Měchožil bublinatý (Echinococcus multilocularis, Leuckart 1863), též měchožil větvený či tasemnice liščí, je drobná, 1–5 mm dlouhá tasemnice, která parazituje ve střevě lišek obecných a polárních, případně jiných psovitých šelem. Jejím mezihostitelem jsou hlodavci (hraboši a hryzci), vzácně se však mohou nakazit i ostatní savci, včetně člověka. V orgánech mezihostitele, primárně v játrech, vytváří mnohočetné cysty zvané alveokok. Onemocnění člověka, které tímto způsobuje, alveolární echinokokóza (zkráceně AE), končí bez léčby téměř vždy fatálně. Růst alveokoka připomíná nádorové bujení jater a často je i za nádor chybně diagnostikován. Druh se vyskytuje pouze na severní polokouli, a to zejména v mírném a subpolárním pásu Evropy, Severní Ameriky a Asie. V České republice je nákaza echinokokem u lidí, i přes poměrně vysokou prevalenci u lišek, velmi vzácná. Onemocnění člověka se řeší chirurgicky v kombinaci s dlouhodobou aplikací albendazolu. Mezi preventivní opatření patří odčervování psů, lišek a koček prazikvantelem či odlov lišek v endemických oblastech.
Taxonomie a fylogeneze Měchožil bublinatý patří mezi tasemnice čeledi Taeniidae, rodu Echinococcus. Rod je monofyletický a v současnosti čítá 9 druhů (E. canadensis, E. equinus, E. felidis, E. granulosus, E. multilocularis, E. oligarthra, E. ortleppi, E. vogeli, E. shiquicus). Dospělí jedinci rodu Echinococcus jsou velmi malých rozměrů (méně než 1 cm) a pro všechny druhy je příznačné nepohlavní rozmnožování larválních stádií. Jako sesterský druh měchožila bublinatého je označován druh E. shiquicus objevený v roce 2005 v Tibetu. E. shiquicus se vyskytuje u lišek tibetských (Vulpes ferrilata) a jeho mezihostitelem jsou pišťuchy (Ochotonidae).
Studie japonských autorů naznačila, že druh E. multilocularis se pravděpodobně separoval od společného předka s E. granulosus v době pleistocénu zhruba před 2,6 milióny lety a to v Beringii mezi Severní Amerikou a Asií. Následně se rozšířil liškami napříč Severní Amerikou, Asií a Evropou. Ačkoliv byly popsány drobné genetické rozdíly mezi severoamerickými a euroasijskými populacemi echinokoka, měchožil bublinatý se nerozděluje do žádných kmenů či geografických variant. E. shiquicus se vyvinul před 1,2 milióny let v izolované populaci v Tibetské náhorní plošině. Morfologie vlevo|náhled|Morfologie různých vývojových stádií měchožila bublinatého: A) vajíčko, B-D onkosféra uvolněná z vajíčka, E) histologický řez 4týdenní cystou F) miniaturní měchýřky kultivované in vitro|alt=6 různých obrázků s parazity Dospělec
Dospělá tasemnice měří v rozmezí 1,2–4,5 mm a skládá ze skolexu (hlavičky) a 2–6 článků (proglotid). Skolex je opatřen čtyřmi svalovými kruhovými přísavkami a chobotkovitým výběžkem se dvěma řadami háčků. Průměrná délka háčků jedné řady je 27 µm, druhá řada háčků je větší o průměrné délce 31 µm. Skolex je zanořen u definitivního hostitele do sliznice duodena mezi mikroklky, chobotek zasahuje až do Lieberkühnových krypt. Poslední článek je největší a obsahuje vyvinutou dělohu s vajíčky.
Vajíčko Vajíčko E. multilocularis je kulovité nebo mírně elipsovité o velikosti 30–40 µm. Obsahuje vnější silnostěnný příčně žíhaný embryofor, jež obklopuje samotný zárodek – onkosféru. Embryofor je relativně silná, nepropustná vrstva, složená z bloků keratinu podobného proteinu. Jejím úkolem je chránit vlastní zárodek před vnějšími faktory. Onkosféra obsahuje svalové buňky, zárodečné buňky, žlázy a také 6 refraktilních háčků viditelných pod mikroskopem. Vajíčka jsou odolná ve vnějším prostředí, avšak jsou citlivá na vyschnutí. Ve vodě mohou zůstat životaschopná i po dvou hodinách při teplotě 65 °C.
Larva náhled|Alveokoky v těle křečka bavlníkového|alt=vypitvaná krysa Larvální forma (metacestod) měchožila, jež se vyskytuje ve tkáních mezihostitele, se označuje jako alveokok a je v mnoha směrech unikátní mezi tasemnicemi. Alveokok u hlodavců je tvořen mnohočetnými měchýřky o průměru menším než 1 mm až do velikosti 3 cm. Uvnitř měchýřků se formují protoskolexy. U atypických mezihostitelů, včetně člověka, se protoskolexy tvoří minimálně nebo vůbec.
Oproti jiným druhům echinokoků je metacestod schopen endogenního i exogenního pučení, což znamená, že cysta je schopna vytvářet dceřiné cysty dovnitř i vně. Růst cyst je podobný nádorové proliferaci buněk, za což je zodpovědná zárodečná vrstva cysty, která má schopnost neustálého prorůstání do okolní tkáně. Dochází i k metastazování, kdy uvolněné buňky zárodečné vrstvy mohou vycestovat krví do dalších orgánu a vytvářet sekundární ložiska. U člověka se primárně alveokoky lokalizují v játrech a mohou v závislosti od stáří infekce dosahovat velikosti o průměru několika milimetrů až 20 cm.
Vývojový cyklus alt=lišky, hlodavec, játra a paraziti|náhled|Vývojový cyklus měchožila bublinatého Dospělé tasemnice E. multilocularis žijí v tenkém střevě lišek (definitivní hostitel). Infekce tasemnicí u lišek je bez jakýchkoliv klinických příznaků a to i v případě silné invaze. Intenzita infekce se pohybuje zpravidla ve stovkách tasemnic na jednu lišku. Prepatentní perioda u lišek je 26–29 dní, doba patence 1–4 měsíce. Pohlavně zralé tasemnice produkují vajíčka, jež odcházejí s trusem do vnějšího prostředí. Mezihostitelé-hlodavci se nakazí pozřením potravy kontaminované vajíčky tasemnice. V těle hlodavce se z vajíčka uvolní larva onkosféra, která penetruje střevní stěnu a krevním oběhem je zanesena do jater. Zde se onkosféra uchytí a vytvoří se z ní larvocysta, která neustále roste. Uvnitř larvocysty se formují zárodky malých tasemnic – tzv. protoskolexy. Cyklus se uzavírá, pozře-li liška hlodavce s larvocystami v játrech. V trávicím traktu se z protoskolexů stanou malé tasemnice, jež se uchytí pomocí přísavek a háčků do sliznice tenkého střeva lišky. Člověk jakožto náhodný mezihostitel se může nakazit vajíčky měchožila pocházejícími z trusu lišek. Ačkoliv je člověk k nákaze málo vnímavý, u některých jedinců se onkosféry mohou uchytit a dojde k růstu larvocyst podobně jako u hlodavců. Ty svým růstem často připomínají nádorové bujení jater.
Hostitelé alt=liška, dvě šipky, hlodavec|náhled|Liška obecná figuruje jako typický definitivní hostitel měchožila bublinatého, mezihostitelem je hraboš polní (na obrázku dole).|vlevo
Definitivní hostitelé Definitivním hostitelem jsou především psovité šelmy. V Evropě je primárním a nejběžnějším hostitelem liška obecná. Ve východní Evropě se může parazit v menší míře vyskytovat u psíků mývalovitých (Nyctereutes procyonoides). Infekce jiných druhů v Evropě jako jsou pes domácí, kočka divoká či domácí jsou zcela raritní. Stejně tak evropští vlci a šakalové se mohou zřejmě nakazit, ale jejich role v cyklu E. multilocularis je minoritní. V polárních oblatech Severní Ameriky je dominantním hostitelem liška polární. Na jihu Kanady a v severních státech USA je tasemnice nacházena u lišek obecných a kojotů prérijních. Nálezy tasemnic u vlků v Kanadě a USA jsou spíše raritní a role vlka jako konečného hostitele je nejasná. Liška obecná a polární je primárním hostitelem rovněž v Rusku či Japonsku.
Domácí zvířata Domácí psi jsou vnímaví k E. multilocularis a infikovaní psi mohou vylučovat vajíčka trusem. Nicméně jejich role v cyklu je minoritní a ve většině endemických oblastí Evropy je prevalence u psů nízká. To je dáno částečně tím, že psi příliš neloví drobné hlodavce a také tím, že jsou pravidelně odčervováni. Přesto například na Aljašce je výskyt echinokoka u psů poměrně častý. U domácí koček je vnímavost k infekci nízká a také není jisté, zda vajíčka echinokoka pocházející z koček jsou skutečně životaschopná. To samé platí pro divoké kočky. Role psa a kočky jakožto zdroje echinokoka pro člověka je tak často zveličována.
Mezihostitelé Mezihostitelem může být teoreticky celá řada savců, včetně člověka. Nicméně typickým vnímavým mezihostitelem jsou hlodavci z podčeledi hrabošovití. Nejběžnějšími mezihostiteli tasemnice v Evropě jsou hraboš polní (Microtus arvalis) a hryzec horský (Arvicola scherman). V mokřadových oblastech ve Francii se může nakazit také ondatra pižmová (Ondatra zibethica). Infekce E. multilocularis byla dále potvrzena také u hryzce vodního (Arvicola amphibius), hraboše mokřadního (Microtus agrestis), norníka rudého (Myodes glareolus) a křečka bavlníkového (Sigmodon hispidus). Řada dalších hlodavců byla infikována experimentálně, nicméně tasemnice v nich není schopna se vyvinout do infekčního stádia. Mezi tyto málo vnímavé druhy patří například myš domácí (Mus musculus) nebo potkan obecný (Rattus norvegicus).
Atypičtí mezihostitelé Infekce vajíčky echinokoka s tvorbou alveolárních cyst, většinou bez produkce protoskolexů, jsou ojediněle nacházeny u různých živočišných druhů. Tyto zvířata však nehrají žádnou roli v cyklu E. multilocularis a nálezy jsou v podstatě náhodné. Alveolární echinokokóza byla popsána u domácích a divokých prasat v Evropě a Asii nebo u koní v Japonsku. Překvapivě i u psů, kteří slouží jako vnímaví definitivní hostitelé, byly pozorovány cysty v játrech. Fatální infekce AE byly zjištěny rovněž u různých druhů primátů, včetně šimpanzů, nebo u klokanů chovaných v zoologických zahradách.
Historie a objev vývojového cyklu alt=kresba muže|náhled|Německý lékař a patolog Rudolf Virchow byl jedním z prvních, kteří popsali alveolární echinokokózu u lidí První zmínky o echinokokóze sahají až do starověkého Řecka, kde známý lékař Hippokratés popsal měchýřkovité útvary u poráženého dobytka. Rovněž Galén a Aretaios zmínili ve svých spisech nález měchýřků na játrech u jatečných zvířat. S největší pravděpodobností šlo ale o cysty příbuzného druhu Echinococcus granulosus. První případy alveolární echinokokózy u lidí popsali Ludwig Buhl a Rudolf L. Virchow v polovině 19. století. Avšak až do konce 19. století nebylo zřejmé, zda cystická a alveolární forma echinokokózy u lidí je způsobena jedním nebo více druhy echinokoků. Teprve v letech 1901–1902 rakouský lékař Adolf Posselt z Innsbrucku izoloval z jednoho pacienta s mnonočetnou larvocystou protoskolexy, kterými poté experimentálně nakazil psa. Po 49 dnech izoloval ve střevě psa drobné tasemnice, které podrobně anatomicky popsal. Poukázal na anatomické odlišnosti nalezených tasemnic od již dříve známých E. granulosus. Posselt tak objasnil původ alveolární echinokokózy člověka a vývojový cyklus měchožila bublinatého. Skutečnost, že E. multilocularis cykluje mezi liškami a hlodavci ve volné přírodě byla však zdokumentována až v 50. létech 20. století. Na Aljašce a na Sibiři byly nejprve izolovány z lišek polárních a tažných psů drobné tasemnice, jež měly za mezihostitele hlodavce hraboše mokřadního a norníka tajgového. Tyto tasemnice byly označeny jako Echinococcus sibiricensis. Na to německý parazitolog Johannes Vogel v letech 1955–1957 popsal výskyt echinokoků u lišek obecných v jižním Německu. Ve stejných lokalitách, kde Vogel našel infikované lišky, objevil také hraboše polní s mnohočetnými cystami na játrech. Z protoskolexů izolovaných z hrabošů experimentálně nakazil lišku, psa a kočku. Hraboš polní byl určen jako typický mezihostitel tohoto echinokoka. Navíc při porovnání tasemnic E. siberiensis a izolátů z jižního Německa neshledal žádné anatomické rozdíly a potvrdil tak, že severoamerické a sibiřské kmeny patří do stejného druhu jako ty nalezené v Německu. Druh byl pojmenován jako Echinococcus multilocularis.
Ekologie a rozšíření E. multilocularis je rozšířen pouze na severní polokouli. Onemocnění člověka AE na jižní polokouli jsou vždy introdukovaná. Výskyt E. multilocularis je úzce vázán na své hostitele (liška–hlodavec), přičemž koncentrace lišek na územní jednotku je jedním z klíčových faktorů ovlivňujících prevalenci tasemnice. Ekosystém, v němž se tasemnice vyskytuje, může být velmi různorodý – od arktické tundry, přes horské travnaté ekosystémy až po zemědělskou krajinu či urbanizovanou krajinu. Nejseverněji byl měchožil bublinatý dokumentován na Špicberkách či Aljašce, nejjižněji pak v Íránu nebo Číně.