. Dne 7. října dorazily sbory francouzských maršálů Soulta, Davouta a Lannese a Muratovo jezdectvo k Dunaji, který překročily 60 kilometrů v Mackově týlu.Kovařík, s. 40. O několik dní později byl podmaršálek, i s většinou rakouské armády, obklíčen u Ulmu, kde také 20. října před svým protivníkem kapituloval. Z obklíčení jeho muže nevyprostila ani Podolská armáda ruského generála Kutuzova, kterou Rakušanům vyslal na pomoc jejich spojenec car Alexandr I. V průběhu pokračujícího tažení padla do francouzských rukou i Vídeň a Napoleon se ve stopách ustupujících spojenců vydal na Moravu. Rusové i zbytky rakouské armády ustoupili k Olomouci, Francouzi tedy bez boje obsadili Brno a část jejich jezdectva pronikla až k Vyškovu. Nicméně Napoleon nehodlal své armádě dál neúnosně prodlužovat operační linie a toužil svést rozhodující bitvu.Uhlíř, s. 12. Navíc na Moravu směřovaly další ruské zálohy a k francouzskému císaři mířil vyslanec Haugwitz, který mu přivážel pruské ultimátum.Manfred, s. 375. Obecně se soudilo, že toto ultimátum nebude přijato a Grande Armée hrozilo, že bude sevřena do kleští spojenců a rozdrcena. Napoleonovým prioritním zájmem proto bylo spojence k vzájemné konfrontaci přilákat.Uhlíř, s. 182. Jeho snaha však nemusela být nijak přehnaná, neboť svést generální bitvu bylo i úmyslem jeho protivníka. Morálka Rusů byla koncem listopadu vysoká, jelikož k vojsku se připojila Volyňská armáda generála Buxhöwdena a dorazil i car Alexandr.Kovařík, s. 99. Novým plánem spojenců bylo zaútočit na Napoleonovo pravé křídlo a odříznout mu spojnici Brno – Vídeň,Kovařík, s. 104. 28. listopadu proto Bagrationův předvoj, posílený 58 eskadronami kavalérie, vyhnal z Vyškova předsunuté francouzské jezdectvo pod velením generálů Milhauda a Treilliarda a následně vyrazila celá spojenecká armáda po olomoucké silnici k Brnu.Kovařík, s. 107. 1. prosince rusko-rakouské vojsko dorazilo k dějišti budoucí bitvy u Slavkova.

Armády

Francouzi náhled|Hippolyte Bellangé: voják a důstojník granátníků Napoleonovy císařské gardy Francouzská pěchota se v roce 1805 dělila na lehkou a řadovou. Vojáci byli oblečeni do tmavomodrého fraku, vzadu opatřeného šosy a vpředu bílým revérem. Příslušnost k jednotkám se určovala podle barvy doplňků (epolety, manžety atd.). Charakteristickým znakem pěšáka byl černý dvourohý klobouk s kokardou a pomponem. Infanteristé byli vyzbrojeni převážně puškou s hladkou hlavní a křesadlovým zámkem fusil ďinfanterie vzor An IX a An IX–An XIII. Její váha byla 4,6 kg, délka 152,9 cm a ráže 17,48 mm.Kovařík (2013), s. 339. Základní operační svazek armády byl armádní sbor (corps ďarmé), ačkoli síla jednotlivých sborů se výrazně lišila. Sbory se skládaly z dvou nebo více divizí pěchoty, lehké divize jezdectva a dělostřelectva.Castle, s. 19–20. Divize se zpravidla dále dělila na tři brigády, z nichž jedna byla lehká pěší. Pěší brigáda se pak formovala ze dvou až tří pluků (podle okolností 1200–3300 mužů), jejichž základní organizační jednotku tvořil prapor (batalion).Kovařík, s. 395–397. Ty se členily na kompanie a takticky na pelotony. Dva pelotony dávaly jeden divizion.Kovařík (2013), s. 206. Francouzské jezdectvo se podle způsobu použití dělilo na těžké (kyrysníci, karabiníci), řadové (dragouni) a lehké (jízdní myslivci, husaři).Kovařík (2013), s. 229–230. V rámci Napoleonovy reorganizace disponovala Grande Armée tzv. jezdeckou zálohou, jejímž velením byl pověřen maršál Joachim Murat. Zahrnovala dvě divize těžkého jezdectva, pět divizí dragounů (jedna z nich byla pro nedostatek koní pěší) a podpůrné dělostřelectvo.Castle, s. 20. Společně s jízdní zálohou Napoleon zřídil i zálohu dělostřeleckou, která stejně jako zbytek armády, disponovala šesti- a osmiliberními děly systému Gribeauval. Pěší dělostřelci nosili modré uniformy s modrým, červeně olemovaným revérem a šosy, a na hlavě pak černé čáko s pomponem.Kovařík, s. 413. Ke Slavkovu přivedl Napoleon i císařskou gardu pod velením maršála Bessièrese, kterou zastupovalo 3 885 pěšáků, 1 130 jezdců a 660 dělostřelců s 24 děly.Castle, s. 20 a 44. Celkově stálo v poli u Slavkova zhruba 605 vojáků francouzského štábu, 58 000 pěšáků, 11 500 jezdců a 4200 dělostřelců a příslušníků trénu se 157 děly.Castle, s. 44.

Rusové náhled|Pobočník a štábní důstojník ruské armády Ruská pěchota oděná v tmavozeleném saku se dělila na těžkou (granátníci, mušketýři) a lehkou (myslivci). Ruská pěchota byla považována za jednu z nejefektivnějších v Evropě.Todd Fisher & Gregory Fremont-Barnes, The Napoleonic Wars: The Rise and Fall of an Empire, str. 33 Mužstvo ruské armády tvořili odvedenci převážně z řad nevolníků, kteří byli nevzdělaní, hluboce zbožní, pověrčiví, oddaní trůnu, nesmírně stateční, obětaví a skromní.Kovařík, s. 430–341. Při jejich výcviku bylo využíváno již zastaralé pruské vojenské doktríny, navíc vojáci postrádali zkušenosti z evropských bojišť. V armádě neexistovaly sbory, jen armádní celky, které se organizovaly do kolon, v nichž se skladba jednotek a zbraní měnila takřka ze dne na den.Kovařík, s. 430. Z jednotek organizačně existovaly pouze pluk, prapor a rota, přičemž koordinace mezi pluky nebyla do výcviku zahrnuta. Vojsko Alexandra I. postrádalo generální štáb, v poli existoval pouze orgán s názvem Svita Jego Imperatorskogo Veličestva po kvartirmejsterskoj časti, jehož úkoly spočívaly jen v logistice; bojové akce plánovalo kolegium sídlící v Sankt-Petěrburgu.Kovařík, s. 431. V roce 1805 nastupovala do boje převážně s nedrážkovanou 144 cm dlouhou mušketou vzor 1798, jejíž hmotnost byla 5 kg a ráže 19,8 mm. Důstojníci rot a dvacítka nejlepších střelců mysliveckých pluků vlastnili myslivecký štucer vzor 1798 s drážkovanou hlavní o hmotnosti 4,2 kg a ráži 15,6 mm.Kovařík (2013), s. 341. Ruské jezdectvo se dělilo na gardové (Tělesný-gardový jezdecký pluk, Kavalergardský pluk, Tělesný-gardový dragounský pluk, Tělesný-gardový husarský pluk a Tělesný-gardový kozácký pluk) a řadové (tj. pravidelné).Kovařík, s. 450–451. To bylo u Slavkova zastoupeno kyrysníky (bez kyrysů), dragouny, hulány a husary. Z nepravidelných jednotek se na bojišti nacházelo několik kozáckých regimentů, rozdělených do jednotlivých kolon. Dělostřelectvo bylo vyzbrojováno kanóny s hladkou hlavní pro střelbu koulemi, kartáči a zápalnými střelami a jednorožci, které byly určeny zejména pro střelbu granáty a bombami, kartáči (jen přímou střelbou) a na omezenou vzdálenost i plnými koulemi.Kovařík, s. 453–454. U Slavkova tvořilo ruskou armádu přibližně 50 000 pěšáků, 14 000 jezdců a 7 800 dělostřelců a příslušníků trénu s 318 děly.Castle, s. 46.

Rakušané náhled|upright=0.8|Příslušník jednotky rakouských myslivců v uniformě z let 1798–1805