Bitva v oblasti Tali-Ihantala (25. červen až 9. červenec 1944) byla klíčové střetnutí Pokračovací války, ve které se během 2. světové války střetlo Finsko (vojensky podporované Německem) se Sovětským svazem. Finské jednotky vedené generálem Taavetti Laatikainenem a maršálem Mannerheimem v ní zastavily ofenzivu třikrát silnějších jednotek Rudé armády a přiměly Stalina soustředit své úsilí zpět do střední Evropy na Německo.Eino Jutikkala, Kauko Pirinen: Dějiny Finska, Praha 2006, (str. 261) Finská fronta se tak stala jediným úsekem východní fronty, na němž Rudá armáda nesplnila plán navzdory četným obětem.
Bitva v oblasti Tali-Ihantala je považována za největší a nejkrvavější bitvu v historii Severských zemí. Tento údaj je ovšem sporný vzhledem k rozsahu bojů za Zimní války, otázkou vždy zůstává, podle jakých kritérií si autor rozčlení boje na Karelské šíji v letech 1939–1940 na jednotlivé bitvy.
Tato bitva byla jednou z vyčerpávajících bitev, ve kterých Finové utrpěli v poměru k síle své armády a počtu obyvatel jejich země větší ztráty než Sověti (ačkoli v absolutních číslech platí tvrzení přesně opačné). Je také zlomovým bodem sovětské ofenzivy proti Finsku, kdy finská armáda poprvé zabránila Sovětům dosáhnout nějakých významnějších zisků, ačkoli už dříve u Siiranmäki a Perkjärvi se Finům podařilo zastavit postup Rudé armády. Finská armáda tak dosáhla obranného vítězství, i když ruský historik N. Baryšnikov toto tvrzení kritizuje a označuje za přehnané.
Poté, co se Sovětům nepodařilo dosáhnout žádného průlomu u Tali-Ihantala, v Bitvě u Vyborského zálivu ani v Bitvě u Vuosalmi, sovětský Leningradský front zahájil již dříve plánovaný odsun vojenských jednotek z Karelské šíje na podporu Operace Bagration, kde Rudá armáda narazila na mimořádně úporný odpor nepřátelského Wehrmachtu. Ačkoli Leningradskému frontu se nepodařilo splnit rozkaz Stavky postoupit do nitra Finska, někteří historici uvádějí, že tato sovětská strategická ofenziva (nazvaná Vyborg-Petrozavodská ofenziva), z níž vyplynuly i boje u Tali-Ihantala, nakonec donutila Finsko vystoupit z války.
Historické pozadí bitvy náhled|300px|Mapa Karelské šíje. Řeka Vuoksi vytéká poblíž města Imatra. middle|náhled|200px|Karélie je tradičně rozdělena na několik částí.
Po úvodním finském postupu v roce 1941, Pokračovací válka přešla do stavu zákopové války s velmi malou aktivitou na obou stranách. Když se Rudé armádě podařilo v lednu 1944 prolomit obležení Leningradu, Stavka přijala plán na ofenzivu proti Finsku, jejímž cílem bylo vyřadit Finsko (jako německého spojence) z války.
Sovětský útok na finské frontě začal na Karelské šiji 6. června 1944 (záměrně ve stejný den jako spojenecká Invaze do Normandie). V této oblasti stály proti Finům tři armády, mezi nimi několik zkušených gardových útvarů.
Útok brzy prolomil finskou přední obrannou linii u Valkeasaari (10. června 1944) a finské jednotky ustoupily na druhou obrannou linii, nazvanou VT-linie (nalézala se mezi Vammelsuu a Taipale). Sovětský útok byl podpořen silnou dělostřeleckou přehradnou palbou, leteckým bombardováním a použitím obrněných vozidel.
VT-linie byla proražena u Sahakylä a Kuuterselkä 14. června. Po nepodařeném finském pokusu o protiútok obrněné divize u Kuuterselkä, finská obrana musela být stažena na VKT-linii (Viipuri (nyní ruský Vyborg) – Kuparsaari – Taipale).
Po finském ústupu z VT-linie následoval týden ústupových a zdržovacích bojů. Sovětská ofenziva byla korunována obsazením města Viipuri po krátkém boji dne 20. června. Ačkoliv proražení dvou finských obranných linií a obsazení značně velikého území za pouhých 10 dní bylo velkým úspěchem Rudé armády, nepodařilo se jí zničit finskou armádu, která byla schopna soustředit své vyčerpané jednotky na VKT-linii a získat čas na přisunutí záloh z další hlavní fronty, ležící severně od Ladožského jezera.
Finský vrchní velitel Mannerheim 12. června požádal o pomoc Německo, a 16. června dorazil do Finska Letecký oddíl Kuhlmey (jednalo se o kombinovanou jednotku, složenou z přibližně 70 střemhlavých bombardérů a bitevních stíhačů, doplněnou stíhači a leteckým transportem). O několik dní později dorazila 303. brigáda útočných děl (o velikosti jednoho praporu) a také 122. (pěší) divize Greif, ale poté Němci nabídli pouze vojenský materiál, jehož nejdůležitější součástí byly protitankové zbraně Panzerfaust.
22. června přiletěl do Helsinek německý ministr zahraničí Ribbentrop. Využil tísně, v níž se Finsko octlo, a jako nutnou podmínku pro pokračování německé vojenské podpory požadoval záruku, že Finsko neuzavře žádný separátní mír. Prezident Ryti mu tuto záruku poskytnul ve formě osobního závazku (Dohoda Ryti–Ribbentrop).
Téhož dne, během Ribbentropovy návštěvy v Helsinkách, se finská vláda dotázala sovětské vlády ohledně možnosti míru a doprovodných sovětských podmínek. Sovětská vláda v odpovědi, která přišla další den, požadovala aby bylo předloženo prohlášení, že Finsko je připraveno kapitulovat a obrátit se na sovětskou vládu s žádostí o mír, podepsané finským prezidentem a ministrem zahraničí. Po předložení takového dokumentu by byla sovětská vláda připravena přijmout finskou delegaci. Ve finské vládě to způsobilo zmatek. Ryti a Tanner byli ochotni znovu se dotázat sovětské vlády ohledně jejích požadavků, zatímco ostatní byli zcela proti tomu. Vláda se během jednání telefonicky spojila s Mannerheimem; ten konstatoval, že sovětský požadavek znamená bezpodmínečnou kapitulaci. Když si finská vláda připomněla Paasikiviho cestu (která byla iniciována sovětskou velvyslankyní ve Stockholmu Kollontajovou) z dubna 1944 do Moskvy za účelem jednání, z kterého se však vyklubalo pouze sovětské diktování podmínek, finská vláda se rozhodla vyložit si sovětskou odpověď tak, jak byla napsána: jako požadavek bezpodmínečné kapitulace. Zdálo se, že poté, co Finové nebyli ochotni přijmout sovětské podmínky v dubnu 1944 kvůli požadavku na nepřiměřené reparace, bude Finsku nabídnuta pouze bezpodmínečná kapitulace. Bylo to v souladu s Churchillovým výrokem, že jakožto nepřátelskému státu Osy, nebude Finsku dovolen jiný výstup z války než úplná kapitulace. Sovětské orgány však odmítly takový výklad ve článku otisknutém v Pravdě 2. června 1944. Kromě toho je známo, že Stalin řekl americkému vyslanci v Moskvě Harrimanovi, že američtí diplomaté mohou zkusit vysvětlit Finům, že nemá v úmyslu obsadit jejich zemi. V říjnu 1993 byl v archivu Ruského ministerstva zahraničí nalezen návrh dokumentu s přiloženým dopisem datovaným 28. června 1944, který obsahoval podmínky finské kapitulace, velmi podobné bezpodmínečné kapitulaci. Avšak kromě tohoto konceptu existovaly podobné i pro ostatní státy, se kterými se Sovětský svaz nalézal ve válce, a tyto koncepty byly nahrazeny novými v létě 1944.
21. června Stavka nařídila Leningradskému frontu prorazit obrannou linii a postupovat k jezeru Saimaa.
Jednotky účastnící se bitvy
Finsko Velitelství sil Karelské šíje – generálporučík Karl Lennart Oesch
IV. armádní sbor (generálporučík Taavetti Laatikainen 3. brigáda „Modrá brigáda“ (plukovník Lauri Haanterä) 3. divize (generálmajor Aaro Pajari) 4. divize (generálmajor Pietari Autti) 18. divize (generálmajor Paavo Paalu, 26. června ho nahradil plukovník Otto Snellman) od 27. června 11. divize (generálmajor Kaarlo Heiskanen) 6. divize (generálmajor Einar Vihma) Obrněná divize (generálmajor Ruben Lagus) 3. letecký pluk (plk. E. Magnusson) (33 stíhacích letounů Messerschmitt Bf 109, 18 stíhacích letounů Brewster Buffalo 239, 1 průzkumný Fokker C.X) 4. letecký pluk (plk. O. Sarko) (33 bombardérů Bristol Blenheim, 12 bombardérů Junkers Ju 88, 8 bombardérů Dornier Do 17Z)
Německo německá letecká jednotka Gefechtsverband Kuhlmey (Letecký oddíl Kuhlmey, velitel plk. Kurt Kuhlmey) dorazila do Finska 16. června (23–43 stíhaček Fw 190 A-6 a bitevních stíhaček Fw 190 F-8, 24–30 střemhlavých bombardérů/bitevníků Ju 87D „Stuka“ a 1–8 průzkumných stíhaček Messerschmitt Bf 109G-8) německá Sturmgeschütz-Brigade 303 (303. brigáda útočných děl, kpt. Hans-Wilhelm Cardeneo) dorazila do Finska 22. června (22 útočných děl StuG III verze Ausf. G, 9 samohybných houfnic StuH 42)
Sovětský svaz Sovětské jednotky účastnící se bitvy byly součástí sovětského Leningradského frontu pod velením maršála Leonida Govorova. V oblasti Tali-Ihantala útočila 21. armáda (Gusev), bitvy se účastnily 30. gardový střelecký sbor, 97., 108., 109. a 110. střelecký sbor. Těchto pět sborů bylo tvořeno 45., 63., a 64. gardovým střeleckým sborem a 46., 72., 90., 109., 168., 178., 265., 268., 286., 314., 358. a 372. střeleckou divizí. 21. armáda nenasadila všechny tyto jednotky současně, ale držela některé z nich v rezervě a použila je pouze v případě, že jednotky nasazené jako první vyčerpaly své útočné schopnosti a vyžadovaly odpočinek a opravy. V počáteční fázi bitvy také některé ze sovětských jednotek, které se zapojily do bitvy později, byly rozmístěny ve vedlejší části fronty, například 108. střelecký sbor se svými třemi divizemi byl rozmístěn v oblasti Viipuri (Vyborgu) a Viipurského (Vyborského) zálivu. 23. armáda (Čerepanov) zaútočila na frontě ležící východně od pozic 21. armády, směrem na Noskua. Dále byl nasazen sovětský 6. sbor, sestávající z 13., 177. a 382. střelecké divize.
Terén Bitva v oblasti Tali-Ihantala proběhla na malém území (100 km²) mezi severním výběžkem Viipurské zátoky a řekou Vuoksi (Vuoksa), poblíž vesnic Tali a Ihantala, ležících 8–14 km severovýchodně od Viipuri.
Sovětské jednotky byly soustředěny na území východně od Viipuri, odkud začal útok, přes jižní část vesnice Tali, na sever k Ihantala (Petrovka). Jen v tomhle místě, 10 km širokém, přerušovaném malými jezery a ohraničeném průplavem Saimaa na západě a řekou Vuoksi na východě, byl vhodný terén pro vyvedení obrněných jednotek z Karelské šíje.
Tali: 25.–30. červen náhled|Finské protitankové dělo 7,5 cm Pak 40 v akci. náhled|Finská útočná děla StuG III Ausf. G. náhled|Finští vojáci v okopu. Jeden z vojáků drží Panzerfaust.
náhled|Sturmgeschütz-Brigade 303 na přesunu do města Lappeenranta. náhled|Stuky z Leteckého oddílu Kuhlmey se vrací z boje na Karelské šíji, červen 1944.
Boje v oblasti Tali začaly 20. června.
20.–24. červen V těchto dnech se finská 18. divize (6. a 48. pěší pluk a 28. samostatný prapor), 3. brigáda (4 prapory) a 3. prapor švédskojazyčného 13. pluku bránily proti sovětskému 97. a 109. sboru a 152. tankové brigádě. Obránci byli pod zvlášť intenzivní dělostřeleckou palbou a leteckými útoky, ale dokázali udržet silnou obranu, která oddálila sovětský postup dost dlouho na to, aby se do bitvy mohly zapojit finské posily.
25.–26. červen Dne 26. června v 6.30 začalo hodinové dělostřelecké ostřelování a letecké útoky, následované sovětským útokem z vesnice Tali v 7.30. Cílem útoku bylo do 28. června dosáhnout linie Imatra-Lappeenranta-Suurpäälä. Do bitvy se nyní zapojil také 30. gardový střelecký sbor.
Sovětská armáda se pokusila o průlom podél obou břehů jezera Leitimojärvi. Útok na východním břehu byl po třech kilometrech zastaven finskou 4. divizí. Na západním břehu se sovětská pěchota z 45. gardové divize a 109. sboru zaklínila do obranných pozic kolem skupiny kopců Konkkalanvuoret, bráněných finským plukem JR48. Nicméně sovětské tanky z 27. tankového pluku byly schopny probít si cestu ke křižovatce Portinhoikka.
Sověti také zaútočili 178. divizí přes úžinu Saarela, která byla bráněna 1. praporem pluku JR6, ale útok byl odražen i zde. Mezitím sovětský 97. prapor zaútočil na pozice 3. brigády, ale dosáhl jen malého zisku území. V této fázi začala být pro Finy situace kritická, protože jejich jednotkám hrozilo, že budou odříznuty a obklíčeny. To by nevyhnutelně vedlo k porážce finského IV. sboru a ztrátě VKT-linie.