95 tezí neboli Disputace o moci odpustků () je seznam návrhů pro akademickou disputaci, jež napsal v roce 1517 Martin Luther, profesor morální teologie na Univerzitě ve Wittenbergu v Německu. 95 tezemi začala reformace, rozkol v katolické církvi, který navždy změnil Evropu. Teze obsahují Lutherovu kritiku toho, co považoval za zneužívání náboženství: prodeje plnomocných odpustků kazateli. Věřilo se, že tyto odpustky povedou k prominutí časných trestů v očistci za hříchy spáchané kupujícími nebo jejich blízkými. V 95 tezích Luther tvrdil, že pokání vyžadované Kristem pro odpuštění hříchů je vnitřní a duchovní, že nestačí pouze vnější zpověď. Také popisoval, jak odpustky odvádějí křesťany od opravdového pokání a lítosti nad hříchem, protože si lidé myslí, že se tomu lze vyhnout koupí odpustku. Odpustky navíc podle Luthera odrazují křesťany od obdarovávání chudých a dalších skutků milosrdenství, jelikož se věří, že odpustkové listiny mají větší duchovní hodnotu. I když Luther tvrdil, že jeho pozice vůči odpustkům se shoduje s papežovou, Teze zpochybnily papežskou bulu ze 14. století o tom, že papež může používat poklad zásluh a dobrých skutků minulých svatých, aby odpouštěl časné tresty za hříchy. Teze jsou formulovány jako podklady k diskusi a ne nutně Lutherovy vlastní názory, ale Luther později objasnil své názory v textu Vysvětlení k disputaci o moci odpustků.
Luther poslal Teze dne 31. října 1517 jako přílohu v dopise Albrechtovi Braniborskému, arcibiskupovi mohučskému. Datum se dnes považuje za začátek reformace a každoročně připomíná jako Den reformace. Luther také možná přibil Teze na dveře kostela Všech svatých a ostatních kostelů ve Wittenbergu v souladu s obyčeji univerzity buď 31. října, nebo v polovině listopadu. Teze byly, a to i díky vynálezu knihtisku, rychle přetiskovány, překládány a distribuovány po celém Německu a Evropě. Pak došlo k pamfletovému souboji s prodejcem odpustků Johannem Tetzelem, což ještě víc rozšířilo Lutherovu slávu. Církevní nadřízení Luthera stíhali pro kacířství, což vyústilo na počátku ledna roku 1521 v jeho exkomunikaci. I když Teze byly počátkem reformace, Luther nepovažoval odpustky za stejně důležité jako jiné teologické otázky, které štěpily církev, jako ospravedlnění vírou a svobodu vůle. Jeho průlomové spisy k těmto otázkám přišly až později a on nepovažoval 95 tezí za nic, v čem by se jeho názory lišily od papežských.
Pozadí Martin Luther, tehdy třiatřicetiletý profesor morální teologie na Univerzitě ve Wittenbergu a městský kazatel, sepsal 95 tezí proti soudobé církevní praxi udělování odpustků. V katolické církvi, tenkrát prakticky jediné křesťanské církvi západní Evropy, jsou odpustky součástí ekonomie spásy. Pokud zhřešivší křesťan vyzná své hříchy ve zpovědi, budou mu podle této nauky odpuštěny a nebude již za ně věčně trestán v pekle, ale může stále ještě obdržet časný (tj. časově omezený) trest. Tento trest může kajícník zahladit konáním milosrdných skutků. Pokud časné tresty nejsou vypořádány v průběhu života, bude je člověk muset vytrpět v očistci. Odpustky mohou tento časný trest snížit.
vlevo|alt=Dřevořez kazatele, jemuž někteří lidé naslouchají, zatímco jiní vyměňují peníze za odpustkové listiny. Na stěnách po stranách kříže jsou zobrazeny papežské znaky.|náhled|Dřevoryt prodejce odpustků v kostele na letáku z roku 1521 Papežové jsou oprávněni udělit plnomocné odpustky, které poskytují úplné vypořádání všech zbývajících časných trestů za hříchy. Tyto odpustky byly zakupovány i ve prospěch mrtvých, o kterých se věřilo, že jsou v očistci. V tehdejším systému odpustků tak duchovní získávali hmotný prospěch jejich prodejem a papež oficiálně odpouštěl časné tresty výměnou za poplatek. Teologové Pařížské univerzity kritizovali už koncem patnáctého století tehdy populární rčení „když cinkne peníz o dno truhlice, vyletí duše z očistce“.Brecht, s. 182. Ke kritikům odpustků před Lutherem patřil Jan Viklef, který popřel, že papež má pravomoc nad očistcem. Jan Hus a jeho následovníci prosazovali přísnější systém pokání, v němž odpustky neexistovaly.Brecht, s. 177. Johannes von Wesel koncem 15. století také útočil na odpustky. Světští vládci měli zájem na ovládnutí prodeje odpustků, protože jejich ekonomiky trpěly tím, že peníze za odpustky opouštěly jejich území. Často se proto snažili získat část výtěžku nebo zakazovali odpustky úplně, jako to v Lutherově Sasku udělal tamní vévoda Jiří Vousatý.Brecht, s. 178, 183.
V roce 1515 vypsal papež Lev X. plnomocné odpustky určené na financování stavby baziliky svatého Petra v Římě.Brecht, s. 178. Platily pro téměř jakýkoli hřích včetně cizoložství a krádeže. Kázání všech ostatních odpustků mělo přestat na osm let, v nichž se nabízely papežovy odpustky. Kazatelé odpustků dostali přísné pokyny, jak mají odpustky propagovat, a měli je vychvalovat mnohem víc než odpustky dřívější.Brecht, s. 180. V roce 1517 byl kázáním a nabízením odpustků pověřen Johann Tetzel; a jeho kampaň ve městech poblíž Wittenbergu přiměla mnoho občanů Wittenbergu cestovat do těchto měst a nakupovat v nich, protože prodej odpustků byl ve Wittenbergu a dalších saských městech zakázán.Brecht, s. 183.
Luther měl rovněž zkušenosti s odpustky spojenými s kostelem Všech svatých ve Wittenbergu.Brecht, s. 186. Uctíváním velké chrámové sbírky ostatků mohli věřící také získávat odpustky.Brecht, s. 117–118. Již roku 1514 Luther kázal proti zneužívání odpustků a proti tomu, jak zlevnily boží milosti ve srovnání s opravdovým pokáním.Brecht, s. 185. Jeho starost ještě víc vzrostla v roce 1517, kdy se jeho farníci vraceli z nákupu Tetzelových odpustků a tvrdili, že již nemusejí činit pokání a změnit své životy, aby jim mohly být odpuštěny hříchy. Když si poslechl, co Tetzel říkal o odpustcích ve svých kázáních, Luther začal pečlivěji studovat problematiku odpustků a kontaktoval odborníky na toto téma. V roce 1517 několikrát kázal o odpustcích a vysvětloval, že opravdové pokání je lepší než nákup odpustku.Brecht, s. 184. Učil, že předpokladem fungování odpustku je, že kajícník se vyznal a litoval, jinak je odpustek bezcenný. Skutečně kající hříšník by podle Luthera také neměl usilovat o odpustky, protože by miloval boží spravedlnost a toužil po trestu za své hříchy.Brecht, s. 187. Tato kázání, zdá se, ustala od dubna do října 1517, pravděpodobně když Luther psal 95 tezí.Brecht, s. 188. Sepsal i Pojednání o odpustcích, zřejmě na počátku podzimu roku 1517. Je to obezřetný a pátravý průzkum tématu. Dopisem na toto téma kontaktoval církevní představené včetně svého nadřízeného Hieronyma Schulze, biskupa braniborského, a to někdy kolem 31. října, kdy zaslal Teze arcibiskupu Albrechtovi Braniborskému, nebo o něco dříve.
Obsah První teze se stala slavnou. Říká: „Když náš Pán a mistr Ježíš Kristus řekl: ,Čiňte pokání,‘ chtěl, aby celý život věřícího byl pokáním.“ V prvních několika tezích Luther rozvíjí myšlenku pokání jako křesťanova vnitřního boje s hříchem spíše než jako vnějšího systému svátostné zpovědi.Brecht, s. 192. Teze 5–7 pak říkají, že papež může jen osvobodit lidi z trestů, které udělil sám nebo prostřednictvím církevního systému pokání, ale ne z viny hříchu. Papež může pouze v božím jménu ohlašovat boží odpuštění hříchu.Waibel, s. 43.
alt=Obrovské váhy mají v jedné misce papeže, držícího list s papežskou pečetí, a jiného muže, kteří jsou převáženi vousatým mužem ve druhé misce vah (Kristem), jenž podává jinou listinu klečícím lidem. Papežovy listiny přijímají zvířecí postavy.|náhled|vlevo|Dřevoryt z roku 1525: odpuštění Kristem převažuje papežovy odpustky V tezích 14–29 Luther zpochybnil běžné představy o očistci. Teze 14–16 přinášejí myšlenku, že trest očistce lze přirovnat ke strachu a zoufalství umírajících lidí. V tezích 17–24 se tvrdí, že s konečnou jistotou nelze o duchovním stavu duší v očistci nic říci. Teze 25 a 26 říkají, že papež nemá žádnou moc nad dušemi v očistci. Teze 27–29 útočí na myšlenku, že jakmile se zaplatí, plátcovi blízcí jsou propuštěni z očistce. Považují to za povzbuzování hříšné chamtivosti a tvrdí, že je nemožné si být jistý, protože jen Bůh sám má plnou moc odpouštět tresty v očistci.Brecht, s. 194.
Teze 30–34 se vypořádávají s falešnou jistotou, jakou podle Luthera kazatelé odpustků nabízejí křesťanům. Protože nikdo neví, zda se člověk skutečně kál, listina ujišťující člověka o odpuštění je nebezpečná. Teze 35 a 36 útočí na myšlenku, že odpustek činí pokání zbytečným. To vede k závěru, že skutečně kající člověk, který jedině může těžit z odpustku, již obdržel jediný užitek, který odpustek poskytuje. Skutečně kajícímu křesťanovi již podle Luthera byl odpuštěn trest i vina samotná. V tezi 37 se říká, že odpustky nejsou pro křesťany nezbytné, aby mohli přijmout všechny dary poskytované Kristem. Teze 39 a 40 tvrdí, že odpustky činí opravdové pokání obtížnějším. Opravdové pokání touží po božím trestu za hřích, ale odpustky učí se vyhnout trestu, protože to je účelem jejich nákupu.Brecht, s. 195.
V tezích 41–47 Luther kritizuje odpustky na základě toho, že odrazují od skutků milosrdenství ty, kteří si je kupují. Zde začíná používat obrat „Křesťany je třeba učit...“, aby vyjádřil, jak by podle něj lidé měli být poučováni o hodnotě odpustků. Je třeba je učit, že dávat chudým je nesrovnatelně důležitější, než kupovat odpustky, že nakupovat odpustky spíše než dávat chudým vzbuzuje boží hněv a že dělání dobrých skutků činí člověka lepším, zatímco nákup odpustků nikoli. V tezích 48–52 Luther vystupuje na straně papeže a říká, že pokud by papež věděl, co se hlásá v jeho jménu, raději by baziliku sv. Petra nechal spálit na prach, „než aby byla vybudována z kůže, masa a kostí jeho ovcí.“ Teze 53–55 si stěžují na omezení kázání, zatímco se prodávají odpustky.Waibel, s. 44.
V tezích 56–66 Luther kritizuje nauku o pokladu zásluh, na které nauka o odpustcích staví. Uvádí, že obyčejní křesťané tuto nauku nechápou a jsou klamáni. Pro Luthera je pravým pokladem církve evangelium Ježíše Krista. Tento poklad mají lidé sklon odmítat, „protože první dělá posledními“,Brecht, s. 196. podle výroků Matouše 19,30 a 20,16. Luther používá metaforu a slovní hříčky, aby popsal poklady evangelia jako sítě pro lov boháčů, zatímco poklady odpustků jsou sítě pro lov bohatství.
alt=Jednostránkový leták s otištěným textem a dekorativním počátečním písmenem.|náhled|První strana basilejského tisku Tezí z roku 1517 v podobě letáku V tezích 67–80 Luther rozebírá problémy spojené s tím, jak se odpustky káží, což bylo tématem jeho dopisu arcibiskupovi Albrechtovi. Kazatelé propagují odpustky jako největší z milostí poskytovaných církví, ale vlastně jen propagují chamtivost. Biskupům bylo přikázáno, aby s úctou přijímali kazatele odpustků vstupující na jejich území; ale biskupové jsou také povinni chránit své lidi před kazateli, kteří káží v rozporu s papežovým záměrem. Luther pak haní přesvědčení údajně šířené kazateli, že odpustky by mohly prominout i tomu, kdo by poskvrnil Pannu Marii. Naopak tvrdí, že odpustky nemohou sejmout vinu ani za nejlehčí ze všedních hříchů. Několik dalších údajných tvrzení kazatelů odpustků potom označuje za rouhání: že svatý Petr by nemohl udělit větší milost než současný papež a že odpustkový kříž s papežským znakem je stejně cenný jako Kristův kříž.Brecht, s. 197.