Martin Růžek, vlastním jménem Erhard MartinJosef Balvín: Martin Růžek, Orbis, Praha, 1964, str. 89; Josef Petrů: Martin Růžek. Příběh českého herce, Praha, Petrklíč, 2006, str. 8 (23. září 1918 Červený Kostelec – 18. prosince 1995 Praha), byl český herec, člen činohry Národního divadla v Praze. Na začátku umělecké kariéry se věnoval rovněž divadelní režii.Josef Balvín: Martin Růžek, Orbis, Praha, 1964, str. 110; Josef Petrů: Martin Růžek. Příběh českého herce, Praha, Petrklíč, 2006, str. 147
Život
Mládí Otec Antonín Martin byl obchodník se suknem, pocházel ze Rtyně v Podkrkonoší, matka byla Ida, rozená Růžková. Rod Růžků náležel k rozvětvenému starému rodu svobodníků a erbovníků Růžků z Rovného (od roku 1543) usedlého od 16. století na Ledečsku. Erhard vyrůstal ve městě Červený Kostelec s velkou ochotnickou tradicí. Jeho první „divadelní role“ byla role hodného vousatého trpaslíka v mateřské škole. Studium zahájil na gymnáziu v Náchodě. Po smrti otce (1929) se s matkou odstěhoval do Hradce Králové, kde pak bydleli v letech 1930 až 1934. Po přestěhování do Prahy matka byla prodavačkou cukrovinek, obsluhovala mandl v Praze–Karlíně a poté pracovala jako telefonistka. Erhard studoval na karlínském reálném gymnáziu, kde maturoval v roce 1939. V roce 1935 se neúspěšně hlásil na pražskou konzervatořJosef Balvín: Martin Růžek, Orbis, Praha, 1964, str. 5–7; Josef Petrů: Martin Růžek. Příběh českého herce, Praha, Petrklíč, 2006, str. 19 . Za okupace se sebevzdělával, studoval divadelní a dramatickou literaturu. Jeho neformálním učitelem a rádcem se stal redaktor, režisér, pedagog, filmový kritik a tvůrce A. F. Šulc (1909–1992), který mu otevřel svoji divadelní knihovnu.
Německá okupace Po maturitě pokračoval krátce na pražské technice ve studiu lesního inženýrství. Studia však nemohl dokončit, neboť vysoké školy byly nacisty v roce 1939 uzavřeny. Za okupace byl nasazen u protiletecké obrany (tzv. Luftschutz) a ze skladových zásob obstaral Bohumilu Vosmíkovi, řezníkovi v Libni napojenému na odboj, přikrývky pro parašutisty ukrývající se v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze (mezi nimi i Jan Kubiš a Jozef Gabčík, kteří uskutečnili atentát na R. Heydricha). Později též poskytl své osobní doklady ilegálním osobám. Vystřídal několik zaměstnání (číšník, úředník na magistrátě, maloval obrazy aj.). Věnoval se intenzivně ochotnickému divadlu – vystupoval v Praze na amatérských scénách, např. v divadélku „Čin“ (1941–1943), které vedl jeho přítel, režisér a herec Déda Papež. V roce 1943 spoluzaložil ochotnický soubor „D Tvář“. Po jeho rozpadu účinkoval v poloprofesionální skupině satirika Václava Laciny „Živé jeviště“ v divadélku Rokoko (členem skupiny byl např. i Jiří Sovák) a od roku 1944 v satirickém divadle působícím v Alhambře a Rokoku v seriálovém „Rozmarném pásmu“ divadelního podnikatele Jana Snížka. Po uzavření divadel nacisty 1945 pracoval v Interfarmě.
Pseudonym Na jaře roku 1944 si zvolil nejprve jako umělecký pseudonym a později i jako úředně matrikové jméno Martin Růžek (od roku 1962). Martin po otcově příjmení, Růžek na památku strýce Otmara Růžka, bratra matky, který byl štábním kapitánem generálního štábu prvorepublikové československé armády a který byl, jako člen ilegální vojenské odbojové organizace Obrana národa, Němci popraven 1. října 1941 v jízdárně Ruzyňských kasáren v Praze (v rámci tzv. prvního stanného práva) krátce po příchodu R. Heydricha do Prahy.Josef Balvín: Martin Růžek, Orbis, Praha, 1964, str. 89; Josef Petrů: Martin Růžek. Příběh českého herce, Praha, Petrklíč, 2006, str. 25–26 Zatčen byl gestapem již na jaře toho roku. Do zatčení byl strýc již jako civilní osoba pověřen umísťováním demobilizovaných vojáků-důstojníků do civilní správy. V roce 1945 jej po osvobození prezident Edvard Beneš povýšil in memoriam do hodnosti podplukovníka generálního štábu.
Po roce 1945 thumb|Martin Růžek (první zprava) ve filmu Temno (dále zprava Jiřina Švorcová, Eduard Cupák, Vítězslav Vejražka) Po osvobození republiky se věnoval divadlu profesionálně a vystřídal postupně několik scén:
1945 až 1946 – Středočeské divadlo Mladá Boleslav 1946 až 1948 – Jihočeské divadlo České Budějovice 1948 až 1956 – Národní divadlo v Brně 1957 až 1963 – Divadlo československé armády (Divadlo na Vinohradech) 1963 až 1990 – Národní divadlo v Praze. V roce 1969 byl od 1. srpna do 30. října členem prozatímního vedení činohry Národního divadla spolu s Jiřím Dohnalem, Rudolfem Hrušínským a Čestmírem Řandou. Nejprve byl požádán ředitelem Národního divadla Josefem Urbanem 17. února 1969, aby se stal členem jím zakládané zvláštní komise vedení Národního divadla určené k důkladnému rozboru vývoje činnosti divadla za posledních deset let a rozboru její mimořádné situace. Ta nastala poté, co designovaný šéf František Pavlíček odvolal svoji kandidaturu na funkci ředitele činohry. Urban jmenoval Růžka 6. června 1969 členem prozatímního vedení činohry s účinností k 1. srpnu téhož roku do nástupu nového šéfa. Urbana požádal 24. června 1969 o rezignaci na funkci, která byla přijata k 7. říjnu 1969. V listopadu téhož roku se šéfem činohry stal Bedřich Prokoš.
V Mladé Boleslavi začal rovněž režírovat a psal hry pro dětiJosef Balvín: Martin Růžek, Orbis, Praha, 1964, str. 91 . Jeho herecký talent se šířeji projevil v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, kam jej přizval tehdejší ředitel prof. Jaroslav Hurt a kde spolupracoval např. s režisérem Karlem Konstantinem, který se stal po Hurtovi ředitelem divadla. Zde navázal přátelství s lotyšským scénografem, absolventem Bauhausu, Joanem Brehmsem. Později, v brněnském Státním divadle, spolupracoval s herci a režiséry, např. Františkem Šlégrem, Milanem Páskem a Alešem Podhorským. S brněnskou činohrou se rozloučil rolí Othella. V roce 1956 byl angažován do činohry Divadla čs. armády (Vinohradského divadla), ale po měsíci od smlouvy odstoupil z rodinných důvodů a vrátil se do Brna. Znovu byl angažován ve Vinohradském divadle v roce 1957. Zde vytvořil postavy krále Václava IV. v dramatu A. Dvořáka (1957–1958) a titulního Koriolana v Shakespearově dramatu (1959–1960). Pro tyto vlastnosti byl Václav IV. prvním vrcholem Růžkovy práce na jevišti vinohradského divadla.
Postavu starého dělníka z kamenolomu Palivce ztvárnil v konverzačně napsaném dramatu Ludvíka Aškenazyho Host v režii Luboše Pistoria. Za postavu byl vyznamenán 1961 Cenou hl. města Prahy. Hru představil soubor v létě 1961 na zájezdovém turné po Čechách a Moravě. Dostalo se jí i filmové podoby pod názvem Noční host pod režijním vedením Otakara Vávry v roce 1961, kde Růžkovým partnerem v roli Němce Hupperta byl Rudolf Hrušínský. Z dalších postav ztvárnil např. Petruccia v Shakespearově Zkrocení zlé ženy (1961–1962). S vinohradským divadlem se rozloučil dvojrolí Vantocha-Hardena v Čapkových Válka s mloky ve vynikající dramatizaci Pavla Kohouta (1962–1963). Na jeviště vinohradského divadla se vrátil pohostinsky v roce 1967 ve hře B. Březovského Všechny zvony světa, kde postavu Ludvíka Svěráka alternoval s Josefem Bláhou, a posléze o rok později 1968 v titulní roli krále Jana ve stejnojmenné hře F. Dürrenmatta. I za tuto roli byl oceněn a odměněn ministrem kultury M. Brůžkem v roce 1969.
V době, kdy činohru vedl Zdeněk Štěpánek (1954–1956) bylo zvažováno angažmá M. Růžka v Národním divadle, to se však neuskutečnilo. Členem činohry se stal až od srpna 1963 (do konce roku 1990), kde vytvořil přes padesát postav v hrách českých i světových autorů. Tvůrčí principy interpretace historických osobností rozvinul v rolích světového dramatu, zvláště v králi Jindřichovi v Anouilho Tomáši Becketovi společně s Radovanem Lukavským v titulní roli (1969), v biskupu Arnessönovi v Ibsenových nápadnících trůnu a v již jmenovaném králi Janovi ve stejnojmenném dramatu F. Dürrenmatta. Na podzim roku 1963 se setkal s Jeanem Paulem Sartrem , jenž se v Národním divadle zúčastnil inscenování své hry Vězňové z Altony, kde Růžek ztvárnil hlavní roli Franze. V představení Hubačovy hry Stará dobrá kapela se sešel v konverzační souhře s Vlastimilem Brodským, Rudolfem Hrušínským a Josefem Kemrem (1984).
Natočil okolo stovky filmů. Na konci prvního desetiletí své filmové tvorby byl nucen zásadně usměrnit výběr nabízených rolí, neboť ze strany režisérů byla tendence obsazovat jej schematicky často do záporných charakterových postav. Toto období předznamenala výrazná role fanatického rekatolizátora Antonína Koniáše ve filmové adaptaci Jiráskova Temna. Tento film v pravém slova smyslu zahájil v roce 1950 Růžkovu kariéru filmového herce (vyjma účinkování v krátkometrážním snímku Vladimíra Síse Dýmka míru z roku 1949). Z tohoto typového druhu vynikla jeho postava válečné zlo šířící postava krále Kazisvěta v poetické pohádce Princezna se zlatou hvězdou na čele z roku 1959 v režii Martina Friče. Z rodu škůdců byla i postava zločince Josefa Lachmana z filmu Konec cesty v režii Miroslava Cikána (režisérův poslední film) z roku 1959, jdoucí svojí interpretací pod povrch zločinné motivace postavy. Předělem v jednotvárnosti záporných postav ovšem byl již v roce 1957 portrét nešťastného člověka bez vůle, alkoholika Pešty v neorealistickém snímku režisérů J. Kadára a E. Klose Tam na konečné na motivy Ludvíka Aškenazyho.
Mezi specifickou kapitolu jeho rolí patřily postavy lékařů. (Sny na neděli 1959, Smrt si říká Engelchen 1963, Dita Saxová 1967, Třináctá komnata 1968, Pět mužů a jedno srdce 1971, role, která vyšla z pera Jaroslava Dietla, ne nepodobná pozdější seriálové postavě primáře Sovy v podání Ladislava Chudíka napsaná též J. Dietlem v jeho seriálu Nemocnice na kraji města). Vytvořil též řadu postav strážníků, příslušníků VB, vojáků (Tanková brigáda 1955, při natáčení tohoto válečného filmu byl vážně zraněn na hlavě; Neporažení 1956, Jurášek 1957, Hry a sny 1958, Smrt v sedle 1958, Zpívající pudřenka 1959, v čs.-indonéském filmu Akce Kalimantan 1962, Hvězda zvaná pelyněk 1964, Skok do tmy 1964, v dětských dobrodružně-detektivních filmech režiséra : M. Vošmika 1965–1966, Vysoká modrá zeď 1973, Odysseus a hvězdy 1976).
Většina jeho rolí měla charakter současných postav, ale hrál také v historických filmech. První takovou postavou byl husitský hejtman Prokop Holý řečený Veliký v Daňkově filmu Spanilá jízda (1962). Druhou příležitostí byla postava týřovského purkrabí Hýty od Tří stromů v Daňkově režii podle vlastní románové předlohy Král utíká z boje, kde film dostal název Královský omyl (1968). Růžek zobrazil charakter zchytralého, ale i bojácného člověka ocitnuvšího se v mocenském soukolí, kde může jít o život. Třetí velkou rolí byla postava českého aristokrata Petra Voka z Rožmberka ve filmu Karla Steklého Pan Vok odchází z roku 1979.
Kromě své divadelní a filmové činnosti působil také v rozhlase a televizi a věnoval se natáčení audiopořadů pro děti.náhled|Hrob Martina Růžka a jeho příbuzných na městském hřbitově v Červeném Kostelci.
Martin Růžek fandil fotbalové Slavii. Na počátku 60. let patřil k aktivistům, kteří se zasadili, aby byl klubu navrácen tradiční název Slavia (od padesátých let přejmenovanému na Dynamo). V roce 1965 se stal předsedou Odboru přátel Slavie, kde pomáhal klubu svými diplomatickými schopnostmi při shánění fotbalových posil a svým vlivem při popularizaci klubu. Předsedou byl až do roku 1983, kdy jej vystřídal herec Josef Vinklář. Přátelský vztah měl k četným internacionálům Slavie, např. k Ladislavu Ženíškovi, Františku Veselému či Josefu Kadrabovi.