náhled|vpravo|320px|Expanze buddhismu z buddhistického srdce v severní Indii (tmavě oranžová) počínaje 6. stoletím před naším letopočtem na buddhistickou většinovou říši (oranžová) a na historický rozsah vlivu buddhismu (žlutá). Mahajána (červená šipka), Théraváda (zelená šipka) a Vadžrajána (modrá šipka). Dějiny buddhismu počínají 6. stol. př. n. l., kdy se narodil buddha Šákjamuni. Díky tomu patří buddhismus k nejstarším, avšak zároveň stále „živým“ náboženstvím.

Buddhismus vznikl v Indii, odkud se šířil do dalších částí Asie. K výraznému rozšíření buddhismu na indickém subkontinentu a dokonce i mimo něj (zejména na Srí Lanku) došlo až za vlády krále Ašóky. Buddhismus se postupně začal štěpit na školy, přičemž nejstarší známou školou buddhismu je théraváda. Vedle ní postupně vznikaly i další školy později označované jako hínajánové směry. Od 1. století se začal utvářet nový směr buddhismu – mahájána, který v samotné Indii nakonec převládl a odtud se rozšířil zejména do Číny, Koreje, Japonska a Vietnamu. Asi od 6. století v rámci mahájánového buddhismu vzniká směr nazývaný vadžrajána, která se později stala hlavní formou buddhismu v Tibetu, odkud se v dalších stoletích rozšířila zejména do Mongolska a zemí současné Ruské federace jako jsou Burjatsko, Tuva a Kalmycko. Théraváda, která během prvního tisíciletí přežívala v podstatě jen na Srí Lance, se od druhého tisíciletí stala převládajícím náboženstvím většiny zemí jihovýchodní Asie – Myanmaru, Thajska, Laosu a Kambodže. Zatímco v Indii, zemi svého původu, buddhismus ke konci prvního tisíciletí upadal, až nakonec v důsledku islámských nájezdů během 11. století až 13. století zcela vymizel. Teprve ve 20. století dochází v Indii k znovuoživení buddhismu, a také i k jeho šíření na Západ. V současné době se buddhismus člení na tři základní směry – vadžrajánu, mahájánu a théravádu.

Život Buddhy

náhled|Stúpa v Sárnáthu (Uttarpradéš, Indie), kterou nechal postavit král Ašóka, kde Buddha poprvé kázal Podle tradice pocházel Buddha Gautama z královského rodu Šákjů, který vládl jednomu z menších států severní Indie. Narodil se okolo roku 563 př. n. l. a pravděpodobně žil 80 let. Získal přízvisko Šákjamuni („Princ z rodu Šákjů“). Narození Buddhy předcházela řada zázraků, stejně jako jeho početí, které naznačovaly, že se v budoucnosti vzdá světského života a stane se velkým duchovním učitelem. Avšak jeho otec, král Šuddhódana, z něj chtěl mít svého nástupce, proto se jej rozhodl držet v paláci, kde ho zahrnul bohatstvím a blahobytem. Tak princ prožil bezstarostné mládí, dokud třikrát nevyjel z paláce a nesetkal se s reáliemi světa: s nemocí, stárnutím a smrtí. Začal si uvědomovat pomíjivost světa a v den, kdy mu jeho žena Jašódhara porodila syna Ráhulu, princ opustil palác a stal se potulným asketou.

Nejdříve se zabýval meditačními technikami a poté asketismem. Po šesti letech usilování a praktikování sebezničujího asketismu si uvědomil, že cesta k probuzení vede střední cestou, která se vyhýbá dvěma extrémům – jak tvrdému asketismu, tak i životu v přílišném pohodlí. Sedl si pod strom dnes nazývaný jako strom Bódhi a zařekl se, že dokud nedosáhne probuzení, neodejde. Po několika dnech probuzení skutečně dosáhl a stal se Buddhou tohoto věku. Začal vyučovat dharmě, postupně získávat žáky a po smrti odešel do parinirvány.

Raný buddhismus Po Buddhově smrti až do dob Ašóky (300 př. n. l. – 232 př. n. l.) pravděpodobně buddhismus nebyl na indickém subkontinentu příliš rozšířen. Prameny z té doby většinou chybí, avšak jsou známy buddhistické koncily, které jsou vesměs přijímány jako historické události.

První buddhistický koncil (5. st. př. n. l.)

Jak uvádí tradice, první buddhistický koncil se konal krátce po Buddhově smrti v Rádžagrze. Svolal jej jeden z předních Buddhových žáků Mahákášjapa a úkolem koncilu bylo utřídit nauku tak, aby mohla být zachována pro pozdější generace. Na koncil dorazil i Buddhův bratranec Ánanda, proslulý svou fenomenální pamětí, a přednesl veškeré Buddhovy rozpravy (sútry), které utvořily celou jednu část (Sutta Pitaka) ze tří částí buddhistického kánonu (Tripitaka). Mnich Upáli odříkal řádová pravidla a vznikl tak oddíl vinaji, čili řádových pravidel (Vinaja pitaka).

Druhý buddhistický koncil (4. st. př. n. l.)

Další koncil se konal přibližně sto let po prvním koncilu, tedy kolem roku 386 př. n. l. ve Vaišálí. Tamější mniši byli obviněni z nedodržování řádových pravidel a setkání mnichů mělo rozhodnout, do jaké míry se řádová pravidla mají dodržovat. Koncil v čele s radou starších rozhodl, že řádová pravidla se musí přísně dodržovat, a od tehdejší sanghy se tak odtrhli mnichové, kteří nesouhlasili s rozhodnutím koncilu a dali vzniknout hnutí Mahásanghiků (doslova Velká sangha). Mahásanghikové pak rozvinuli nauku, z části podobnou pozdějšímu mahájánovému učení.

Ašókův proselytismus vpravo|náhled|Velká stúpa v Sánčí Když se stal Ašóka panovníkem, nejdříve začal podnikat vojenská tažení na jiná území za účelem rozšíření své říše. Po ohromných ztrátách na životech se Ašóka rozhodl přijmout buddhismus a s ním cestu nenásilí (sa. ahinsá). Začal se šířením buddhismu i do jiných zemí pomocí skalních nápisů, stavění stúp apod. Asi nejznámější příklad je postavení stúpy v Sáňčí.

Ašóka také vyslal buddhistické „misionáře“ i do dnešního Egypta a Severní Makedonie, ale zde neměly prakticky žádnou odezvu. Naopak Ašókův syn arahant Mahinda, který byl vyslán na Srí lanku, slavil úspěch a buddhismus zde pevně zakotvil.

Ašóka také vybudoval rozsáhlou síť cest, nemocnicí a nocleháren, univerzit a zavlažovacích systémů po celé zemi. Veškeré své panování prováděl v souladu s buddhistickým učením. I když byl Ašóka jasně nakloněn buddhismu, byl tolerantní vůči jiným tehdejším náboženstvím.

Třetí buddhistický koncil (3. (popř. 4.) st. př. n. l.)

Třetí buddhistický koncil se konal kolem roku 350 př. n. l., avšak théravádové tradice jej jako právoplatný koncil odmítla uznat, protože byl svolán Mahásanghiky. Za třetí koncil tak považují setkání sanghy v Patáliputře zhruba o sto let později za Ašókovy vlády. Po tomto koncilu se definitivně mnišská sangha rozchází.

Helénismus Některé z Ašókových skalních nápisů popisují úsilí, jaké Ašóka věnoval šíření buddhismu i v helénistickém světě, který svého času sahal od území dnešního Řecka po Indii. Z vlastních jmen a názvů různých oblastí lze usuzovat, že autoři skalních nápisů byli dobře obeznámeni s územím helénistického světa i tehdejším politickým zřízením. Dochovaly se jména jako Antigonos II. Gonatás, Ptolemaios II. Filadelfos apod.

Mahájánová expanze (1.–10. stol.)

Počáteční formování mahájánového buddhismu okolo 1. stol. př. n. l. – 1. stol. n. l. bylo provázeno mnohými politickými změnami v severozápadní Indii. Mahájánové učení se začalo rychle šířit do severní části Střední Asie, Číny, Koreje a v 6. století do Japonska.

Indie

náhled|Buddha a bódhisattvové, 11. století, říše Pala Po zániku Kušánské říše (3. století) zažil buddhismus v Indii období rozkvětu, zejména pak v době vlády dynastie Guptů (4.–6. století). Byla založena četná mahájánová centra, zejména pak univerzita v Nálandě v severovýchodní Indii, proslavená působením Nágárdžuny. Čínský buddhistický mnich a překladatel Süan-cang v 7. století cestoval napříč Indií a přináší zprávy o popularitě buddhismu na většině území.

Úpadek buddhismu v Indii nastal, když turečtí islámští nájezdníci zničili roku 1193 univerzitu v Nálandě. Od této doby buddhismus začíná ztrácet své výsadní postavení. Mnišská centra se posouvají dále na jih na Cejlon či na sever do okolí himálajského pohoří. Úpadek indického buddhismu pak dovršila stále více se rozmáhající hinduistická hnutí. I v dnešní Indii je buddhismus spíše okrajovou záležitostí.

Střední a severní Asie

Střední Asie Do Střední Asie vlivy buddhistického učení pronikly patrně již v době Buddhova života. Podle legendy dochované v jazyce páli se krátce po Buddhově osvícení s ním setkali dva obchodníci z Baktrije (rozkládající se přibližně na území dnešního Pákistánu, Kašmíru, Afghánistánu), bratři Tapussa a Bhallika. Jednalo se o první dva Buddhovy laické přívržence. Když se po setkání s Buddhou navrátili zpět do svého města, vystavěli zde stúpu nad osmi Buddhovými vlasy, které od něj obdrželi.

Centrální Asie byla dlouhou dobu místem, kde se střetávala čínská, indická a perská kultura. V průběhu 2. století př. n. l. se začala rozmáhat čínská dynastie Chan, která narušila styky centrální Asie s helénistickým světem, zejména pak řecko-baktrijskou říší, a vytlačila buddhismus dále na sever. To vedlo k zakládání buddhistických společenství a dokonce i ke vzniku menších buddhistických království.

Ve druhém a třetím století pronikl buddhismus (zejména hínajánová tradice) na území Íránu, Uzbekistánu, Turkmenistánu a Tádžikistánu. I když se zde buddhismus uchytil, byl spíše okrajovou záležitostí. Existovaly zde četné odlišné náboženské tradice jako zoroastrismus, hinduismus, judaismus, nestoriánství, manicheismus a mnoho dalších.

Okolo 7. století je buddhismus postupně vytlačován islámem a důležitější roli v této oblasti již nesehrál, snad s výjimkou Mongolska.

Čína

náhled|Lešanský Buddha Buddhismus se pravděpodobně dostal do Číny okolo 1. století. Některé zprávy však hovoří již o šíření v době Ašókově či v následujících stoletích před naším letopočtem. V průběhu 8. století se Čína stala jedním z hlavních center buddhismu.

První překlad mahájánového textu byl pořízen mezi lety 178–189 díky kušánskému překladateli Lókakšémovi. V dalších letech se dále rozvíjela překladatelská činnost a brzy bylo do čínštiny přeloženo velmi mnoho mahájánových textů. Začaly se stavět buddhistické kláštery a chrámy. Na přelomu 4. a 5. století se čínský mnich Fa-sien vydal do Indie, aby odtud přinesl posvátná písma.

Po krátkém období pronásledování v 6. století nastává za dynastie Tchang rozkvět buddhismu. Buddhismus byl podporován státem i mnohými laiky a mnohé kláštery si tak brzy získaly obrovský vliv nejen na politickou situaci v zemi. To se protivilo tehdejší vládě a roku 845 nastává násilné potlačování buddhismu, boření buddhistických klášterů atd. Za dynastie Sung (10.–13. století) buddhismus do jisté míry „splynul“ s konfucianismem a taoismem a buddhistické kláštery se staly centrem vzdělanosti.

Tak jako všude jinde, i v Číně se buddhismus nevyhnul štěpení na různé školy. Asi nejvýznamnější je zde škola Čisté země a čchan, známější pod japonským jménem zen.

Pro Čínu je typické, že v podstatě „cizí“ náboženství (buddhismus) přijala velmi rychle a přetvořila jej do specifické podoby, kterou nenajdeme jinde na světě. Čínským prostředím ovlivněný buddhismus se pak začal šířit do dalších zemích jako Korea, Japonsko a Vietnam.

Korea

Buddhismus byl do Koreje přinesen z Číny roku 372 př. n. l. Nejdříve jej přijalo království Kogurjo, později i obě další korejská království. Podle tradice byl v 7. století do Koreje přeneseno z Číny učení čchan, které se v Koreji rozšířilo pod názvem son. Buddhismus se tak v Koreji těšil výsadnímu postavení až do konce 14. století, kdy začal být potlačován, až byl takřka vyhlazen. I když buddhismus v Koreji už nikdy nezískal zpět takové postavení jako např. za dob Sjednocené Silly, nikdy v Koreji zcela nezanikl. Dnes je v Koreji oblíbená zejména škola son.

Japonsko

náhled|Kachlík se sedícím Buddhou, prefektura Nara, období Asuka, 7. století, Tokijské národní muzeum Buddhismus se do Japonska dostal přes Koreu v první polovině 6. století. Tehdejší panovník poslal japonskému císaři poselstvo buddhistických mnichů s různými dary, které zahrnovaly i sútry či sochy Buddhy. Japonci byli z počátku vůči buddhismu nedůvěřiví a trvalo nějakou dobu, než se zde buddhismus dokázal prosadit.