Libanon ( ), plným názvem Libanonská republika (), je stát na Blízkém východě v jihozápadní Asii, který na severu a východě sousedí se Sýrií, na jihu s Izraelem a na západě se Středozemním mořem; Kypr leží 108 km od pobřeží země. Leží na křižovatce Středomoří a Arabského poloostrova. Libanon má rozlohu 10 500 km² a žije v něm 5,4 mil. obyvatel, kteří se nazývají Libanonci. Hlavním a největším městem země je Bejrút, dalšími významnými městy jsou Tripolis, Zahlé a Džunija. Úředním jazykem je arabština, francouzština je ústavou stanovený druhý jazyk. Celkem 53 % obyvatel se hlásí k islámu, 41 % ke křesťanství a 5 % obyvatel jsou drúzové.
Osídlení Libanonu se datuje od doby kolem roku 5000 př. n. l. V letech 3200–539 př. n. l. byl Libanon součástí Fénicie, námořní říše, která se rozkládala ve Středomoří. V roce 64 př. n. l. se území stalo součástí Římské říše a později Byzantské říše. Po 7. století se dostala pod vládu různých chalífátů, včetně Rášídského, Umajjovského a Abbásovského chalífátu. V 11. století vznikly křižácké státy, které připadly Ajjúbovcům a Mamlúkům a nakonec Osmanům. Za osmanského sultána Abdülmecida I. byl v 19. století založen první libanonský protostát, Mutasarrifát Libanonská hora, který byl v období Tanzimatu domovem maronitských křesťanů.
Po rozpadu Osmanské říše po první světové válce spadal Libanon pod Francouzský mandát Sýrie a Libanonu, který spravovala Francie a který ustanovil Velký Libanon. Francouzská vláda výrazně oslabila po německé invazi do Francie v roce 1940. Do roku 1943 získal Libanon nezávislost na Svobodné Francii a zavedl odlišnou formu konfesionalistické vlády, přičemž hlavním náboženským skupinám ve státě byly přiděleny specifické politické pravomoci. Nový libanonský stát byl po získání nezávislosti relativně stabilní, což však nakonec zhatilo vypuknutí libanonské občanské války (1975–1990). Rozsáhlé části země byly okupovány Sýrií v letech 1976–2005 a Izraelem v letech 1985–2000. Od konce konfliktů probíhalo rozsáhlé úsilí o oživení ekonomiky a obnovu národní infrastruktury.
Libanon je unitární parlamentní republika fungující v rámci konfesionalismu, kdy jsou nejvyšší funkce proporcionálně vyhrazeny pro zástupce různých náboženských komunit. Hlavou státu je prezident, zákonodárnou moc má je jednokomorové národní shromáždění. Libanon je rozvojovou zemí, v indexu lidského rozvoje se nachází na 102. místě. Je klasifikován jako stát s vyššími středními příjmy. Libanonská krize likvidity, spojená s celostátní korupcí a katastrofami, jako byl výbuch v Bejrútu v roce 2020 (či druhá libanonská válka nebo nápor běženců ze Sýrie a Palestiny), urychlila pád libanonské měny a podnítila politickou nestabilitu, rozsáhlý nedostatek zdrojů a vysokou nezaměstnanost a chudobu. Světová banka označila libanonskou hospodářskou krizi za jednu z nejhorších na světě od 19. století. Navzdory malé rozloze země je libanonská kultura proslulá jak v arabském světě, tak ve světě, a to především díky libanonské diaspoře.Abdelhady, Dalia. The Lebanese Diaspora: The Arab Immigrant Experience in Montreal, New York, and Paris. NYU Press, 2011, page 130 Libanon je zakládajícím členem Organizace spojených národů a Ligy arabských států, je členem Hnutí nezúčastněných zemí, Organizace islámské spolupráce, Mezinárodní organizace frankofonie a Skupiny G77.
Název Název pohoří Libanon pochází z fénického kořene lbn (𐤋𐤁𐤍), což znamená "bílý", zřejmě podle jeho zasněžených vrcholků.
Výskyt jména byl nalezen v různých textech ze střední doby bronzové z knihovny v Ebla a ve třech z dvanácti tabulek Eposu o Gilgamešovi. V starověkém Egyptě je jméno zaznamenáno jako rmnn. V hebrejské Bibli se jméno vyskytuje téměř 70krát jako לְבָנוֹן Liḇanon.
Libanon jako název správní jednotky (na rozdíl od pohoří), který byl zaveden s osmanskými reformami v roce 1861 jako Libanonský mutasarrifát (arabsky: متصرفية جبل لبنان; turecky: Cebel-i Lübnan Mutasarrıflığı), pokračoval v názvu Velký Libanon (arabsky: دولة لبنان الكبير Dawlat Lubnān al-Kabīr; francouzsky: État du Grand Liban) v roce 1920 (arabsky: الجمهورية اللبنانية al-Jumhūrīyah al-Lubnāyah) v roce 1920 a nakonec v roce 1943 po získání nezávislosti pod názvem Libanonská republika (arabsky: الجمهورية اللبنانية al-Jumhūrīyah al-Lubnāyah).
Dějiny Hranice současného Libanonu jsou výsledkem Sèvreské smlouvy z roku 1920. Jeho území se nacházelo v jádru kanaánských (fénických) městských států doby bronzové. Jako součást Levanty bylo v průběhu starověkých dějin součástí mnoha následných říší, včetně egyptské, asyrské, babylonské, achaimenovské, helénistické, sasánovské a římské.
Po dobytí Levanty muslimy v 7. století bylo součástí Rašidunské, Umajjovské, Abbásovské, Fátimovské a Seldžucké říše. Křižácký stát Tripolské hrabství, založený Raymondem IV. z Toulouse v roce 1102, zahrnoval většinu dnešního Libanonu, v roce 1289 připadl mamlúckému sultanátu a nakonec v roce 1516 Osmanské říši. Po rozpadu Osmanské říše se Velký Libanon dostal v roce 1920 pod francouzský mandát, v roce 1943 získal nezávislost pod vedením prezidenta Bechara El Khouryho. Historie Libanonu od získání nezávislosti se vyznačovala střídáním období relativní politické stability a prosperity založených na postavení Bejrútu jako regionálního finančního a obchodního centra, střídaných politickými nepokoji a ozbrojenými konflikty (arabsko-izraelská válka v roce 1948, libanonská občanská válka v letech 1975–1990, cedrová revoluce v roce 2005, libanonská válka v roce 2006, libanonský konflikt v roce 2007, libanonské protesty v letech 2006–2008, konflikt v Libanonu v roce 2008, přelití syrské občanské války v roce 2011 a libanonské protesty v letech 2019–2020). vlevo|náhled|Předpokládá se, že Byblos byl poprvé osídlen mezi lety 8800 a 7000 př. n. l. a nepřetržitě osídlen od roku 5000 př. n. l, patří mezi nejstarší nepřetržitě obydlená města na světě.Je zapsán na seznamu světového dědictví .
Starověk a středověk Libanon se nachází ve významné oblasti Levanty, kde se v minulosti nacházela řada státních útvarů a rozličných civilizací. První důkazy osídlení území dnešního Libanonu pochází již z doby před více než sedmi tisíci lety. Jednalo se o domovinu Féničanů (území Fénicie), jejichž civilizace území dominovala téměř tři tisíce let (3200–539 př. n. l.). V roce 64 př. n. l. se území stalo součástí Římské říše a po vzniku křesťanství bylo jedním z prvních míst, kam se toto náboženství rozšířilo. V oblasti pohoří Libanon vznikla maronitská katolická církev, přičemž maronité si své náboženství a identitu udrželi i poté, co se území stalo součástí Rášidského chalífátu. Následně však v oblasti vznikla nábožensko-etnická skupina Drúzů, která se vedle maronitských křesťanů stala na několik století jednou ze dvou dominantních demografických skupin v oblasti. Po křížových výpravách bylo území rozděleno mezi Jeruzalémské království a Tripolské hrabství, Maronité se následně stali součástí katolické církve.
Osmanská říše a první světová válka náhled|upright|Pád Tripoli pod nájezdem egyptských mamlúků a zničení křižáckého státu, 1289 Libanon byl od roku 1516 do roku 1918 součástí Osmanské říše. Území Libanonu bylo součástí správního celku Osmanská Sýrie a vlivově spadalo pod Sidónský ejálet. Na části území byl zřízen emirát Horský Libanon. Ten byl v polovině 19. století po tlaku evropských mocností rozdělen na severní křesťanskou (maronitskou) a jižní drúzskou část. Napětí mezi nimi vedlo roku 1860 ke křesťansko-drúzské válce, během které byly zmasakrovány desetitisíce křesťanů. Roku 1861 Libanon získal autonomii. Během první světové války došlo v roce 1915 k nastolení vojenské diktatury v zemi, a to pod vedením Džamala Paši. Spolu s porážkou centrálních mocností došlo také k rozpadu Osmanské říše.
Spojené království a Francie podepsaly tajnou Sykesovu–Picotovu dohodu, kterou si rozdělily arabské provincie Osmanské říše. Libanon spolu se Sýrií se měly stát sférou vlivu Francie. Na konci první světové války v říjnu roku 1918, po porážce tureckých vojsk, obsadilo Spojené království Libanon. Poté Libanon opustilo, přišla Francie a Libanon okupovala (Francie se přitom odvolávala na uzavřenou Sykesovu–Picotovu dohodu).
Spojené království, Francie a USA navrhly mandátní formu uspořádání země – tento mandát měl zemi připravit na získání nezávislosti. Roku 1920 tak byl Libanon prohlášen mandátním územím Společnosti národů. Správa země byla svěřena Francii. Roku 1920 došlo k vyhlášení Velkého Libanonu pod francouzským mandátem.
Roku 1925 byl Libanon oddělen od Sýrie. V následujícím roce pak došlo k vyhlášení libanonské ústavy (došlo např. k přejmenování Velkého Libanonu na Libanonskou republiku, Libanon byl definován jako stát nezávislý, jednotný apod.). I přesto však nadále zůstával francouzským mandátním územím.
Druhá světová válka vlevo|náhled|Mandátní Sýrie před rokem 1937 Během druhé světové války byl Libanon pod dozorem vichistické kolaborantské vlády, avšak již roku 1941 do Libanonu přišly jednotky Spojeného království a Svobodné Francie. Roku 1943 byl oficiálně zrušen francouzský mandát a formálně byla uznána nezávislost země. Jednotky Francie však byly zcela staženy až roku 1946, to znamená po konci druhé světové války.
V roce 1943 došlo v zemi k důležité dohodě mezi jejími hlavními představiteli, tzv. Národnímu paktu. Šlo o dohodu nepsanou, jejíž součástí bylo rozdělení moci v zemi mezi hlavní náboženské skupiny – prezidentem se tak stal maronita, premiérem sunnita a předsedou parlamentu šíita.
Jako jediná arabská země podepsal Libanon v roce 1957 Eisenhowerovu doktrínu (program ekonomické a vojenské pomoci zemím Blízkého východu, které byly ohroženy šířením komunismu a panarabským hnutím). Roku 1958 došlo ke spojení sousední Sýrie s Egyptem. Vznikla tak Sjednocená arabská republika. Byla výsledkem panarabské vlny, která se tou dobou šířila mezi arabskými zeměmi. Libanonští křesťané se přirozeně obávali možnosti sloučení Libanonu se Sýrii v rámci této Sjednocené arabské republiky. Toto totiž požadovali především libanonští muslimové. Vzhledem k této situaci se maronitský prezident Šamún obrátil s prosbou o pomoc na USA. Ty vyslaly do oblasti své jednotky. Po uklidnění situace byl zvolen nový prezident a následně byly staženy jednotky USA.
S postupným příchodem Palestinců (Organizace pro osvobození Palestiny – OOP) do Libanonu (již od roku 1948) došlo mezi nimi a libanonskou armádou ke střetům. OOP také podnikala útoky z libanonského území proti Izraeli. Ten prováděl odvetné akce, při nichž pronikal na libanonské území.
Občanská válka
náhled|Demarkační linie Green Line, která dělila východní a západní Bejrút, 1982 Na vzrůstu napětí měli značný podíl palestinští uprchlíci, kteří do země přišli hlavně po vyhlášení státu Izrael a prvním arabsko-izraelském konfliktu v roce 1948, po šestidenní válce v roce 1967 a v roce 1970, kdy se OOP „přestěhovala“ do Libanonu a na jihu začala budovat stát ve státě.
Palestinci se střetávali s místními obyvateli, kteří se cítili utlačováni (nespokojení byli především křesťané), a tak v polovině sedmdesátých let stáli proti sobě křesťanští falangisté a palestinští uprchlíci spolu se sunnitskými muslimy.
Na počátku války stálo několik konfliktů. První atentát byl spáchán 13. dubna 1975, útok byl namířen na autobus převážející členy křesťanské Falangy. Velitel falangy obvinil z tohoto činu Palestince, a jako odvetu falangisté napadli autobus převážející palestinské dělníky do uprchlického tábora.
Na žádost libanonské vlády do země v dubnu 1976 přišly syrské jednotky. Křesťané spolu se syrskou armádou vytlačili palestinské bojovníky na jih země. Příměří ovšem dlouho nevydrželo. Již v roce 1978 vypukly další boje, ale Syřané byli již na straně Palestinců.