Rys ostrovid (Lynx lynx, dříve Felis lynx) je středně velká kočkovitá šelma přirozeně se vyskytující v Eurasii. Patří do podčeledi malé kočky a do čtyřdruhového rodu rys. Je největší kočkovitou šelmou Evropy a řadí se mezi druhy chráněné Bernskou konvencí. Podle českých zákonů náleží mezi silně ohrožené a chráněné druhy, které nelze lovit. V mnoha oblastech svého původního areálu byl vyhuben v důsledku odlesňování, pronásledování a úbytku kořisti. Od 70. let 20. století začala na některých místech reintrodukce, do jisté míry úspěšná. To je i případ Česka, kde nyní žije nejvýše několik desítek jedinců náležících ke karpatské populaci, která je považována za samostatný poddruh Lynx lynx carpathicus. Největší současnou hrozbou pro evropské populace rysů je nelegální lov.
Rys je charakteristický svými dlouhými končetinami, krátkým ocasem, štětinami chlupů na uších (štětičky) a na bradě (licousy) . Zadní nohy jsou delší než přední, což dodává jeho postavě charakteristický vzhled. Tlapy jsou relativně velké, snižují tím plošné zatížení a umožňují dobrou prostupnost sněhem. Zbarvení srsti je variabilní, pohybuje se od šedé, přes béžovou, rezavou až po načervenalou či hnědou. Někteří rysové mají jasné tmavé skvrny, jiní jsou spíše uniformní prakticky bez skvrn. Spodní část těla je výrazně světlejší než boky a hřbet. Váží nejčastěji okolo 20 kg, výjimečně velké kusy mohou mít i přes 30 kg.
Rys žije především v lesích, méně často v horských oblastech, ve stepích a lesostepích či při okrajích tunder. Je to samotářská šelma, s výjimkou období rozmnožování a samic s mláďaty. Je aktivní především za soumraku či v noci. Živí se rozličnou kořistí, od hmyzu, hlodavců a ptáků až po středně velké kopytníky, přičemž na většině míst výskytu představuje hlavní složku potravy srnec. Poměrně často zabíjí i jiné, menší šelmy, například lišky. Páření probíhá obvykle koncem zimy či na jaře a po asi 70 dnech březosti rodí samice 1 až 4 (nejčastěji 2) mláďata. Ta se osamostatňují po 10 až 11 měsících. V přírodě se rysové mohou dožít až 17 let, v zajetí pak i hodně přes 20.
Taxonomie, fylogeneze Rys ostrovid byl vědecky popsán Carlem Linném v díle Systema naturae roku 1758. Linné ho pojmenoval Felis lynx, čímž ho zařadil do početného rodu Felis. Ostatní rysové byli následně uváděni buď jako poddruhy rysa ostrovida (obvykle s výjimkou rysa červeného) nebo jako druhy v samostatném rysím podrodu. Morfologický a následně i genetický výzkum definitivně přidělil rysům vlastní rod Lynx a rozdělil je na jednoznačné, samostatné druhy, přičemž bylo určeno, že rys iberský a rys kanadský jsou nejbližší příbuzní rysa ostrovida. K oddělení linie od ostatních kočkovitých, resp. od linie vedoucí následně k rodům Puma a Acinonyx a dalším malým kočkám, došlo asi před 7 miliony let. Poslední společný předek všech rysů žil asi před 3,2 miliony let. Jednalo se patrně o druh Lynx issiodorensis, který obýval velmi rozlehlé území a svou tělesnou stavbou připomínal již klasické rysy, neboť měl krátký ocas a v čelistech 28 zubů. Lišil se nicméně tím, že měl relativně kratší nohy, delší krk a větší hlavu. Vyvinul se nejspíše v jižní Africe, odkud existuje nejstarší asi 4 miliony let starý nález. Z tohoto druhu se následně vyvinuli rysové ostrovid (v Asii), iberský (v Evropě) a červený (v Americe). Z raného rysa ostrovida se nejspíše vyvinul rys kanadský. Nicméně evoluce rodu Lynx s jasným předkem v podobě Lynx issiodorensis byla některými autory zpochybněna s tím, že přinejmenším v Africe jde spíše o fosilie patřící do rodu Caracal.
Fylogenetické vztahy uvnitř rodu ukazuje následující kladogram:
Poddruhy Podobně jako u mnoha jiných šelem je i u rysa počet poddruhů nejistý a mění se téměř s každou taxonomickou studií. Obecně bylo uznáváno maximálně 10 až 11 poddruhů (L. l. lynx, L. l. balcanicus, L. l.carpathicus, L. l. dinniki, L. l. isabellinus, L. l. kozlovi, L. l. neglectus, L. l. wardi, L. l. wrangeli, L. l. melinus, L. l. sardianae), přičemž subspecie L. l. sardinae byla nesprávně identifikována jako rys, i když šlo o kočku plavou (Felis lybica). Revize taxonomie kočkovitých provedená v roce 2017 odbornou skupinou IUCN SSC Cat Specialist Group hovoří o maximálně 6 poddruzích s tím, že za jediný nezpochybnitelný považuje poddruh Lynx lynx lynx a dodává, že ostatní subspecie mohou v budoucnu o svůj status přijít. Distribuce těchto prozatímních poddruhů je zhruba následující:
L. l. lynx – Skandinávie, Finsko, Baltské státy, Bělorusko, Evropská část Ruska a část asijského Ruska západně od řeky Jenisej L. l. balcanicus – Balkán a možná Řecko L. l. carpathicus – Východní a Střední Evropa L. l. dinniki – Kavkaz, Malá Asie, Irák, Írán L. l. isabellinus – Střední Asie, Himálaj, Tibet L. l. wrangeli – Severní Asie východně od řeky Jenisej, severovýchodní Čína Analýza mitochondriální DNA z roku 2021 vnesla do fylogeneze rysa a jeho poddruhů více poznatků. Dle ní se druh dělí na tři základní klady a celkem pět linií. K vzájemnému oddělení kladů došlo asi před 125 000 až 100 000 lety. Bazální subspecií je poddruh L. l. isabellinus následován L. l. dinniki. Dle této studie představovala Malá Asie v poslední době ledové hlavní rysí útočiště a stále je centrem rysí vnitrodruhové genetické diversity.
Popis náhled|Detail hlavy rysa ostrovida Rys ostrovid je největší evropskou kočkovitou šelmou a třetí největší malou kočkou na světě (po pumě a gepardovi). Dosahuje délky těla až 148 cm, délky ocasu až 25 cm, výšky v kohoutku až 75 cm a hmotnosti i přes 35 kg.ČERVENÝ, Jaroslav a kol. Encyklopedie myslivosti. Praha: Ottovo nakladatelství, 2003, , s. 318-320. Typické hodnoty jsou ovšem podstatně menší. Délka těla bývá nejčastěji od 80 do 120 cm, ocas měří přibližně 20 cm. Průměrná hmotnost samců se pohybuje okolo 20 kg, samic přibližně 17 kg, i když někdy jsou udávány hodnoty poněkud větší (pro karpatské rysy: samice 20 kg, samci 25 kg). Z 22 změřených jedinců z Bělověžského pralesa vážil nejtěžší samec 23,5 kg a nejtěžší samice 21,5 kg. Ze vzorku zvířat změřených na Slovensku vážil nejtěžší samec 36,5 kg a průměrná hmotnost všech samců dosahovala 24 kg. Samice zde vážily průměrně 19,8 kg, s maximální hodnotou 24 kg. Zprávy o rysech vážících 45 kg či dokonce 48 kg jsou považovány za málo věrohodné, neboť už jedinci s hmotností nad 30 kg jsou velmi vzácní. Maximální délka lebky je 12 až 17 cm, šířka 8 až 12 cm.
Oči mají žlutohnědou nebo žlutozelenou barvu. Charakteristickým znakem všech rysů jsou trojúhelníkovité uši s černými chomáčky chlupů na konci (tzv. chvostky) a černý konec ocasu, mnoho jedinců má lícní chlupy prodloužené a utvářející licousy. Funkce chvostků není zcela jasná, zřejmě jde signalizační znak, který nahrazuje omezenou možnost komunikace ocasem, případně pomáhají lépe zachycovat určité zvuky. Rys ostrovid má dosti nezaměnitelnou postavu. Působí „nohatě“, má relativně dlouhé oba páry nohou, přičemž zadní jsou delší než přední (o cca 20 %). To zlepšuje schopnost skákat. Tlapy jsou velmi široké s dobře vyvinutým blánovým spojením mezi jednotlivými prsty a pokryté dlouhou hustou srstí; jedná se o adaptaci pro pohyb ve sněhu. Plošné zatížení se pohybuje od 34 do 60 gramů na centimetr čtvereční.
Zbarvení je velmi variabilní, obecně lze ale říci, že čím dále na sever či ve vyšších nadmořských výškách rys žije, tím světlejší má srst, aby byl co nejlépe maskován v zasněžené krajině. Základní barva jeho srsti je šedá, stříbrošedá, žlutavá, rezavá, načervenalá či hnědá, vzácněji modrošedá nebo tmavošedá. Boky, hřbet a hlavu pokrývají tmavé skvrny. Skvrnitost se individuálně a lokálně liší, někteří rysi mají jasně viditelné, relativně husté černé skvrny, jiní mají jen málo zřetelné náznaky spíše světlejších skvrn a vzácně mohou skvrny chybět úplně. Skvrny mohou někdy vytvářet rozety. Středem hřbetu se někdy táhne tmavý pás tvořený pruhy. Tmavé proužky se občas vyskytují i na hlavě a tvářích. Břicho, hrudník, krk, brada, okolí očí a vnitřní strana nohou a uší má světlou, obvykle bílou barvu. Zadní strana uší je tmavá. Zimní srst je delší, jemnější, hustší a světlejší, s méně výraznou skvrnitostí. Délka chlupů bývá 2 až 7 cm. Hustota srsti se pohybuje od 4600 chlupů na cm2 na břiše po 9000 chlupů na cm2 na hřbetě. Poměr chlupů podsady k pesíkům je 12 až 13 ku 1.
Karyotyp somatických buněk sestává z 38 chromozomů se 72 rameny.
Smysly Rys ostrovid má vynikající zrak a sluch. Vidění je barevné se schopností rozeznat barvy a tvary na větší vzdálenost (oproti tomu kočka rozlišuje tvary jen na kratší vzdálenost). Myš umí spatřit na 75 metrů, zajíce na 300 metrů a srnu na 500 metrů. Dokáže slyšet zajíce okusujícího větvičku na 50 až 60 metrů. Má velmi dobrou prostorovou paměť svého teritoria.
Rozšíření a populace Svět Rys měl a stále má velmi široký areál rozšíření, jeden z největších ze všech kočkovitých šelem, přičemž celková plocha území, na němž se vyskytuje, je přibližně 13,5 mil. km². Ovšem systematický lov ze strany člověka a likvidace přirozeného prostředí vedly k jeho postupnému zmenšení a roztříštěnosti a k výraznému poklesu početnosti druhu. V druhém desetiletí 21. století souvislá část areálu tohoto druhu zahrnovala západní části Číny (Tibetská náhorní plošina), velkou část Ruska (především tajgová část Sibiře) a lesnaté či horské oblasti Střední Asie, Fennoskandinávii, Pobaltí a Bělorusko. Další rozšíření (zejména po Evropě) je nesouvislé. Větší území s relativně silnými populacemi lze nalézt v Karpatech, na Balkáně a v Přední Asii (zejména Kavkaz). Ve zbytku západní a střední Evropy, kde byl rys až na pár lokálních přežívajících populací v 18. a 19. století vyhuben, existují pouze malé lokální populace, většinou nově vzniklé reintrodukcí nebo migrací. V posledních desetiletích dochází ke snaze o reintrodukci a obnovení populací rysa na mnoha místech Evropy, avšak jde o komplikovaný a pomalý proces, v mnoha místech brzděný až mařený nepřátelským postojem myslivců a pytláctvím. Odhad z roku 2015 hovořil o tom, že v Evropě (bez Ruska a Běloruska) žilo asi 9000 až 10 000 jedinců, z toho po zhruba 2000 ve Skandinávii, Karelské oblasti, Pobaltí a v Karpatech. Zbývajících 1000 až 2000 jedinců bylo roztroušeno po menších skupinách v ostatních evropských státech. Data k roku 2020 udávají, že evropská populace rysa (bez zahrnutí Ruska a Běloruska) čítá asi 8000 až 9000 jedinců, přičemž nejvíce jich je stále ve Skandinávii, Finsku, Pobaltí a Karpatech. +Početnost populací rysa ostrovida v Evropě a části AsieNázev populaceStátyPočet jedincůStupeň ohroženíStav k roku (zdroj)AlpinskáŠvýcarsko, Slovinsko, Itálie, Rakousko, Francie163EN2020BalkánskáSeverní Makedonie, Albánie, Kosovo20-39CR2020BaltskáEstonsko, Litva, Lotyšsko, Polsko, Bělorusko, Ukrajina1200-1500LC2020Česko-Bavorsko -RakouskáČesko, Německo, Rakousko 60-80CR2020DinárskáSlovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina130EN2020HarzskáNěmecko46CR2020JurskáFrancie, Švýcarsko140EN2020KarelskáFinsko2500LC2020KarpatskáRumunsko, Slovensko, Polsko, Ukrajina, Česko, Maďarsko, Srbsko, Bulharsko2100-2400LC2020SkandinávskáNorsko, Švédsko1300-1800VU2020VogézskáFrancie, Německo1-3CR2020Evropské Rusko, Bělorusko90002013Evropa celkem17 000-18 000Asijské Rusko13 0002013Čína27 000VU2009Mongolsko10 0002003KavkazskáRusko, Gruzie, Arménie, Ázerbájdžán, Turecko, Írán750+2005, 2019
Česko a Slovensko Historie V Čechách docházelo od konce středověku k postupnému hubení a vytlačování rysa. V 15. až 17. století byl vybit v oblastech hlavního osídlení (Polabí a dolní Povltaví), v 18. století zanikly lokální a roztříštěné enklávy ve většině pohoří. Poslední životaschopné populace přežívaly na Šumavě, v Českém lese a Krušných horách. Poslední potvrzené výskyty v těchto oblastech pocházejí z let (1814–1830), udávají se i další, u nichž ale existují pochybnosti. Poslední jednoznačně doložený odstřelený rys byl zaznamenán na Táborsku (1835), někdy se udává i odstřel z roku 1890 v Dolním Hvozdu na Šumavě.