Podgorica (černohorsky v cyrilici: Подгорица) je hlavní a největší město Černé Hory a zároveň ekonomické, kulturní a vzdělávací centrum země. Žije zde obyvatel.
Město má výhodnou polohu při soutoku řek Morača a Ribnica v nadmořské výšce pouhých 44 metrů, v místě setkání Bjeloplavićského údolí a Zetské nížiny, asi 40 km severovýchodně od Jaderského moře a 30 km severně od Skadarského jezera. Rovněž se rozkládá velice blízko zimních lyžařských středisek na severu a přímořských letních destinací na pobřeží.
Název Jméno Podgorica v černohorštině znamená pod Goricí, přičemž Gorica je 107 metrů vysoký vrchol s výhledem na centrum města a znamená v překladu malá hora/hůrka.
Zhruba tři kilometry severozápadně od Podgorice leží ruiny Diokleiy, velice známého města z dob starověkého Řecka a Říma. Římský císař Dioklecián pocházel z této oblasti. Později změnili Římané název na Dioclea; známější slovanská verze tohoto jména je Duklja a tento název se často objevuje v černohorských dějinách.
Samotné město bylo založeno nejspíše na konci 10. století pod názvem Birziminium. Po jejím pádu zde ve středověku byla slovanská pevnost známá jako Ribnica, nacházela se ale dále od středu dnešního města. Název Podgorica je používán od roku 1326. V letech 1946 až 1992 bylo město na počest bývalého jugoslávského maršála a prezidenta Josipa Broze Tita pojmenováno Titograd.
Historie náhled| upright=0.8|Schematický plánek Pevnosti Ribnica
O vzniku Podgorice panují mezi odborníky rozdílné názory. Město se nachází na křižovatce několika důležitých historických cest, v blízkosti řek Zeta, Morača, Cijevna, Ribnica a Sitnica, v rozlehlém údolí Skadarského jezera a údolí Bjeloplavićského, blízko pobřeží Jadranu, v úrodných nížinách s příznivým podnebím.
Nejstarší dochované zmínky o osídlení pocházejí z pravěku, konkrétně z pozdní doby kamenné. V Ilýrii byla tato oblast mezi Zetskou nížinou a Bjeloplavićským údolím osídlena dvěma ilyrskými kmeny – Labeáty a Dokleáty. Populace města byla mezi 8 000 a 10 000 obyvateli a byly zde vyřešeny všechny otázky tehdejšího moderního města. Díky obranné pozici, vhodné geografické poloze, příznivým klimatickým a ekonomickým podmínkám to bylo město velmi důležité.
Po příchodu prvních Slovanů, Avarů a v počátcích rozpadu Římského impéria byla oblast dnešní Podgorice svědkem mnoha zajímavých událostí. V první řadě, staré opevnění města bylo nahrazeno novým a modernějším a město celé bylo kompletně přestavěno. První zmínka o pevnosti Ribnica pochází z dob vlády srbské královské rodiny Nemanjićů.
Jména Podgorica je poprvé zmíněno v roce 1326 v dokumentu soudního archivu v Kotoru. Město bylo ekonomicky velmi silné: dobře vyvinuté obchodní stezky mezi Dubrovníkem a říší Nemanjićů vedly přes Nikšić a Trebinje do Podgorici, kde byla důležitá obchodní zastávka. To posílilo její vývoj, ekonomickou moc, vojenskou sílu a strategický význam. Obsazení území Osmanskou říší roku 1474 pozastavilo jeho rozvoj. Osmanští Turci zde postavili velkou kamennou pevnost a charakter obchodního města se změnil na obrannou baštu proti kočovným kmenům.
Berlínský kongres v létě roku 1878 stanovil mezinárodní uznání nezávislosti Černohorského knížectví a připojení Podgorice k zemi. Toto datum znamenalo konec čtyřsetleté osmanské nadvlády a počátek nového rozvoje města.
Po vyhlášení Království Černohorského v roce 1910 se město začalo rozvíjet ještě více a v roce 1911 zažila Podgorica svůj zlatý věk. Stala se největším městem monarchie a po Cetinji, tehdejším hlavním městě, druhou nejvýznamnější metropolí země a důležitým městem na Balkáně. Stara Varoš – podgorické staré město z osmanských dob – se proměnilo z typické tržištní části města na část plnou úzkých uliček s kavárnami.
První světová válka znamenala konec dynamického rozvoje. V letech 1916–1918 bylo město, stejně jako zbytek země, obsazeno rakousko-uherskými jednotkami. Po osvobození spojenci se srbské a černohorské armádě podařilo zajmout na pět tisíc rakousko-uherských vojáků. Kromě toho zde také zasedala kontroverzní a protizákonná Podgorická skupština, jejíž zasedání proběhlo v budově podgorické tabákové společnosti. Skupština ustanovila konec vlády dynastie Petrovićů-Njegošů, krále Nikolu I. sesadila z trůnu a ukončila nezávislost Černé Hory, která byla sloučena se Srbskem a později začleněna do Jugoslávského království. Mezi dvěma světovými válkami byla populace města 17 000 obyvatel.
Druhá světová válka byla pro Podgorici hotovým utrpením. Město bylo rozsáhle bombardováno. Vzdušné útoky si vyžádaly život přes 4100 obyvatel a zbytek města změnil v sutiny.
Město bylo osvobozeno 19. prosince 1944 a pod jménem Titograd se 13. července 1946 stalo hlavním městem nově vzniklé Socialistické republiky Černé Hory – v rámci SFRJ. Následovalo opětovné období rychlého rozvoje – dramaticky se zvýšila populace, město se začalo silně industrializovat. Zlepšena byla také infrastruktura a byly zde založeny zdravotní, kulturní i vzdělávací instituce. Stalo se obchodním, socio-ekonomickým a kulturním centrem země.
Ovšem když se v devadesátých letech začala socialistická Jugoslávie rozpadat, pokrok a růst se již po několikáté v historii zastavil. Dne 2. dubna 1992 byl městu vrácen název název Podgorica.
Ničivé Jugoslávské války sice Černou Horu ve většině obešly, ale celá země byla ovlivněna ekonomicky. V Podgorici následuje období silné hospodářské stagnace. Ekonomická situace se začala zotavovat až na začátku 21. století, kdy se Podgorica ukázala jako moderní prozápadní město. Po úspěšném referendu o černohorské nezávislosti v květnu 2006 se Podgorica stala hlavním městem nezávislé Černé Hory a byla upevněna její pověst regionálního střediska a zvýšen hospodářský význam.
Městské symboly Znak
Podgorický znak má tři varianty – malý, střední a velký. Malý znak je tvořen stříbrným štítem se třemi modrými proužky, horním lomeným. Střední je doplněn o korunu, položenou na štít. Velký znak je doplněn o štítonoše, kterými jsou dva stříbrní lvi a pod štítem jsou navíc zlaté listy vinné révy.https://alchetron.com/Coat-of-arms-of-Podgorica
Vlajka
Podgorická vlajka je tvořena bílým listem o poměru stran 1:2 se třemi vodorovnými, modrými proužky, horním lomeným.Vlajka Podgorice na Flags of the World
Geografie Přírodní podmínky a poloha left|thumb|Město s pohořím v pozadí Podgorica se nachází v jihovýchodní části centrální Černé Hory při soutoku řek Morača a Ribnica, 30 km severně od Skadarského jezera a 40 km od pobřeží Jaderského moře. V blízkosti města protékají již méně významné řeky Zeta, Cijevna, Sitnica a Mazera. Toto vodní bohatství je jednou z hlavních dominant města a je také vyobrazeno v insigniích města – na městské vlajce a znaku.
Na rozdíl od většiny černohorských měst se Podgorica nachází v převážně rovinaté krajině severního konce Zetské nížiny, snad jedinou výjimkou jsou vrcholy Gorica, dále potom Malo brdo (Malý kopec), Velje brdo (Velký kopec), Ljubović, Dajbabska gora (s významným klášterem) a Čardak. Směrem na sever a severovýchod se zvedají vysoké vrcholky a později i hory. Krajina se naopak otevírá směrem na severozápad, na jih a jihovýchod.
Podnebí a klima Podgorica je oficiálně městem s nejvyšší průměrnou teplotou v Evropě.
Podgorica má proměnlivé středozemní klima s horkými, suchými léty a studenými zimami. Proměnlivost podnebí zapříčiňují především Dinárské hory na severu, přestože je město od mořského pobřeží vzdálené jen 40 km. Průměrný roční úhrn srážek je 1 600 mm, průměrná teplota překračuje 25°C zhruba 135 dnů v roce. Průměrná denní teplota činí 16,4 °C. Počet deštivých dnů se pohybuje okolo 120, dnů se silným větrem je zde do roka kolem 60. Občas silný vítr ovlivňuje zimní klima a snižuje teplotu o několik stupňů. Řeka Ribnica nicméně v horkých létech často vysychá.
Podgorica je velice známá pro svá extrémně horká léta: teploty přes 40 °C v červenci a srpnu. Dne 16. srpna 2007 byla ve městě zaznamenána zatím nejvyšší teplota 45,8 °CČlánek na stránkách antenam.net
Sněhové přeháňky jsou v Podgorici vzácné, sněží zde pouze několik dní v roce.
Charakter města náhled|Letecký snímek centra města v roce 2009
náhled|Čtyřhvězdičkový Hotel Podgorica byl ve své době považován za nejluxusnější ve městě náhled|Bulevar Svetog Petra Cetinjskog v centru města náhled|220x220bod|vlevo|Ulice Moskevská na Novém městě Dnešní město představuje směsici nejrůznějších architektonických stylů, které se odráží v pohnutých dějinách města a celé Černé Hory (jeden režim byl nahrazován druhým, což se projevilo na vzhledu města).
Osmanská nadvláda do roku 1878 po sobě zanechala řadu pozůstatků; podgorické Staré město, které se nazývá Stara Varoš, a spolu s další starou čtvrtí (Drač) jsou pro ni typické křivolaké úzké uličky, nízké obytné domy, mešity a hodinová věž Sahat-kula, ne nepodobná ostatním, které se nacházejí v oblasti Jihovýchodní Evropy.
Po uznání černohorské nezávislosti a připojení Podgorice do Černé Hory se hlavní městské centrum přesunulo na druhý břeh řeky Ribnice, kde se rozvíjelo v moderním evropském duchu – tam vznikly na sebe kolmé široké ulice a vertikálněji navržené budovy se staly dominantou města. Tato část města je tradičně považována za Nové Město (Nova Varoš).
Během druhé světové války byla Podgorica mnohokrát bombardována a prakticky srovnána se zemí, velká část města z tureckých časů zmizela. Po osvobození komunisty a vytvoření socialistické Jugoslávie se Podgorica stala metropolí Černé Hory a ohniskem rychlé industrializace a urbanizace v rámci Jugoslávie. Město se začalo vyvíjet v duchu zemí východního bloku. Druhý břeh řeky Morače, dříve využívaný pouze pro účely královské rodiny, se proměnil v moderní zastavěnou část města. Rozlehlá náměstí a široké bulváry se staly dominantou moderní Podgorice. Celá nová část byla vybudována v brutalistickém stavebním stylu; dokonce i prázdná místa v historickém jádru města byla vyplněna novými brutalistickými stavbami, což vede k nešťastnému spojení starého a nového. Tento jugoslávský styl zástavby sice poskytl dostatek prostoru pro ubytování obyvatel, ale je velice kritizován pro svůj nenápaditý a ponuře šedý vzhled.
Nicméně v okolí těchto obytných bloků se město rozšiřovalo pro region typickou chaotickou urbanizací díky hustě zastavěným málo osídleným čtvrtím s rodinnými domky, kde zbylo příliš málo místa pro chodníky a cesty. Tento trend nelegálně vznikajících osad dosáhl největšího rozmachu v 90. letech. Bylo vyvinuto velké úsilí ke zlepšení infrastruktury v sídlištích, ale nadále existuje mnoho problémů, především v hustě osídlených částech severní a severovýchodní Podgorice. Ohroženo je i historické centrum Podgorici, Stara Varoš.
Hlavní dopravní tepny byly vybudovány tak, aby snadno navazovaly na kolmé ulice vedoucí z města a tím urychlovaly dopravu. Tyto tepny vedou především na jih a na západ.
Významný přínos se pro podgorickou architekturu vyskytl na konci 90. let a od té doby se tvář města začala měnit neuvěřitelnou rychlostí. V Podgorici vyrostla řada nových obchodních i obytných budov a jejich stavby proběhly velice rychle. Hojně používanými se staly oblíbené materiály sklo a ocel. Ve snaze vytvořit známé a moderní hlavní město tak vznikají nová náměstí, parky, sochy a památníky. Mezi nejnovější objekty charakteristické pro město se řadí pravoslavný chrám Vzkříšení Ježíše Krista (začátek stavby r. 1993) a most tisíciletí (r. 2005). V současnosti se Podgorica rychle mění z nevýrazného města na moderní evropskou metropoli.
Kultura
Zábava a umění náhled|Bývalý Zimní královský palác, nyní Galerie moderního umění