Branislav Nušić (srbsky: Бранислав Нушић; 20. říjen 1864 – 19. leden 1938) byl srbský spisovatel, dramatik, esejista, satirik, amatérský fotograf a zakladatel moderní rétoriky. Pracoval také jako novinář a diplomat. Jeho díla, mezi která patří dramata, romány, básně, ale i komedie, se zabývala hlavně lidmi a jejich mnohdy komickými životními zkušenostmi. Byl vnímán jako tvůrce obhroublého pera a obhroublého jazyka; někdy byly kritizovány jeho laciné vtipy.
Jeho komedie, které bavily diváky v různých městech, vynikly v tehdejší jihoslovanské literární i divadelní tvorbě a pronikly i za hranice státu. Ve své době patřil k nejúspěšnějším domácím tvůrcům. Některá jeho díla, např. Cesta kolem světa, Dr., nebo Sumnjivo Lice, byla i zfilmována.
Biografie
Mládí
Nušić se narodil v Bělehradě. Jeho rodné jméno znělo Alkibijad; jeho otec byl arumunského původu z území dnešní Severní Makedonie, resp. blízkosti Prespanského jezera a matka byla bosenská Srbka z okolí Brčka. Na základní školu chodil do Smedereva, kde také strávil podstatnou část svého dětství. Tam také potkal putovní divadelní soubor Mihajla Dimiće a seznámil se jako malý s tím, jak funguje divadlo jako takové. Důvod, proč pobývala Nušićova rodina ve Smederevu je ten, že Branislavův otec, původně obchodník s obilím, přišel o svůj majetek a musel se přestěhovat z metropole za skromějšími podmínkami; zvolil právě Smederevo.
Střední školu vystudoval v již zmíněném Smederevu. Své jméno si zvolil sám a nechal úředně změnit v osmnácti letech věku.
Vojenskou službu v řadách srbského království strávil ve válce s Bulharskem, která se odehrála v roce 1885. Své zkušenosti sepsal v knížce Pripovetke jednog kaplara iz srpsko–bugarskog rata 1885. Seznámil se zde s Vojislavem Ilićem, oba zůstali po dlouhou dobu přátelé.
Rok strávil na studiích v Grazu v Rakousku.
Tvůrčí činnost
Za svoji kontroverzní báseň „Dva raba“, která byla uveřejněna v novinách „Dnevni list“ byl následně odsouzen ke dvěma letům vězení. Báseň se vysmívala srbskému království, obzvláště pak tehdejší hlavě státu, králi Milanu Obrenovićovi. Nušić také pracoval jako novinář pro deník Politika, a to nedlouho po jejich vzniku. Byl i redaktorem. Později působil jako předseda Sdružení novinářů. Jeho hra Narodni poslanik (Poslanec) byla první Nušićovou divadelní hrou a i ta byla kritická k režimu.
V diplomatických řadách sloužil Nušić od roku 1889. Rozhodl se zde působit poté, co jej propustili z vězení. Pracoval na ministerstvu zahraničních věcí, později na konzulátě v Bitole, kde se i roku 1893 oženil. Jeho ženou se stala sedmnáctiletá příbuzná tehdejšího konzula; Darinka Đorđević. Spolu měli tři děti, jedno nicméně zemřelo při porodu. Na jihu Srbska i v Makedonii strávil Branislav Nušić celkem deset let života. Jeho poslední službou v této době se stala práce vicekonzula v Prištině.
Roku 1900 získal Nušić funkci sekretáře Ministerstva školství, rychle poté se stal i dramaturgem Národního divadla v Bělehradě. Roku 1904 pak rovněž působil v divadle v Novém Sadě, který se tehdy nacházel ještě v Rakousko-Uhersku. Roku 1905 přesídlil zpět do srbské metropole kde se zabýval novinářstvím, psal pod pseudonymem Ben Akiba. Z hlediska politického byl sice pacifisticky naladěný, nicméně proti vlivu Osmanské říše na Balkáně vystupoval rázně a požadoval vojenskou akci.
V roce 1908, kdy Rakousko-Uhersko anektovalo Bosnu a Hercegovinu, zorganizoval několik demonstrací v Bělehradě proti Habsburské monarchii, promluvil i z balkonu budovy národního divadla (které je orientované k hlavnímu náměstí). Požadoval vojenský zásah Srbska proti Rakousko-Uhersku. Napjatá situace a dramatická doba znamenaly nárůst popularity Nušićevých literárních prací.
Znovu se vrátil k diplomatické práci v Bitole roku 1912 jako státní úředník. Vzhledem k tomu, že Srbsko tuto oblast získalo, byl konzulát zrušen. Roku 1913 přispěl k založení divadla ve Skopje. V tomto městě pak žil ještě do roku 1915; nedlouho po začátku první světové války odešel do Itálie, Švýcarska a Francie, kde žil až do konce tohoto konfliktu. Za války přišel o svého jediného syna Strahiju, který padl v řadách srbské armády na frontě. Jeho dcera Margita se naopak stala také umělkyní. Deset let po smrti svého syna Nušić neprodukoval žádnou literární ani divadelní tvorbu.
Stáří
Po válce pracoval na uměleckém oddělení ministerstva školství v Bělehradě, kde zůstal až do roku 1923. Poté se stal pracovníkem Národního divadla v Sarajevu, odkud se roku 1927 vrátil do Bělehradu.
Spolu s Vladimirem Petkovićem byl členem komise pro výběr nejkrásnější ženy Království Jugoslávie.
Dne 10. února 1933 byl zvolen řádným členem Srbské královské akademie. Zemřel 19. ledna 1938 ve věku 73 let.
Příspěvek k srbské fotografii
Fotografii se věnoval ještě před konzulováním v Prištině (červen 1893). Je jedním z prvních srbských stereofotografů. Působil také jako spisovatel srbské fotografické historie (jako první si všiml práce putovních daguerrotypistů Josifa Kapileriho a Adolfa Dajče) a v té době některých nových technik (například rentgenová fotografie). Své tři cestovní knihy ilustroval svými fotografickými pracemi. Zúčastnil se první výstavy amatérských fotografií v Bělehradě v roce 1901. V novinách Politika publikoval krátké příběhy o fotografických tématech, které zasvětil svému kmotrovi, dvornímu fotografovi Milanu Jovanovićovi. Nušićovy fotografické práce jsou uchovávány v jeho odkazu v Muzeu města Bělehradu.
Dílo
V dějinách srbské literatury i srbského dramatu je Nušić ceněn více jako scenárista než jako spisovatel. Jako novinář psal řadu fejetonů i článků, které byly ale mnohdy obhroublé, na hraně morálních pravidel, nicméně bavily tehdejší čtenáře. Mezi Nušićovy nejoblíbenější hry patří Gospođa ministrantka (česky Paní ministrová), dále Sumnjivo lice (Pochybná tvář), Narodni poslanik (Poslanec), Ožalošćena porodica (Smutnící rodina), Pokojnik (Zemřelý) a Doktor. Často bývá zmiňován sociální rozměr a vykreslení maloměstského prostředí Srbska v období přelomu 19. a 20. století v Nušićových hrách.
V druhé polovině 20. století byly jednotlivé Nušićovy hry zfilmovány domácími (jugoslávskými) filmovými studii.
Česká vydání
Pustina (1921) – drama o 4 jednáních Tisíc devět set patnáct (1923) Tisíc devět set patnáct (1924) – tragedie národa Náčelník semberský (1929) – historická scéna od Branisl. Dj. Nušiće Tragedie národa (1931) Autobiografie (1934)
Ocenění
Za svůj přínos získal ocenění Řád svatého Sávy, Řád knížete Danila I. (který mu udělila tehdy ještě samostatné černohorské království) a Řád bílého orla.
Odkaz
O životě Branislava Nušiće bylo v roce 1986 natočeno televizní drama s názvem Neozbiljni Branislav Nušić.
Již za jeho života po něm byly pojmenovány některé umělecké spolky, později i ulice v Bělehradu a dále v Bitole, Smederevu a Kragujevaci. Jeho jméno dnes nesou i četné školy a jedna známá hospoda v centru Bělehradu.
Ve městě Ivanjica se koná pravidelný festival s názvem Nušićijada.
Dům, který si nechal postavit těsně před sklonkem svého života a dokončil jej v roce 1937 stojí v Bělehradě na adrese Šekspirova 1. Je kulturní památkou od roku 1967.
Odkazy
Reference
Související články Fotografie v Srbsku Seznam srbských fotografů
Externí odkazy
Kategorie:Srbští spisovatelé Kategorie:Srbští novináři Kategorie:Srbští fotografové Kategorie:Diplomaté Srbska Kategorie:Absolventi Bělehradské univerzity Kategorie:Narození 20. října Kategorie:Narození v roce 1864 Kategorie:Narození v Bělehradě Kategorie:Úmrtí 19. ledna Kategorie:Úmrtí v roce 1938 Kategorie:Úmrtí v Bělehradě Kategorie:Muži