Slované jsou etnická a jazyková skupina Indoevropanů, hovořící slovanskými jazyky z větší rodiny balto-slovanských jazyků. Historicky obývají Eurasii od střední, jihovýchodní a východní Evropy až do severovýchodní Evropy, severní Asie (Sibiř) a střední Asie (zejména Kazachstán) a také západní Evropu (zejména východní Německo) a západní Asii (včetně Anatolie). Do historie výrazně poprvé vstoupili na počátku 6. století, kdy započala jejich expanze do velké části Evropy (střední, jihovýchodní a východní). V důsledku zejména pozdější imigrace existují velké slovanské diaspory v Severní Americe, zejména ve Spojených státech a Kanadě.
Slované obývají okolo poloviny území Evropy a jsou největší etnolingvistickou skupinou v Evropě, následovanou Germány a románskými národy. "We could say that contemporary Europe is made up of three large groups of peoples, divided on the criteria of their origin and linguistic affiliation. They are the following: the Romanic or neo-Latin peoples (Italians, Spaniards, Portuguese, French, Romanians, etc.), the Germanic peoples (Germans proper, English, Dutch, Danes, Norwegians, Swedes, Icelanders, etc.), and the Slavic peoples (Russians, Ukrainians, Belorussians, Poles, Czechs, Slovaks, Bulgarians, Serbs, Croats, Slovenians, etc.)" V dnešní době bývají Slované děleni na východní (Bělorusové, Rusové a Ukrajinci), západní (Češi, Lužičtí Srbové, Poláci, Slováci) a jižní (Bulhaři, Chorvati, Slovinci, Srbové, Bosňáci a Makedonci). Kromě toho existují uvnitř uvedených etnik skupiny, které jsou někdy považovány za samostatné národy, resp. jsou národy ve stavu zrodu a jejich etnicita je předmětem sporů (Černohorci, Gorani, Kašubové, Moravané, Pomaci, Rusíni, Slezané). V minulosti patřily mezi Slovany i kmeny zaniklé ve středověku, jako polabští a pobaltští Slované (a v jejich rámci další kmeny). náhled|vlevo|Země se slovanskou populací. náhled|vpravo|Rozdělení slovanských zemí podle jazykových větví Slovanské národy mohou být dále děleny podle tradičního náboženství. Pravoslavné křesťanství je nejčastější a zahrnuje Bělorusy, Bulhary, Černohorce, Makedonce, Rusy, Rusíny, Srby a Ukrajince. Druhým nejběžnějším náboženstvím je římský katolicismus tradiční u Chorvatů, Čechů, Kašubů, Poláků, Slezanů, Slováků, Moravanů a Slovinců. Existují také významné protestantské menšiny, zejména mezi západními Slovany (Češi, Lužičtí Srbové, Slováci). Mezi jižními Slovany se v době osmanské nadvlády rozšířil islám, který vyznávají například Bosňáci, Pomaci (bulharští muslimové), Gorani a Torbešové.
Moderní slovanské národy a etnické skupiny se v průběhu staletí vyvíjely v odlišných historických, kulturních a politických podmínkách, což vedlo k významnému jazykovému, kulturnímu i genetickému rozrůznění. Vztahy mezi nimi byly v různých obdobích ovlivňovány jak kulturní a historickou sounáležitostí a idejemi slovanské vzájemnosti, tak politickými, náboženskými, územními a geopolitickými konflikty – dokonce v rámci jednotlivých skupin – sahají od etnické solidarity až k vzájemnému nepřátelství.
Etnonymum
náhled|Slované v pravlasti (Alfons Mucha) náhled|vpravo|Legendární bard Bojan (Viktor Vasněcov)
Praslovanský výraz pro Slovana je rekonstruován jako *slověninъ, ale nemá jistou etymologii. Podle tradičního výkladu je spojen s výrazy jako slovo a slyšet a Slovan tak znamená „kdo srozumitelně mluví“ či „kdo slyší, rozumí“. S tím lze srovnat slovo Němec, původně „němý člověk, ten kdo nerozumí.“
Existují i alternativní výklady, mezi které patří například: Lingvista Jiří Rejzek se na základě přípony, která se v různých variantách výrazu Slované objevuje, a která je typické pro jména odvozená od toponym, domnívá že jméno Slovanů může být odvozeny od nějakého vodního toku. V tomto ohledu připomíná řeky jako je polská Sława nebo balkánská Slavica. Archeolog Zdeněk Váňa uvádí jako možnou souvislost s častou koncovkou -slav u osobních jmen. Etnonymum je někdy spojována se slovem „sláva“, což ale odmítl slavista Max Vasmer. Přesto ale slovo sláva ovlivnilo slovo Slovan skrze lidovou etymologii.
Nejstarší spolehlivé doklady jména, oba z 6. století, jsou Σκλαβηνοί (Sklabénoi) v byzantské řečtině a Sclavini v latině. U Ptolemaiova Σουοβηνοί (Souobénoi) z 2. století není jisté, zda odkazuje právě na Slovany. K dalším raně středověkým podobám jména patří Sklavénoi, Stlavénoi, Sclaveni, Stlaveni, Sklaboi, Stlaboi, Sclavi a Stlavi.. Historicky se také užívalo pro Slovany, především ty, kteří žili v německém sousedství, označení Wendové.
Ze slova Slovan vychází výraz sclavus „otrok“ ve středověké latině a z něj pak další výrazy stejného významu jako anglické slave, francouzské esclave a další výrazy stejného významu. Takové pojmenování je důsledkem faktu že v raném středověku byly slovanské země významným zdrojem otroků na evropských a předovýchodních trzích.
Původ
náhled|300px|Původ a migrace Slovanů v Evropě mezi 5. a 10. stoletím n. l. 300px|náhled|Rozšíření Slovanů v 6.–7. století (červeně je vyznačena předpokládaná pravlast) Problematika vzniku slovanského etnika, tedy jeho etnogeneze, zůstává stále nedořešenou otázkou. Slované se objevili v polovině prvního tisíciletí bez jasné návaznosti na předchozí kultury a ve velkém počtu osídlili rozsáhlé území Evropy. Podle některých teorií se zrodili smíšením různých etnických skupin, tomu však neodpovídá rozsáhlá expanze kmenů s jednotným jazykem a kulturou. Dvě hlavní teorie o tom, kde byli Slované usídleni na počátku svého rozšíření, jsou:
Migrační teorie, podle které se Slované rozšířili ze své pravlasti, umísťované do Zakarpatí. Zastával ji například český archeolog Lubor Niederle. Autochtonní teorie, podle které Slované už před svým rozchodem obývali rozsáhlá území východní a střední Evropy. V současnosti je tento názor menšinový.
Za předchůdce Slovanů bývá někdy považována zarubiněcká kultura, rozšířená mezi 3. stoletím př. n. l. a 1. stoletím na Ukrajině. Podle některých badatelů byla tato kultura částečně baltská či baltoslovanská. Za praslovanskou bývá také považována převorská kultura, existující od 2. století př. n. l. do 4. století v Polsku, mohla být společně tvořena Slovany a Germány. Pojítkem mezi zarubiněckou kulturou a historickými Slovany může být kultura černjachovská, která byla nejspíš multietnická.
Někdy jsou předkové Slovanů hledáni i dále v minulosti, podle některých badatelů to byli například Budinové, Neurové a dokonce Skytové-oráči, zmiňovaní Hérodotem. Mezi další uvažované předky patří kmen nazývaný Venedové, známý římským autorům 1. a 2. století, Pliniovi staršímu, Tacitovi a Ptolemaiovi. Žili mezi Vislou, Baltským mořem, Karpaty a sídly Peucinů a Fennů (nejspíše Ugrofinů), ale nevědělo se o nich, s jakým etnikem jsou příbuzní. Tato otázka je nedořešena dodnes.
Podle některých autorů byla kultura se šňůrovou keramikou, která vzešla z migrace protoindoevropkých pastevců jámové kultury z oblasti ponticko-kaspické stepi, společným předkem pro pozdější keltské, germánské, baltské a slovanské indoevropské jazyky.
S jistotou lze o původu Slovanů tvrdit následující: Poprvé se o nich jako o Sklavenech zmiňují dva reprezentativní historikové ze 6. století n. l., gótský historik Jordanes a byzantský historik Prokopios z Kaisareie. Jordanes odvozuje jejich původ od Venetů z povodí Visly a Prokopios zase z jakýchsi Sporů od Kyjeva. Venetové jsou keltského nebo ilyrského původu, ale v povodí Visly se již mísili s tamními Germány na západě a Sarmaty na východě. Sporové pak byli pravděpodobně sarmatským kmenem. Z toho lze usuzovat, že Slované vznikli jako smíšený veneto-sarmatský kmen. Podle historických záznamů z té doby jsou prý bojovní a kočovní jako Sarmaté, ale také pohostinní a velkorysí jako Venetové. Ovšem slovanské jazyky mají v rámci indoevropské jazykové rodiny rozhodně blíže baltským jazykům než venetskému a sarmatskému jazyku. Baltoslovanský prajazyk tvořil jednu z větví satemové poloviny indoevropského prajazyka, zatímco sarmatský jazyk patřil do jiné větve této poloviny (indoíránské) a venetština zase do druhé, tzv. kentumové poloviny. Z toho lze usuzovat, že původ Slovanů není ani v Sarmatech, ani ve Venetech, ale již v baltoslovanských pastevcích, vzešlých z původních indoevropských kočovníků z jejich pravlasti v severním okolí Kaspického moře. Teprve později pak mohlo dojít ke smíšení s Venety a Sarmaty.
Z etnického hlediska jsou hlavní dvě kritéria – jazykové a kulturní. Aktuální lingvistický model reflektuje dlouhý vývoj praslovanštiny dokonce již někdy od poloviny 2. tisíciletí př. n. l. Rozlišuje se přitom raná praslovanština (zhruba 15. až 8. století př. n. l.), střední praslovanština (7. až 1. století př. n. l.) a pozdní praslovanština (1. až 6. století n. l.), jejíž druhá polovina (4. až 6. století n. l.) se již považuje zároveň za raně slovanskou. Aktuální kulturologický model pak reflektuje dlouhý archeologický vývoj praslovanské kulturní linie. Dosud nejstarší praslovanskou kulturu rozpoznává v ukrajinské Komarovské kultuře, jedné ze tří větví Třtiněcké kultury vedle prabaltské Sošnické kultury a etnicky obtížně vymezitelné Lužické kultury. Všechny tři větve se začaly vyvíjet někdy v polovině 2. tisíciletí př. n. l. Komarovská kultura byla v praslovanské linii následována Černoleskou kulturou (10. až 8. století př. n. l.), ta Milohradskou kulturou (7. až 3. století př. n. l.), na kterou navázala Zarubiněcká kultura (2. století př. n. l. až 2. století n. l.) a na ni již raně slovanská Kyjevská kultura (3. až 5. století n. l.), která se rozštěpila na trojici Kolčinské, Korčakovské a Peňkovské kultury.
Historie 400px|náhled|Slovanské kmeny v 7. až 9. století n. l. v Evropě První písemné zprávy pocházejí ze 6. století od římského historika Jordana, který zmiňuje kmen Venetů, jehož příslušníci se nazývají především Slovany (Sclaveni) a Anty, sídlící v 4. století mezi Dunajem a Dněprem, a také od Prokopia (Σκλαβηνοί). Až v první polovině 6. století, kdy začali napadat a zabírat byzantská území za Dunajem, se jim dostalo většího zájmu.
Hlavním faktorem slovanské expanze byla náhlá geoklimatická změna způsobená mohutnou sopečnou činností mezi léty 536 až 550 n. l. v oblasti Indonésie. Na dlouhé roky došlo k zastínění slunce sopečným prachem a následkem toho k neúrodě, hladomorům, válečným akcím a stěhování etnik. Od druhé poloviny 6. století byl osud velké části Slovanů spojen s Avary, kočovným etnikem, jehož expanze z východu byla také nejspíš jedním z faktorů expanze slovanské. Ačkoliv příchod Avarů znamenal pro Byzantskou říši zprvu úlevu, protože se část Slovanů dostala do avarského područí, jiná část s nimi navázala spojenectví, a tak vznikla Byzanci nová a silnější hrozba. V roce 626 dokonce společně obléhali Konstantinopol, i když neúspěšně. Útoky proti Franské říši přispěly na konci 6. století k expanzi Slovanů do východních Alp. Obě etnika vytvořila v Panonii společnou kulturu a smísila se, na přelomu 8. a 9. století však byla avarská říše zničena Franky a Bulhary a Avaři z historie mizí.
Část Slovanů se na konci 7. století spojila s jiným kočovným etnikem, turkickými Protobulhary, kteří osídlili okolí delty Dunaje, slovanské etnikum je do 10. století postupně asimilovalo, čímž dali základ současným Bulharům.
Na přelomu prvního a druhého tisíciletí dochází k částečnému ústupu Slovanů. Na některých územích, jako v Rumunsku, Albánii, Řecku a Bavorsku, byli asimilováni původním obyvatelstvem, na severu zase začali na Polabské Slovany útočit Frankové a Sasové a postupně došlo ke germanizaci a christianizaci těchto etnik.
Východní Evropa náhled|Spona východních Polanů (2.–3. století). Slovanské osídlení nedaleko vesnice v tajmanavském okresu v Mogilevu v Bělorusku. Slované ve východní Evropě na počátku obývali území dnešní Ukrajiny a během 6. až 9. století vytlačovali a asimilovali Balty a Ugrofiny zde usazené. Slovanské kmeny této doby představují například Kriviči nebo Ilmeňští Slované. V 9. století už osídlili území mezi Donem a Volhou a usadili se v okolí dnešní Moskvy.