Nominativ (zkratka NOM, z lat. [cāsus] nōminātīvus od nōmināre = nazývat, jmenovat, česky též názevníkNázvy mluvnických pádů, Naše řeč, volume 15 (1931), issue 6, jmenovatelNázvy mluvnických pádů, Naše řeč, ročník 14 (1930), číslo 9-10 či jmenovník) je mluvnický pád vyjadřující základní, slovníkový tvar (lemma) skloňovaného jména.
V mnoha jazycích včetně češtiny se nominativ označuje jako 1. pád.
Nominativ v češtině Nominativu přísluší pádová otázka kdo, co?.
V češtině se nominativem (1. pádem) vyjadřuje: podmět (muži jdou) a také větný člen, který se s podmětem shoduje, tj.: jmenný přísudek (otec je horník), doplněk (chodí bos), přívlastek (obec Písek), přístavek (Petr Bezruč, básník) a příslovečné určení (jeho známá se jmenuje Jolana).
Kromě toho se nominativ používá tam, kde vyjadřuje název něčeho přívlastkem, který se neshoduje v ostatních pádech s určovaným jménem (v kraji Vysočina, o knize Babička, v deníku Právo). Takto užitému 1. pádu říkáme nominativ jmenovací. V některých případech si může shodný sklonný přívlastek s nesklonným nominativem jmenovacím konkurovat (v ulici Rambuskově nebo v ulici Rambouskova, ve městě Roudnici nebo ve městě Roudnice), deflektivizační tendence v češtině sílí pod vlivem angličtiny i pod vlivem formalizace a komputerizace vlastních jmen. V některých případech je však možná jen jedna možnost(ve čtvrti Jižní Město, nikoliv ve čtvrti Jižním Městě; vidím paní Novákovou, nikoliv vidím paní Nováková).
Nominativ se vyskytuje také v jednočlenných větách jmenných (Letadlo!), zejména pak v nápisech (Radnice, Východ), nadpisech (Nominativ) a titulech (Psohlavci).
Konkurence nominativu a instrumentálu Ve vazbách přísudku jmenného se sponou si nominativ a instrumentál konkurují. Platí následující pravidla:Internetová příručka Ústavu pro jazyk český Pokud je sponou samostatné přídavné jméno, po slovese být se vždy používá nominativ: Matka je nemocná. Po slovese stát se se obvykle používá instrumentál: Karlův most se stal světoznámým. Nominativ je v tomto případě přípustný, ale užívá se výjimečně. Pokud je sponou podstatné jméno, užívá se po slovese stát se vždy instrumentál. Pokud je sponou podstatné jméno, užívá se po slovese být instrumentál tehdy, pokud je daný příznak platný pouze dočasně, aktuálně – zejména pokud jde o povolání, vykonávanou činnost: Otec je učitelem. Instrumentál se také často používá v odborném stylu pro zdůraznění rozdílu mezi podmětem věty a sponou: Vzorce jsou jen formálně jiným zápisem. Nominativ se používá, pokud je daný příznak považován za trvalý: Je to lhář! Pes je přítel člověka. Otec je dobrý učitel. Protože pravdivost lze považovat za trvalou hodnotu, je možné často užívanou vazbu: Je pravdou, že... považovat za chybnou. Pokud je sloveso být spojeno se slovesem fázovým nebo modálním, obvykle se u podstaných jmen užívá instrumentál: Přestal být dobrým učitelem. Chtěl bych být medvídkem.
Nominativ v němčině V němčině má nominativ následující funkce: podmět – Subjekt (Das Wasser steigt immer noch.) jmenný přísudek – prädikativer Nominativ (Hanna ist Journalistin.) a oslovení – Anredenominativ (Denise, du hast schon wieder gewonnen.).
Odkazy Externí odkazy
Reference
Literatura Havránek, Bohuslav – Jedlička, Alois. Stručná mluvnice česká. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Fortuna, 2002, s. 56. . Gallmann, Peter. Duden – Die Grammatik. 7. Aufl. Mannheim, Leipzig, Wien, Zürich: Dudenverlag, 2005. s. 817–822. .
Související články Skloňování České skloňování Podstatná jména Česká podstatná jména
Kategorie:Pády