O vzniku druhů přírodním výběrem nebo také O původu druhů (plný anglický titul , česky O vzniku druhů přírodním výběrem, neboli uchováním prospěšných plemen v boji o život) je kniha, v níž britský přírodovědec Charles Darwin 24. listopadu 1859 poprvé uveřejnil svou evoluční teorii, založenou na přirozeném výběru, tedy přežití a množení jedinců lépe přizpůsobených podmínkám, ve kterých žijí. Předložil množství důkazů, že rozmanitost života vznikla rozrůzňováním druhů ze společných předků. Darwinova kniha vyvolala rozsáhlou diskusi, nejen přírodovědnou, ale i filosofickou a teologickou. Přestože teorie v ní vyložené byly později mnohokrát modifikovány, doplňovány a upřesňovány, jejich základní myšlenka se dodnes považuje za vědecké východisko pro pochopení vývoje druhového bohatství na naší planetě.
Nové biologické objevy byly vysvětlovány rozličnými evolučními teoriemi už před Darwinem. Ideje o přeměně druhů vedly ke sporům s věřícími zastávajícími názor, že druhy jsou neměnnou součástí předem dané hierarchie a člověk je jedinečný, nikoliv příbuzný se zvířaty. Během první poloviny 19. století trvalo úzké sepětí anglického přírodovědného establishmentu s anglikánskou církví, věda byla totiž součástí přirozené teologie. A tak přestože politické a teologické důsledky evolučních teorií byly intenzivně diskutovány a podpora těchto myšlenek mezi opozičními biology i veřejností postupně rostla, nezískala myšlenka o možnosti změny druhu v jiný podporu hlavního proudu vědců.
Kniha byla srozumitelná i laickým čtenářům a přitáhla široký zájem vzápětí po zveřejnění. Charles Darwin byl respektovaný přírodovědec, proto byly jeho objevy brány vážně a důkazy jím předkládané vyvolaly nové kolo vědeckých, filosofických a náboženských diskusí. Debata nad knihou přispěla kampani Thomase H. Huxleyho a jeho kolegů z X Clubu za zesvětštění vědy prostřednictvím propagace naturalismu. Během dvou desetiletí většina vědců přijala myšlenku evoluce s větvením od společných předků, ale význam přirozeného výběru přijímali jen pomalu. V průběhu zatmění darwinismu, které probíhalo od 80. let 19. století až do 30. let 20. století, získaly různé další mechanismy evoluce lepší pověst. Ve 30. a 40. letech 20. století postupně vznikla moderní evoluční syntéza. V ní se podařilo spojit Darwinův koncept evoluční adaptace prostřednictvím přírodního výběru s Mendelovu teorii dědičnosti a populační genetikou. Vznikla tak moderní evoluční teorie, jež se stala východiskem věd o životě.
Darwinův spis O původu druhů vyšel česky poprvé roku 1914 v překladu Františka Klapálka; podruhé roku 1953 v překladu Emila a Aleny Hadačových, poznámkový aparát knihy je zatížen lysenkismem. Potřetí vyšel český překlad roku 2007 v nakladatelství Academia.
Shrnutí Darwinovy teorie náhled|vpravo|upright=1|Fotografie Charlese Darwina nedlouho před publikací Původu druhů Darwinova teorie evoluce je založena na klíčových faktech a na závěrech z nich vyvozených. Ty přírodovědec Ernst Mayr shrnul následovně: Každý druh je dostatečně hojný tak, že když všichni potomci přežijí a reprodukují se, populace bude růst. (fakt) Navzdory pravidelným změnám zůstává populace zhruba stejně veliká. (fakt) Zdroje, například potrava, jsou omezené a relativně stabilní v průběhu času. (fakt) Boj o přežití přetrvává. (závěr) Každý jednotlivec v populaci se liší od jiného. (fakt) Mnoho těchto odchylek je dědičných. (fakt) Jedinci málo přizpůsobení životnímu prostředí nemají šanci na přežití a rozmnožování; jedinci více přizpůsobení životnímu prostředí mají větší šanci na přežití, rozmnožování a předání dědičných rysů budoucím generacím, které vytváří proces přirozeného výběru. (závěr) Tímto pomalým procesem se populace adaptují svému prostředí, tyto změny se v průběhu času akumulují a vytvářejí nové druhy. (závěr)
Okolnosti Vývoj před Darwinovou teorií V pozdějších vydáních knihy sledoval Darwin evoluční myšlenky až do doby před Aristotelem. Text, který cituje, je Aristotelův souhrn myšlenek staršího řeckého filosofa Empedokla. Dávní Církevní Otcové a středověcí evropští učenci interpretovali příběh o stvoření světa spíše alegoricky než historicky literárně. Organismy byly popsány svým mytologickým a heraldickým významem, jakož i fyzickým vzezřením. Lidé věřili, že příroda je nestabilní a vrtošivá a ze spojení dvou druhů se rodí monstra. Přijata byla také teorie spontánního vzniku, tedy vzniku živé hmoty z neživé. náhled|vlevo|Cuvierova ilustrace dolní čelisti a) mamuta, b) slona indického, využitá při důkazu existence vyhynutí Reformace inspirovala doslovný výklad Bible, jehož představy stvoření byly v rozporu s objevy perspektivní vědy. Ta totiž usilovala o vysvětlení souhlasná s mechanickou filosofií Reného Descarta a empirismem Baconovy metody. Po vřavě Anglické občanské války chtěla Královská společnost ukázat, že věda neohrožuje náboženskou ani politickou stabilitu. John Ray rozvinul vlivnou přirozenou teologii racionálního řádu. Podle jeho systematiky jsou druhy neměnné a pevné, jejich adaptace a složitost byla vytvořena Bohem a poddruhy vykazují malé rozdíly způsobené místními podmínkami. V Božím dobročinném sestavení masožravci působí rychlou smrt, utrpení způsobené parazitismem bylo však záhadný problém. I biologická klasifikace zavedená Carlem Linné v roce 1735 zobrazovala druhy jako souladné s Božím plánem. Roku 1766 navrhl Georges Buffon možnost, že některé podobné druhy, jako třeba koně a oslové nebo tygři, lvi a levharti, mohou pocházet ze společného předchůdce. Ussherova chronologie z 50. let 17. století odhadovala vznik na rok 4004 př. n. l., ale od 80. let téhož století geologové předpokládali svět mnohem starší. Werneriáni uvažovali, že podloží jsou usazeniny vzniklé ústupem oceánu, avšak James Hutton předložil sebeudržující nekonečný cyklus, předpovídaje tak uniformitarianismus.Bowler (2003), s. 27–36, 39–42, 57–62, 67, 70, 77–80.
Erasmus Darwin, Charlesův dědeček, nastínil hypotézu proměny druhů v 90. letech 18. století a Jean-Baptiste Lamarck publikoval rozšířenou teorii v roce 1809. Oba předpokládali, že z neživé hmoty vznikly jednoduché formy života, které postupně vytvářely větší celky. Ty se podle nich přizpůsobují prostředí děděním změn, způsobených užitím a neužitím. Tento proces byl později nazván lamarckismus. Lamarck se domníval, že zde byla vrozená, progresivní tendence vedoucí organismus k větší komplexitě, a to v paralelních, ale oddělených řadách generací bez zániku.Bowler (2003), s. 84–90. Geoffroy tvrdil, že embryonální vývoj rekapituluje proměny organismů v uplynulé éře, kdy prostředí na embrya působilo. Kromě toho byl názoru, že zvířecí struktury byly určeny stálým plánem, jak ukazují homologie. Georges Cuvier silně odporoval podobným myšlenkám, domnívaje se, že nepříbuzné, nehybné druhy prokazují podobnosti odrážející rozvržení pro funkční potřeby. Jeho paleontologická práce z 90. let 18. století potvrdila skutečnost vyhynutí, kterou Cuvier vysvětlil místními katastrofami, následovanými znovuobsazením postižené zóny jinými druhy.Bowler (2003), s. 111–114.
Přírodní teologie Brita Williama Paleyho vydaná roku 1802 viděla přizpůsobování jako důkaz prospěšného rozvržení Stvořitelem, konajícím skrze přírodní zákony. Všichni přírodovědci na anglických univerzitách byli duchovní anglikánské církve a věda se stala hledáním těchto zákonů. Geologové přizpůsobili katastrofismus, aby ukazovali opakující se celosvětové vyhlazování a vytváření nových stálých druhů, jež se přizpůsobují změnám prostředí. Zpočátku identifikovali jako nejnedávnější katastrofu potopu světa.Bowler (2003), s. 115–117. Někteří anatomové, například Robert Grant, byli ovlivněni Lamarckem a Geoffroyem, ale většina přírodovědců považovala jejich myšlenky o proměně za hrozbu pro Boží stanovení společenského řádu.
Počátek Darwinovy teorie V roce 1825 přišel Darwin na Edinburskou univerzitu studovat medicínu.Brownová (2007), Začátky, s. 23. V druhém ročníku zanedbával studium medicíny a namísto toho se věnoval přírodopisu. Strávil čtyři měsíce asistováním při Grantově výzkumu mořských bezobratlých ze Severního moře.Brownová (2007), Začátky, s. 25. Grant odhalil Darwinovo nadšení pro proměnu druhů, ale on sám to odmítl.Brownová (1995), s. 80–88. Studia na Cambridgeské univerzitě započal Darwin roku 1827. Zde se učil přírodní teologii od botanika Johna Stevense Henslowa a četl Williama Paleyho, Johna Herschela a Alexandra von Humboldta. Zapálený do vědy studoval i katastrofistickou geologii s Adamem Sedgwickem.Bowler (2003), s. 148–149.Brownová (1995), s. 133–140. náhled|vpravo|upright=1|HMS Beagle ve vodách u Ohňové země na obrazu od Conrada Martense V prosinci 1831 se spojil s expedicí Beagle jako geolog a přírodovědec. Přečetl knihu Principy geologie Charlese Lyella a od první zastávky na břehu ostrova St. Jago považoval Lyellův uniformitarianismus za klíč ke geologické historii krajiny. Darwin odhalil fosílie připomínající obrovské pásovce a zaznamenal zeměpisné rozdělení moderních druhů v naději, že najde centrum jejich vzniku. Po své návštěvě Ohňové země a poznání místních obyvatel už nikdy neviděl nepřeklenutelný rozdíl mezi lidmi a zvířaty.Brownová (1995), s. 244–250. Když se loď Beagle roku 1836 blížila k Anglii, poznamenal si Darwin, že druhy možná nejsou stálé.
Richard Owen odhalil, že fosílie vyhynulých druhů objevených Darwinem v Jižní Americe byly spjaté s žijícími druhy na stejném kontinentu. V březnu 1837 oznámil ornitolog John Gould, že nandu Darwinův byl separovaný druh příbuzný dříve popsaným nandu (ačkoliv jejich území se překrývala), že drozdi mnohohlasí na Galapágách zastupují tři samostatné druhy, každý specifický pro konkrétní ostrov, a že mnozí odlišní ptáci z těchto ostrovů byli klasifikováni jako pěnkavy. Darwin začal v sérii poznámek spekulovat o možnosti, že „jeden druh se mění v druhý,“ aby vysvětlil tyto objevy, a někdy v červenci načrtl genealogické větvení jednoduchého stromu života. Ten nezahrnoval Lamarckovu nezávislou vývojovou větev pokračující ve vyšší formy. V zoologické zahradě poprvé uviděl opice a byl hluboce ovlivněn tím, jak se orangutan podobá člověku.Desmond & Moore (1991), s. 240–244.
Na konci září 1838 začal Darwin číst knihu britského ekonoma Thomase Malthuse Esej o principu populace s jejím statistickým důkazem, že se lidská populace rozmnožuje kvůli majetku a usiluje o přežití.Brownová (2007), Pracovní teorie, s. 64. Nacházel v tom souvislost s bojem o existenci mezi divokou zvěří a de Candolleovým „soupeřením druhů“ mezi rostlinami. Okamžitě si představil obrovskou sílu pohánějící dobře přizpůsobené variace do „mezer v ekonomice přírody“ tak, že přeživší mohou předat svou podobu a schopnosti dále, zatímco nepříznivé variace jsou zničeny.Larson (2004), s. 66–70.
Nyní měl Darwin základní strukturu své teorie přírodního výběru, „podle které mohl pracovat,“Darwin (1958), s. 120. ale byl plně zaujat svou kariérou geologa a odkládal psaní svých náčrtů teorie, dokud v květnu 1842 nedokončil knihu Struktura a rozdělení korálových útesů.Brownová (1995), s. 436.
Další vývoj Darwin pokračoval ve výzkumu a rozsáhle přepracoval svou teorii, zatímco se zaměřoval na hlavní práci, publikaci vědeckých výsledků výpravy Beagle. V lednu 1842 zkušebně napsal své myšlenky Lyellovi,Desmond & Moore (1991), s. 292. potom v červnu nanečisto napsal pět a třiceti stránkový náčrt své teorie.Brownová (1995), s. 436–437. Na počátku roku 1844 začal korespondenci o svých teoriích s botanikem Josephem Daltonem Hookerem a okolo července zpracoval svůj náčrt do dvou set třiceti stránkové eseje, jež měla být v případě jeho předčasné smrti rozšířena o výsledky výzkumu a zveřejněna.Van Wyhe (2007), s. 188. náhled|vlevo|Darwin objevil, jak se liší lebky různých plemen holubů, a toto popsal v knize Proměna zvířat a rostlin při zdomácňování.