náhled|upright=1.5|Preromantická scenérie Fonthill Abbey (z knihy Delineations of Fonthill Abbey Johna Ruttera z roku 1823). Termínem preromantismus je označován umělecký proud, který vznikl přibližně v polovině 18. století jako reakce na klasicismus a osvícenství a který ohlašoval blížící se romantismus. Protože se orientoval na posílení emocionální působivosti uměleckých děl, bývá často nazýván sentimentalismem.
Znaky preromantismu náhled|Faust Preromantismus představuje souhrn různých uměleckých projevů a estetických tendencí v evropských literaturách na předělu mezi klasicismem a romantismem, který vznikl jako výraz nového životního postoje a uměleckého stylu měšťanstva. Tato nastupující sociální třída v něm zdůrazňovala citové hodnoty prostého, nezkaženého člověka (nejen šlechtic, ale i měšťan může prožívat nejušlechtilejší city), čímž vyjadřovala svůj protest proti chladnému rozumářství klasicismu (jako uměleckého směru aristokracie) a proti stavovskému feudálnímu zřízení, které jí neposkytovalo možnost plného uplatnění a všestranného svobodného rozvoje. Navíc začalo měšťanstvo na rozdíl od klasicistních uměleckých zásad chápat umění jako prostředek k proměně světa.
Preromantismus našel své vyjádření hlavně v literatuře, ve výtvarném umění se příliš neprojevil (zde ještě v Napoleonově době převládá pozdní klasicismus, tzv. empír, jen v architektuře ustupují do pozadí pečlivě střižené francouzské parky a oblíbenými se stávají neupravené parky anglické připomínající divokou přírodní scenérii a vycházející z tehdy módních myšlenek Jeana-Jacquesa Rousseaua o pobytu ve volné a nespoutané přírodě).
Jako literárněvědní pojem se ale preromantismus objevil až v roce 1924, kdy jej začal prosazovat francouzský literární vědec Paul Van Tieghem (1871–1948), přičemž dodnes nedošlo k jeho všeobecnému přijetí. Paul Van Tieghem označil za preromantiky takové autory, kteří byli dříve považováni za klasicisty nebo osvícence, ale v jejich tvorbě se začal objevovat zvýšený zájem o přírodu a city. Protože jde o dodatečně vytvořený pojem, nemohl se žádný z autorů, řazených k preromantikům, k tomuto proudu za svého života hlásit. náhled|vlevo|Ossianovy zpěvy Preromantičtí spisovatelé zdůrazňují oproti rokokové konvenční galantnosti a rozumářské tradici opravdovost citu, hloubku vášně, prožitek srdce a právo každého člověka na plný, neomezovaný citový život. Cit není jimi vnímán jako chaotická síla, nýbrž je pro ně zdrojem morálních hodnot, a proto nemusí být regulován rozumem. Za silný inspirační zdroj je považována lidová poezie, horlivě sbíraná a napodobovaná. Rozvíjí se vztah k přírodě (příroda není komplikovaným strojem řídícím se přesnými zákony, nedá se plně ovládnout, ale naopak je tajemná, nevyzpytatelná, mnohotvárná a vzbuzuje úžas), k fantazii i k dávnověku. Ideální kulisou pro jejich díla je proto přírodní svět neporušený civilizací. Častými motivy jsou pochmurná opuštěná jezera, hřbitovy a hrobky (anglická hřbitovní škola), noční scenérie a měsíční svit, trosky hradů, symbol mnicha, poustevníka, vězně nebo poutníka. Mnohdy literatura tohoto období utíká od soudobé civilizace do vzdálené minulosti (hlavně do pohanského a křesťanského dávnověku) nebo do exotického prostředí dalekých, především orientálních krajů. Preromantický básník se často stylizuje do postoje barda, mluvčího národního kolektivu, jindy se opět skrývá do anonymity lidového pěvce, nebo také vystupuje v roli věštce a proroka. Jeho nejtypičtějšími znaky je smysl pro velikost, vznešenost, původnost, starobylost, obdiv pro lid a jeho duchovní kulturu. náhled|vpravo|Rukopis královédvorský Preromantismus soustředil pozornost na autentické projevy národní kultury, a to nejen lidové slovesnosti, ale i starých literárních památek. Pokud se v některých národních literaturách takovýchto starobylých rukopisů nedostávalo, vlastenecky smýšlející nadšenci činili pokusy zaplnit tyto mezery literárními podvrhy. V Anglii tak byly „nalezeny“ Ossianovy zpěvy (1761–1765), které mladý skotský učitel James Macpherson vydával za překlady básní skotského barda ze 3. století, v Rusku bylo objeveno Slovo o pluku Igorově (Слово о полку Игореве), které podle oficiální verze vzniklo ve 12. století, ale které je mnohými rovněž považováno za podvrh. V Čechách došlo roku (1817) k vytvoření Rukopisu královédvorského (údajně ze 13. století) a zelenohorského (údajně z 9. století), za jejichž autory jsou považováni Václav Hanka a Josef Linda.
Odklon preromantismu od klasicismu není však zcela radikální, proto v něm můžeme vystopovat některé klasicistické prvky, zejména zálibu pro antické autory. I zde je však zásadní rozdíl: zatímco klasicisté oceňovali vyrovnanost římské literatury (Vergilius), preromantikům je bližší Homér a starověká řecká kultura vůbec, v níž spatřují výraz národního ducha. Mnohé obrazy a scenérie preromantiků se postupem doby staly až schematickými uměleckými prostředky (černý nebo kolportážní román), jiné přešly do poezie romantismu, kde se plně rozvinuly.
Preromantismus v národních literaturách
Anglická literatura náhled|vpravo|100px|James Macpherson náhled|vpravo|100px|Anna Laetitia Barbauldová náhled|vpravo|100px|Robert Burns Anglie je považována za místo zrodu preromantismu, jehož významnými představiteli jsou básníci Edward Young (1681–1765), autor básně Nářek aneb Noční rozjímání o životě, smrti a nesmrtelnosti (1742–1745, The Complaint, or Night Thoughts on Life, Death, and Immortality), která měla velký ohlas po celé Evropě a stala se základním dílem tzv. hřbitovní školy. Za preromantický manifest je označována jeho prozaická práce Úvahy o původní tvorbě (1759, Conjectures On Original Composition). James Thomson (1700–1748), mimo jiné autor ódy Vládni, Británie! (1740, Rule, Britannia!), která se stala britskou vlasteneckou písní. Thomas Gray (1716–1771), autor slavné Elegie psané na hřbitově vesnickém (1751, Elegy Written in a Country Churchyard), jednoho z reprezentativních děl tzv. hřbitovní školy. William Collins (1721–1759), autor ód vyznačujících se bohatstvím obraznosti a citu. Thomas Percy (1729–1811), který vydal roku 1765 první sbírku starých anglických balad Památky staré anglické poezie (Reliques of Ancient English Poetry), další básníci tzv. hřbitovní školy, jejímž hlavním tématem jsou pochmurné meditace o smrtelnosti, např. Thomas Parnell (1679–1718), Robert Blair (1699–1746), Mark Akenside (1721–1770), Joseph Warton (1722–1800) nebo jeho bratr Thomas Warton (1728–1790). William Cowper (1731–1800), jehož básně mají převážně náboženský obsah vyznačující se bázní před Bohem. James Macpherson (1736–1796), známý především jako „překladatel“ jím „objevené“ staré gaelské poezie Ossianovy zpěvy (1761–1765, The Works of Ossian). Anna Lætitia Barbauldová (1743-1825), básnířka, esejistka, literární kritička, redaktorka a autorka dětské literatury. Anna Sewardová (1747–1809), básnířka předjímající některé rané romantické styly a techniky. Thomas Chatterton (1752–1770, který pod jménem Thomase Rowleyho, fiktivního mnicha z 15. století, zveřejňoval svá falza středověké literatury, William Blake (1757–1827), ve své době nedoceněný básník, malíř, mystik a vizionář, který především v dílech Snoubení nebe a pekla (1790–1793, The Marriage of Heaven and Hell), Zpěvy nevinnosti a zkušenosti (1789–1794, Songs of Innocence and of Experience) a v tzv. Prorockých knihách (Prophetic Books), na kterých pracoval v letech 1789–1820 a jejichž tématem je narušení života člověka přísným právním rámcem a konvenčními společenskými systémy, prezentoval svou vizi člověka a vesmíru na základě vlastního složitého mytologického systému. Mary Wollstonecraftová (1759–1797), spisovatelka, sociální reformátorka považována za jednu ze zakladatelek feministické teorie. Robert Burns (1759–1796) považovaný za skotského národního básníka.
Z anglických preromantických prozaiků a dramatiků jsou nejznámější: náhled|100px|Laurence Sterne Samuel Richardson (1689–1761), zakladatel sentimentálního románu v dopisech, např. Pamela aneb Odměněná ctnost (1740, Pamela: Or, Virtue Rewarded) nebo Clarissa aneb Příběh mladé dámy (1748, Clarissa: Or the History of a Young Lady), Laurence Sterne (1713–1768), autor románu Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho (1759–1767, The Life and Opinions of Tristram Shandy, Gentleman) a tvůrce sentimentálního cestopisu Sentimentální cesta po Francii a Itálii (1768, A Sentimental Journey Through France and Italy), Oliver Goldsmith (1730–1774), autor románu Farář wakefieldský (1766, The Vicar of Wakefield), Richard Brinsley Sheridan (1751–1816), jehož divadelní hry, například Soupeři (1775, The Rivals), Škola pomluv (1777, The School for Scandal) nebo Výlet do Scarborough (1777, A Trip to Scarborough) pokračují v tradici tzv. komedie mravů, rozšířené o sentimentální senzibilitu. Hlavním cílem jeho satirického výsměchu je tehdejší vyšší společnost a její přízemní zájmy, pomluvy a pokrytecká morálka. představitelé tzv. gotického románu Horace Walpole (1717–1797), Clara Reevová (1729–1807), William Thomas Beckford (1760–1844), Ann Radcliffová (1764–1823), Matthew Gregory Lewis (1775–1818) a Charles Robert Maturin (1782–1824), kteří se inspirovali ve středověkých legendách a pověstech se snahou vyvolat ve čtenáři líčením strašidelného příběhu strach. William Godwin (1756–1836), novinář, spisovatel, nakladatel, politický filosof, autor gotických románů a zakladatel filosofického anarchismu.
K preromantikům dále patří také tzv. jezerní básníci, z nichž ovšem dva nejproslulejší, Samuel Taylor Coleridge (1772–1834) a William Wordsworth (1770–1850), jsou již považovaní za členy první generace anglických romantiků.
Francouzská literatura náhled|vpravo|100px|Jean-Jacques Rousseau náhled|vpravo|100px|Antoine François Prévost Nejvýznamnějším představitelem francouzského preromantismu je Jean-Jacques Rousseau (1712–1778), který vycházel z toho, že lidská povaha je dobrá, není-li nakažena civilizací, a žádal proto návrat k přírodě. Své myšlenky zachytil např. v milostném románu v dopisech Julie aneb Nová Heloisa (1761, Julie, ou la nouvelle Héloïse), v pedagogickém románu o přirozeném rozvoji člověka Emil aneb O výchově (1762, Émile ou de l'éducation), ve filozofickém pojednání O společenské smlouvě (1762, Du contrat social ou principes du droit politique) nebo ve svém posmrtně vydaném autobiografickém Vyznání (1781–1788, Confessions).
K významným představitelům patří Antoine François Prévost (1697–1763), autor románu Manon Lescaut (1731, Histoire du chevalier des Grieux et de Manon Lescaut), v němž odhaluje peníze jako osudovou protisílu lásky, Jacques-Henri Bernardin de Saint-Pierre (1737–1814) známý především svým sentimentálním románem Paul a Virginie (1787, Paul et Virginie), Madame de Staël (1766–1817), nadšená propagátorka rané německé romantiky, a básník André Chénier (1762–1794).
Další prozaici zobrazovali ve svých dílech rozporuplné hrdiny, kterými silně ovlivnili nastupující romantickou generaci. Patří k nim především: François René de Chateaubriand (1768–1848), často řazený již k romantikům, který se obracel do minulosti, k náboženským mýtům i do exotické přírody. Ve své novele Atala aneb Láska dvou divochů na poušti (Atala, ou les Amours de deux sauvages dans le désert) z roku 1801 vylíčil tragický příběh lásky Indiána a křesťanské dívky, a v novele René (1802) popsal osud rozervané duše, která bezútěšné bloudí životem, pohrdá banalitou světa a nemůže najít místo, kde by mohla žít. Étienne Pivert de Senancour (1770–1846), autor epistolárního románu Obermann (1804), obžaloby lidského osudu plné hořkosti a pesimismu, ve které je lidská malost srovnávána s věčnou krásou a silou přírody, která popisována jako velkolepý řád harmonie v kontrastu s rozporuplnou lidskou existencí. Benjamin Constant (1767–1830), který ve svém psychologickém autobiografickém románu Adolf (1816) zobrazil neúprosný rozklad citového vztahu mladého životního ztroskotance ke starší ženě.