Karl Rahner (5. března 1904 Freiburg – 30. března 1984 Innsbruck) byl německý katolický kněz, jezuita a teolog, jeden z nejvýznamnějších teologů 20. století. Stal se jedním z nejvlivnějších teologů Druhého vatikánského koncilu, na němž působil jako oficiální teologický poradce (peritus) vídeňského arcibiskupa Franze Königa. Po koncilu věnoval značné úsilí popularizaci a vysvětlování nových teologických a pastorálních důrazů koncilu a pro mnohé se stal takřka symbolem a ikonou teologických a institučních změn v pokoncilním katolicismu. Jeho Sebrané spisy (Sämtliche Werke) mají 32 svazků.Karl RAHNER, Sämtliche Werke, Ed. Karl-Rahner-Stiftung (Karl Kardinal LEHMANN, J. B. METZ, K.-H. NEUFELD, A. RAFFELT, H. VORGRIMLER, A. R. BATLOGG), Herder: Freiburg, 1995–2018.
Mládí a studia Karl Rahner se narodil jako čtvrté dítě ze sedmi. Po ukončení střední školy vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova, noviciát zahájil v roce 1922, tři roky poté, co do téhož řádu vstoupil jeho starší bratr Hugo.Provinciálem Hornoněmecké provincie byl tehdy P. Augustin Bea SJ, později kardinál a významná postava 2. vatikánského koncilu. V roce 1984 při pohledu zpět na svou volbu povolání K. Rahner poznamenal: „Nechtěl jsem se stát strojvedoucím ani něčím jiným. Již velmi brzy jsem měl zájem o světonázorové a metafyzicko-teologické otázky a zároveň i touhu být knězem a jezuitou. Nejsem si vědom toho, že bych se kdy zemýšlel nad nějakým jiným povoláním.“ Karl RAHNER, Glaube in winterlicher Zeit: Gespräche mit Karl Rahner aus den letzten Lebensjahren / P. Imhof; H. Biallowons (Eds.). Düsseldorf: Patmos, 1985, str. 41. Karl byl v úvodní fázi noviciátu hluboce ovlivněn spiritualitou Ignáce z Loyoly. V dalších letech se soustředil na katolickou scholastickou filozofii a moderní německé filozofy: silný zájem měl zejména o Immanuela Kanta a dva tehdejší tomisty, belgického jezuitu Josepha Maréchala a francouzského jezuitu Pierra Rousselota, kteří ovlivnili Rahnerovo chápání filozofie Tomáše Akvinského.
Na kněze byl Rahner vysvěcen 26. července 1932. V roce 1934 se vrátil do Freiburgu, aby tam získal doktorát z filozofie. Ještě více se ponořil do prací Kanta a Maréchala, v téže době také navštěvoval semináře Martina Heideggera. Jeho dizertační práce Geist in Welt (Duch ve světě), interpretace epistemologie Tomáše Akvinského ovlivněná transcendentalizujícím tomismem Maréchala a také Heideggerem, byla nakonec v roce 1937 vedoucím jeho práce Martinem Honeckerem odmítnuta, údajně kvůli důrazu na Heideggerovu filozofii a nedostatečnému vyjádření katolické novoscholastické tradice.Honecker údajně prohlásil, že nepřijme žádnou dizertaci, která není utvářena v jeho duchu, což Rahner prý podle svědectví J.B. Lotze lakonicky okomentoval slovy: „Jako kdyby vůbec nějakého ducha měl!“ – „Als ob der überhaupt einen Geist hätte!“ Karl H. NEUFELD, Die Brüder Rahner, Herder: Freiburg, 1994, str. 113.
V červnu 1936 byl Rahner poslán do Innsbrucku, aby tam pokračoval ve studiu teologie. Zde dokončil svou doktorskou dizertační práci E latere Christi. Der Ursprung der Kirche als zweiter Eva aus der Seite Christi des zweiten Adam. Eine Untersuchung über den typologischen Sinn von Jo 19,34. (E latere Christi. Počátek církve jako nové Evy z žebra Ježíšova, nového Adama. Studie typologického významu J 19,34.), za kterou byl po složení rigorózních zkoušek promován doktorem teologie (19. prosince 1936).K opublikování Rahnerovy teologické dizertace došlo teprve v roce 1999 v Karl RAHNER, Sämtliche Werke, Bd. 3: Spiritualität und Theologie der Kirchenväter. Ed. A. R. Batlogg, E. Farrugia, Karl-H. Neufeld, Zürich/Freiburg, 1999, 1-84. Viz též Andreas R. BATLOGG, KARL RAHNERS THEOLOGISCHE DISSERTATION „E LATERE CHRISTI“: Zur Genese eines patristischen Projekts (1936), ZKTh 126 (2004) 11-130. Poté byl v roce 1937 jmenován docentem na fakultě teologie innsbrucké univerzity. V roce 1939, kdy univerzitu převzali nacisté a zrušili teologickou fakultu, dostal nabídku práce z Pastoračního institutu ve Vídni. Zde vyučoval a byl aktivní v pastorační práci až do roku 1948. Poté se vrátil do Innsbrucku, kde učil a publikoval eseje na řadu teologických témat.
Na Druhém vatikánském koncilu V roce 1962 se Rahner od svého řádového představeného dozvěděl, že podléhá předběžné cenzuře ze strany Říma, takže bez svolení nemůže publikovat ani přednášet. Jeho otevřený přístup k některým otázkám víry a teologie jej dostal do potíží s konzervativními vatikánskými autoritami. Jejich základní výtky se týkaly zejména Rahnerových názorů na eucharistii a mariologii.
Praktický dopad předběžné cenzury však vymizel v listopadu 1962, když papež Jan XXIII. ustanovil Rahnera poradcem Druhého vatikánského koncilu a stal se expertem kardinála Franze Königa. Rahner tak získal přístup na koncil a mnoho příležitostí sdílet své myšlenky s jeho účastníky. Rahnerův vliv v rámci koncilu byl tak rozsáhlý, že byl nakonec vybrán mezi 7 teologů, kteří připravovali jeden z nejdůležitějších dokumentů sněmu, dogmatickou konstituci Lumen gentium.
Po koncilu náhled|Karl Rahner v diskusi se španělským filosofem M. C. Castrem v roce 1974 V době konání koncilu Rahner přijal profesorské místo na univerzitě v Mnichově a vyučoval tam v letech 1964 až 1967. Poté učil dogmatickou teologii na univerzitě v Münsteru, kde pracoval až do svého odchodu do penze v roce 1971, kdy se stal čestným profesorem Vysoké školy filozofie v Mnichově. Poté se přestěhoval do Mnichova a v roce 1981 do Innsbrucku, kde další tři roky psal a přednášel. Obdržel 15 doktorátů honoris causa, vydal více než 4 000 děl. Zemřel 3. března 1984 a byl pochován v kryptě tamního jezuitského kostela.
Osobní život Na začátku 60. let 20. století navázal Rahner blízký vztah s německou spisovatelkou Luise Rinserovou. Během dvou desítek let si napsali asi čtyři tisíce dopisů, některé své pak Rinserová publikovala.
Dílo a teologie Rahner sám poznamenal, že napsal velmi málo „systematických“ prací.Karl RAHNER, Lebenslauf. Entschluß (Wien) Nr. 10 (1977), str. 30–34, zde str. 34. Za jeho života vydané mnohasvazkové Schriften zur TheologieKarl RAHNER, Schriften zur Theologie, Einsiedeln: Benziger, 16 svazků (1954–84). jsou sbírkou článků a esejí na nejrůznější témata. Velký vliv získal Rahner i díky spoluvydavatelství rozsáhlého Lexikonu für Theologie und Kirche, který je nejrozšířenější teologickou encyklopedií v německy mluvícím prostředí.Lexikon für Theologie und Kirche. J Höfer; K. Rahner (Eds.). 11 svazků. Freiburg (1957–67). Kromě akademických prací opublikoval Rahner i mnoho duchovně orientovaných sborníků kázání, modliteb a meditací.Vůbec první Rahnerovou publikací je krátká meditace z roku 1925 na téma“Proč se musíme modlit“; Karl RAHNER. Warum uns das Beten not tut. Leuchtturm 18 (1924–25), str. 310–311. Jedním z nejpopulárnějších sborníků je jeho knížečka Worte ins Schweigen, která zaznamenala velký úspěch a Rahner díky ní mohl financovat vydání své odmítnuté disertace Geist in Welt. Karl RAHNER, Worte ins Schweigen. Innsbruck : Rauch, 1938. Sekundární literatura o Rahnerově teologii je uspořádávána univerzitní knihovnou ve Freiburguhttps://krb.ub.uni-freiburg.de/ a čítá takřka šest tisíc položek.Následující přehled Rahnerova díla se opírá zejména o tyto studie: Karl RAHNER, Spiritual Writings (Edited with an Introduction by Philip Endean), New York: Orbis, 2004; Philip ENDEAN, Karl Rahner and Ignatian Spirituality, Oxford: OUP, 2004; Philip ENDEAN, Has Rahnerian Theology a Future?, in: The Cambridge Companion to Karl Rahner, Declan Marmion and Mary E. Hines (Eds.), Cambridge: Cambridge University Press, 2005, str. 281–296; Nikolaus SCHWERDTFEGER, Gnade und Welt. Zum Grundgefüge von Karl Rahners Theorie der „anonymen Christen“, Freibur: Herder, 1982; Philip ENDEAN, Karl Rahner im englischsprachigen Raum, Stimmen der Zeit, 222 (2004), str. 57–74; Philip ENDEAN, Spirituality and Religious Experience: A Perspective from Rahner, in: Christian Identity in a Postmodern Age: Celebrating the Legacies of Karl Rahner and Bernard Lonergan, Declan Marmion (Ed.) Dublin: Veritas, 2005, str. 201–218; Philip ENDEAN, John Macquarrie and Karl Rahner, in: In Search of Humanity and Deity: A Celebration of John Macquarrie's Theology, Robert Morgan (Ed.) London: SCM, 2006, str. 107–116; Philip ENDEAN, Rahner, Christology and Grace, Heythrop Journal, 37 (1996), 284–297; Philip ENDEAN, Karl Rahner and the Heart of Christ, The Month, 30 (1997), 357–363; Philip ENDEAN, Von Balthasar, Rahner, and the Commissar, New Blackfriars, 79 (1998), 26-33; Elmar KLINGER, Das absolute Geheimnis im Alltag entdecken. Zur spirituellen Theologie Karl Rahners. Würzburg: Echter, 1994.
Obecné rysy Rahnerovy teologie V počátcích své kariéry se Rahner kromě filosofie věnoval hlavně historické teologii, především dějinám teologie modlitby a pokání. Tato počáteční bádání prohloubila jeho smysl pro dějinnost církve a teologie. V době Rahnerova mládí často panovala naivní představa o prostém a bezproblematickém předávání Ježíšova učení v jeho absolutní čistotě, přičemž „věrnost tradici“ v tomto podání znamenala snahu nechat vše při starém. Rahner sám studoval v prostředí formovaném římskokatolickou novoscholastikou, kdy charakter otázek i odpovědí byl často podmíněn snahou o karteziánsky jednoznačnou a ahistoricky platnou argumentaci, jež byla vlastní potridentskému katolicismu s jeho defenzivní mentalitou vůči protestantismu a osvícenství. Rahner se snažil o kreativní propojení křesťanské tradice s moderním myšlením. Jeho styl teologické práce je charakteristický tím, že se většinou snaží přeformulovat ústřední otázku tak, aby oslovovala dnešního člověka. Zároveň se pokouší odkrýt určité zastřené, opomenuté anebo špatně pochopené aspekty tradice (čerpá především z patristiky – Evagrius, Řehoř z Nyssy atd., z Bonaventury a Tomáše Akvinského) a v jejich světle se snaží o nový, nekonvenční a zároveň koherentnější pohled na věc. Klasickým příkladem je jeho kniha Geist in Welt o metafyzice poznání u Tomáše Akvinského.Karl RAHNER, Geist in Welt : Zur Metaphysik der endlichen Erkenntnis bei Thomas von Aquin. Innsbruck, 1939. Rahnerovi nejde o odmítnutí Tomáše, ale o autentičtější a pro dnešní dobu srozumitelnější reinterpretaci Tomášova učení. Dalším příkladem – a jednou z mála Rahnerových systematických prací – je studie Hörer des Wortes.Karl RAHNER, Hörer des Wortes: Zur Grundlegung einer Religionsphilosophie. München: Kösel, 1941. Zde Rahner nově uchopuje koncept tzv. potentia oboedientialis („schopnost poslušnosti“) a na jeho základě se snaží nově promyslet vztah mezi teologií a filosofií, přičemž narušuje tehdy konvenční předpoklady o hranicích mezi fundamentální teologií, systematickou teologií a spiritualitou. Tradiční fundamentální teologie se většinou snažila nejprve ustanovit určité rámcové poznání božského zjevení založené na přirozené metafyzice, ke kterému poté přistoupí zjevení v pravém slova smyslu jako tajemství sdělitelné pouze Bohem skrze jeho slovo. Rahner ale tvrdí, že je zde určitá aporie – klasická fundamentální teologie totiž nevyjasňuje, jak je možné, že člověk je na jedné straně vůbec schopen přijmout toto rozšíření svého poznání, aniž by v člověku již předem nebyla určitá schopnost (potentia oboedientialis, která je zároveň „přirozená“ i Bohem darovaná), přičemž poznání obsahu zjevení je pak nutné chápat jako její naplnění.Karl RAHNER, Hörer des Wortes: Zur Grundlegung einer Religionsphilosophie, München: Kösel, 1941, str. 28–29.
Bůh, milost a zkušenost