Kníže František kardinál z Ditrichštejna (německy Franz Seraph von Dietrichstein; 22. srpna 1570 Madrid – 19. září 1636 Brno) byl biskupem olomouckým (1599–1636) a jedním z nejvýznamnějších politiků na Moravě v 17. století. Pro své suverénní postavení byl nazýván králem z Kroměříže nebo také králem moravským.http://mojebrno.jecool.net/inka--morava-kardinal-ditrichstejn.html Byl architektem rekatolizace Moravy a hlavním rádcem čtyř habsburských panovníků – Rudolfa II., Matyáše, Ferdinanda II. a Ferdinanda III. Vedl závěrečnou redakci Obnoveného zřízení zemského. Jako správce světských statků se vyznačoval laskavým zacházením s poddanými a stavěl se proti zvyšování robotních závazků.
Mládí Narodil se v Madridu jako třetí syn Adama z Ditrichštejna (1527–1590), nejvýznamnějšího diplomata rakouských Habsburků druhé poloviny 16. století a vychovatele synů císaře Maxmiliána II. Habsburského Rudolfa a Arnošta, a jeho manželky, španělské šlechtičny Markéty z Cardony, dcery katalánského rodu spřízněného se španělskými Habsburky.
V roce 1575 se přestěhoval s rodinou na Moravu, kde císař věnoval jeho otci bohaté panství Mikulov. Jelikož jej otec jako nejmladšího syna předurčil pro kněžskou dráhu, zahájil v roce 1582 studia nejdříve u jezuitů v Praze a později (1588–1591) v Římě na římské koleji (Collegio Romano). Zde si jej velmi oblíbil kardinál Ippolito Aldobrandini (pozdější papež Klement VIII.) a velký vliv na něj měl i svatý Filip Neri a jeho skupina.
V roce 1590 zemřel jeho otec, následující léta strávil František z Ditrichštejna v Římě, kde jej papež Klement VIII. jmenoval svým komořím a posléze povýšil na jednoho z nejbližších spolupracovníků. Pouze občas svůj pobyt zde přerušil a zajel na Moravu, pokud to vyžadovala správa rodinných statků a mnoha církevních obročí. 4. října 1597 slavil svou primici. Někdy krátce před tím byl vysvěcen na kněze a 3. března 1599 jej papež jmenoval kardinálem. 28. května 1599 jej olomoucká kapitula na návrh papeže zvolila biskupem olomouckým. 21. června 1599 byl jmenován papežským legátem „a latere“. Nato jej papež Klement VIII. potvrdil jako biskupa olomouckého a 8. září 1599 vysvětil na biskupa. Hned nato se František kardinál z Ditrichštejna vydal z Říma ujmout se svého úřadu.
Doba předbělohorská 1599–1618 vlevo|náhled|Znak Františka z Ditrichštejna v Olomouci, ve dvoře domu v ulici Wurmova č. 6. Kardinál dorazil do Kroměříže (letní sídlo olomouckých biskupů a centrum správy biskupského majetku) koncem října 1599 a převzal správu rozvrácené a zadlužené diecéze. Jen splácení starých dluhů v následujících letech pohltilo více než třetinu veškerých Ditrichštejnových příjmů (biskupských i rodových). Aby mohl finančně ustát tuto situaci, rozpustil svůj knížecí dvůr a spokojil se s velmi omezeným sborem biskupského služebnictva a úřednictva. V dalších letech stabilizoval finanční situaci diecéze, znovu se chopil biskupských privilegií a zahájil rekatolizační snahy. Neobešlo se to bez střetů s panstvem (převážně protestantská šlechta vedená Karlem starším ze Žerotína mu odpírali rozličná biskupská privilegia a stavěli se proti rekatolizaci), s jeho many (rádi by omezili jeho pravomoci nad sebou, úplně se osamostatnili či rozšířili robotnické povinnosti poddaných) a protestanty (drtivá většina obyvatel, se bránila rekatolizačním snahám a žádala obsazení i katolických farností protestantskými pastory). Biskup se mohl na druhou stranu opřít o tzv. římsko-španělskou katolickou stranu, v níž hráli významnou roli mladí katoličtí šlechtici vychovaní ve Španělsku a Itálii pod vlivem katolických řádů, zejména jezuitů. Kromě samotného kardinála byli jejími nejvýznamnějšími členy jeho starší bratr Zikmund z Ditrichštejna (od roku 1598 zemský podkomoří), Ladislav Berka z Dubé a Lipé (nejvyšší zemský komorník) a Jáchym Haugvic z Biskupic (zemský hejtman).
V roce 1604 byl kardinál Ditrichštejn jmenován kardinálem protektorem českých zemí a dědičných císařských zemí. V květnu 1605 se v Římě účastnil konkláve, které zvolilo papeže Pavla V. V roce 1607 jej císař Rudolf II. jmenoval nejvyšším hofmistrem a prezidentem tajné císařské rady. Ditrichštejn stál také u zrodu obnovy mincování olomouckých biskupů. 5. ledna 1608 obdržel od císaře Rudolfa II. mincovní privilegium, kterým započala novodobá mincovní činnost olomouckých biskupů. První ražby byly zřejmě dvou- a tříkrejcary, které byly raženy nejpozději od října 1609.Štěpán, Jan: K počátkům mincovní činnosti olomouckého biskupa Františka kardinála z Dietrichštejna, Numismatické listy roč. LVII č. 4, Praha 2002, ISSN 0029-6074 s. 97–104
V roce 1608 provedla protestantská šlechta vedená Karlem starším ze Žerotína převrat, obsadila klíčová místa státní správy svými lidmi a postavila se na stranu Rudolfova bratra Matyáše. Zároveň prohlásila Františka z Ditrichštejna za nepřítele země. Nicméně hlavním zprostředkovatelem ve sporu obou habsburských bratrů se nakonec stal právě Ditrichštejn. Nadále požíval důvěry císaře Rudolfa II. jako jeho hlavní rádce. Zároveň se stal přítelem i rádcem Matyáše, a získal od něj potvrzení všech svých úřadů. Matyáš tak dal moravským stavům najevo, že Ditrichštejn je nedotknutelný. Stavové nakonec těžko stravitelné sousto skousli (nic jiného jim ostatně nezbývalo) a s Ditrichštejnem se smířili. Karel starší ze Žerotína zašel ještě dále a s kardinálem se spřátelil. V následujících letech oba drželi Moravu pokud možno stranou od aktivit českých stavů a činili ji politicky nezávislou na Čechách. náhled|Zámek v Mikulově náhled|Dietrichsteinský palác v Brně V roce 1611 domluvil kardinál odstoupení Rudolfa II. a korunoval Matyáše za českého krále. Roku 1612 jej korunoval znovu – tentokrát jako císaře římského. Týž rok se Ditrichštejn přestěhoval i se svým knížecím sborem do Mikulova, aby byl blíže císaři, sídlícímu ve Vídni. V letech 1611–1618 se věnoval zvelebení svých panství a hospodářsky upevnil své pozice. Přestavěl mikulovský hrad na zámek a zbudoval biskupskou rezidenci v Brně. Nákladné stavby značně zatížily jeho rozpočet. Zdařilými finančními spekulacemi však dokázal své závazky vyrovnávat. Přesto měl stálý nedostatek hotovosti.
V roce 1615 odstoupil Karel starší ze Žerotína z úřadu zemského hejtmana. Nástupcem se stal katolík Ladislav z Lobkovic. Úřad nejvyššího zemského sudího obsadil další katolík Lev Burián Berka a kardinál Ditrichštejn se stal direktorem zemských peněz. Katolická strana opět ovládla nejvyšší úřady předbělohorské Moravy.
V dubnu 1617 požádal kardinál Ditrichštejn o uvolnění z biskupského úřadu, papež Pavel V. jeho žádosti nevyhověl. V červnu Ditrichštejn korunoval Ferdinanda Štýrského (bratrance Matyáše) (budoucím) králem českým a posléze koncem roku i císařem německým. V září kardinál pronajal veškeré biskupské komorní statky na 6 let dopředu (vcelku za malou částku) – čímž se jednak zbavil nutnosti na ně dohlížet, jednak získal nemalý obnos. Koneckonců nadcházející časy hospodaření moc nepřály.
Dne 23. května 1618 propuklo v Čechách Stavovské povstání. Krátce poté, v srpnu roku 1618, obsadili katolíci poslední klíčový post na Moravě. Kardinál Ditrichštejn byl jmenován polním generálem všech vojsk Moravy.
Spory s panstvem Spory s panstvem vedl kardinál zejména o biskupská privilegia. Odehrávaly se obvykle před zemským soudem. První pokus prosadit většinu svých privilegií učinil František z Ditrichštejna krátce po svém příjezdu. Utrpěl však ponižující porážku; soud musel opustit ponížen a zesměšněn. Karel starší ze Žerotína mu pak poslal posměšný dopis, ve kterém ho vyzval, aby se (chce-li ještě někdy nějaké své nároky vznášet před zemským soudem) nejdříve naučil pořádně česky a přinejmenším povšechně nastudoval základy psaného i zvykového práva moravského. Žerotínovo vítězství však mělo velmi krátké trvání. Kardinál se z porážky poučil a všechny následné významné soudní spory už probíhaly velmi monotónně.
Nejdříve Ditrichštejnové sestavili žalobu na Karla staršího ze Žerotína pro velezradu. Podezírali ho ze spolčení s Francií (Žerotín ve Francii v roce 1591 bojoval na straně hugenotů). Žalobu přednesl Zikmund z Ditrichštejna a následný soudní spor zaměstnal předáka protestantských šlechticů natolik, že po několik let vůbec neměl čas zabývat se biskupskými privilegii. Kardinál pak začal před soud předstupovat vždy ve věci jednoho privilegia. Pečlivě připraven po právní stránce i diplomaticky, zastupován vynikajícím právníkem a řečníkem Danielem Šponarem z Blinsdorfu a s veškerou podporou dostupných autorit, prosadil postupně všechna významná práva a privilegia, o která vedl se šlechtou spor. Nejednotná zemská šlechta bez vůdčí osobnosti odpovídající kardinálovu rozhledu a intelektu, nemohla s Ditrichštejnem úspěšně soupeřit. Zemský soud rozhodl, že olomouckému biskupovi automaticky náleží knížecí titul, právo razit vlastní mince, stavět za povinného přispění manů vlastní nezávislé vojsko (fungovalo od roku 1605 jednak při obraně biskupských lén a celé Moravy, jednak podnikalo vpády do Uherska), pečetit za své many. Všechny snahy největších biskupových manů radikálně oslabit nebo zcela zpřetrhat svazky se svým lenním pánem byly v důsledku prohraných soudních pří odsouzeny k nezdaru.
Spory s many a robota V souvislosti s vývojem sporů, které vedl s vysokou šlechtou, biskup postupně zkrotil touhu svých nejmocnějších manů po samostatnosti. Nakonec se většina pří a jednání biskupského manského soudu omezovala na spory poddaných a manů o míru robotních dávek (země vstupovala do éry tzv. druhého nevolnictví). V těchto sporech stál biskup pravidelně na straně poddaných a jeho rozsudky vždy směřovaly ke snižování robotních dávek. Ačkoliv byly jeho pravomoci v tomto ohledu omezeny, jeho konzistentní postoj a neustálý tlak na many vedl k tomu, že jeho leníci se ke svým poddaným chovali v porovnání s běžnou moravskou šlechtou určitě lépe. Nikoliv však na té úrovni, na jaké zacházel biskup se svými přímými robotníky. Obecné povědomí o biskupově náhledu na robotu vedlo k tomu, že se na něj obracely disputace poddaných moravského panstva. Nad panstvem biskup pravomoc neměl, nicméně i tak se snažil; velkou část jeho pozůstalosti tvořily kázání a dopisy, ve kterých se dovolával křesťanské lásky k bližnímu a šlechtice žádal, aby principy křesťanské lásky uplatňovali vůči svým poddaným.
Předbělohorská rekatolizace František kardinál z Ditrichštejna v souladu s dobovým smýšlením odmítal svobodu vyznání. Přednost však dával rekatolizaci nenásilné. Za základní předpoklad úspěšné obnovy katolického vyznání považoval dostatečný počet kněží a jejich kvalitní vzdělání. Důraz kladl též na osobní příklad kněží. Zreformoval staré kněžské konventy a založil nové. Zahájil též rozšiřování sítě klášterů. Do Brna uvedl kapucíny (základní kámen kláštera byl položen v roce 1604), v roce 1606 založil františkánský klášter v Kroměříži a v roce 1611 kapucíny usadil také v Mikulově. Roku 1616 založil ženský františkánský klášter v Brně a 1617 kapucínský ve Vyškově. Velmi dbal na morální kvality kněží a řeholníků a tvrdě trestal přestupky. Vrchol diplomatického umění předvedl, když získal od protestantského panstva nejen souhlas s příchodem jezuitů, ale i nemalý finanční příspěvek na zbudování jejich koleje v Brně.