Anna Rakouská (22. září 1601 Valladolid – 20. ledna 1666 Paříž), rozená španělská infantka Doña Ana María Mauricia, byla od roku 1615 francouzskou královnou a mezi lety 1643 až 1651 francouzskou regentkou.
Původ a dětství Narodila se jako nejstarší dcera z manželství španělského krále Filipa III. ze španělské větve Habsburků s Markétou Habsburskou. Se svým bratrem, princem Asturským, budoucím králem Filipem IV., měla v mládí velmi blízký vztah. Byla vychovávána na strohém španělském královském dvoře, v důsledku čehož byla hluboce věřící katoličkou se zaníceným a upřímným náboženským zápalem.
Manželství V důsledku prošpanělské politiky vedené královnou regentkou Marií Medicejskou, byl dohodnut dvojitý královský sňatek stvrzující spojenectví Francie a Španělska. Samotnému sňatku předcházelo dne 9. listopadu 1615 slavnostní předání princezen na neutrálním území. Na západním úpatí Pyrenejí protéká řeka Bidassoa, která tvoří přirozenou hranici mezi Španělskem a Francií. náhled|vlevo|Výměna princezen na Ile des Faisans V jejím řečišti se nachází Bažantí ostrov (Ile des Faisans), kde se na okamžik setkala španělská infantka Anna a francouzská princezna Alžběta. Princezna Alžběta, kterou se její matka, na rozdíl od bratra Ludvíka, neobtěžovala doprovodit, byla předána Filipu III. a ve Španělsku se provdala za budoucího krále Filipa IV. Svatba Ludvíka XIII. s Doňou Annou se konala 25. listopadu 1615 na svátek svaté Kateřiny. Ženichovi i nevěstě bylo jen 14 let a Marie Medicejská bezohledně trvala na okamžitém naplnění manželství. Další manželské styky pokračovaly až po 3 letech. V průběhu dalších let Anna opakovaně otěhotněla, vždy však potratila. Ludvík XIII. se svěřil benátskému vyslanci, že měla čtyři mizerné potraty. Ohledně Anniny plodnosti se král vyjádřil, že její břicho je učiněný hřbitov.
Oba manželé byli povahově naprosto odlišní. V Ludvíkově vztahu k ženám se odrazilo jeho vnímání matky Marie Medicejské, která se k němu chovala velmi chladně a podceňovala ho. Mateřskou lásku, kterou očekával a potřeboval, věnovala v mnohanásobné míře mladšímu synovi Gastonovi. Jeho vztah k ženám byl po celý život problematický, na rozdíl od jeho otce Jindřicha IV. Těch několik málo žen, které ho zaujaly, obdivoval pouze platonicky. Anna byla velmi krásná a citlivá žena s romantickou duší a toužila po obdivu, kterého se jí však od krále nedostávalo. Byla však také lehkomyslná a důvěřovala intrikánům, kteří se hřáli v její přízni a zneužívali ji. Její přátelství s vévodkyní z Chevreuse, která nenáviděla krále, jenž jí ještě jako paní z Luynes, manželku svého oblíbence, odmítl, prohloubilo propast mezi Annou a Ludvíkem. Vévodkyně lákala Annu k nepředloženostem, které měly vážné následky. Jejich společné skotačení způsobilo Annin potrat. náhled|Královská rodina Ludvík XIII. Anně Rakouské nedůvěřoval. Měl k tomu několik důvodů. Měla sklony k flirtování a muži podléhali jejímu kouzlu. Její dvorní dáma paní z Motteville napsala ve svých pamětech, že její úsměv dobyl tisíce srdcí. Dobová šeptanda mluvila o její náklonnosti k Montmorencymu a Buckinghamovi. Annino jméno také figurovalo v řadě intrik, na základě kterých by se měla Anna stát manželkou Gastona Orleánského, svého švagra, v případě úmrtí nebo svržení Ludvíka XIII. V roce 1637 byla zachycena Annina korespondence s bratrem Filipem, což se v době války se Španělskem rovnalo zradě. Byla vykázána na zámek Chantilly a dále byla považována za politicky nespolehlivou.
Anniny vztahy s kardinálem de Richelieu nebyly takové, jak je popisuje Alexandre Dumas ve svých Třech mušketýrech. Kardinál Richelieu obdivoval krásné ženy a pokoušel se dosáhnout královniny přízně. Vévodkyně z Chevreuse opakovaně na jeho účet žertovala a Anna se smála jejím taškařicím. Vévodkyně z Chevreuse získala dalšího mocného nepřítele a královnu přestal kardinál respektovat. Situace se vyostřila, když si kardinál uvědomil, jakým se Anna, figurující v řadě intrik, stává nebezpečím pro krále.
Anna prožila 22 let v bezdětném manželství. Účastnila se procesí a dovolávala se pomoci svatých, zvláště sv. Leonarda. Neustále byla pod hrozbou zrušení manželství, neboť neplodnost katolická církev považovala za důvod pro zapuzení manželky. Anna, která se blížila k období, kdy plodnost žen této doby končila, opět shledala, že je těhotná. Tentokrát se však cítila velmi dobře a bylo zřejmé, že dítě bez problémů donosí. Mluvilo se o zázraku a také se spekulovalo o otcovství dítěte. Diskuse zarazil Ludvík XIII. prohlášením „že těžko se dá mluvit o zázraku, když manžel, který spí se svou ženou, jí udělá dítě.“ O početí dítěte se vypráví příběh, kdy se Ludvík uchýlil ke své manželce proto, že jej na cestě zastihla bouře a vzhledem k tomu, že s přenocováním nepočítal, neměl s sebou svou postel. Na naléhání svého doprovodu se uchýlil ke královně.
Královna matka náhled|vlevo|Anna Rakouská s oběma syny 4. září 1638 začala královna rodit na zámku Saint-Germain, kde se také narodil Ludvík XIII. 5. září 1638 v 11.20 hod. porodila, o něco později, než bylo počítáno, zdravého syna, který dostal jméno Ludvík a nazván byl „Dieudoné“, neboli bohem seslaný. Paní z Motteville ve svých pamětech uvádí, že „Spatřili v náruči královny Anny, o níž věděli, že snášela nesmírné ústrky s velkou neochvějností, jejich dětského krále, jako dar seslaný z nebes v odpověď na jejich modlitby.“ Anna na znamení díků dala postavit v klášteře Val-de-Grâce, který byl stánkem španělské komunity, památeční kapli.
Narození dítěte, zvláště syna, změnilo Annino postavení. Nejenom, že hrozba zapuzení byla zažehnána, ale v případě úmrtí krále se královna matka obvykle stávala regentkou vládnoucí za svého syna do jeho dospělosti. Anna se narozením syna změnila. Jakoby se teprve nyní stala skutečně francouzskou královnou a přestala být španělskou infantkou. Brzy na to otěhotněla opět a 22. září 1640 se jí narodil další chlapec, který dostal jméno Filip, kterému říkali malý Monsieur. Po smrti králova bratra Gastona na něj přešly tituly náležící mladšímu dauphinovu bratru a stal se vévodou Orleánským.
Anna byla na svou dobu výjimečná a vřelá matka. S dětmi trávila mnoho času a ovlivňovala jejich výchovu. S jejími výsledky však Ludvík XIII. nebyl vždy spokojen a velmi často vyhrožoval královně, že jí děti odebere a svěří loajálním vychovatelům. Annin život tak pokračoval pod další hrozbou. Získala však spojence, kterého nepředvídala. Stal se jím kardinál Richelieu, který zaznamenal změnu v královnině chování a uvítal ji, jako každou skutečnost, která posilovala francouzskou korunu. Vždy, když král zvažoval odebrání dětí Anně, naléhal na něj, ať toho nečiní. Jejich vztahy se staly korektními v době, kdy mu odhalila přípravu zrádcovské smlouvy se Španělskem v rámci komplotu, který připravoval králův oblíbenec Cinq-Mars. Nelze vyloučit, že byla do komplotu zasvěcená, ale její instinkt jí tentokrát napověděl, jak nebezpečnou hru by hrála. Nepochybně si také uvědomila, že král umírá a bylo třeba se připravit na úlohu regentky a převzetí vlády za malého syna. Oslabení Francie v důsledku smlouvy se Španělskem a nové posílení postavení velmožů se tak příčil zájmům koruny. Richelieu to ocenil. I on věděl, že nejenom královy dny, ale i jeho jsou v důsledku nemoci sečteny a vychoval proto vhodného nástupce, kterým byl Giulio Mazarini. Tohoto hezkého muže představil královně Anně a neodpustil si s úsměvem poznamenat, že se jí bude líbit, neboť se podobá Buckinghamovi.
Ludvík XIII. věděl, že umírá. Nedůvěřoval charakteru ani schopnostem Anny Rakouské. Chtěl ji vyloučit z rozhodujícího podílu na moci a zásadně omezit její budoucí regentství. To však znamenalo zásah do tradice. Mazarin mu radil opatrnost. V závěti sice královnu matku ustanovil regentkou, ale zároveň zřídil radu, jejímiž rozhodnutími bude regentka vázána. Radě měla formálně předsedat královna. Dalšími jejími členy byl králův zrádný bratr Gaston Orleánský, vévoda z Condé a čtyři osvědčení služebníci Ludvíka XIII., mezi nimi i Mazarin. Královna Anna byla v šoku. Mazarin jí však vysvětlil, že po Ludvíkově smrti se dá mnohé změnit a požádal o její důvěru. 14. května 1643 zemřel Ludvík XIII. v zámku Saint-Germain na tuberkulózu. Po jeho smrti se celá královská domácnost přestěhovala do Louvru.
Královna regentka Dne 18. května 1643 byl svolán pařížský parlament k formální ratifikaci královy poslední vůle ohledně podmínek regentství. Anna Rakouská však nezapřela hrdou Španělku, kterou netečné zacházení jejího manžela dávno zbavilo jakékoliv něhy. Byla však navzdory svému mírnému vzezření „tučné Švýcarky“ náchylná k návalům vzteku, kdy se její hlas měnil v ostrou a pronikavou fistuli. Dostavila se s královským dítětem do Parlamentu a požadovala, aby závěť byla zrušena a její regentství prohlášeno za bezpodmínečné. Ludvíkem XIII. často pokořovaný parlament příležitosti projevit svou moc okamžitě využil. Vyhlásil, že restrikce uvalené na regentku porušují principy a jednotu monarchie. Anna se stala neomezenou regentkou a bude vládnout za pomoci rady složené z jí vybraných osob. Královna parlamentu na oplátku slíbila posílení jeho postavení ve státě. Všeobecně se očekávalo, že této moci využije k rozehnání pozůstalých po kardinálu Richelieuovi. Anna si však za svého prvního ministra zvolila Richelieuova chráněnce Mazarina, kterého jmenovala prvním ministrem nejpozději 21. května 1643. náhled|Anna Rakouská jako vdova Propustila nenáviděné služebníky, kteří ji sužovali, využívajíce nesnášenlivosti krále. Jednou z prvních byla odvolána Françoise de Lansac, guvernantka Anniných synů, a nahradila ji Marie-Catherine de Senecey, pozdější vévodkyně de Randan. Z vyhnanství pozvala i své bývalé přítelkyně, a to Marii z Hautefortu a vévodkyni z Chevreuse. Královna však nyní byla jinou ženou než v době, kdy se s oběma ženami přátelila. Zvláště paní z Chevreuse, která stále neúnavně intrikařila, nebyla pro královnin dvůr přijatelná. Královna projevovala dobrou vůli, udělovala požitky, důchody, odměny, úřady, ale také prováděla politiku pevné ruky tak, jak jí radil první ministr. Na rozdíl od své tchyně nebyla pouhou loutkou v rukou oblíbenců, kteří mysleli jen na svůj prospěch. Kardinál Mazarin, i přes řadu negativních povahových vlastností, měl na mysli především blaho Francie. To se však příčilo především vysoké šlechtě, která naléhala na jeho svržení. Královská pokladna byla takřka prázdná. Anna, na návrh kardinála Mazarina, byla nucena zavést úsporná opatření a pro hrazení některých svých potřeb dokonce prodávala své šperky.
I přes rozsáhlé povinnosti regentky se stále důsledně věnovala výchově svých synů a trávila s nimi hodně času. Ke každému z nich však měla odlišný vztah. Ludvíka vychovávala jako budoucího krále. Chovala se k němu s úctou, ale neváhala ho potrestat. K Filipovi však byla odtažitá. Nejspíš z obavy, aby se v budoucnu neopakoval příběh revoltujícího Gastona Orleánského, mlčky přihlížela k tomu, jak hezkého Filipa strojí do holčičích šatiček a vychovávají ho spíše jako dívku. Až příliš pozdě, když dospělý Ludvík vážně onemocněl, si uvědomila, že Filip nebyl vychováván pro postavení krále a jeho nastoupení na trůn by mohlo vážně ohrozit monarchii. Oba synové si s Annou užívali jejích libůstek. Záliba v dobrém jídle, pití, občasném nicnedělání, lovu, jízdě na koni, ale i koupelích, to všechno synové sdíleli s ní. Vychovávala je v upřímné víře a vřelé oddanosti ke katolické církvi.