Ulcinj (albánsky Ulqin, italsky Dulcigno) je město na jihu Černé Hory, blízko Skadarského jezera a hranic s Albánií. Oblíbené turistické letovisko se nachází na břehu Jaderského moře. Žije zde 10 707 obyvatel, v celé opštině Ulcinj pak obyvatel. Ve městě žije početná albánská komunita (cca 60 % obyvatel).
Jméno Historik Plinius starší zaznamenal ve svém spise Naturalis historia (Přírodopis) v 1. století existenci města pod jménem Olcinium. Původní jméno znělo v latině Colchinium a odkazuje na zakladatele z Kolchidy (v dnešní Gruzii): Olchinium quod antea Colchinium dictum est a Colchis conditum. Ptolemaios jej označil řeckým jménem Oulkinion (Ουλκίνιον). Jméno však může také pocházet z albánského slova ujk/ulk – z původního (w)ulk, označujícího vlka a pocházejícího z praindoevropského *wĺ̥kʷos, srovnatelného i se slovanskými jazyky. Současná podoba jména města vznikla ve vulgární latině; do italštiny bylo přejato jako Dulcigno, do srbštiny/černohorštiny jako Ulcinj, do albánštiny jako Ulqin a do turečtiny jako Ülgün. Srbská/černohorská podoba Ulcinj má i dvě starší varianty Lьcinь a Ocinj, které se však v současné době již nepoužívají.
Poloha Ulcinj se nachází v jižní části Černé Hory a je jejím nejjižnějším městem. Je vzdáleno 21 km jihovýchodně od Baru, 30 km jihozápadně od Skadaru, 60 km jižně od Podgorice a 40 km severozápadně od města Lezhë v Albánii.
Krajina severozápadně a na severně od města je hornatá a kopcovitá (např. Bijela Gora); k jihovýchodu a východu se rozkládají úrodná pole, na nichž se pěstují různé druhy ovoce a zeleniny. Díky těmto přírodním poměrům se městská zástavba táhne od pobřeží do vnitrozemí a dále jihovýchodním směrem k Zogajskému jezeru, kde se nacházejí solany.
V severovýchodním okolí Ulcinje leží Šaské jezero, které ornitologové nazývají „Skadarským jezerem v malém“; je bohaté na vodní ptactvo.
Východně od města protéká řeka Bojana, která zde tvoří hranici s Albánií; jihovýchodně od města byl koncem 19. století vybudován umělý kanál Partamilena.
Klimatické poměry Ulcinj se vyznačuje jadranskou variantou středomořského podnebí a subtropické vegetace. Ve srovnání s jinými oblíbenými letovisky na březích Jaderského moře má ideální klimatické podmínky. Průměrná teplota během roku je 16 °C. Nejchladnějším měsícem je leden s průměrem 8,6 °C a nejteplejší červenec s průměrem 26 °C. Průměrná denní teplota měřená ve 13:00 dosahuje 18,5 °C Průměrná teplota vzduchu podle ročních období činí 9,6 °C v zimě, 14,5 °C na jaře, 24,4 °C v létě a 17,5 °C na podzim. Absolutní maximální teplota je v červenci 38,5 °C, zatímco absolutní minimální teplota je -8,4 °C v lednu. Ulcinj se svým okolím patří k nejteplejším oblastem na území Černé Hory a do roku 1991 tomu to platilo pro celou Jugoslávii.
Teplota vzduchu v Ulcinji je vhodná pro opalování a koupání v moři. Letní sezóna zde trvá od května do října. Ulcinj je jedním z nejslunnějších míst na pobřeží Jaderského moře. Průměrně má 218 slunečných dnů v roce, což znamená v průměru 2 706 hodin ročně, tj. 7,4 hodin denně. Během léta má Ulcinj okolo 11,5 hodiny slunečního svitu denně.
Nejcharakterističtějšími větry jsou bura, jugo a maestral. Bura vane koncem podzimu a v zimě od severovýchodu a představuje chladný vítr. Jugo se objevuje na jaře, na podzim a v zimě a přináší déšť, zatímco na moři způsobuje značné vlny. Maestral vane od západu a jihozápadu. Úhrn srážek činí v průměru 1 344 mm. V Ulcinji sněží v zimě velmi zřídka.
Historie náhled|Ulcinj – staré město První zmínky o osídlení místa současného starého města pocházejí ze 7. století př. n. l. Historici odhadují, že bylo založeno před 2500 lety; je tedy jedním z nejstarších v Černé Hoře. Již v té době bylo opevněno. Založili je údajně kolchidští kolonisté, což naznačuje latinské jméno Colchidium. Ve městě se poté vystřídali Řekové a Římané; ti druzí je obsadili roku 163 př. n. l. Město mělo statut oppidum civium Romanorum a později bylo i samostatným municipiem. Za římské vlády bylo přestavěno a obyvatelstvo se postupně romanizovalo. Pro potřeby přesunů římských armád byla vybudována silnice z dnešního Skadaru směrem k ústí řeky Neretvy do moře. Procházela právě přes Ulcinj.
V antické době bylo město známé jako hnízdo pirátů, jímž se stalo i v dobách středověku. Po rozdělení Římské říše se Ulcinj ocitla na území její východní poloviny. V pozdním starověku byla sídlem biskupství; místní diecéze existovaly s přestávkami až do začátku turecké nadvlády v 16. století. Do současné doby jsou dochované byzantské zdi na starém městě, které nahradily původní, ještě předřímská opevnění.
V roce 444 bylo město zničeno zemětřesením, brzy však bylo obnoveno. Po zániku západořímské říše byla oblast v letech 493–536 pod nadvládou říše Ostrogótů, poté město patřilo Byzantské říši, kde spadalo pod thema se sídlem v Drači. Na počátku 11. století se jej neúspěšně pokusili dobýt Bulhaři. Srbové Ulcinj obsadili roku 1183 za vlády Štěpána Nemanji. Jistou dobu patřilo také černohorskému knížectví Zeta. Pro místní vládce byla Ulcinj oblíbeným výletním místem. Odtud vládl např. Đorđe Nemanjić, nebo Jelena Nemanjić. Když srbský kníže Stefan Lazarević dědictvím po mocném rodu Balšićů získal Zetu (1421) a následně byl poražen Benátčany u Skadaru, musel jim postoupit několik měst včetně Ulcinje.
Ve 13. století vznikl v blízkosti města františkánský klášter. Byl zbudován zhruba v době, kdy se františkáni rozšířili se svými kláštery na území dnešní Černé Hory poté, co řád benediktinů ztratil svůj dosavadní vliv a význam.
Po porážce benátské republiky u Lepanta roku 1571 obsadili město piráti původem z dnešního Alžírska (v počtu cca 400); formálně náleželo k Osmanské říši. V 70. letech 16. století žil v Ulcinji v době svého zajetí také španělský spisovatel Miguel de Cervantes. Ve zprávě Mariana Bolizze z roku 1612 je psáno, že posádka byl turecká o počtu přibližně 300 mužů (ulhafazi) a bylo zde dalších 800 ozbrojenců a 300 domů.
Osmanská říše od pirátů očekávala, že svou přítomností ve městě zamezí rozpínavost benátské republiky. Jejich přítomnost však znamenala úpadek námořní tradice i významu města. Piráti přepadali především benátské lodě, loupili ale i jiná plavidla v okolí. K dispozici měli okolo 250–300 malých lodí, tzv. fuset. Do těchto aktivit bylo zapojeno okolo 4 000 lidí.
S piráty se nakonec turečtí správci vypořádali: skadarský vezír Mehmet Bushatlliu ve snaze zastavit nekontrolovatelné vpády nechal potopit všechny ulcinjské lodě. Nepodařilo se mu to však hned napoprvé, neboť piráti kladli turecké moci tuhý odpor. Následně místní obyvatelstvo uznalo tureckou správu. Město bylo připojeno ke Skadarskému sandžaku. Na rozdíl od zbytku černohorského území se v okolí Ulcinje (podobně i v případě města Baru) podařilo především venkovské obyvatelstvo do značné míry islamizovat. Po příchodu turecké správy nicméně počet obyvatel samotného města poklesl: protože se Ulcinj navíc nacházela na samotném západním okraji říše, byla zde mocenská kontrola poměrně slabá. Do města tak přicházel značný počet přistěhovalců různého původu včetně Afričanů.
V 17. století strávil poslední svá léta také rabín Šabtaj Cvi, který se považoval za židovského spasitele. Přišel do města spolu s několika dalšími Židy, kteří se v Ulcinji usadili a dali vzniknout specifické komunitě.
Roku 1696 se benátská republika pokusila neúspěšně město Ulcinj dobýt. Další benátský útok provedla v roce 1718 flotila pod vedením Matthiase Johanna von der Schulenburg kdy Benátské vojsko a Černohorci začali v počtu 5000 mužů Ulcín obléhat. Námořní operaci však zmařilo uzavření Požarevackého míru a ukončení války. Roku 1706 otevřeli Benátčané v Ulcinji konzulát.
17. ledna 1878 se objevili Černohorci po vojvodou Ilijou Plamenacem před městem. Na pevnině před pevností zřídily 4 reduty, 2 kamenné barikády a opevněný tábor u vsi Bratice. Ulcínská posádka tvořila 4 prapory Nizamu (řadového vojska) a 4 prapory bašibozuků. Pevnost byla vyzbrojena 5 děly. Plamenac podnikl útok na Bratici s jednou setinou svého sboru (6 praporů) a dobyl ji se ztrátou 7 mrtvých a 18 raněných. Následující den Plamenac nechal útočit od pohoří Tatas na 4 reduty obsazené tureckým nizanem a 2 prapory bašibozuků. I přes statečné bránění turků děly z pevnosti a lidí stojících v zátoce, padly reduty do rukou Plamenace. Poté Turci začali ustupovat k přístavu a začali bránit každý dům. Boje se nepovedli a tak Černohorci zajali část tureckého vojska, druhá část stihla utéct na lodi. Během bojů vypukl v městě požár a zničil polovinu města včetně bazaru. Na straně Černohorců ten den padlo 70 mrtvých a bylo 110 zraněných.
Černohorská armáda obsadila Bar a Ulcinj v lednu 1878 ve snaze zajistit přístup k Jaderskému moři pro černohorský stát. Zpočátku byl guvernérem jmenován sám vojvoda Ilija Plamenac, ale když se svým vojskem odtáhl, dostalo se město do pod správu vojvody Maše Vrbice, který byl správcem celé Barské državy. Ulcíňané neměli rádi tuto vládu a v čele s katolickým farářem v Šinkole se bránili, až byl farář barským biskupem svého místa zbaven.
Většina evropských mocností nebyla tomuto kroku nakloněna a žádala vrácení města Turecku. K tomu také na krátkou dobu došlo. Posléze však bylo město opět připojeno 26. listopadu 1880, a to výměnou za oblast okolo města Gusinje v pohoří Prokletije, kde místní albánské obyvatelstvo kladlo černohorské armádě i správě velmi tuhý odpor. Osmanská říše přesto zpočátku odmítala Ulcinj předat a stáhnout svoje vojsko i úředníky. Až po hrozbě invazí britského námořnictva, kterou vyslovil tehdejší britský premiér, se Turecko rozhodlo podvolit. Po připojení k Černé Hoře se Ulcinj stala po Podgorici, Nikšići, Cetinji, Baru a Plavu šestým největším městem v zemi. V té době zde bylo registrováno přibližně 100 lodí.
V roce 1884 zde byla otevřena první veřejná knihovna. O deset let později bylo při sčítání lidu napočítáno 4 000 obyvatel. V té době byla Ulcinj městem s nejvyšší mírou negramotnosti v celé Černé Hoře.
Během první světové války obsadily Ulcinj jednotky rakousko-uherské armády. Krátce po jejich kapitulaci na podzim roku 1918 bylo město obsazeno italskými vojsky. Poté se stalo součástí jugoslávského království. Modernizaci Ulcinje zajistila i elektrárna, kterou vybudovala německá firma v roce 1932. Místní solana byla zprovozněna o dva roky později. V této době byly také vystavěny některé hotely ve městě, např. Galeb, Republika a Jadran (jména v roce 2020). Ekonomický rozvoj města probíhal i přes velkou hospodářskou krizi ve 30. letech, která jugoslávské hospodářství značně postihla.
thumb|Fotografie výletní lodi v Ulcinje (1987) Za druhé světové války bylo město připojeno k Albánii. V listopadu 1943 jej bombardovalo spojenecké letectvo; úder si tehdy vyžádal 46 obětí. 26. listopadu 1944 Ulcinj obsadily jednotky partyzánů.
Během 50. a 60. let 20. století došlo k ekonomickému rozvoji města. Ulcinj vzhledem ke své vzdálenosti od hlavních dopravních tahů a skalnatému okolnímu pobřeží nebyla předurčena pro průmyslový rozvoj a bylo tedy rozhodnuto o rozvoji turistiky. Byly postaveny moderní hotely a začali přijíždět zahraniční návštěvníci, především ze Západního Německa, ale i z dalších zemí. Město se podílelo až 40 % na černohorském turistickém ruchu v období 70. let 20. století. Pro domácí turistiku nicméně Ulcinj příliš atraktivní nebyla kvůli své značné vzdálenosti od hlavních center jugoslávské federace. Na závodní dovolenou sem přijíždělo jen málo rekreantů; mnozí se dožadovali jiných destinací. K podnikům, které se v této době významně podílely na ekonomickém rozvoji města, patřily Primorje, Otrantkomerc nebo Ultep.