Michail Illarionovič kníže Goleniščev-Kutuzov-Smolenskij (rus. Михаи́л Илларио́нович Голени́щев-Куту́зов-Смоленский, nebo Petrohrad, Ruské impérium – Bolesławiec, Slezsko, dnešní Polsko) byl ruský vojevůdce z období napoleonských válek.
Život
Narození Jediný syn generálporučíka a senátora Illariona Matvějeviče Goleniščev-Kutuzova (1717–1784) a jeho ženy Anny Illarionovny rozené Beklemišové. Za datum Kutuzovova narození byl donedávna považován rok 1745 uvedený na jeho náhrobku, ale údaje z řady formulářů z let 1769, 1785, 1791 a osobních dopisů ukazují na pravděpodobný rok narození 1747.Vysvědčení M.I.Kutuzova z r. 1761 (rusky) Rok narození 1747 uvádí i řada novějších biografií.
Začátek kariéry Od sedmi let se Michail učil doma, v červnu 1759 nastoupil do Šlechtické dělostřelecké a inženýrské akademie, ve které dělostřelecké předměty vyučoval jeho otec. Již v prosinci tohoto roku získává Kutuzov vojenskou hodnost konduktora 1. třídy (nižší poddůstojník/stevard) se složením přísahy a přiznáním žoldu. Talentovaný mladík se zapojuje do výuky důstojníků.
V únoru 1761 Michail zakončil školu a s hodností inženýra-praporčíka na ní zůstal jako vyučující matematiky. Roku 1762 byl jmenován velitelem roty Astrachaňského pěchotního pluku, kterému v té době velel plukovník Alexandr Vasiljevič Suvorov. Od roku 1764 pod velením velitele ruských vojsk v Polsku generálporučíka I. I. Vejmarna velel malým oddílům, zasahujícím proti polskému odboji.
Rusko-turecké války Velký význam ve formování Kutuzova coby vojevůdce měla bojová zkušenost, kterou získal v období rusko-tureckých válek ve 2. polovině 18. století pod vedením vojevůdců P. A. Rumjanceva a A. V. Suvorova.
V průběhu rusko-turecké války (1768–1774) se Kutuzov jako řadový a štábní důstojník účastnil v bojích u Rjabé mohyly, Largy a Kahulu. Roku 1770 byl pak převelen k 1. armádě generál-feldmaršála Rumjanceva. Za své vojenské úspěchy byl v prosinci 1771 povýšen na podplukovníka. V červenci 1774 během bojů u vsi Šumy (dnes Kutuzovka) severně od Alušty byl Kutuzov, velící praporu, těžce raněn kulkou, která mu prorazila levý spánek a vylétla u pravého oka – to následkem zranění trvale osleplo. Carevna ho vyznamenala vojenským řádem sv. Jiří 4. třídy a odeslala ho na státní výlohy léčit do zahraničí. Dva roky léčení využil Kutuzov pro další vojenské vzdělávání.
Po návratu do Ruska roku 1776 se vrátil do vojenské služby. Zpočátku organizoval jednotky lehkého jezdectva, roku 1777 byl povýšen na plukovníka a jmenován velitelem Luhanského kopinického pluku, dislokovaného v přístavu Azov u ústí řeky Don. Na Krym byl převelen roku 1783 jako velitel Mariupolského lehkého jezdeckého pluku. V listopadu 1784, po úspěšném potlačení povstání na Krymu, dostal hodnost generálmajora. Od roku 1785 byl velitelem jím zformovaného Bugského mysliveckého sboru. Pro svoji jednotku vypracoval nové taktické způsoby boje a popsal je ve zvláštní příručce. Když roku 1787 začala další válka s Tureckem, bránil se svým sborem hranice podél Jižního Bugu.
V létě 1788 se se svým sborem účastnil obléhání Očakiva. Zde byl v srpnu 1788 podruhé těžce raněn do hlavy. Tentokrát kulka prorazila tvář a vyšla zátylkem. Kutuzov přežil a roku 1789 převzal samostatný sbor, se kterým obsadil Akkerman, bojoval u Căuşeni a vedl zteč Bender.
V prosinci 1790 se vyznamenal při útoku a obsazení Izmailu, kde velel 6. koloně, jdoucí na zteč pevnosti. Generál Suvorov v hlášení popsal jeho činy následovně: „Ukazuje osobní příklad statečnosti a neohroženosti, pod těžkou palbou nepřítele překonal veškeré překážky; překonal palisádu, předešel protiakci Turků, rychle vystoupal na zdi pevnosti, dobyl baštu a mnoho baterií… Generál Kutuzov útočil na mém levém křídle; ale byl mojí pravou rukou.“
Po dobytí Izmailu Kutuzova povýšili na generálporučíka, vyznamenali řádem sv. Jiří 3. stupně a jmenovali ho velitelem obsazené pevnosti. Odrazil pokusy Turků o ovládnutí Izmailu a 16. června 1791 neočekávaným útokem rozprášil třiadvacetitisícové turecké vojsko u Babadagu. V bitvě u Măcinu v červnu 1791 pod velením knížete Repnina Kutuzov způsobil zdrcující porážku pravému křídlu tureckých vojsk. Za vítězství u Măcinu pak obdržel řád sv. Jiří 2. stupně.
Konec 18. století V roce 1792 se Kutuzov zúčastnil rusko-polské války, v následujícím roce se vypravil jako zvláštní vyslanec do Turecka, kde ve prospěch Ruska vyřešil řadu závažných otázek a významně přispěl ke zlepšení vzájemných vztahů.
V roce 1795 byl jmenován hlavním velitelem všech pozemních vojsk, loďstva a pevností ve Finsku a současně ředitelem Pozemního šlechtického kadetského sboru v Sankt-Petěrburgu. Hodně udělal pro vylepšení přípravy nových důstojníků: vyučoval taktiku, vojenskou historii a další předměty. Kateřina II. ho denně zvala do své společnosti, strávil s ní i poslední večer před jejím skonem.
Na rozdíl od mnohých jiných oblíbenců vládkyně si Kutuzov udržel své postavení i za vlády nového cara Pavla I. Úspěšně splnil diplomatickou misi do Pruska: během dvouměsíčního pobytu v Berlíně dokázal Prusko získat na stranu Ruska proti Francii. Byl litevským (1799–1801) a (po nástupu Alexandra I. na trůn) petrohradským (1801–1802) vojenským gubernátorem.
Roku 1802 Kutuzov upadl v nemilost cara Alexandra I., byl odvolán z funkcí a žil na svém panství v Goroškách. V armádě zůstával zařazen coby velitel Pskovského mušketýrského pluku.
Napoleonské války (1805) náhled|200px|Portrét M. I. Kutuzova. G. Dawe, 1829 Roku 1804 Rusko vstoupilo do koalice proti Napoleonovi a roku 1805 ruská vláda poslala do Rakouska dvě armády; vrchním velitelem jedné z nich (Podolské armády) byl jmenován Kutuzov. V srpnu 1805 se ruská armáda (50 000 mužů, 377 děl a 16 076 koní) pod jeho velením přesunula do Rakouska. Rusové urychleně postupovali přes Moravu a Dolní Rakousko do Bavorska, kde měli podpořit rakouskou armádu pod velením generála Macka. V polovině října dorazili na bavorskou hranici, ale rakouská armáda, se kterou se měli spojit, byla již poražena Napoleonem v bitvě u Ulmu. Kutuzovova armáda tak zůstala osamocena proti protivníkovi, který měl asi trojnásobnou převahu sil.
Aby ochránil vojsko, provedl Kutuzov ústupný manévr o délce 425 km od Braunau k Olomouci, během kterého porazil oddíly francouzských maršálů Murata u Amstettenu a Mortiera u Dürnsteinu. Úspěšně se mu tím podařilo vyvést svoji armádu z hrozícího obklíčení. V týlu kryl ústup ruské armády generál Bagration, který se utkal s Francouzi v bitvě u Schöngrabernu (Grabern). Tento pochod vešel do historie vojenství jako vynikající vzor strategického manévru. Od Olomouce chtěl Kutuzov odvést armádu k ruským hranicím, aby odtud po příchodu ruských posil ze severní Itálie přešel do protiútoku.
Napoleon mezitím obsadil Vídeň a severně od Dunaje mohl operovat ztenčenými silami. Kutuzovova Podolská armáda se spojila s Volyňskou armádou generála Buxhöwdena a s jednotkami rakouských vojsk. Navzdory Kutuzovovu názoru, na naléhání ruského cara Alexandra I. a rakouského císaře Františka I., kteří byli povzbuzeni svojí mírnou početní převahou nad Francouzi, přešly spojenecké armády do útoku. náhled|Pamětní deska pobytu M. I. Kutuzova v Košících ve dnech 30. 12. 1805 až 4. 1. 1806. Dne 2. prosince 1805 došlo k bitvě u Slavkova. Bitva skončila naprostou porážkou Rusů a Rakušanů. Sám Kutuzov byl lehce raněn kulkou do tváře, padl zde i jeho zeť – baron Tiesenhausen.Osobnosti napoleonské epochy Car Kutuzova nahlas neobviňoval a v únoru 1806 ho vyznamenal řádem sv. Vladimíra 1. stupně, nicméně osobně mu prohru u Slavkova nikdy neodpustil (přesto že ji zavinil sám Alexandr I.). V dopise sestře z 18. září 1812 Alexandr I. vyjádřil svůj skutečný vztah k vojevůdci takto: „…při vzpomínce, co se stalo u Slavkova kvůli prolhanému Kutuzovově charakteru…“
V září 1806 byl Kutuzov jmenován vojenským gubernátorem Kyjeva. V březnu 1808 byl jmenován velitelem sboru Moldavské armády. Kvůli sporům s vrchním velitelem armády polním maršálem Prozorovským, které se týkaly otázek dalšího vedení války, byl Kutuzov v červnu 1809 odvelen jako vojenský gubernátor do Litvy.
Třetí válka s Tureckem (1811) náhled|200px|Generál KutuzovR. M. Volkov, 1813 Roku 1811 se válka s Tureckem dostala do slepé uličky. Zahraničněpolitická situace vyžadovala efektivní činy a proto car Alexandr I. znovu jmenoval Kutuzova hlavním velitelem Moldavské armády místo zemřelého N. Kamenského. Dne 13. dubna 1811 přijel Kutuzov do Bukurešti a převzal velení armády, oslabené odvoláním pěti divizí na obranu západní hranice před hrozbou napoleonských vojsk. Na celém vybojovaném území v severním Bulharsku zůstalo kolem 45 000 ruských vojáků (27 000 pěšáků, 13 700 jezdců a 4 500 dělostřelců), proti nim stálo asi 80 000 Turků rozložených v balkánských horách.
Ruská armáda byla rozmístěna podél Dunaje od Vidinu až k moři po linii, která činila 1 000 kilometrů. Navíc bránila pevnosti Nikopol, Ruščuk a Silistra. Turecká armáda se soustředila proti středu ruských pozic, kde obsadila mohutné pevnosti Šumlu a Vidin. Krom toho byl neschopný turecký velitel vezír Jusuf-paša nahrazen energickým Ahmedem-pašou. Laz Aziz Ahmed Paša chystal ofenzivu s cílem obsadit s šedesátitisícovou armádou Razgrad, poté Ruščuk. Kutuzov nechal část z dunajských pevností opustit, vyhodit do povětří a zkoncentroval své síly pro obranu hlavní cesty na Bukurešť u Ruščuku.
Počátkem léta 1811 vytáhla turecká armáda od Šumly směrem k Ruščuku. V bitvě u Ruščuku 22. června 1811 šedesáti tisíc Turků napadlo patnáctitisícovou ruskou armádu. Rusům se dělostřeleckou palbou a protiútoky podařilo drtivě porazit protivníka, a položili tak základ k rozpadu turecké armády. Ztráty byly kolem 500 lidí na ruské a 5 000 lidí na turecké straně. Ahmed-paša ustoupil a začal se zakopávat v očekávání Kutuzovova útoku. Kutuzov však nechal zničit rušskou pevnost a se svou armádou záměrně ustoupil na levý břeh Dunaje. Tím donutil nepřítele vzdálit se při pronásledování od základen. Nato zablokoval část turecké armády, která se přepravila přes Dunaj u Slobozie. Sám pak vyslal začátkem října přes Dunaj sbor generála Markova, s úkolem zaútočit na zbylé turecké vojáky na jižním břehu. Markov napadl nepřátelskou základnu, ovládl ji a z ukořistěných tureckých děl začal ostřelovat hlavní tábor velkovezíra Ahmeda za řekou. V obklíčeném táboře brzy propukl hladomor a nemoci, Ahmed-paša tajně opustil armádu, a zanechal na svém místě pašu Čaban-oglu. 23. listopadu 1811 se Čaban-oglu vzdal Kutuzovovi i se svou 35tisícovou armádou s 56 děly. Ještě před touto kapitulací udělil car Kutuzovi hraběcí titul Ruského impéria. Turecko bylo donuceno k vyjednávání.
Napoleon soustředil svoje oddíly k ruským hranicím a spoléhal na to, že díky smlouvě se sultánem, kterou uzavřel na jaře 1812, budou ruské síly zadržovány na jihu. Ale 16. května 1812 uzavřel Kutuzov v Bukurešti mír, na základě kterého se Besarábie i s částí Moldávie staly součástí Ruského impéria (Bukurešťský mír). To bylo velké vojenské i diplomatické vítězství, které vychýlilo strategickou rovnováhu před začátkem Vlastenecké války (1812) ve prospěch Ruska. Po uzavření mírů převzal velení Dunajské armády admirál Čičagov a do Petrohradu odvolaný Kutuzov zůstal na nějaký čas mimo centrum dění.
Vlastenecká válka (1812) náhled|280px|Napoleon u BorodinaVasilij Věreščagin, 1897 V noci 24. června se Napoleon se svou Velkou armádou začal přepravovat přes Němen, což byl počátek jeho Ruského tažení neboli Vlastenecké války (1812).
V červnu 1812 byl generál Kutuzov jmenován náčelníkem Petěrburské a poté Moskevské domobrany. V počáteční etapě Vlastenecké války ustupovaly 1. a 2. západní ruská armáda pod náporem sil Napoleona. Neúspěšný průběh války donutil šlechtu požadovat jmenování velitele, který by měl důvěru ruského obyvatelstva.