Malé Karpaty (německy Kleine Karpaten) jsou horský krajinný celek Fatransko-tatranské oblasti na západním Slovensku s přesahem do Rakouska. Patří k Alpsko-himálajské soustavě, do podsoustavy Karpaty, provincie Západní Karpaty a subprovincie Vnitřní Západní Karpaty.
Jde o nepříliš vysoké osamocené středohorské pásmo, dlouhé asi 100 kilometrů. Táhnou se od Nového Mesta nad Váhom na jihozápad až k Bratislavě, kde vytvářejí veškerou její výškovou členitost, a pokračují přes Dunaj (Devínská brána) do Rakouska (Hainburské vrchy), kde končí Karnuntskou bránou, která odděluje celé Karpaty od Alp.
Pohoří má výrazně protáhlý tvar, ve svém nejširším místě – mezi Lozornem a Svatým Jurem – dosahuje pouze 16 kilometrů. Výškové rozpětí pohoří je od 132 m n. m. na Dunaji po 767 m n. m. na nejvyšším vrcholu Záruby. Nejvýznamnějšími průsmyky jsou Lamačská brána (160 m n. m.) v Bratislavě a Jablonické sedlo (325 m n. m.), kudy vede spojení Senica – Trnava.
Poloha Malé Karpaty jsou nejzápadnější pohoří karpatského oblouku, vybíhající jako dlouhý úzký klín do Karpatské kotliny. Táhnou se víceméně přímo ve směru jihozápad–severovýchod a ostře od sebe oddělují Vídeňskou pánev (resp. její část Záhorskou nížinu, na západě) a Malou Dunajskou nížinu (resp. Podunajskou nížinu, na jihovýchodě). Na severu přecházejí v Myjavskou pahorkatinu a na severovýchodním konci na ně směrově navazuje Považské podolie (údolí Váhu). Na opačném, jihozápadním konci (v Rakousku) na ně po přerušení Karnuntskou bránou geologicky navazují Litavské vrchy, nejvýchodnější výběžek celé alpské podsoustavy.
Geomorfologie Malých Karpat vpravo|náhled|260px|Malé Karpaty v okolí hradu Červený Kameň vpravo|náhled|260px|Bučiny představují typické lesní společenstva Malých Karpat vpravo|náhled|260px|Sandberg nad Devínskou Novou Vsí je významná paleontologická lokalitaMalé Karpaty patří do skupiny tzv. nízkých vysočin (skupina horstev s výškovým rozpětím 300–800 m n. m.). I přes relativně nízkou nadmořskou výšku však vzhledem k tomu, že se zvedají ze širé roviny, působí mohutným dojmem a jsou zdaleka viditelné. To platí zejména pro styk pohoří s Podunajskou a Záhorskou nížinou, kde od úpatí vystupují o 450–550 výškových metrů.
Morfologické hranice Malých Karpat se Záhorskou a Podunajskou nížinou jsou ostré, na přechodu k Bílým Karpatům je hranice méně výrazná.
Slovenská část Malých Karpat se geomorfologicky dělí na čtyři základní podcelky – od severovýchodu Čachtické Karpaty (nejvyšší vrch Salášky 588 m n. m.), Brezovské Karpaty (Klenová 585 m), Pezinské Karpaty (Záruby 767 m) a Devínské Karpaty (Devínská Kobyla 514 m). Rakouskou část pohoří pak tvoří Hainburské vrchy (Hainburger Berge, nejvyšší bod Hundsheimer Berg 480 m). Nejvyšších poloh pohoří dosahují výhradně Pezinské Karpaty, kde se kromě nejvyššího vrcholu Zárub nachází dalších 10 vrchů vyšších než 700 m (Vysoká 754, Vápenná 752, Čertův kopec 752 atd.) a dalších 19 vrchů vyšších než 600 m (viz seznam vrcholů v Malých Karpatech).
Kromě Brezovských Karpat se slovenské podcelky ještě dále člení na menší oblasti:
+Geomorfologické členění Malých Karpat (na Slovensku)Mazúr, E., Lukniš, M. 1986, Geomorfologické členenie SSR a ČSSR. Časť Slovensko. Slovenská kartografia, Bratislava Malé Karpaty Devínske Karpaty Devínská Kobyla Bratislavské předhůří Lamačská brána Devínska brána Pezinské Karpaty Homoľské Karpaty Kuchyňská hornatina Stupavské podhůří Bílé hory Smolenická vrchovina Lošonská kotlina Plavecké podhůří Bukovská brázda Brezovské Karpaty Dobrovodská kotlina Čachtické Karpaty Plešivec Nedza
Pohoří lze rozdělit na několik výškových stupňů. Výšce 300 – 450 m n. m. odpovídají svahy pohoří na styku s nížinami a svahy říční erozní sítě. Stupni 450 – 550 metrů odpovídají zarovnané, málo rozčleněné plošiny, které charakteristicky dotvářejí ráz pohoří. Nejhojněji se vyskytují pod hlavním hřebenem, hlavně v oblasti Bílých hor. Výškový stupeň 550 – 767 m n. m. tvoří nejstarší zbytky reliéfu, v podobě výrazně modelovaných, kulisové uspořádaných hřebenů.
Dnešní povrchová tvárnost Malých Karpat je výsledkem dlouhotrvajícího působení geomorfologických procesů a symbiózou působení exogenní a endogenních sil.
Kromě plošin jsou velmi rozšířenou geomorfologickou formou údolí. Jsou orientovány převážně kolmo na směr pohoří; pouze některé jdou rovnoběžně s pohořím. Jejich průměrná hloubka na začátku dosahuje kolem 50 metrů. Lemované jsou mírnějším stráněmi. Směrem k úpatím vrcholů a směrem ke svým koncům se více zahlubují (dosahují hloubky 75 – 100 metrů).
Geologické poměry vlevo|náhled|200px|Občasný Hlbočianský vodopád (délka 9 m) je jediným vodopádem v Malých KarpatechMalé Karpaty představují hrásťovou strukturu, která se nachází v severozápadní části Panonské pánve a odděluje od sebe Vídeňskou a Dunajskou pánev. Jádro hrásti představují komplexy krystalinických hornin předalpínského věku a jejich druhohorní obal, překrytý dvěma alpínskými příkrovovými jednotkami.
Mezi Jablonicí a Trstínem se pohoří dělí na dvě části: jižní a jihovýchodní sestává hlavně z krystalického jádra s druhohorním obalem (tatrikum). Krystalinikum Malých Karpat se částečně liší od ostatního tatrika, člení se na spodní Pezinská-Perneckou a vrchní harmónskou sérii. Krystalinikum bylo původně tvořeno prvohorních sedimenty, během Hercynského vrásnění však byly přeměněny v důsledku intruzí žul na více místech na fylity. Žuly tvoří dva masivy: bratislavský a modřanský, které od sebe dělí linie krystalických břidlic mezi Pezinkem a Pernekem (tzv. Pezinská-Pernecká série). Také poměrně četné paleozoické bazické sopečné horniny byly přeměněny na amfibolity. V permu bylo území Malých Karpat souší. V triasu byla jeho část zaplavena mořem, v jeho průběhu se však několikrát vynořily, čímž se liší od ostatních jádrových pohoří Slovenska.
Severozápadní část Malých Karpat je tvořena hlavně příkrovem mezozoika. Jsou to hlavně triasové až křídové vápence a bazalty chočského a krížňanský příkrovu (jeho vysocká jednotka). Příkrovy jsou však porušeny postkřidovými zpětnými přesmyky. Vyskytuje se zde i sedimentární obal tatrika a popříkrovové svrchnokřídové a neogenní sedimenty. Tatrický obal tvoří čtyři jednotky (Devínska kuchyňská kadloubecká a solírovská). Z podloží tatrika zde vystupují i horniny infratatrika, které reprezentuje borinská a orešianska jednotka.
Podél okrajů pohoří na některých místech vystupují i paleogenní a neogenní horniny, které byly zabudovány do jeho stavby při otevírání Vídeňské a Dunajské pánve ve středním miocénu.
Vodní toky vytvořily v pohoří četné doliny, v horních částech se zachovaly široké náhorní plošiny s vystupujícími izolovanými vrchy a krátkými hřebeny.
Kras Malých Karpat Jednou ze zvláštností Malých Karpat je jejich kras. Na relativně malé ploše pohoří vyniká bohatstvím krasových jevů. Malokarpatský kras zabírá plochu téměř 180 km².
Kras v Malých Karpatech je zastoupen podzemním, ale i povrchovým krasovým systémem. Jeho příkladem je několik vyvěraček a vodních toků krasového charakteru (vyvěračka nad Limbachem, potok nad Měděnými hamry, Stupavský potok, vyvěračka Mariáš u Dobré Vody, vyvěračky v Sološníckém údolí). Značný počet povrchových krasových jevů nacházíme v Plaveckém krasu, Kuchynsko-orešanskom krasu a Smolenickém krasu (zde se ve stejnojmenné údolí nachází i jediný vodopád Malých Karpat – Hlbočiansky).
Podzemní kras má zastoupení v podobě několika jeskyní a závrtů. Mnoho krasových jam a jeskyní je v pásu vápenců Vápenná, na planině Báborská a na planině Pohanská. Několik z jeskyní jsou významnými paleontologickými a archeologickými nalezišti, např. Děravá skála nad Plaveckým Mikulášem nebo jeskyně Pohanská na stejnojmenném kopci nad Plaveckým podhradím. Na východním úbočí pohoří jsou krasové jevy v okolí Lošonce a Smolenic (s jedinou veřejnosti přístupnou jeskyní Malých Karpat – Driny).
K nejvýznamnějším, ale veřejnosti nepřístupným jeskyním, patří Děravá skála, Tmavá skála, Čachtická jeskyně a jeskyně podél Borinského potoka.
Hydrologické poměry Vodní toky území Malých Karpat patří výlučně do povodí Dunaje a jeho přítoků (Morava, Váh). Severozápadní úbočí odvodňuje Myjava s přítokem Brezovský potok, dále Rudava, Malina, Suchý potok, Stupavský potok (vše přítoky Moravy). Malou část území na jihu odvodňuje potok Vydrica, protékající skrz pohoří na území Bratislavy a ústící přímo do Dunaje. Do Malého Dunaje pak ústí potok Černá voda, který odvodňuje jihovýchodní svahy. Sběrnicí vod z východních svahů Malých Karpat je říčka Dudváh s přítoky Gidra, Parná, Trnávka, Blava, Holeška nebo Jablonka.
Klimatologické poměry Klimatický charakter Malých Karpat vyplývá z jejich téměř kolmé polohy na převažující severozápadní proudění vzduchu v této oblasti. Vzhledem k přízemnímu proudění v oblasti Devínské a Lamačské brány patří okolí Bratislavy k největrnějším místům nižších poloh na Slovensku. Malé Karpaty povětrnostně patří do teplé až mírně teplé oblasti s průměrnými lednovými teplotami kolem −3 °C a červencovými 18 – 20 °C; průměrná roční teplota dosahuje 7 – 9 °C. Průměrný úhrn srážek představuje kolem 650 – 900 mm; nejvýraznější je na svazích vrchů, směrem do nížin klesá na 600 – 650 mm.
Rostlinstvo a živočišstvo vpravo|náhled|260px|Slovenský největší brouk roháč velký (Lucanus cervus) patří k vzácným druhům hmyzu vpravo|náhled|260px|Představitelem dravé zvěře je liška obecná (Vulpes vulpes)Fytogeograficky Malé Karpaty patří do oblasti předkarpatské (panonské) flóry s převažujícím zastoupením teplomilných rostlin. Slabě zastoupeny jsou nížinné druhy, které zde nemají vhodná stanoviště. Z lesních porostů převažují dubohabrové lesy v nižších polohách; vyšším polohám zcela dominují bučiny, místy přecházející do jasanovo-javorových lesů. Z jehličnatých stromů jsou zastoupeny jedle bělokorá (Abies alba) nad Modrou, tis (Taxus) v okolí Plaveckého Mikuláše a borovice lesní (Pinus sylvestris), sekundární vysazená zejména na západním předhůří.
Povahu rostlinného pokryvu ovlivňuje pestré geologické složení. Vzhledem k tomu je území Malých Karpat považováno v mnoha ohledech za endemickou lokalitu. Roste zde množství druhů, neznámých z jiných oblastí Slovenska. Z fytogeografického hlediska je zajímavá oblast vrchu Devínská Kobyla u Bratislavy, zejména její jižní svahy. Vyskytují se zde teplomilné druhy, např. koniklec načernalý (Pulsatilla nigricans), koniklec velkokvětý (Pulsatilla grandis), divizna brunátná (Verbascum phoeniceum), len chlupatý (Linum hirsutum), řešetlák skalní (Rhamnus saxatilis), více druhů čeledi vstavačovitých (Orchidaceae) a další druhy. Hojný je výskyt trav.
Jinou významnou lokalitou se svébytnou flórou (i faunou) je kopec Sandberg (260 m n. m.) nad Devínskou Novou Vsí s pískomilnými druhy.
Na vápencových a dolomitických horninách v masívu hřebene Vysoké roste několik horských druhů – huseník alpský (Arabis alpina), vápnička skalní (Kernera saxatilis), večernice sněžná (Hesperis nivea) či zvonečník hlavatý (Phyteuma orbiculare).
Druhové složení fauny odpovídá geografickým podmínkám Malých Karpat. Z jednotlivých podcelků hor zvláštní postavení zajímá Devínská Kobyla (514 m n. m.), vyznačující se velkými přírodními hodnotami. Našlo se zde např. přes šest set druhů motýlů (Lepidoptera), z nichž mnohé teplomilné druhy se na jiných územích Slovenska nevyskytují. Z jiných řadů hmyzu (Insecta) si pozornost zaslouží kobylka sága (Saga peda), kudlanka nábožná (Mantis religiosa) a největší brouk Slovenska roháč obecný (Lucanus cervus). Žije zde i největší pavouk Slovenska slíďák tatarský (Lycosa singoriensis)