náhled|Valdštejnova alej u Jičína Alej neboli stromořadí je označení pro řadové výsadby stromů v zahradní architektuře jako prvek sadovnické tvorby. Jde o skupiny stromů vysazené v linii, obvykle v pravidelných rozestupech. Zpravidla jde o doprovodný prvek vodních toků, hranic pozemků, nebo dopravních komunikací. V Čechách a na Moravě jde o velmi starou tradici, která je na území ČR doložena již v době vlády Karla IV. Liniová výsadba může mít formu jednoduché aleje nebo řady keřů, převážně doplně­ných stromy. Alej má vést od určitého místa k cíli.

Aleje bývají vysázeny především podél pozemních silničních komunikací a to jak v intravilánu i extravilánu obcí a měst. V minulosti bývaly velmi často vysazovány na příkaz šlechty, respektive z popudu majitelů jednotlivých panství. Významný rozvoj alejí v ČR nastal v období baroka, při bu­dování nových, tzv. císařských silnic. Výsadba alejí byla prováděna pro vytvoření souvislého stínu, který pak zvyšo­val pochodovou aktivitu vojsk i tažnou sílu zvířat. Aleje jsou zřejmým prvkem i v zimním období, kdy byla samotná cesta zavátá a ukazovaly tak trasu. Mimo jiné jsou významným orientačním prvkem v krajině. Objektivně aleje výrazně zvyšují přírodní biodiverzitu, vytvářením úkrytů a stanovišť. Aleje působí také velmi příznivě na místní mikroklima (např. coby větrolam) a v některých případech i jako ochrana před závějemi. U vjezdů do obcí lze vidět „vstupní brány" alejí. náhled|Alej topolů, nedaleko řeky Mersey.

Alej má usměrňovat zájem cestujících na vý­značné krajinné dominanty (přírodní útvary, stavby, sídla), jejich skrýváním, částečným odhalováním a průhledy na vhodném místě. Vysazené stromy mohou rámovat měnící se obrazy krajiny. Vede-li ko­munikace podél lesa, alejí vzniká dojem, že cesta prochází okrajem lesa.

Původ slova Původ slova se datuje do čtrnáctého a patnáctého století. Pochází z francouzského allée, slova označující alej, stromořadí, průchod;Definice a původ slova "allée" (francouzsky) pravděpodobně odvozeného z latinského allātus, afferrī, znamenajícího přicházet, dopravit se. V moravských nářečích se vyskytuje též podoba aleja či alija.

Historie Alej je jedním z nejstarších architektonických ideálů v historii zahrad. Její krása (nebo ošklivost) je dána dokonalostí opakování motivu, který vede k zvýšenému vnímání perspektivy a geometrických linek. Je nezaměnitelně architektonickým, umělým prvkem. Alej sfing stále vede k hrobu egyptské královny Hatšepsut (zemřela 1458 př. n. l.). Podobným způsobem byly upraveni kamenní lvi jejichž zástup vedl k hrobu dynastie Ming v Číně. Podle těchto předpokladů tedy alej stromů má svůj předobraz v starověkých architektonických prvcích. náhled|Allée des philosophes, (Alej filosofů), Chantilly. Autor: André Le Nôtre (1613–1700) náhled|Památná lipová alej ve Žlebech.

Jindy jsou uznávanými architekty za počátky alejí považovány technické úpravy v lese: „Pokud takové budovy byly obklopené stromy, pro pohodlí stínu, nemusela by příležitostná potřeba oběhu vzduchu dát první představu ostrých dlouhých úzkých mýtin v lese, které povolí proudit větru? A je možné, že to byly počátky těch alejí, které často vidíme, směrem k nejúctyhodnějším bydlením dvou posledních staletí?“ (H. Repton)

Skutečné aleje, jako dekorativní prvek tvořený dřevinami, jsou známy už z období starověkého Říma. Římané podél cest vysazovali aleje stromů zcela běžně (viz Římská zahrada).

Vrcholu dokonalosti a širokého použití jako okrasného prvku, u alejí došlo v období baroka, v 17. a 18. století. V parku „à la française“ (francouzský park) byla upravována barokní krajina alejemi stromů, které vedly i mimo území parku a byly směřovány obvykle k lidským sídlům přes volnou krajinu, například cesty v zahradách zámku Versailles nebo Het Loo.

Barokní aleje jsou zcela přímočaré, liniové, uměle vytvořené útvary a jeden z hlavních nosných prvků komponované barokní krajiny. barokní aleje tvořily stromy stejného stáří, stejného druhu, stejně velké a tvarované koruny a jednotně v pravidelných odstupech, tak aby byla dokonale uplatněna symetrie, periodicita a homogenita. K dokonalosti alejí byly koruny upravovány řezem. V době absolutismu aleje vedly mnoho kilometrů podél cest, často v přímce, k zámkům, venkovským sídlům nebo loveckým revírům aristokracie jako výraz moci, estetického názoru, potřeby reprezentovat se a pro orientaci v krajině. Aleje byly výrazem doby. Je uváděno, že i „církevní krajinářství“ spoluvytvářelo barokní krajinu alejemi zvýrazňujícími poutní místa, křížové cesty a podobně.

V období baroka se také zvyšuje výstavba císařských silnic a v souvislosti s ní je státem podporován rozvoj alejí. Reskripty císaře Karla VI. z 21. března 1740 a císařovny Marie Terezie z 29. srpna 1752 bylo nařízeno vrchnostem na Moravě, aby vysazovaly a udržovaly stromořadí u silnic. V následujících desetiletích bylo v českých zemích vydáno značné množství podobných předpisů, za vrchol této normotvorby lze považovat zemské zákony vydané v Čechách (č. 72/1884 č. z. z.) a ve Slezsku (č. 34/1896 s. z. z.), které upravovaly výsadbu a ochranu těchto stromořadí až do poloviny 20. století. Dnešní stav mnoha alejí vysazených v 18. a 19. století je neuspokojivý především z památkářského hlediska a z hlediska bezpečnosti jako výsledek jejich nedostatečné údržby a péče. Nedostatek péče a úpadek alejí je znát během 1. a 2. světové války a v druhé polovině minulého století. Jen zřídka došlo k jejich obnově, a pokud ano, ne vždy úspěšnou dosadbou (např. Jičín – Libosad), nebo celkovou obnovou (např. část aleje ve Veltrusech).

V následujícím období jsou aleje méně oblíbené než dříve a na některých místech (především v Anglii) jsou aleje a pravidelné zahrady přestavovány v novém stylu. „Když zahradnictví bylo vedeno geometrickými principy školy pana Le Notre, za dokonalé výsadby byly považovány přímky stromů, nebo pravidelné tvary vysázených rostlin. Protože efekt tohoto stylu zahradničení značně záležel na rovném povrchu země, často obdivujeme pracovní sílu, která byla použita k tomu, aby odstranila nerovnosti, jež příroda postavila proti tomuto vkusu, který však byl spíše chorobou úsudku.“

„Ve Wimpole přirozený tvar povrchu zdá se lákal tuto módu pro geometrické formy. Terén byl pokryt v každém směru stromy v přímkách, kruzích, čtvercích, trojúhelnících, v téměř každém geometrickém tvaru. Se změnou století byl zahradnický vkus změněn. Tak jako každá nesmyslná móda je schopna přecházet z jednoho extrému k dalšímu, svět řekl že "Příroda si oškliví přímku". Dokonalost v zahradničení podle nového vkusu sestávala z vlnité linie a bylo nezbytné vymazat každou stopu umělého zásahu. Tak byl nyní nejeden vysoký strom, pýcha a sláva našich starověkých paláců, vykořeněn, protože to stál ve stejné linii se svými kolegy a současníky. Protože tyto řady statných veteránů nemohly, jako regiment vojáků, vpochodovat do nových tvarů, podle nového taktického systému, byly nemilosrdně skáceny. Ne pro zobrazení krásné scenérie za nimi, ale pouze pro rozbití jejich řad. Zatímco několik z nich bylo ušetřeno, aby mohly být vytvořit čety, což bylo nazýváno shluknutím aleje (clumping an avenue). …Původní linie mohou být snadno vysledovány podle stromů, které zůstávaly, a později tvořily shluky. Ty jsou roztroušeny kolem, jako duchové bývalé aleje, nebo obludné tvary, které nemohly být potlačeny.“

Rozdělení Z hlediska prostorové­ho uspořádání lze rozlišit pravidelné aleje – dřeviny v řadách nebo v pravidelných skupinách (je možné členění i podle počtu použitých řad) nepravidelné aleje – dřeviny jsou zde vysázeny v nepravidelném rytmu tvarovém i půdorysném

Z hlediska jejich uplatnění lze rozlišit stromořadí uliční, v městské aglomeraci krajinná, ve volné krajině

V městských aglomeracích jsou stromořadí často jedinou složkou ze­leně, která je svým významem nezaměnitelnou a nepominutelnou psychohygienickou složkou lidských sídel. Vlivem nepříznivých podmínek a různých technických příčin však z mno­hých míst aleje mizí. náhled|Cesta do Mariemont, Belgie, buky.

náhled|Zahrady zámečku Manoir d’Eyrignac (Francie) opakování stejného prvku.

Sadovnické působení V zahradnictví měly aleje především estetic­ký význam, zejména svým vlivem zvýraznění a rozdělení prostoru, nebo zdůraz­ňováním dominant v kompozici.

Použití aleje má zřejmě největší význam v rovinatých oblastech jinak intenzívně zemědělsky využívané krajiny, kde je hlavní složkou zeleně. Na vhod­ných místech, které nelze zemědělsky využít je zde vhodné aleje doplnit skupinami dřevin.

Aleje jsou výrazným krajinným prvkem, který je považován za zkrášlení krajiny, stejně jako jindy za zohavení krajiny. Jednotvárně působí aleje, pokud jsou příliš dlouhé a s jednot­ným rozestupem stejného druhu dřeviny. Takové sadovnické úpravy působí na diváka únavně a snižují i pozornost řidičů motorových vozidel. Proto by se u alejí podél frekvento­vaných komunikací měla být jistá pestrost a proměnlivost, ať už daná jiným způsobem výsadby (nepravidelné kompozice), nebo vý­raznými rozdíly v použitých druzích dřevin (například použitím rytmu, viz Sadovnická tvorba). náhled|Alej v Millstone, NJ. Svažující se cesta s alejí.

Aleje použité jako významný motiv příjezdu k určitému zdůrazňovanému místu by neměly být nepřiměřeně dlouhé, neboť se místo dojmu vznešenosti dochází k únavě diváka. Význam aleje často zvýrazní pravidelný řez dřevin.

Aleje vytvářené výsadbami ovocných stromů podél komunikací a vodních toků jsou pro ČR typické a i nepravidelným charakterem používaných dřevin dávají zcela mimořádný ráz krajině, malebnost a současně úpravnost. V období třicetileté války a po druhé světové válce, především při kolektivizaci zemědělství, došlo k značnému snížení počtu alejí. Při opakujících se mrazových kalamitách pravidelně dochází k poškození alejí. (Např. v roce 1929 došlo v Čechách podle dobových odhadů k úhynu asi jedné poloviny veškerých ovocných alejových po­rostů.) náhled|Jarní alej.

V některých případech je vhodné nahradit stromořadí jinými formami zeleně, např. mobilní zelení v nádobách, zvýšenými záhony s květinami, pokryvnými keři i vhodnými vyššími dřevinami. V pěších zónách měst lze aleje kombinovat s jinými výsadbami a doplnit odpočívadly. náhled|Efektní dekorativní aleje lze vytvořit i pomocí dřevin s malou korunou.

Estetické působení V minulosti byly aleje do 18. století oblíbeny, od 18. stol. do 19. století však vlivem změny vkusu a kulturní revoluce většinou neoblíbeny a odsuzovány. Od začátku 20. stol jsou pravidelné výsadby znovu oblíbeny.

Tvar a uspořádání prvků kompozice se jeví divákovi jako systém různých linií a čar, které ohraničují nebo vyznačují formy těles. Tyto čáry jsou v sadovnictví jen pomocným prvkem, který si do svého obrazu přimyslíme nebo vkládáme pro snazší analýzu uměleckého díla a soustavy. Tyto pomyslné linie ovládají podrobnosti celé kompozice a na jejich vzájemném uspořádání závisí především efekt uměleckého díla. Podle toho, jak a kde se tyto pomyslné linie uplatňují, rozlišujeme je na linie osové, obrysové a perspektivní. Linie u množství různých a různě upravovaných dřevin nepůsobí roztříštěně pouze díky ucelenosti díla. náhled|Alej ze sloupovitých habrů v ulici Jeseniova, Praha