Hartigové (německy /Adelscheschlecht/ Hartig) jsou český, později rakouský šlechtický rod původem ze Slezska. V Čechách se rod vyskytuje od 18. století.
Původ rodu Rod pochází ze Slezska, přímá linie počíná od Martina Hartiga (kolem 1500 v Eichmannsdorfu – cca 1554 v Žitavě), kupce ze Slezského Lvovku ve Vévodství svídnicko-javorském, který zde žil se svou ženou Margaretou Hartigovou, rozenou Ulbin. Jeho syn Jakub Hartig (1530 Löwenberg – 1602 Žitava) byl od roku 1561 občanem Žitavy, kde byl obchodníkem, radním a církevním hodnostářem. Jeho manželkou byla Sybila Scherffingerová. Vnuk Martina Hartiga, Jan Hartig (1573 Žitava – 1631 Lehnice), povoláním lékař lehnicko-břežského knížectví, kde působil také jako radní, získal od císaře Rudolfa II. pro svůj rod erbovní listinu a povýšil tak rod Hartigů do šlechtického stavu. S manželkou Suzanne Montani (†1631) měli čtyři děti. Jednu dceru Sybilu a tři syny. Jana Jakuba Hartiga (1603–1677 Benátky), Kristiána Hartiga (1605 Lehnice – 1677 Žitava) a Amadése (Amadeuse) Hartiga (1609–1645). Amadeus z Hartigu (1609–1645) lékař, který zemřel předčasně ve svých 36 letech
Kristián z Hartigu (1605 Lehnice–1677 Žitava), vystudoval medicínu a filozofii ve Frankfurtu nad Odrou, v dalším studiu pokračoval ve Štrasburgu a v Ženevě. Kristián z Hartigu procestoval téměř celou Evropu. Navštívil Francii, Anglii, Nizozemsko a Dánsko. Poté Lipsko, Benátky a Padovu. Tam se v červenci 1629 stal doktorem medicíny. Ve stejném roce byl v Benátkách přijat do rytířského řádu sv. Marka. V roce 1630 se vrací zpět do Žitavy a 7. října 1632 byl jmenován radou Žitavy jako soudce a později, v letech 1634–1637 spravoval úřad městského soudce. Tento úřad zastával střídavě vmezi lety 1639–1654. Později, v letech 1657–1673 působil jako starosta Žitavy. Spolu se svými sourozenci Janem Jakubem z Hartigu a Sibylou z Hartigu, byl 15. října 1645 v Linci povýšen císařem Ferdinandem III. na rytířskou císařskou šlechtu. Amadeus z Hartigu se tohoto povýšení již nedožil. V roce 1645 koupil Kristián z Hartigu od Kryštofa z Gersdorfu panství Althörnitz u Žitavy a nechal na něm v letech 1651–1654 postavit zámek Althörnitz žitavským mistrem Valentinem. Kristián z Hartigu byl ženatý s Esmerantinou Kindlerovou (†1648) a jeho druhou ženou byla od 26. října 1652 Dorothea Schedeová, se kterou se oženil v Drážďanech.
Jan Jakub z Hartigu (1603 – 1677 Benátky), působil v Benátkách jako městský lékař a žil s manželkou Veronikou de Nyss, původem z Amsterodamu, se kterou měl jediného syna, Jana Izaiáše Hartiga (1632 Benátky–1708 Praha). Jan Jakub z Hartigu je považován za toho, od nějž se odvozují počátky české linie rodu Hartigů.
Jan Izaiáš z Hartigu (1632 Benátky – 1708 Praha), syn Jana Jakuba z Hartigu, přišel do Prahy za svou tetou Sybilou, která jej adoptovala a on se po její smrti stal dědicem statků Rückern, Ulschendorf, Friedersdorf a Hartau. V Praze přestoupil na katolickou víru a roku 1662 se stal c. k. dvorským sekretářem, později dvorským radou a tajným referendářem české dvorské kanceláře. V roce 1668 obdržel od císaře Leopolda I. hodnost říšského rytíře a v roce 1670 byl povýšen na svobodného pána. Inkolátu v Čechách nabyl roku 1673 a roku 1707 jej císař Josef l. povýšil na říšského svobodného pána. S manželkou Annou Kateřinou Walderodovou měl Jan Izaiáš pět dětí, dvě dcery: Ludmilu z Hartigu a Sybilu z Hartigu, a pět synů: Františka Václava z Hartigu, Kryštofa Kajetána Antonína z Hartigu, Jana Huberta z Hartigu (1671–1741), Ludvíka Josefa z Hartigu (1675–1735) a Antonína Izaiáše z Hartigu (1681–1754).
František Václav z Hartigu, první syn Jana Izaiáše z Hartigu zemřel jako svobodný, padl v boji jako rytmistr.
Kryštof Kajetán Antonín z Hartigu, druhý syn Jana Izaiáše z Hartigu zemřel jako svobodný, zabil se pádem z koně.
Jan Hubert z Hartigu (1671–1741)Některé zdroje uvádějí jako první jméno Adam., třetí syn Jana Izaiáše z Hartigu se v letech 1708–1754 stal purkrabím Královéhradeckého kraje a přísedícím zemského soudu. Byl dvakrát ženatý a z každého manželství vzešlo 11 dětí. Sňatkem s první ženou Marií Josefou ze Scheidlernu získal statek Horní Beřkovice. Kromě tohoto statku vlastnil ještě Cítov, Daňovice, Kamenici, Včelnici a Friedershof. V roce 1728 byl povýšen do hraběcího stavu. Jeho druhá žena byla Františka z Nečtin.
Rakouská větev Hartigů Antonín Izaiáš z Hartigu (1681–1754), čtvrtý syn Jana Izaiáše z Hartigu, zakladatel rakouské větve rodu Hartigů, která v Dolních Rakousích získala panství Schrattenthal a Platten. S manželkou Elizabetou Hocke (†1769)Některé prameny uvádějí křestní jméno manželky Kateřina. měl jediného syna Antonína Kazimíra z Hartigu (1712–1778). Věnoval se státní službě a stal se tajným radou a místoprezidentem dvorní říšské rady. Mimo rakouské statky vlastnil také statky na Moravě Uherčice, Vratěnín, Písečnou a Slavětín. Ty však byly v roce 1764 prodány jeho synem Antonínem Kazimírem z Hartigu.
Antonín Kazimír z Hartigu (1712–1778), měl jen jediného syna Antonína Františka Xavera z Hartigu, který vlastnil už jen rakouské statky Schrattenthal, Ragersdorf a Platt.
Antonín František Xaver z Hartigu (1746–1801), byl ženatý s hraběnkou Marií Ernestinou Sinzendorfovou (1754–1774), která ve svých dvaceti letech umírá a dalšího dědice a pokračovatele rodu rakouská větev Hartigů již nemá. Jím také v roce 1801 vymírá rakouská větev rodu Hartigů.
Česká větev Hartigů náhled|Hartigovský palác na Malostranském náměstí v Praze. náhled|Zámek Vartenberk ve Stráži pod Ralskem (Wartenbergu) náhled|Stráž pod Ralskem, kostel sv. Zikmunda Ludvík Josef z Hartigu (1685 Praha – 1735 tamtéž, pochován v hrobce kostela sv. Zikmunda ve Stráži pod Ralskem), pátý syn Jana Izaiáše z Hartigu byl společně se svým otcem roku 1707 povýšen do stavu svobodných pánů. Od svého staršího bratra Jana Huberta získal statek Horní Beřkovice. V roce 1714 zvětšil svůj majetek o panství Stráž pod Ralskem, které koupil za 236 500 zlatých od barona Františka Antonína Lichtenštejna. Toto panství obdržel s obcemi Luhov, Grunov, Brenná, Novina a Dubnice spolu s alodními statky Chrastnou a Náhlovem. O čtyři léta později (1718) bylo získáno panství Mimoň a Děvín, které mu přinesla věnem Marie Terezie Isabela Putzová z Adlersthurnu. K panství patřilo městečko Mimoň a obce: Pertoltice pod Ralskem, Srní Potok, Vranov, Hvězdov, Svébořice, Palohlavy, Noviny pod Ralskem, Černá Novina, Hamr na Jezeře, Útěchovice, Břevniště, Druzcov, Janův důl, Kotel a Sobákov. Obě panství, strážské a mimoňské, Ludvík Josef Hartig spojil v jeden celek. V roce 1719 se stává přísedícím královského zemského soudu v Čechách a je povýšen do hraběcího stavu. Počátkem 20. let 18. století (1721–1722) zakoupil od hraběte F. Wežnika z Neuhofu dům pod Pražským hradem, který nechal přestavět. Roku 1728 koupil statek Domaslavice, Nejdek a Kyselku a Březnici. S manželkou Marií Terezií Ester Isabelou Hartigovou, rozenou Putz měl 11 dětí, ale přežili pouze dva synové a pět dcer. V závěti ustanovil, aby syn Adam František z Hartigu (1729 Mimoň–1783 Augsburg, pohřben v hrobce kostela ve Stráži pod Ralskem) převzal Mimoň, Stráž pod Ralskem, Chrastnou a Ludvík Josef z HartiguNěkdy také zvaný Adam Ludvík Josef z Hartigu. (1714 Mimoň–1736 Nepomuk) měl dostat Kyselku, Nejdek, Březnici a pražský dům.
(Adam) Ludvík Josef z Hartigu (1714 Mimoň–1736 Nepomuk) v roce 1736 se oženil s hraběnkou Marií Terezií Globen-Stampach (1716–1749), ale ještě v témže roce zemřel. Jeho syn Ludvík Jan z Hartigu Posthumus (1737–1813) se narodil až po otcově smrti a stal se hudebníkem. Vedl rozmařilý život a svůj majetek postupně rozprodal a zemřel v bídě.
Ludvík Jan z Hartigu Posthumus (1737–1813) byl dvakrát ženatý. Z prvního manželství měl dvě dcery: Marii Annu Johannu z Hartigu a Marii Terezii z Hartigu provdanou za hraběte Františka Josefa Stockhammera. Z druhého manželství měl dceru Ludoviku Terezii z Hartigu. Protože neměl mužských potomků, také tato linie jím vymřela.
Adam František z Hartigu (1729 Mimoň–1783 Augsburg, pochován v hrobce kostela sv. Zikmunda ve Stráži pod Ralskem) po nabytí plnoletosti převzal mimoňské a strážské panství. Na přelomu roku 1749–1750 koupil statek Starý Dub za 52 000 zlatých od Anny Leopoldiny Lamotte de Frintropp, dále koupil panství Běškovice a Domaslavice. Byl c. k. tajným radou a plnomocným vyslancem v Řezně a Mnichově. V roce 1752 se v Praze oženil s hraběnkou Marií Terezií Kolovrat-Krakovskou. Měli pět dětí, z toho čtyři syny: Filipa Neurise Joachima z Hartigu (1753–1779), Filipa Františka z Hartigu (* 1754), c. k. komořího a setníka pěšího pluku Colloredovského, Františka Ludvíka Karla (* 1755) a Františka Antonína de Paula. a dceru Marii Terezii z Hartigu. Adam František zemřel v Augsburgu, odkud byl převezen do rodinné hrobky ve Stráži pod Ralskem. František Antonín de Paula Hartig jako jediný z dětí přežil svého otce a stal se tak po smrti otce v roce 1783 jediným dědicem mimoňského a strážského panství.
Marie Karolína z Hartigu, první dcera Ludvíka Josefa z Hartigu, provdaná za Ferdinanda Františka Josefa hraběte z Kokořova
Josefa z Hartigu, druhá dcera Ludvíka Josefa z Hartigu, provdaná za Karla hraběte Vršovce
Marie Františka z Hartigu, třetí dcera Ludvíka Josefa z Hartigu, provdaná za Antonína svobodného pána z Vunšvic
Marie Amálie z Hartigu a Marie Alžběta z Hartigu, čtvrtá a pátá dcera Ludvíka Josefa z Hartigu zůstaly svobodné.
František Antonín de Paula z Hartigu (1758 Praha – 1797 Drážďany, pochován v hrobce kostela sv. Zikmunda ve Stráži pod Ralskem), patřil k nejvýznamnějším představitelům tohoto rodu. Po absolvování univerzity cestoval hodně po Německu, Anglii, Francii, Švýcarsku a Itálii. Byl velkým přítelem umění a vědy a tato záliba mu přinesla spojení s řadou významných francouzských učenců. Byl členem vědeckých a literárních společností v Čechách a byl zvolen za předsedu Královské české společnosti nauk a věd. František Antonín de Paula se plně věnoval státní službě. V roce 1780 odešel do Prahy ve funkci rady nejvyššího zemského práva, ale choroba jej přiměla k tomu, že musel na nějaký čas zanechat politické činnosti. Zato se plně věnoval správě svých panství, která nebyla nikterak malá. Po otci zdědil panství Horní Beřkovice, Mimoň, Stráž pod Ralskem, Chrastnou a Domaslavice a k tomu přibyly četné drobné koupě. V roce 1787 se hrabě vrátil zpět k politické činnosti a stal se rakouských vyslancem v Sasku. Tato jeho činnost trvala pouze šest let, poněvadž příznaky vleklé choroby se projevily v daleko větší míře nežli poprvé, a proto se František Antonín de Paula rozhodl, že zanechá definitivně politické činnosti. Po roce léčení v zahraničí se hrabě vrací na své panství, kde si na rozdíl od svého otce získal značné obliby, zejména u strážských obyvatel. Tento poklidný život netrval dlouho. Hrabě zemřel 1. května 1797 v Drážďanech, odkud byl převezen do rodinné hrobky. Za manželku měl hraběnku Marii Eleonoru rozenou z Colloredo-Waldsee (1764–1818), která byla dcerou ministra hraběte Františka Karla z Colloreda-Waldsee. Zpočátku žila ve Vídni a ve Florencii se svým otcem, později ale odešla do Prahy, kde se stala dvorní dámou a zde se také provdala za hraběte Františka Antonína de Paula. Z tohoto manželství se narodily čtyři děti: Marie Terezie (1785–1830), Marie Antonie (1786–1790), František de Paula (1789–1865) a Bedřich August (1791–1816). Podle závěti hraběte spravovala až do zletilosti svých dětí všechen majetek hraběnka Eleonora, která byla podobně jako její manžel velkou přítelkyní umění. V roce 1806 došlo v Mimoni k velkému požáru, kterým byl značně poškozen zámek. Vyhořela škola, pivovar, radnice, fara a značná část měšťanských domů (asi 282 domů). K obnově zámku bylo přikročeno v roce 1807 pod vedením architekta Pfockeho ze Zákup.
Marie Terezie z Hartigu (1785–1830), první dcera Františka Antonína de Paula z Hartigu, provdaná za hraběte Augusta z Ledebur-Wichelnu
Marie Antonie z Hartigu (1786–1790), druhá dcera Františka Antonína de Paula z Hartigu, zemřela ve čtyřech letech