náhled|Očkování proti covidu-19 ve Španělsku v prosinci 2020 Očkování (též vakcinace) je lékařský zákrok, při kterém se zdravý organismus záměrně setká s méně nebezpečným mikrobem nebo jeho fragmentem. Imunitní systém se naučí rozpoznávat příslušné antigeny a očkovaný by tak měl být chráněn před nákazou nebo alespoň před vážným průběhem onemocnění v případě, že se setká s původcem onemocnění. Očkování nevede vždy ke vzniku imunity, ne každý očkovaný je tedy chráněn před infekcí.
Očkování proti některým nemocem má širokou společenskou podporu a také podporu některých zdravotních pojišťoven a některých států. Podpora očkování může mít podobu cíleného či plošného finančního příspěvku, povinnost očkování jako předpokladu institucionálního vzdělávání nebo organizovaných dětských pobytů a nebo i nepodmíněnou všeobecnou povinnost (s výjimkou případů jasných kontraindikací). Zejména u silné státní podpory se objevují zpochybňující názory a podpora daného očkování se pak stává předmětem celospolečenské debaty zvyšující poptávku po dalším výzkumu ohledně pravděpodobnosti možných žádoucích a nežádoucích účinků diskutovaného očkování.
Historie Nejstarší dochované zprávy pocházejí z Východní Asie, kdy se jako ochrana proti pravým neštovicím používaly stroupky z neštovic nemocných. Skutečně doložené jsou tyto výkony až v 17. století, ale podle některých pramenů mohly být prováděny v Indii již v období 1000 let před naším letopočtem. Tento způsob představoval nákazu, při které proběhlo onemocnění mírnějším způsobem.
V Evropě se tento způsob ochrany pokusila zavést Mary Wortley Montagu (1689–1762), anglická aristokratka a spisovatelka, která sama prodělala neštovice. S tímto způsobem předcházení plnému onemocnění se seznámila v Osmanské říši a variolace samotná patrně pochází z Asie. Tento postup, variolace, se v Evropě rozšířil, i když není jisté, jak hojně byl využíván. Celkově byl pozitivní efekt variolace dobře prokazatelný, přesto byla variolace např. ve Velké Británii v roce 1840 zakázána. Riziko úmrtí bylo po varioloaci asi 1 až 2 %.
První očkování v moderním slova smyslu zavedl britský lékař Edward Jenner (1749–1823). Vypozoroval, že lidé, kteří prodělali kravské neštovice (jiný virus ze stejné čeledi Poxviridae), tedy podstatně lehčí onemocnění, nemívají pravé neštovice. Název vakcinace vychází z latinského slova vacca = kráva. náhled|Edward Jenner očkuje malého chlapce proti pravým neštovicím 14. května 1796 náhled|Louis Pasteur očkuje muže proti vzteklině
Odhaduje se, že očkování v letech 2000 až 2019 zachránilo 50 milionů životů v nízko a středně vyspělých státech. V letech 1974 až 2024 zachránilo 154 milionů životů.
Časová osa Následující přehled shrnuje některé první vakcíny: 18. století – variolace, očkování proti neštovicím oslabeným patogenem (Montagu) 1798 – očkování proti neštovicím příbuzným virem s podstatně méně závažným průběhem infekce (Jenner) 1885 – očkování proti vzteklině oslabeným kmenem 1896 – očkování proti břišnímu tyfu usmrceným původcem 1896 – očkování proti choleře usmrceným původcem 1897 – očkování proti moru usmrceným původcem 1923 – očkování proti záškrtu, očkování toxoidem 1926 – očkování proti černému kašli (pertusi) usmrceným původcem 1926 – očkování proti tetanu, očkování toxoidem 1927 – očkování proti tuberkulóze oslabeným kmenem (Calmettův Guérinův bacil, BCG) 1935 – očkování proti žluté zimnici oslabeným kmenem 1936 – očkování proti chřipce usmrceným původcem 1938 – očkování proti skvrnitému tyfu usmrceným původcem 1955 – očkování proti dětské obrně usmrceným organismem 1963 – očkování proti dětské obrně oslabeným kmenem (perorální vakcína) 1963 – očkování proti spalničkám oslabeným kmenem 1967 – očkování proti příušnicím oslabeným kmenem 1969 – očkování proti zarděnkám oslabeným kmenem 1970 – očkování proti proteinům produkovaným při anthraxu 1974 – očkování proti meningokokovi povrchovými polysacharidy 1977 – očkování proti pneumokokovi povrchovými polysacharidy 1989 – očkování proti hepatitidě B rekombinantním povrchovým antigenem 2020 – očkování proti covidu-19 genovou mRNA vakcínou
Princip účinku Vrozená imunita rozpoznává cizí antigeny ihned po prvním setkání, ale vazba je poměrně slabá a odpověď není velká. Získaná imunita má odpověď cílenou na jednu konkrétní strukturu, je mnohem razantnější. Pokud se organismus prvně setká s patogenem, reaguje na něj pouze vrozená imunita. Během likvidace takto rozpoznaných struktur jsou tyto předkládány i částem imunitního systému odpovědným za vznik získané imunity. Pokud se organismus setká podruhé s týmž patogenem, je reakce již rychlejší a intenzivnější, v některých případech ani neproběhne onemocnění.
Očkování je založeno na tom, že jsou imunitnímu systému předloženy antigeny spojené s původcem onemocnění, ale je zajištěno, aby neproběhla skutečná infekce. Účinnost pak také závisí na mikrobiomu.
Účinnost (za optimálních klinických podmínek) a účinkovost (za reálných podmínek) vakcín se zaměňují, ale bývají jiné.
Typy vakcín
Toho, aby neproběhla plná infekce, lze dosáhnout několika způsoby. Podle použitého způsobu se rozlišují následující typy vakcín: Oslabená vakcína (atenuovaná vakcína) je tvořena živými patogeny, které ztratily schopnost vyvolat onemocnění. Po takovéto vakcíně proběhne obvykle nanejvýš mírná infekce, která zanechává imunitu jako po prodělaném onemocnění. Inaktivovaná vakcína je tvořena usmrcenými patogeny. Usmrcení patogenů musí být provedeno takovým způsobem, aby byly zachována struktura antigenů, které rozpozná imunitní systém. Toxoidová vakcína je tvořena bakteriálními toxiny, které mají potlačenou schopnost vyvolat toxickou reakci, ale stimulují imunitní odpověď. Například očkování tetanovým toxoidem nijak neomezí množení původce tetanu, ale zabrání vzniku tetanu. Subjednotková vakcína je tvořena pouze některými fragmenty původce onemocnění, proti kterému se očkuje. Výroba probíhá tak, že se patogen pomnoží, usmrtí a následně separuje na jednotlivé fragmenty. Konjugovaná vakcína je tvořena vlastním zpravidla polysacharidovým antigenem, na který je třeba vyvolat imunitní odpověď, a obvykle proteinovým nosičem (difterickým nebo tetanovým toxoidem), který usnadňuje prezentaci antigenu imunitnímu systému. Rekombinantní vakcína je podobná subjednotkové vakcíně, ovšem podjednotky jsou získány pomocí technik genetického inženýrství jako produkty činnosti bakterií a kvasinek. Genová vakcína (RNA vakcína) je nejnovější koncept vakcíny, která donutí několik buněk očkovaného, aby dočasně produkovaly fragmenty patogenu, proti kterým imunitní systém vytvoří imunitní odpověď.
Pomocné látky ve vakcínách Pro účinek vakcíny je podstatné i to, jaké procesy probíhají v místě podání. Pokud je vakcína zpracována příliš rychle, hrozí, že nedojde k dostatečnému rozvoji specifické imunity, tedy že očkování nebude úspěšné. Podobně může očkování selhat v případě, že očkování vyvolá takový typ imunitní odpovědi, který není účinný na příslušného živého patogenu. K modifikaci odpovědi imunitního systému na vakcínu slouží řada látek přidávaných do vakcíny, tzv. adjuvans. Adjuvans mohou způsobit nežádoucí účinky (viz dále).
Očkování proti neinfekčním onemocněním Očkování jako cílené navození imunitní odpovědi proti určenému antigenu je zásadním nástrojem prevence před infekčními chorobami. Možnost naučit imunitní systém rozpoznávat a neutralizovat některé látky ve vnitřním prostředí je poměrně lákavá i pro lékaře a vědce pohybující se i v jiných oborech medicíny. Proto probíhá výzkum využití očkování i v oblastech, které zdánlivě nemají s imunitním systémem moc společných rysů.
Očkování a léčba závislostí Molekuly většiny látek zneužívaných jako drogy jsou příliš malé na to, aby samy o sobě vyvolaly imunitní odpověď. Je však možné je navázat na proteinový nosič, čímž se stanou imunogenními. Pokud pak taková sloučenina indukuje tvorbu protilátek schopných vázat i volné molekuly drogy, zajišťuje imunitní systém očkovaného velmi rychlou eliminaci podané drogy z krevního oběhu. Tím je výrazně omezen i vlastní účinek látky. Vývoj je limitován tím, že některé molekuly jsou příliš malé a je prakticky nemožné, že by proti nim existovala protilátka (např. alkohol), některé molekuly jsou z hlediska antigenní struktury značně nestabilní (kanabinoidy) a některé protilátky by mohly blokovat i některé prospěšné látky (kofein). Nejde o žádnou převratnou novinku, první úspěšné pokusy s imunizací zvířete proti návykové látce se datují do 70. let. V současné době jsou v různých fázích výzkumu očkovací látky navozující sníženou vnímavost k heroinu, morfiu, metamfetaminu, nikotinu a kokainu.
Očkování a léčba hypertenze Arteriální hypertenze je multifaktoriální onemocnění, které může vést postupně k řadě závažných stavů. Zásadním problémem je, že hypertenze je onemocnění, které způsobuje subjektivní obtíže až v pokročilém stádiu poškození. Ve stádiu, kdy lze poškození bránit, nemocný obvykle obtíže nemá, proto je poměrně závažným problémem ochota nemocného užívat léky. Protože medikace zasahuje obvykle do osy renin-angiotenzin-aldosteron, uvažuje se o očkování proti některým klíčovým receptorům tohoto systému. Vakcíny jsou ve fázi časného výzkumu na zvířatech a na lidských dobrovolnících, výsledky jsou prozatím spíše povzbudivé.
Vedlejší účinky očkování Očkování může mít některé nezamýšlené účinky, které jsou pro zdraví člověka prospěšné.
Ochrana před vznikem melanomu Zajímavou oblastí je vztah očkování proti tuberkulóze a proti planým neštovicím. Obě tato očkování představují protektivní faktor. To znamená, že u očkovaných se melanom vyskytuje méně než u neoočkovaných. Molekulárním podkladem této ochrany je to, že obě tato očkování navozují jako vedlejší efekt imunitní odpověď proti antigenu HERV-K-MEL.
Například Krone a kol. ve studii z roku 2003 hodnotili vztah očkování proti planým neštovicím a tuberkulóze, případně prodělaného onemocnění, a melanomu. Svá zjištění uzavírají tak, že obě vakcíny a také prodělání těžkého infekčního onemocnění indukuje ty samé protektivní mechanismy, které výrazně snižují riziko vzniku nádoru. Na populační úrovni je významnější vliv očkování, proto autoři doporučují přehodnotit postoj k ústupu od plošného očkování těmito vakcínami.
Mastrangelo a kol. ve své studii publikované v roce 2009 analyzují vztah mezi melanomem a očkováním proti žluté zimnici v severní Itálii po dobu deset let. Na základě strukturní analogie je totiž možné, že by i toto očkování mohlo poskytovat ochranu proti melanomu. Podle jejich závěru data potvrzují, že očkování proti žluté zimnici také poskytuje ochranu.
Hodges-Vazquez a kol. ve své studii z roku 2012 studovali vztah melanomu a očkování proti žluté zimnici u vojáků armády USA dospěli k opačnému závěru. Během desetiletého sledování neprokázali statisticky významnou vazbu mezi očkováním a výskytem melanomu a svá zjištění uzavírají tak, že mezi melanomem a očkováním proti žluté zimnici není vazba.
Nežádoucí účinky očkování Jako každý lék, i očkování může mít na očkovaného nežádoucí účinky. Ty lze rozdělit do několika skupin: Očekávané nežádoucí účinky vycházejí ze samé podstaty vakcíny a biologie člověka. Takové účinky lze předpokládat, byť často jen ve zcela nenápadné podobě. Nebezpečné mohou být v případě podávaní nedostatečně oslabených vakcín (popsáno u Sabinovy vakcíny, zřejmě u historické variolizace), kdy je takovým nežádoucím účinkem vyvolání onemocnění, proti kterému se očkuje. U spolehlivě atenuovaných kmenů a u mrtvých vakcín přicházejí v úvahu nežádoucí účinky vyvolané samotným aktem očkování (vpich injekce) a stimulace imunitního systému. Tyto reakce jsou obvykle přechodné, nevýrazné a neškodné. Patří sem zejména zarudnutí a bolestivost v místě vpichu a zvýšená teplota, u malých dětí se toto může projevit i přechodným neklidem, výraznějším pláčem nebo poruchou spánku.