Mrož lední (Odobenus rosmarus) je mohutný ploutvonožec s cirkumpolárním, avšak nesouvislým rozšířením v arktických a subarktických oblastech Atlantského a Tichého oceánu. Jedná se o jediného žijícího zástupce čeledi mrožovití, jedné ze tří čeledí ploutvonožců. U mrože ledního se rozeznávají dva poddruhy, a sice poddruh obývající Tichý oceán (O. r. divergens) a poddruh z Atlantiku (O. r. rosmarus).
Na první pohled výrazným poznávacím znakem mrože jsou jeho prodloužené horní špičáky, které utváří dlouhé, mírně zakřivené kly. Samec dorůstá délky kolem 3–3,5 m a dosahuje váhy kolem 1500 kg, samice mívá kolem 2,5 m a její váha se pohybuje kolem 900 kg. Tyto rozměry z mrože činí třetího největšího ploutvonožce a šelmu po rypouši sloním a severním. Mroži žijí v mělkých vodách kontinentálních šelfů, kde se živí bentickými bezobratlými živočichy, převážně mlži. Výskyt mrožů je spojován s ledovou pokrývkou, na které odpočívají a vrhají mláďata. Jedná se o polygamní druh; se samicemi se páří jen starší, dominantní samci. Samice své potomky krmí až dva roky a zabřezne pouze asi jednou za tři roky. Mrož lední by se dal považovat za klíčový druh arktických mořských ekosystémů.
Mroži zastávají prominentní roli v kulturách četných domorodých národů Arktidy, které již po tisíciletí loví mrože pro jejich maso, tuk, kůži, kly i kosti. Od 18. až do první poloviny 20. století byli mroži masově loveni i evropskými a americkými lovci, kteří způsobili vymizení mrožů z některých oblastí, jako je Záliv svatého Vavřince. Některé arktické národy v omezené míře pokračují s tradičním lovem dodnes. O mrožích existují četné zmínky v mýtech, folklóru, literatuře, umění a hudbě.
Systematika
Jméno a taxonomie vlevo|náhled|Výřez z Magnusovy mapy, kde mrož je označován jako Ros marus piscis (Carta marina) Za formální autoritu druhu se považuje Carl Linneaus, jehož formální popis mrože ledního vyšel již v 10. vydání Systema naturae v roce 1758. Druhové jméno rosmarus ve tvaru ros marus použil již v 16. století švédský duchovní Olaus Magnus, který mrože vyobrazil ve svém díle Carta marina z roku 1539. Marus v druhovém jménu odkazuje na latinizovanou formu ruského morž (морж). Podoba s latinským morsus („kousnutí“; z latinského mòrdere, „kousat“) je patrně náhodná, i když se takto mrož v minulosti označoval. Druhové jméno Odobenus pochází z řeckého odous („zub“) a baino („chůze“). V anglickém jazyce se od 19. století mrož označuje jako walrus, do té doby byl nazýván jako morse nebo sea-horse („mořský kůň“); přezdívka „mořský kůň“ má původ v mrožových zvukových projevech a zvyku sdružovat se do stád spíše než v jeho vnějším vzezření.
U počátků českého slova mrož stojí Jan Svatopluk Presl, který nejdříve doslovně převzal název druhu z ruského morž, které má základ v laponském morša (moršša / muršša / morší), které je onomatopoického původu (tzn. napodobuje mroží hlas). V pozdější Preslově práci Ssavectvo se však název objevuje jako mrož. Důvody nejsou zcela zřejmé, mohlo se jednat o tiskovou chybu. Stejně jako u Laponců, i u dalších národů došlo k pojmenování mrože na základě zvukomalebnosti. Tak např. Inuité pojmenovávají mrože jako aivik nebo aaviq, Čukčové jako rerke. U řady arktických národů, kteří od pradávna přicházeli s mroži do pravidelného kontaktu, se vyvinulo v rámci téhož jazyka hned několik slov pro mrože v různých situacích a kontextech. U Jupiků z Ostrova svatého Vavřince existuje více než 100 různých slov pro mrože a produkty z něj vyrobených.
I přes to, že existovalo vícero ucházejících popisů mrože, přírodovědci v 18. a většiny 19. století nedokázali správně identifikovat jeho příbuzenské vztahy. To bylo z velké části způsobeno špatně dostupným prostředím arktických oblastí, domoviny mrože ledního. Sám Linneaus mrože v 10. vydání Systema Naturae v roce 1758 pojmenoval jako Phoca rosmarus a zařadil jej tak po bok jiných ploutvonožců z rodu Phoca. Ve 12. vydání Systema Naturae z roku 1766 se však mrož již objevuje jako Trichechus rosmarus po boku kapustňáků. V tomto rodě mrož zůstal až někdy do 2. poloviny 19. století, dokud nebylo poukázáno na to, že mrož lední na rozdíl od kapustňáků má dobře vyvinuté zadní končetiny, které mu umožňují pohybovat se po souši po všech čtyřech. Mrož se tak začal řadit do rodu Odobenus, který vytyčil již francouzský zoolog Mathurin Jacques Brisson v roce 1762.
Evoluce Mrož lední představuje zástupce ploutvonožců, což jsou mořské psotvárné šelmy velmi dobře uzpůsobené životu ve vodě. Ploutvonožce utváří tři recentní čeledi, a sice tuleňovití, lachtanovití a mrožovití. Zatímco první dvě zmíněné čeledi jsou druhově bohaté, mrožovití mají pouze jediného recentního zástupce, kterým je právě mrož lední, nadále řazený do rodu Odobenus. Mrožovití však byli v minulosti druhově mnohem rozmanitější a připisuje se k nim nejméně 20 fosilních druhů. vlevo|náhled|Lebka primitivního miocenního mrože Archaeodobenus akamatsui, který sice měl ostré špičáky, avšak zdaleka ne tak prodloužené jako u moderních mrožů Vývojově nejstarší linie prvních mrožovitých ploutvonožců pochází z raného miocénu. Tito primitivní mroži bývají sdružováni do podčeledi s pracovním názvem Imagotariinae. Tato skupina je nicméně parafyletická. Vývojově nejstaršího ploutvonožce ze skupiny Imagotariinae, který by se dal tedy považovat za prvního primitivního mrože, představuje Prototaria, který ještě neměl prodloužené zuby. Modernější mrože lze rozdělit do dvou podčeledí, a sice vývojově starší Dusignathinae (linie vyznačující se zvětšenými spodními i horními špičáky) a Odobeninae (se zvětšenými pouze horními špičáky; sem patří i mrož lední). Sesterskou skupinu rodu Odobenus utváří poněkud zvláštní rod Valenictus. Valenictus sp. měli vyvinuty pouze horní špičáky, ostatní zuby zcela postrádal. Ztráta zubů u tohoto rodu je interpretována jako důsledek hyperspecializace na krmení na měkkýších pomocí sukce, během které nedochází k drcení potravy zuby, takže časem došlo k jejich vytracení.
Nejstarší fosilie rodu Odobenus jsou datovány do pozdního pliocénu a raného pleistocénu. Byly nalezeny v Japonsku, a jsou připisovány primitivnějšímu sesterskému druhu mrože ledního, a sice druhu Odobenus mandanoensis. První fosilie mrože ledního pochází ze středního a pozdního pleistocénu. Byly nalezeny mj. u San Francisca (severní Pacifik), v Jižní Karolíně a Francii (severní Atlantik), což společně s japonskými nálezy sesterského druhu napovídá, že první mroži z rodu Odobenus měli mnohem větší biotopovou toleranci zasahující do mírných a dokonce i subtropických oblastí, zatímco dnešní mrož lední je omezen na arktické prostředí. Vzhledem k tomu, že japonské fosilie jsou starší než fosilie z Atlantiku, předpokládá se, že první mroži z rodu Odobenus se vyvinuli v Pacifiku a teprve později se přes arktickou oblast rozšířili do atlantského sektoru.
Poddruhy U mrože ledního se rozeznávají se 2 poddruhy:
O. r. divergens (Illiger, 1815) – početná populace rozšířená v pacifické oblasti, zejména v Beringově a Čukotském moři; O. r. rosmarus (Linnaeus, 1758) – méně početná populace z atlantského sektoru vyskytující se od Kanadského arktického souostroví přes Grónsko po severní Rusko. náhled|221x221pixelů|Mrož s dobře patrnými dlouhými kly a vibrisy Mezi oběma poddruhy existuje velmi omezený genový tok. Odhady doby vydělení poddruhů se u různých autorů liší. Heyning et al. (2009) odhadoval, že se poddruhy sebe oddělily někdy před 500 000–785 000 lety. Podle novější studie (Star et al. (2018)) to však bylo mnohem později, někdy před 251 000–23 00 lety. Keighley et al. (2019) pak čas divergence posunul ještě o něco kupředu do doby před 21 000 lety. Zatímco populace poddruhu divergens je převážně panmiktická, tzn. pacifičtí mroži se mezi sebou volně páří, atlantský poddruh rosmarus je tvořen hned několika geneticky odlišnými populacemi. Relativně vysoká genetická odlišnost atlantských populací je v rámci ostatních atlantských ploutvonožců i kytovců výjimečná. Podle studie z roku 2023 genetická diverzita atlantských mrožů souvisí s posledním glaciálním maximem (LGM), které mroži přežili v izolovaných populacích, a po ústupu ledu na přelomu pleistocénu a holocénu v několika migračních vlnách osídlili většinu atlantského polárního sektoru. Některé předchozí studie identifikovaly dvě hlavní geneticky odlišné populace (východní a západní), novější data poukazují na ještě třetí, tzv. severozápadní populaci z oblasti severozápadního Grónska.
Řada ruských biologů i některé starší zdroje jako Mammal Species of the World (2005) považují za samostatný poddruh i izolovanou populaci mrožů z moře Laptěvů. Moderní taxonomisté však laptěvskou populaci vnímají jako nejzápadnější populaci pacifického poddruhu divergens.
Výskyt a početnost vlevo|náhled|Kolonie mrožů z Aljašky Mroži lední má cirkumpolární nesouvislé rozšíření v arktických oblastech. Poddruh rosmarus ze severního Atlantiku se vyskytuje v mělkých pobřežních vodách Kanadského arktického souostroví, západního Grónska, severovýchodního Grónska a Špicberků až po severní Rusko včetně Země Františka Josefa, Pečorského a Karského moře. Zatoulaní mroži se dostali do Nové Anglie, na Island a podél západního pobřeží Evropy od Norska přes Spojené království po Biskajský záliv. V roce 2022 byl mrož poprvé spatřen i v Polsku. Zatoulaných mrožů v Evropě přitom postupně přibývá. Evropští mroží zatoulanci pochází převážně z populace ze Špicberk, výjimečně z Grónska. Pacifický poddruh divergens se vyskytuje od Beringova a Čukotského moře po moře Laptěvů na západě a Beaufortovo moře na východě. Zatoulaní mroži pacifického poddruhu byli viděni na jihozápadní Aljašce i v Japonsku.
Následkem pronásledování lidmi mroži již z řady míst vymizeli. Konkrétně se jedná o původně početnou populaci podél jižních hranic arktické Kanady, kde byli mroži rozšířeni v oblastech Nového Skotska a Newfoundlandu až po Záliv svatého Vavřince, avšak následkem nadměrného lovu došlo k jejich vymizení již koncem 18. století. Geneticky odlišnou populaci mrožů z Islandu vyhubili již Seveřané někdy v 11.–12. století, tedy krátce po osídlení Islandu.
Stanoviště druhu tvoří chladné mělké pobřežní vody s vhodným substrátem dna, který dokáže podpořit rozsáhlé komunity mlžů, primární potravy mrožů. V blízkosti krmišť se musí nacházet alespoň část vodní plochy, která v zimě nezamrzá; bez takovéto nezámrzné oblasti by mroži neměli v zimě přístup k potravě. Mroži dále potřebují i vhodné stanoviště pro odpočinek, což bývají hlavně ledové kry, v létě a na podzim se může jednat i o pobřeží, kde mrož typicky tvoří větší skupiny než na ledových krách.
Celkový počet mrožů se odhaduje na zhruba 165 000 (135 000 v Pacifiku, 30 000 v Atlantiku).
Popis náhled|Dospělí mroži s dlouhými kly spolu s nedospělými jedinci s krátkými kly Mrož lední je velmi statný ploutvonožec. Samec dorůstá délky kolem 3–3,5 m a dosahuje váhy kolem 1500 kg. Samice mívá kolem 2,5 m a její váha se pohybuje kolem 900 kg. Novorozeňata se rodí poměrně velká, při vrhu měří kolem 1,3 m a váží kolem 60 kg. Jedná se o třetího největšího ploutvonožce, velikostně větší jsou pouze dva druhy rypoušů. Pacifický poddruh divergens bývá v průměru o něco větší než jeho atlantský protějšek.