Praslovanština je vymřelý jazyk z rodiny indoevropských jazyků, společný prajazyk dávných Slovanů, z něhož se později vyvinuly všechny ostatní slovanské jazyky. Tento jazyk se používal ještě v dobách slovanského stěhování z pravlasti, pro rostoucí vzdálenost mezi jednotlivými slovanskými kmeny však v něm začaly růst nářeční rozdíly. Přesto se slovanská jazyková jednota udržovala ještě několik dalších století. Konec praslovanštiny lze klást na přelom 9. a 10. století, kdy proběhly poslední jazykové změny společné pro celé Slovanstvo.
Praslovanština není přímo zaznamenána písemnými památkami, je zrekonstruována metodami historické (srovnávací) lingvistiky – studiem hláskových, morfologických a lexikálních změn jazyků z praslovanštiny vzešlých a jazyků, jež na praslovanštinu mohly mít vliv (germánských, keltských, íránských aj.). Za písemné zachycení pozdního stádia praslovanštiny lze však považovat staroslověnštinu, která má mnoho rysů ve všech oblastech jazyka shodných nebo velice blízkých rysům praslovanštiny získaným lingvistickou rekonstrukcí. Jedinou větší výjimkou je skladba staroslověnštiny, která byla utvořena do značné míry uměle nápodobou vyspělejších jazyků (především řečtiny) a vymyká se tak tehdejšímu stavu skladby v praslovanštině.
Praslovanština patří k satemové skupině indoevropských jazyků spolu s jazyky indoíránskými, s arménštinou, albánštinou a jazyky baltskými. S baltskými jazyky má praslovanština nejužší vazby, proto se většinou v jazykovědě uvažuje o baltoslovanské jednotě, jejímž rozpadem měla vzniknout jazyková skupina baltská a skupina slovanská. Počátky samostatného vývoje praslovanštiny se kladou do širokého rozmezí v 1. tisíciletí př. n. l. (mezi roky 700–200 př. n. l.), i když bývá někdy umísťován již do poloviny 2. tisíciletí př. n. l.
Fonologie Samohlásky Praslovanština disponovala ve své pozdní fázi 11 samohláskami, jež mohly být (s výjimkou jerů) dlouhé i krátké. Obvykle jsou ve slavistice znázorňovány takto: i, ь, e, ę, ě, a, o, ǫ, ъ, y, u. ь, ъ – jery, velmi krátké (redukované) samohlásky, neboli polosamohlásky, pravděpodobně [ɪ], resp. [ɯ] ę, ǫ – přední a zadní nosové samohlásky ě – jať, pravděpodobně [æː] y – pravděpodobně [ɨː] nebo [ɯi] existence slabikotvorných souhlásek l̥, ĺ̥, r̥, ŕ̥ je v praslovanštině sporná. Místo nich předpokládají někteří jazykovědci skupiny ъl, ьl, ъr, ьr.
Souhlásky Stav pozdní praslovanštiny je charakterizován následující tabulkou:
BilabiálaDentálaPalatalizovaná dentálaAlveoláraPalatalizovaná alveoláraPalatálaVeláraPloziva p, b t, d t’, d’ k, gAfrikáta c, dz č, dž Frikativa v s, z s’ š, ž chNazála m n n’ Likvida l l’ r r’ j
párový zápis v tabulce vždy označuje neznělou (vlevo) a odpovídající znělou souhlásku c představuje neznělou afrikátu [ʦ] dz představuje znělou afrikátu [ʣ] (ve slavistice zapisovanou '') ch představuje neznělou velární frikativu [x] (ve slavistice zapisovanou 'x') š, č, ž a dž představují hlásky [ʃ], [ʧ], [ʒ] a [ʤ] (poslední se ve slavistice zapisuje '') ’ představuje měkčící znaménko, tzn. změkčení předchozí hlásky
Zápis Transkripce praslovanských hlásek se ve slavistice obvykle provádí výše uvedenými symboly a nikoli odpovídajícími symboly mezinárodní fonetické abecedy (IPA).
Tvarosloví
Časování
Praslovanská slovesa zdědila z praindoevropského jazyka 3 osoby a rozlišovala tři čísla (singulár, duál a plurál).
Čas Jednoduché (syntetické) minulé časy: aorist (vyprávěcí neprůvodní děj) – asigmatický, sigmatický kratší, sigmatický delší imperfektum – praslovanský novotvar od aoristu – od nedokonavých sloves
Složené (analytické) minulé časy: perfektum (přítomný s minulým příčestím) plusquamperfektum (participium + imperfektum či perfektum)
Budoucí děj praslovanština vyjadřovala (podobně jako současná čeština) jednoduchou i složenou formou. V prvním případě k tomu sloužil přítomný tvar dokonavého slovesa. Složený budoucí čas však ještě nebyl ustálený: dnešní tvoření typu „budu + infinitiv“ ještě neexistovalo a místo slovesa „budu“ se používalo např. sloveso „chci“.
Způsob postoj mluvčího indikativ (oznamovací) z indoevropského indikativu imperativ (rozkazovací) z indoevropského optativu (přacího způsobu); čtyři atematická slovesa (přinejmenším v češtině) ovšem zdědila praindoevropské tvary singuláru kondicionál (podmiňovací) – praslovanský novotvar z indoevropského konjunktivu
Vid Vid se u sloves v praslovanštině teprve vyvíjel. Nedokonavost mohla vyjadřovat i u slovesa opětovná (iterativa).
Rod Praslovanština už na rozdíl od praindoevropštiny neobsahuje medium (střední slovesný rod).
Kmen sloves infinitivní/minulý -0, -i, -ě, -a, -ova, -nó přítomný -i, -e, -ne, -je
Atematická slovesa nemají prézentní kmenotvornou příponu.
Neurčité tvary slovesné infinitiv – baltoslovanská koncovka -ti (v ostatních indoevropských jazycích rozdílné tvoření) supinum – praslovanská koncovka -tъ – u sloves pohybu či vybídnutí k pohybu → ve funkci příslovečného určení účelu. V staroslověnštině od dokonavých i nedokonavých participium minulé činné (od stejného participia v ie.) přítomné činné (od stejného v ie.) (v sl. → přechodníky přítomné a zpřídavnělé) minulé trpné přítomné trpné
Skloňování
Praslovanština ve své staroslověnské podobě (a stejně jako dnešní čeština) disponovala 7 pády (nominativem, vokativem, akuzativem, genitivem, lokálem, dativem a instrumentálem), pády řazeny v pořadí předpokládaného vývoje od praindoevropštiny.
Číslo rozlišovala jednotné, dvojné a množné.
Rod rozlišovala mužský, ženský a střední. Na konci praslovanského období se začala vyvíjet u mužského rodu životnost.
Skloňování podstatných jmen
V praslovanštině se skloňovalo dle zakončení kmene, v pozdějších slovanských jazycích převládlo skloňování podle rodu (rodový princip).
Deklinační typy (kmeny) podstatných jmen (podle rodů): mužský: -u, -t mužský i ženský: -i, -a, -ja ženský a střední: -o, -jo, -n střední: -nt, -s ženský: -r, -ъv
Souhláskové kmeny
-ъv (-ú) -n (mužský i střední) -nt -r -t -s
V praslovanštině jsou původní starobylé koncovky jen v některých pádech a dále ustupují.
Skloňování a stupňování přídavných jmen
U přídavných jmen se kromě jmenné deklinace (shodné s podstatnými jmény) vyvinula složená deklinace.
Šlo o praslovanskou inovaci) připojením zájmene jь (ten, on), ja (ona), je (ono) – to bylo původně v postpozici v determinanční funkci.
Stupňování
0 m.: 'ii, f.: 'iši, n.: je m.: ěi, f.: ějši, n.: ěje
Skloňování zájmen
Bezrodá zájmena (osobní, tázací, zvratné) měla vlastní skloňování. sь – dle „tentoc“, ale některé koncovky -i
Zájmena rozlišující rod: tъ (ten), ta, to jь, ja, je (on, ona, ono) kyjь, kaja, koje (jaký, jaká, jaké)
Skloňování číslovek
Různé číslovky podléhají deklinaci jmenné, zájmenné i složené.
Základní číslovky 5–10 – původně číselná substantiva (v závorce kmen). 1 jako: jedinъ , jedina, jedino – tъ, ta, to 2 jako: dъva, dъvě, dъvě 3 jako: trъ je, tri, tri – pl. = „-i“ 4 jako: četyre, četyri, četyri – („-i“) 5 jako: pěť („-i“) 6 jako: šesť („-i“)… 100 – sъto – („-o“) 1000 – tisošti (tisešti) – („-ja“)
Řadové číslovky se skloňovaly jako adjektiva složené deklinace tvrdého typu, pouze tretijь – měkké („-ьjo“). 11–19 – pouze první část se skloňuje.
Druhové číslovky podléhají měkké složené deklinaci (utvořené jsou připojením zájmene jь, ja, je): dъvojь, dъvoja, dъvojo obojь, oboja, obojo trojь, troja, trojo
Vyšší druhové číslovky četvorь, četvora, četvoro – jako tvrdá adj. jm. tvaru
Slovní zásoba Většina slovní zásoby dnešních slovanských jazyků pochází z praslovanštiny, kromě přejímek z cizích jazyků v nich nová slova vznikají na základě slov zděděných ze slovanského prajazyka. Následující tabulka ukazuje, jak se do některých slovanských jazyků změnila vybraná slova praslovanštiny (praslovanský tvar jakožto předpokládaný ale písemně nedoložený je označen *hvězdičkou).
praslovansky staroslověnsky slovensky česky polsky rusky ukrajinsky slovinsky srbochorvatsky bulharsky makedonsky bělorusky *golvà glava hlava hlava głowa gołova hołova glava glava glava glava hałava *nȏsъ – nos nos nos nos nis nos nos nos nos nos *rǫkà rǫka ruka ruka ręka ruka ruka roka ruka ryka raka ruka *sь̑rdьce srьdьce srdce srdce serce serdce serce srce srce syrce srce serca *màti mati matka matka matka mať maty mati mati majka majka maci *otьcь otьcь otec otec ojciec otiec baťko oče otac otec otec baćka *dъkti dъĉi dcéra dcera córka dočka dočka hči kći dyšterja ķerka dačka *mě̀sęcь měsęcь mesiac měsíc miesiąc miesiac misiać mesec mjesec mesec mesec miesiac *bě́lъ bělъ biely bílý biały bieły biły bel bijeo bjal bel bieły *pę̑tь pętь päť pět pięć piať pjaťpet pet pet pet piać *sỳpati sypati sypať sypat sypać sypať sypaty sipati sipati sipvam sipa sypać
Pozdní praslovanština - skloňování slovních druhů pozdní praslovanštiny zohledňující předpokládaný vývoj od praindoevroštiny (spřežka CH = fonetické X).
1. – nominativ, 5. – vokativ, 4. – akuzativ, 2 – genitiv, 6. – lokativ, 3. – dativ, 7. – instrumentál, 8. – translativ atd.
Podstatná jména Skloňování podstatných jmen rozlišuje pět skloňovacích tříd (deklinací).
Deklinace první (o-kmenová a jo-kmenová) Patří do ní podstatná jména mužského rodu zakončená v nominativu singuláru na -ъ (tvrdý vzor) nebo -'ь (měkký vzor; apostrof zde i dále označuje měkkost předchozí souhlásky) a jména středního rodu zakončená na -o (tvrdý vzor) nebo -'e (měkký vzor). V genitivu singuláru je vždy koncovka -a.
Vzor tvrdého skloňování (vragъ, -ga, m.): singulárduálplurál1.vrag-ъvrag-avradz-i5.vraž-evrag-avradz-i4.vrag-ъvrag-avrag-y2.vrag-avrag-uvrag-ъ6.vradz-ěvrag-uvradz-ěchъ3.vrag-uvrag-omavrag-omъ7.vrag-omьvrag-omavrag-y8.vrag-omьvrag-omavrag-y Vzor měkkého skloňování (otьcь, -ca, m.): singulárduálplurál1.otьc-ьotьc-aotьc-i5.otьč-eotьc-aotьc-i4.otьc-ьotьc-aotьc-ę2.otьc-aotьc-uotьc-ь6.otьc-iotьc-uotьc-ichъ3.otьc-uotьc-emaotьc-emъ7.otьc-emьotьc-emaotьc-i8.otьc-emьotьc-emaotьc-i
Deklinace druhá (u-kmenová) Patří do ní podstatná jména mužského rodu zakončená v nominativu singuláru -ъ, v genitivu singuláru mají -u. Toto platí o slovech: činъ, domъ, ledъ, medъ, mirъ, polъ, sanъ, synъ, volъ, vrьchъ.
Vzor skloňování (volъ, -lu, m.):
singulárduálplurál1.vol-ъvol-yvol-ove5.vol-uvol-yvol-ove4.vol-ъvol-yvol-y2.vol-uvol-ovuvol-ovъ6.vol-uvol-ovu*vol-ъchъ3.vol-ovivol-ъma*vol-ъmъ7.*vol-ъmьvol-ъmavol-ъmi8.*vol-ъmьvol-ъmavol-ъmi Poznámka: Tvary označené hvězdičkou (*) nejsou doloženy, místo nich se používaly o-kmenové tvary podle první deklinace (instr.sg. vol-omь, dat.pl. vol-omъ, lok.pl. vol-ochъ).
Deklinace třetí (i-kmenová) Patří do ní podstatná jména mužského a ženského rodu zakončená v nominativu singuláru -ь, v genitivu singuláru mají -i.
Vzor skloňování ženských jmen (žiznь, -ni, ž.):
singulárduálplurál1.žizn-ьžizn-ižizn-i5.žizn-ižizn-ižizn-i4.žizn-ьžizn-ižizn-i2.žizn-ižizn-iji, (ьji)žizn-ii, (ьji)6.žizn-ižizn-ьjužizn-ьchъ3.žizn-ižizn-ьmažizn-imъ7.žizn-ьjǫžizn-ьmažizn-ьmi8.žizn-ьjǫžizn-ьmažizn-ьmi Vzor skloňování mužských jmen (gostь, -ti, m.): singulárduálplurál1.gost-ьgost-ьegost-ьe5.gost-igost-ьegost-i4.gost-ьgost-ьegost-i2.gost-igost-iji, (ьji)gost-iji, (ьji)6.gost-igost-ьjugost-ьchъ3.gost-igost-ьmagost-imъ7.gost-ьmьgost-ьmagost-ьmi8.gost-ьmьgost-ьmagost-ьmi Poznámka: V nominativu a vokativu plurálu je v mladších textech koncovka -ьje. Podle tohoto vzoru se skloňují ve dvojném čísle i jména oko a ucho, mají však v genitivu a lokálu většinou koncovku -iju (oč-iju, uš-iju), v dativu a instrumentálu koncovku -ima (oč-ima, uš-ima).
Deklinace čtvrtá (ā-kmenová a jā-kmenová) Patří do ní podstatná jména mužského a ženského rodu zakončená v nominativu singuláru -a (tato mají v genitivu singuláru -y) nebo -'a či -'i (tato mají v genitivu singuláru -ę).
Vzor skloňování jmen zakončených na -a (ryba, -by, ž.):