náhled|vpravo|300px|Poslední reforma českého pravopisu z roku 1993 předepisuje v běžném užití u názvů ulic psaní velkého počátečního písmene ve slově následujícím za předložkou na začátku názvu; v „úzce odborných textech“ však připouští možnost rozlišovat původ názvu zachováním původního pravopisu. Olomoucká ulice, z níž pochází fotografie, nese oficiálně dodnes název „U podjezdu“,Vyhledání ulice U podjezdu, Olomouc, RÚIAN, Český úřad zeměměřický a katastrální přesto je na některých tabulích název upraven podle nového, zjednodušeného pravopisu. Český pravopis je soustava zvyklostí, pravidel a doporučení pro správné psaní (pravopis) v češtině. České příručky pravopisu (pravidla českého pravopisu) se zabývají především pravopisem spisovného jazyka. Pravopis nespisovných forem jazyka obecně není kodifikován, do jisté míry jej lze odvozovat analogicky, etymologicky atd.
Historie S nástupem křesťanství se Slované nejprve pokoušeli psát latinskou či řeckou abecedou. Prvním slovanským písmem byla od druhé poloviny 9. století hlaholice, tu v 10. století Slované nahradili latinkou a cyrilicí. Z 12. století pocházejí nejstarší dochované české texty, a to psané latinkou. První zápisy českých slov, zejména jmen osob, máme v cizojazyčných pramenech. Proto jsou pravopisně různorodá a jejich skutečné znění pouze odhadujeme.
Pět fází českého pravopisu Jan Gebauer (1894) rozlišil ve vývoji českého pravopisu pět fází, a to pravopis: primitivní, spřežkový, diakritický, bratrský a novodobý.
Primitivní pravopis Z období od poloviny 12. století do konce 13. století pocházejí první české písemné památky bohemika – česká jména v cizojazyčném textu, glosy – české překlady slov a frází vepsané do cizojazyčného textu, přípisky – záznamy v češtině, které se neváží k cizojazyčnému textu.
Nejstarší známé samostatné české věty byly připsány k zakládací listině litoměřické kapituly na počátku 13. století: Pauel dal geſt ploſcoucih zemu Wlah dalgeſt dolas zemu bogu iſuiatemu ſcepanu ſeduema duſnicoma bogucea aſedlatu (v přepise: Pavel dal jest Ploškovcích zeḿu. Vlach dal jest Dolás zeḿu bogu i sv́atému Ščepánu se dvěma dušníkoma Bogučeja a Sedlatu.)
Texty byly psány tzv. primitivním pravopisem, který používal písmena latinské abecedy bez jakékoliv úpravy i pro zápis hlásek, které byly latině cizí. Např. písmeno c označovalo k, c i č. Vznikala nejednoznačnost, která byla závažná zejména u vlastních jmen.
Spřežkový pravopis Později se během 13. století začal, i když zatím nesoustavně, objevovat pravopis spřežkový, kdy se k zachycení českých hlásek používaly kombinace písmen (spřežek), např. rs pro ř. Ve 14. století začala čeština pronikat do různých literárních žánrů, na konci 14. století již existovaly i úřední listiny psané česky. V písmu se přitom uplatnil spřežkový pravopis. Starší spřežkový pravopis Zpočátku se jednalo o tzv. starší spřežkový pravopis: ch = ch; chz = č; cz = c; g = j; rs, rſ, rz = ř; s, ſ = ž; ſſ = š; w = v; v = u; zz = s; z = z; ie, ye = ě; grafémy i a y jsou zaměnitelné; délka vokálů se zpravidla neoznačovala, zřídka se vyjadřovala zdvojením. Závazný předpis neexistoval, proto nebyl tento systém aplikován vždy přesně. Mladší spřežkový pravopis Od 40. let se uplatnil tzv. mladší spřežkový pravopis: ch = ch, cz = c i č, g = j, rs, rſ, rz = ř, s, ſ = s i š, ſſ = s i š, w = v, v = u, z = z i ž, y na konci slabiky = j, ie, ye = ě. Grafémy i a y jsou i nadále zaměnitelné. Sporadicky se začalo používat interpunkční znaménko v různých podobách. Jeho funkcí je vyznačení pauzy.
Do dnešní doby ze spřežek zůstaly jen „ch“, v přejatých slovech také „dž“ a někdy i „dz“.
Diakritický pravopis Na počátku 15. století se ve spise De orthographia Bohemica (1406), jehož autorství se připisuje Janu Husovi, objevuje návrh na změnu pravopisu – tzv. diakritický pravopis. Pro záznam měkkých souhlásek jsou spřežky nahrazeny tečkou nad písmenem (punctus rotundus). Délka samohlásek se označuje čárkou (virgula). Zachovávají se spřežka ch a grafém w. Zaměnitelnost grafémů i a y je zrušena. Návrh je dílem jedince, proto se tento grafický systém ujímal jen pozvolna a užíval se souběžně s pravopisem spřežkovým. S rozvojem řečnického umění se stále více užívá interpunkčních znamének.
Podle Jana Gebauera Husův diakritický pravopis již postačoval všem potřebám češtiny, ale přesto nebyl všeobecně přijat a valná část písařů zůstala u spřežkového pravopisu, takže až do poloviny 16. století existovaly oba pravopisy souběžně.Jan Gebauer: Uvedení do mluvnice české, Praha 1876, s. 61
Bratrský pravopis náhled|Povodňová značka z roku 1825 ve Zlechově náhled|Nápis na kříži na návsi v Dolním Jelení z roku 1825Jelení Dolní - Kříž, Soupis památek, 16. Politický okres vysokomýtský (1902), str. 53-54, cit dle: http://depositum.cz/knihovny/pamatky/strom.clanek.php?clanek=5659 (2011) Po vynálezu knihtisku (přelom let 1447/1448) se v tištěných dílech ustálil tzv. bratrský pravopis (tradičně nazývaný podle listů vydávaných Jednotou bratrskou, ovšem nastíněn byl v Grammatyce české, jejíž autoři vyznávali utrakvismus), který byl převážně diakritický se zachováním několika spřežek.
Původní tečka nad měkkými konsonantami se změnila v háček, kterého se užívalo nad č, ď, ň, ř, ť, ž. Písmeno š se psalo většinou jen na konci slova, uprostřed se psalo spřežkou ſſ. Grafém ě se začal používat dnešním způsobem.
Délka samohlásek se označovala čárkou, kromě ů vzniklého z původního ó. Dlouhé í se z technických důvodů nejprve zdvojovalo ii, později se zapisovalo ij, nakonec j. Vyslovované [j] se zapisovalo jako g nebo y, pro zápis [g] se někdy používal grafém ǧ. Uchovalo se psaní dvojitého w, jednoduché v označovalo u na začátku slova. Dvojhláska /ou/ se zapisovala au. Po c, s, z se vždy psalo y (cyzý). Komplikovaná syntax, ovlivněná latinskými texty, si vyžádala zdokonalení interpunkce. Čárka se však používala podle pauz ve výslovnosti, nikoliv podle syntaxe. Začaly se používat i tečka, dvojtečka, otazník a vykřičník.
Standardem nejen samotného pravopisu, ale i spisovného jazyka pro další období se stal nový překlad Bible známý jako Bible kralická.
Ukázka bratrského pravopisu (cestopis Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic z roku 1608): Putowánj aneb Ceſta z Králowstwj Cžeſkého do Měſta Benátek: Odtud po Moři do Země Swaté/ země Jůdſké/ a dále do Egypta a welikého Měſta Kairu: Potom na horu Oreb, Synai a ſwaté Panny Kateřiny w puſté Arabij ležjcý: Na dwa Djly rozdělená: A Od Urozeného Pána, Pana Kryſtoffa Haranta z Polžic a Bezdružic/ a na Petce etc. Ržjmského Cýſaře geho miloſti Raddy a Komornijka/ Léta 1598. ſſtiastně wykonaná/ y také pěknými Figůrami ozdobená./ Geſt přitom y krátké wypsánj některých Národůw a obyčegůw gegich/ též Zemj, Kragin, Oſtrowůw a Měſt/ y giných rozličných wěcý.
Podle Jana Gebauera je bratrský pravopis v podstatě pravopis Husův zhoršený tím, že do něj Bratři přijali některé zvyklosti ze spřežkového pravopisu, některé z nich gramaticky chybné.Jan Gebauer: Uvedení do mluvnice české, Praha 1876, s. 62, pozn. 13 Nástup knihtisku v té době vedl k zesílení snah o ustálení pravopisu; do té doby se zvyklosti písařů lišily nejen mezi písaři, ale nezřídka i v rámci jednoho delšího díla.
Novodobý pravopis Vývoj novodobého pravopisu Dnešní pravopis byl v zásadě zaveden v letech 1842–1849, kdy ve sporu jotistů s ypsilonisty zvítězily modernizační snahy prosazované v prvé řadě Václavem Hankou. K nim patřila změna psaní i/y, zavedení jednoduchého „v“ místo dvojtého „w“ (w>v) a dalších dnes používaných písmen (ss>š, j>í, g>j, au>ou). Změny pak byly kodifikovány i zohledněním ve školních učebnicích pravopisu.
V roce 1902 vydal Jan Gebauer Pravidla českého pravopisu, která pak určovala pravopisnou normu. Výraznější změny pravopisu přinesla vydání Pravidel z let 1913, 1941, 1957 a 1993.
Analogická oprava Od počátků národního obrození na konci 18. století došlo ke snahám o kodifikaci a reformu jak ortografie, tak spisovného jazyka. Nakonec se prosadila gramatika Josefa Dobrovského, která vyšla roku 1809, ve druhém vydání 1819. Dobrovský v ní mj. zavedl analogickou opravu pravopisu, která odstranila psaní „y“ po s, z, a c podle vzorů medvědí a sedím a vidím. Východiskem se však stal literární jazyk konce 16. století a díla J. A. Komenského. U všech úprav v první polovině 19. století figuroval Václav Hanka, který v letech 1817 až 1849 vydal celkem devětkrát útlý Pravopis český, založený na mluvnici Dobrovského, ale postupně doplňovaný názory Hankovými; roku 1850 pak knížečku obdobného názvu (Pravopis český dle ústrojnosti českého jazyka) vydal Jan Slavomír Tomíček. Dobrovský ve své knize ukázal přednosti analogické opravy, ale nijak výrazně ji neprosazoval; jak uvedl: „piš si každý, jestliže se ti to líbí, podle staré zvyklosti (…); nemám nic proti tomu“. Hlavním bojovníkem za uskutečnění analogické opravy byl Václav Hanka, který k ní přesvědčil i Josefa Jungmanna. Největším odpůrcem reformy byl Jan Nejedlý (podrobně viz spor jotistů s ypsilonisty).
Skladná oprava Pravopis se postupně zbavoval přežitků bratrského pravopisu od 40. let 19. století. Začalo se psát si, zi i sy, zy dle etymologie a jednotně cive skutečnosti je c podobně obojetné, jako s a z, např. cysta, kecy. Zavedení antikvy místo fraktury v tisku vedlo k odstranění spřežky ſſ a nahrazení písmenem š. Dlouhé í se začalo psát místo j, a j se začalo psát tam, kde dříve g (gegj > její) – toto bylo odstraněno tzv. opravou skladnou, kterou navrhl Pavel Josef Šafařík v roce 1842. Reformu podpořil i František Palacký a byla přijata bez většího odporu. Od roku 1849–1850 bylo dvojité w nahrazeno jednoduchým v a místo tradičního au se začalo psát ou – nebylo to prosazeno zároveň s přeměnou j a í, protože „ou“ podle Dobrovského odráží pouze obraz českých, nikoliv už však moravských nářečí. Pravopis se tak přiblížil dnešní podobě.
Podle německého vzoru interpunkce postupně opouští pauzový princip a respektuje syntaxi vět.
Sbor musejní pro řeč a literaturu českou roku 1842 vydal nařízení, aby všechny českojazyčné spisy vydávané nákladem Matice české byly tištěny opraveným neboli skladným pravopisem co se týče písmen g a j, avšak do budoucna odmítl a prohlásil za nepotřebné a neužitečné uvažované změny psát ou místo au a v místo w, jak prosazovali například Václav Hanka a Franta Šumavský. Tyto změny odmítal František Palacký, protože se obával, že by jimi byla rozrušena stabilita pravopisu. Po roce 1849 se však i přes odpor Palackého či W. W. Tomka i tyto změny rychle ujaly. Neúspěchem však skončily některé další Hankovy návrhy, například nahradit písmena ch, č, š, ž zcela novými písmeny.
Roku 1871 Jan Gebauer prohlásil, že uskutečněnými opravami je vyřízeno vše, co se k poměrné dokonalosti českého pravopisu žádat mohlo a mělo, čímž byl podle něj na ten čas uzavřen a dovršen vývoj českého pravopisu a Gebauer neváhal jej považovat za nejdokonalejší ze všech evropských pravopisů, dokonalý již ve svých základech a ve své soustavě, nikoliv jen pro potřebu nynějšího jazyka, přičemž ocenil jeho návaznost na předchozí písařské zvyklosti a na dlouhé a dávné opravy, k nimž docházelo již od počátků českého písemnictví.Jan Gebauer: Příspěvky k historii českého pravopisu a výslovnosti staročeské, Praha 1871, s. 223.
Důraz na kodifikaci