náhled|vpravo|Lokace Gruzie v Eurasii náhled|vpravo|Lokace Abcházie v Gruzii
Gruzínsko-abchazský konflikt je občanský ozbrojený konflikt mezi gruzínskými a abchazskými etnickými skupinami, který má své počátky ve 30. letech 20. stol.
Konflikt se odehrál v separatistické Abcházii, která de-iure náleží Gruzii, ale po devatenácti letech konfliktu se roce 2008 fakticky stala ruským protektorátem zcela závislým na ruské vojenské, hospodářské a finanční pomoci, a která je kvůli vojenské přítomnosti Ruska často označována za Ruskem okupované území.
Tento konflikt patří k nejkrvavějším z těch, které se udály v zemích bývalého Sovětského svazu, který je dodnes nevyřešen. Svou roli zde zaujímá především dlouhodobá vzájemná nevraživost mezi těmito dvěma národy, často zbytečně vyhrocená různými nacionalistickými skupinami. Celý tento konflikt se týkal především snahy Abchazů vytvořit vlastní stát, zatímco Gruzínci chtěli národní stát, ve kterém by národnostní menšiny měly velmi omezenou samosprávu. Gruzie ale pak ve snaze zabránit konfliktu Abchazům nabízela ústupky ve formě příslibu široké autonomie oblasti, ale abchazská vláda i opozice vždy odmítala jakoukoliv formu jednoty s Gruzií. Abchazové považují samostatnost za své právo a za výsledek války proti Gruzii, kterou vyhráli, a často obviňovali vládu Eduarda Ševardnadzeho z nesmyslného nepřátelství a špatného vedení.
Příčiny konfliktu Abcházie bývala v období starověku a středověku střídavě samostatným královstvím a součástí jiného mocnějšího státu, takže Abchazové poznali mnoho kultur a sami postupně z původního pohanství přestoupili na křesťanství a pak na islám. V roce 1810 se Abcházie stala ruským protektorátem a do Abcházie Rusové přinesli pravoslaví. V roce 1917 se Abcházie stala součástí Zakavkazské federativní demokratické republiky, která se brzy rozpadla a některé muslimské národy na Kavkazu vytvořili tzv. „Horskou republiku severního Kavkazu“. Po roce 1921 se Abcházie stala součástí Sovětského svazu a v Suchumi byla vyhlášena Abchazská sovětská socialistická republika, která ale byla po několika měsících začleněna do Gruzínské SSR, což bylo stvrzeno abchazskou ústavou v roce 1925, podle níž měly mít oba národy rovnoprávné postavení.
Jenže v roce 1931 se do vedení Komunistické strany v Gruzii dostalo silně nacionalistické křídlo v čele s Lavrentijem Berijou, které s požehnáním Stalina začalo přetvářet Gruzii v unitární stát. Byla proto potlačována práva národnostních menšin tak, aby došlo k jejich asimilaci s obyvatelstvem gruzínské národnosti. Konkrétně v Abcházii to nemuselo hned vypadat tak zle, protože byla ustavena Abchazská autonomní republika pod nadvládou Gruzínské SSR. Jenže docházelo k řízené imigraci gruzínského a ruského obyvatelstva na území Abcházie tak, že se Abchazové stali menšinou ve vlastní zemi (podle sčítání lidu z počátku 90. let tvořili Abchazové jen 17,8% obyvatel Abcházie). Správa nad územím pak přešla do gruzínských a ruských rukou a ti začali „gruzifikovat“ abchazské obyvatelstvo. Když se proti tomu Abchazové v době Vlastenecké války začali bouřit, byly násilně zavřeny abchazské školy a používání abchazštiny na veřejnosti bylo zakázáno. Dokonce bylo změněno i písmo abchazštiny tak, aby se více podobalo gruzínštině. Došlo i k potlačování náboženských svobod. Gruzifikace v té době dosáhla svého vrcholu a pravděpodobně právě kvůli tomu se pak v 90. letech celý abchazsko-gruzínský konflikt rozhořel.
Po smrti Stalina a Beriji nastal obrat a abchazské školy byly znovu otevřeny. Byly stanoveny etnické kvóty na podíl moci v oblasti spočítané poměrem počtu obyvatel menšiny na celkový počet obyvatel, takže se Abchazové zase mohli podílet na správě země a výměnou za loajálnost vůči režimu došlo i v omezené míře k obrození abchazské kultury a literatury. Takovéto rozdělení moci a provomoci, které bylo běžné ve všech autonomních oblastech SSSR, bylo Abchazci považováno za diskriminační a nespravedlivé, protože si kvůli imigraci Gruzínců do Abcházie podrželi největší vliv právě etničtí Gruzínci. To vedlo jen k ještě větší nenávisti vůči nim.
Abchazská politická reprezentace se ale několikrát pokusila v rámci svých možností o nápravu tak, že v letech 1957, 1967 a 1978 předložila Moskvě žádost o přechod Abchazské ASSR z Gruzínské pod Ruskou SFSR. Později byla přepracovaná na žádost o navrácení statusu svazové republiky, jaký měla Abcházie v roce 1921. Po velkých protestech proti gruzínské nadvládě v roce 1978, když abchazská strana obvinila Gruzii z kulturní a politické diskriminace, zasáhl do sporu moskevský ústřední výbor KSSS. Ten zajistil ústupky vůči abchazskému obyvatelstvu a velké dotace na podporu místního školství a kultury.
V 80. letech Abchazové, cítící pozvolný rozklad Sovětského svazu, opět chtěli přejít přímo pod ruskou nadvládu, protože vytušili, že ve svobodné Gruzii by přišli úplně o svou autonomii a práva. V roce 1988 zaslalo do Moskvy 58 abchazských komunistů stížnost na gruzínskou vládu, požadovali uznání práva na sebeurčení, správu vlastních záležitostí a větší pravomoc v rozhodování v gruzínské politice. V březnu následujícího roku byla sepsána petice požadující úplnou nezávislost Abcházie na Gruzii, kterou podepsalo 30 000 respondentů. Věci pak začaly mít rychlý spád vzhledem k událostem v Sovětském svazu, které následovaly.
Občanská válka 1992–1993
Na cestě k válce Dne 16. červenci 1989 vypukly v abchazském hlavním městě Suchumi nepokoje, které se zvrhly v tvrdý ozbrojený boj, když bylo zabito 16 gruzínských studentů při zápisu na univerzitu. Po několika dnech do města vtrhla vojska Sovětské armády a nastolila pořádek zavedením stanného práva. Vojáci pak obvinili extrémisty z obou táborů konfliktu ze vzájemné provokace. Tento incident bývá považován za počátek celého gruzínsko-abchazského konfliktu.
V srpnu 1990 schválil gruzínský parlament zákon, který znemožňoval účast v parlamentních volbách menším politickým stranám, většinou zastupující zájmy národnostních menšin, aby byl omezen vliv menších národů na dění v politice. Na to reagovali Abchazové tím, že dne 25. října 1990 Nejvyšší sovět autonomní republiky Abcházie pod vedením Vladislava Ardzinby přijal Deklaraci o státní suverenitě Abchazské sovětské socialistické republiky, ovšem Abcházie jakožto autonomní republika k tomuto kroku neměla právo.
V dubnu 1991 byla vyhlášena samostatnost Gruzie a jejím prezidentem se stal nacionalista Zviad Gamsachurdia. Abcházie měla podle jeho plánu v nově vzniklém státě přijít o svou autonomii a stát se pouze regionem, proto bylo také referendum o vyhlášení nezávislosti Gruzie bojkotováno národnostními menšinami. V prosinci 1991 byla Gruzie v zájmu stability regionu uznána OSN, a to i její svrchovanost nad území Abchazské republiky. Proběhlo několik neúspěšných jednání mezi Gruzínci a Abchazci o vyjasnění vzájemných vztahů.
Prezident Gamsachurdia v jednom projevu k abchazskému národu označil Vladislava Ardzinbu za zrádce a agenta Moskvy, čímž vyvolal další vlnu protigruzínských protestů. Gamsachurdia se však rychle snažil svůj nešťastný výrok napravit tím, že při volbách do abchazského parlamentu přenastavil národnostní kvóty a Abchazové získali 28 křesel z 65 (ač měli jen 17,8% minoritu), Gruzínci 26 mandátů a 11 ostatní národy. Takovéto rozdělení parlamentu na dvě dominantní frakce ale spíše ještě více prohloubilo národnostní spory v zemi. Vladislav Ardzinba proto vytvořil Abchazskou Národní gardu složenou jen z rodilých Abchazů a započal personální změny na důležitých místech správy země tak, aby je zastávali také jen rodilí Abchazové. Mezitím v Gruzii byla přijata ústava z roku 1921, která považovala Gruzii za unitární stát, ve kterém se nepočítalo s existencí autonomních oblastí, proto 23. července 1992 Abcházie vyhlásila úplnou nezávislost na Gruzii a obnovila abchazskou ústavu z roku 1925, (stejně jako v roce 1990) však šlo z hlediska mezinárodního i gruzínského práva o právně nulitní čin. Proto tuto nezávislost neuznal žádný stát (až za šestnáct let během rusko-gruzínské války dne 26. 8. 2008 uznalo Abcházii Rusko) a Abcházie nadále považována za součást Gruzie. Toto vyhlášení nezávislosti posunuly vztahy mezi Tbilisi a Abcházií na bod varu.
Ozbrojený konflikt V lednu 1992 došlo v Gruzii k zhroucení režimu Zviada Gamsachurdii a jeho nahrazení režimem Ševardnadzeovým. Gamsachurdiovi příznivci (Zviadovci) se stáhli z hlavního města do Mingrelie. V květnu 1992 zaútočila Abchazská národní garda na Abchazské ministerstvo vnitra, které zůstalo loajální centrální vládě v Tbilisi. V této době obdrželi Abchazští separatisté těžkou výzbroj od Ruských jednotek přítomných v Abcházii a získávali podporu od Ruské strany, nicméně toto Ruské konání nebylo schváleno přímo z Mosvky. V srpnu zajali Zviadovci Gruzínskou delegaci zahrnující ministra vnitra a unesli je na západ Gruzie. Šéf gruzínské obrany Tengiz Kitovani tam vyslal svou tankovou jednotku o počtu zhruba 3000 vojáků, aby našli a vysvobodili zajaté politiky a aby obnovil pořádek v Abcházii. Rozkaz byl obsadit budovu abchazského parlamentu a nastolit pořádek v Suchumi, dokud byla pozice Abchazů nepevná. Abchazská národní garda se snažila gruzínské armádě zabránit v obsazení Suchumi, což vedlo k začátku občanské války. Výsledkem její první fáze bylo obsazení většiny území Abchazie gruzínskou armádou a mnoha mrtvými na obou stranách.
Této bitvy se zúčastnily i skupiny extrémistů a dobrovolníků z ostatních Kavkazských regionů a po ní se do konfliktu vložila také Konfederace kavkazských národů ze severního Kavkazu, která se 19. září sešla v Grozném a otevřeně vyhlásila pomoc Abcházii a nepřátelství vůči Gruzii. Zároveň po prohře v bitvě v Suchumi nařídil Abchazský nejvyšší sovět v čele s Vladislavem Ardzinbou všeobecnou mobilizaci a přestěhování hlavního města do Gudauty, kde sídlila ruská letecká základna. Tento krok se později ukázal jako klíčový. V Gudautě totiž Abcházové oficiálně požádali o pomoc Rusko. Ruská armáda reagovala prohlášením odsuzující gruzínskou agresi, zatímco prezident Boris Jelcin se k žádosti postavil neutrálně a koncem září uspořádal v Moskvě setkání mezi Ševardnadzem a Ardzinbou, aby se vyjednala mírová smlouva, podle které se měla gruzínská vojska stáhnout a Abchazové měli zařídit stažení severokavkazských dobrovolníků. Nebyl ale dojednán ten nejdůležitější bod smlouvy, který měl definitivně upravit vztah Gruzie k Abchazům. To vedlo k obnovením bojů, do kterého již plně zasáhli i ti severokavkazští bojovníci, podporovaní kozáckými oddíly z oblasti Kubáně. Nejpočetnější dobrovolnickou armádou byli Čečenci, v jejichž řadách bojoval i tehdy ještě neznámý bojovník Šamil Basajev.
Operace Gagra
náhled|vlevo|Mapa Abcházie, přístav Gagra je na ní zobrazen jako nejzápadnější sídlo. 3. září se konaly mírové rozhovory v Moskvě. Tam Abcházie podepsala dokument, opravňující pobyt Gruzínských jednotek v Abcházii, k další shodě ale nedošlo a rozhovory jsou považované za neúspěšné. Následně 1. až 6. října 1992 proběhla tzn. bitva o Gagru. Malé město na pobřeží západní Abcházie bylo v tu dobu obsazeno Gruzínskou armádou, která se zde v době bojů o Suchumi vylodila. Zdejší posádka sice nebyla příliš početná, ale byla dobře vyzbrojená. Vojska aliance abchazské gardy, Konfederace kavkazských národů a Kozáků pod velením Šamila Basajeva ale nakonec dokázala vyhnat gruzínská vojska z této oblasti. Ševardnadze před bitvou obvinil Rusko z pomoci povstalcům, napomáhání odtržení Abcházie od Gruzie a narušování společné hranice. Rusko přitom ale podle svých slov jen evakuovalo 12 000 svých civilistů z oblasti bojů. Na toto obvinění Rusové reagovali prohlášením, že ofenzíva Gruzínců směrem ke Gudautě a překročení řeky Gumisty bude považováno za nepřátelský akt, proto zůstala posádka gruzínské armády v Gagře v boji osamocena a bez posil. Do konce roku 1992 se Abchazům povedlo obsadit zpět většinu abchazského území na západ od Suchumi.
Mírová jednání na jaře a v létě 1993