Kamerun

Kamerun, plným názvem Kamerunská republika, je prezidentská republika v rovníkové Africe. Leží u Guinejského zálivu, mezi Nigérií, Čadem, Středoafrickou republikou, Republikou Kongo, Gabonem a Rovníkovou Guineou. Hlavní město Kamerunu je Yaoundé, avšak největším městem je Douala. V roce 2020 zde žilo asi 26,5 milionů obyvatel.

Historie náhled|vlevo|Územní vývoj Kamerunu (1901–1962) náhled|vlevo|Ahmadou Ahidjo ve Washingtonu, D.C., červenec 1982 náhled|vlevo|Mapa Kamerunu Název země pochází z označení Rio dos Camarões („řeka krevet“), které dal řece Wouri roku 1472 portugalský mořeplavec Fernão do Pó podle hojného výskytu korýšů druhu Lepidophthalmus turneranus.CamerounWeb Dostupné online

V letech 1884–1919 bylo současné území Kamerunu s přilehlými oblastmi německou kolonií se stejným názvem. Politický vývoj Kamerunu se vyznačuje značnou stabilitou. Na rozdíl od mnoha afrických zemí neprošel turbulentním obdobím rychlého střídání vládních režimů. Prvních 22 let (1960–1982) stál v čele země Ahmadou Ahidjo. Jeho vláda byla do značné míry nadetnická, ve vládě zasedali zástupci většiny významných etnických skupin a vláda se snažila sledovat deetnizované, pragmatické cíle. Přesto byl Ahidjo kritizován za protežování „severních baronů“.Le Vine, Victor T. Politics in Francophone Africa. London: Lynne Rienner Publishers, 2004. . Str. 192. Přestože politický režim v tomto období nebyl demokratický (od roku 1966 zde vládla jediná povolená strana), nebývá považován za příliš represivní a pozitivně je hodnocena jeho stabilita. Politická změna proběhla v roce 1982 poté, co Ahidjo opustil nejvyšší státní funkci ze zdravotních důvodů.Existují neprokázané spekulace, že výsledky Ahidjových zdravotních testů byly negativně zmanipulovány. Vystřídal jej Paul Biya. Poté, co se jej v roce 1983 pokusili sesadit partyzáni ze severního Kamerunu blízcí Ahidjovi, musel Ahidjo odejít do exilu.

Za Ahidja se dal režim charakterizovat jako plebiscitní (tj. systém, kdy se vládní síly snaží obnovovat vlastní legitimitu konáním voleb s jedinou kandidátkou spolu s mobilizací širokých vrstev obyvatelstva k účasti ve volbách). Vládní strana měla masový charakter a existovaly zde významné patronsko-klientské vztahy. Případnou vnitrostranickou opozici Ahidjo omezoval častou a nepředvídatelnou rotací politických kádrů.

Biya vnesl do politiky značné změny. Od roku 1985 zavedl vnitrostranickou konkurenci v místních i parlamentních volbách (voliči tedy měli na výběr z více kandidátů, ovšem stále patřících k jediné povolené straně). Cílem tohoto relativně demokratického kroku však bylo především oslabit nižší patra mocenského žebříčku vzájemnou konkurencíBratton, Michael; van de Walle, Nicolas. Democratic Experiments in Africa: Regime Transitions in Comparative Perspective. Cambridge: Cambridge University Press, 1997. . Str. 71-77. Zároveň vnesl Biya do politiky výrazněji etnický faktor a začal ekonomicky a politicky zřetelně protežovat příslušníky svého vlastního (jižního) etnika Beti/Bulu.Le Vine, Victor T. Politics in Francophone Africa. London: Lynne Rienner Publishers, 2004. . Str. 171. Politika v Kamerunu tak byla ve znamení soupeření jednotlivých klanů „betijské lobby“ o možnost ovládání státních podniků, které představovaly snadný zdroj osobního obohacování.Hibou, Béatrice. The „Social Capital“ of the State as an Agent of Deception. In Bayart, Jean-François; Ellis, Stephen; Hibou, Béatrice. The Criminalization of the State in Africa. Oxford: James Currey, 1999, s. 69-113. , s. 72 Betiové ovládli i ozbrojené složky. Kamerun tak za Biyova režimu představoval klasickou africkou kleptokracii.Viz popis režimu např. v Kalu, Kelechi A. Ethnicity and Political Economy of Africa: A Conceptual Analysis. In Ike Udogu, E. (ed.). The Issue of Political Ethnicity in Africa. Alderchot: Ashgate, 2001, s. 35 – 58. ., s. 43, Transparency International několikrát označila Kamerun za nejzkorumpovanější zemi světa.

Tzv. demokratizační vlna přelomu 80. a 90. let zasáhla pochopitelně i Kamerun. Vícestranický systém nejprve Biya odmítal jako potenciálně nebezpečný – vyvolávající etnické konflikty.Ayittey, George B. N. Africa In Chaos. New York: St. Martin’s Press, 1999. . Str. 93. Vzhledem ke značné politické aktivizaci obyvatelstva zde proběhly masové protesty, především ochromující stávky. Na rozdíl od jiných afrických režimů v tomtéž období Biyův režim disponoval dostatečnou ekonomickou a tudíž i politickou silou, aby lépe odolával protestům. Biyovou strategií byla kombinace ústupků a následných represí, včetně střelby do protestujících. Biyovi se podařilo odmítnout svolání národní konference. Namísto konference zorganizoval k umlčení opozice narychlo volby. Opozice nebyla na volby připravena a nedisponovala ani zdaleka takovými zdroji jako vládní RDPC. Biya měl volné ruce k manipulaci voleb pomocí násilí a zastrašování i falšování jejich výsledků (především manipulací s volebními seznamy). V prezidentských volbách v roce 1992 byl Biya pochopitelně prohlášen vítězem.Le Vine, Victor T. Politics in Francophone Africa. London: Lynne Rienner Publishers, 2004. . Str. 257. Svoji roli zde sehrály i vztahy s Francií. Francouzské dodávky zbraní a střeliva před volbami pomohly Biyovi v represích proti opozici a Francie již krátce po zjevně zmanipulovaných volbách uznala vítěze a poskytla Biyově vládě rozsáhlé úvěry.Ayittey, George B. N. Africa In Chaos. New York: St. Martin’s Press, 1999. . Str. 282. V podobném duchu se nesly i další volby v Kamerunu.

Biyovu udržení moci do značné míry napomohlo i chování opozice, která se konstituovala nejednotná a značně etnicky rozdělená. Navíc při volbách roku 1992 udělala kamerunská opozice chybu a volby bojkotovala.

V dalším období se Biya chytře snažil fragmentaci opozice podporovat mimo jiné i zavedením státní podpory nově registrovaným stranám. V roce 2000 tak v Kamerunu bylo registrováno přes 150 politických stran. Mimo to Biya běžně používal i osvědčené taktiky kooptace opozičních politiků.Bratton, Michael; van de Walle, Nicolas. Democratic Experiments in Africa: Regime Transitions in Comparative Perspective. Cambridge: Cambridge University Press, 1997. . Str. 168. Moc se tak vládnímu režimu podařilo udržet zmanipulováním demokratizačního procesu za použití korupce, nátlaku, etnické mobilizace a dalších taktik rozdělujících opozici.Stedman, Stephen John & Lyons, Terrence. Conflict in Africa. In: Gyimah-Boadi, E. (ed.). Democratic Reform in Africa: The Quality of Progress. Boulder, London: Lynne Rienner Publishers, 2004. , str. 147. Navíc si Biyův režim mohl být po celou dobu jistý loajalitou armády.

V polovině roku 2003 vláda zakročila proti řadě nezávislých médií, jejichž počet se v zemi začal rozrůstat po roce 2000. Mezinárodní organizace zabývající se svobodou tisku to označily za účelové omezení opozičních hlasů před blížícími se volbami.Africa South of the Sahara 2006. 35th Edition. London: Europa Publications, 2005. Str. 188.

Opozici se nepodařilo postavit v prezidentských volbách v říjnu 2004 jednotného kandidáta. Biya získal přes tři čtvrtiny hlasů a získal mandát pro další sedmileté období. Mezinárodní pozorovatelé hodnotili provedení voleb jako uspokojující, přes řadu problémů v organizaci, zvláště při registraci voličů.

Politické rozpory jsou v Kamerunu velmi složité. Prolíná se zde rozdělení na frankofonní a anglofonní (trvale marginalizovanou) část země a také rozpory mezi tradičními etniky (tradičně rozpor sever – jih). Jsou zde jasně vymezené geoetnické hranice a politické strany jsou organizovány na etnickém a regionálním základě. Jednotlivé strany přitom neusilují o demokratizaci země samu o sobě, mnohem spíše je jejich existence vysvětlitelná teorií soupeření o zdroje.Ike Udogu, E. Ethnicity and Theory in African Politics. In Ike Udogu, E. (ed.). The Issue of Political Ethnicity in Africa. Alderchot: Ashgate, 2001, s. 13 – 34. . Str. 28-29. Politická změna by tak přinesla spíše jen změnu dominantní skupiny obyvatelstva, než principiální změnu vylučování ostatních skupin z politického a ekonomického života.

Státní symboly Vlajka

Kamerunská vlajka je trikolóra o poměru stran 2:3 se svislými pruhy v panafrických barvách – zelené, červené a žluté – se žlutou pěticípou hvězdou uprostřed červeného pole.Kamerunská vlajka na Flags of the World

Znak

Kamerunský státní znak je tvořen zeleno-zlatým polceným štítem (heraldicky levé pole je zlaté, pravé je zelené) s červenou špicí. V červeném poli je v horní části zlatá, pěticípá hvězda, pod ní je modrá silueta kamerunské mapy. Přes mapu je položen černý meč a černé, rovnoramenné váhy spravedlnosti s bílými miskami. Za štítem jsou dva zlaté, zkřížené liktorské svazky se stříbrnými sekerami se zlatými topůrky. Nad štítem je do oblouku francouzské motto PAIX • TRAVAIL • PATRIE, pod ním totéž motto (menším písmem) v angličtině PEACE • WORK • FATHERLAND (). Pod štítem je do oblouku zlatá stuha s černým anglickým názvem státu REPUBLIC OF CAMEROON a pod ním (větším písmem) ve francouzštině RÉPUBLIQUE DU CAMEROUN ().

Hymna

Kamerunská hymna je píseň (, ), známá též jako (, ). Hudbu složil René Djam Afame a na textu spolupracoval se Samuelem Minkio Bambou a Moïse Nyatte Nko'o.

Geografie

náhled|Sloni v národním parku Waza. Se 475 442 čtverečními kilometry je Kamerun 53. největší zemí na světě. Je o něco větší než Švédsko a srovnatelný co do rozlohy s Papuou Novou Guineou. Země se nachází ve střední Africe u zátoky Bonny (Biafra), která je součástí Guinejského zálivu Atlantského oceánu. Sousedí na severozápadě s Nigérií (nejdelší hranice), na severovýchodě s Čadem, na východě se Středoafrickou republikou, a na jihu (od východu) s Republikou Kongo, Gabonem a Rovníkovou Guineou. Ostrov Bioko, patřící také Rovníkové Guineje, je od kamerunského pobřeží vzdálen asi 35 km.

Povrch Kamerunu je pestrý a členitý. Určující geomorfologickou strukturou jsou Kamerunské hory, vulkanická linie táhnoucí se podél hranice s Nigérií a pokračující řadou sopečných ostrovů v Guinejském zálivu. Přímo na pobřeží se zvedá nejvyšší hora státu a celé střední Afriky, obří sopka Mount Cameroon (Kamerunská hora, 4095 m). Jinak je pobřeží ploché a nížinaté, ale cca 100 km od moře se strmě zvedá, na severu do zmíněných Kamerunských hor a na východě do zarovnané Jihoguinejské vysočiny, vyplňující celý jihovýchod státu. Ta na severu přechází do výše položené Adamauské vysočiny, která pak klesá do rozlehlého údolí horní Benue. Severním výběžkem pak Kamerun zasahuje do Čadské pánve, klesající až k jezeru Čad.

Z hydrologického hlediska je Kamerun významnou rozvodnou oblastí, prakticky všechny jeho řeky zde i pramení. Nejdelší tok ležící celý v Kamerunu je Sanaga, odvodňující centrální území a ústící do moře jižně od Doualy. Jihovýchod státu náleží skrze Sangu do povodí Konga. Severozápad je odvodňován řekou Benue do Nigeru a severovýchod řekou Logone do bezodtokého Čadského jezera.

Největší města Douala – 1,338 mil. obyv. – hlavní přístav a bývalé hlavní město kolonie Yaoundé – 1,299 mil. obyv. – hlavní město (od roku 1946) Garoua – 437 000 obyv. – provinční středisko na severu Kousséri – 436 000 obyv. – pohraniční předmostí čadské metropole N'Djameny Bamenda – 394 000 obyv. – provinční středisko na severozápadě Maroua – 320 000 obyv. – provinční středisko severního výběžku Baffoussam – 291 000 obyv. – provinční středisko na západěGeocities

Politika náhled|Prezident Paul Biya a americký ambasádor R. Niels Marquardt, 16. února 2006. Hlavní vliv ve státě má prezident Paul Biya a to už od roku 1982. Předsedou vlády je Pieter Musonge Mafari (od roku 1996). Zákonodárným sborem je Národní shromáždění, které má 180 míst. V zemi působí asi 4 významné politické strany. Jihozápadní část země (anglicky mluvící; mezi lety 1922–1961 jižní část Britského Kamerunu) usiluje o odtržení a připojení k Nigérii, což Nigérie silně podporuje.

Přehled nejvyšších představitelů