Obyvatelstvo Česka

Obyvatelstvo Česka zahrnuje všechny lidi, kteří mají bydliště na území České republiky. Jejich počet dosahuje 10,903 milionu (k 30. 6. 2026). Podobný počet obyvatel mají z evropských zemí Belgie, Řecko, Portugalsko a Švédsko.

Demografický vývoj na českém území

Pravěk a starověk

Z doby pravěku, starověku a i části středověku nemáme žádné písemné prameny a obor zabývající se obyvatelstvem této doby se nazývá paleodemografie. Při studiu struktury a počtu obyvatelstva v určité oblasti se vědci opírají o údaje o počtu sídlišť, osídlených oblastí na základě úživnosti půdy, velikosti sídlišť, počtu členů průměrné rodiny (3 až 5 osob) či o výzkumy pohřebišť. Na spolehlivé určení počtu obyvatel existují na území České republiky pouze přibližné údaje.FIALOVÁ, L. a kol.: Dějiny obyvatelstva Českých zemí. Praha: Mladá fronta, 1996. Str.20-21 Z doby staršího paleolitu se nedochovaly žádné kosterní pozůstatky, v mladším paleolitu žilo (převážně na Moravě) kolem tisíce Homo sapiens. V době mezolitu, který je spjat se počátkem zemědělství, došlo ke zvětšení sídel a vynálezu keramiky. V neolitu přichází první velká migrační vlna lidí (kultura s lineární keramikou). V asi stovce sídlišť žilo odhadem deset tisíc obyvatel. Roku 2800 př. n. l. (eneolit) přichází kultura šňůrové keramiky, 40 let poté Kultura se zvoncovitými poháry. Tehdy je na území Čech a Moravy kolem 30 000 lidí. Na konci pozdní doby bronzové bylo obyvatelstvo rozšířeno i na území jižních Čech a jeho počet dosahoval zhruba 40 000. Roku 450 př. n. l. přišli nositelé laténské kultury, Keltové. Na přelomu letopočtu je ale vystřídaly germánské kmeny (v Čechách Markomané a na Moravě Kvádové). Ty ale v 5. století z neznámého důvodu odchází a nahrazují je Slované, migrující z Ukrajiny a jihovýchodního Polska. Odhad počtu obyvatel z této doby ztěžuje jejich žárový pohřební rituál, hovoří se zhruba o 500 000 lidech.FIALOVÁ, L. a kol.: Dějiny obyvatelstva Českých zemí. Praha: Mladá fronta, 1996. Str.22-32 náhled|upright=0.8|Rozsah Sámovy říše

Středověk V sedmém a osmém století čelilo obyvatelstvo na českém území nájezdům Avarů, což pravděpodobně vedlo k dočasnému sjednocení pod vedením franckého kupce Sáma. Deváté století pak charakterizuje existence mohutné Velkomoravské říše. Její populace dle odhadů dosáhla 1 miliónu lidí. Trvání této říše ukončil vpád Maďarů v 10. století. Ve vrcholném středověku se již historická demografie může opřít o písemné historické prameny, hlavně o středověké městské knihy, berní knihy, berní rejstřík, nebo pamětní knihy. Mnoho údajů poskytují také urbáře (záznamy např. poddanských povinností) a konfirmační knihy (záznamy změn držitelů církevních beneficií), po roce 1500 i církevní matriky. Dochovaly se také soupisy domů, takže představu o počtu obyvatel si můžeme vytvořit i díky historické topografii města. Dalším pramenem mohou být také kroniky, které ovšem bývají méně spolehlivé, než oficiální dokumenty.

V 11. století dochází k „vnitřní kolonizaci“, procento osídlené půdy vzrostlo z 33 % na 55 %. Docházelo ale i k dosídlování některých území obyvateli z německy mluvících zemí. Tím se postupně měnilo etnické složení obyvatelstva a české země se stávají dvojjazyčnou oblastí. Němci ale přinesli výrobní inovace a někde tvořili většinu obyvatel nově vznikajících měst. Města absorbovala i lidi z okolních vesnic. náhled|upright=1.3|Postup morové pandemie známé jako černá smrt v Evropě ve 14. století Demografický nárůst kolem roku 1300 vystřídal pokles. Vedla k němu nejistota a menší míra uzavírání sňatků, jejímiž příčinami byly války, hospodářské obtíže a zhoršení klimatu spojené s nástupem malé doby ledové. To vedlo k rozsáhlým hladomorům, včetně velkého hladomoru v letech 1315–1317, a k epidemiím vznikajícím ve městech kvůli špatným hygienickým podmínkám. Jednou z nejdůležitějších příčin úbytku obyvatelstva byl ovšem mor. V době vrcholné kolonizace se v nově zakládaných královských městech usazovali židé a věnovali se finančnictví. I do českých zemí proto dorazila protižidovská vlna, která se v západní Evropě zvedla v polovině 14. století a dozněla kolem roku 1500; jejím nejkrvavějším projevem na českém území se stal pražský pogrom o Velikonocích 1389. Židům se tak stala osudnou doba jagellonská, kdy byli postupně a opakovaně nuceni „navždy“ opustit řadu královských měst. Židovské osídlení v 15. a 16. století nabylo jiné podoby, než jakou mělo ve 13. a 14. století. Židé se usídlili v poddanských městech, kde se uchýlili pod ochranu feudální vrchnosti; od doby husitské se začali pomalu usazovat i na venkově.

Koncem 14. století bylo na českém území 50 královských a 480 vrchnostenských měst. Praha čítala tehdy asi 40 tisíc obyvatel (zhruba jako tehdejší Barcelona), rozlohou tehdy byla třetí největší město v Evropě (po Římě a Konstantinopoli). Počtem obyvatel následovala Olomouc, Kutná Hora a Brno. Nejpočetnějším typem měst byla sídla kolem tří set obyvatel.FIALOVÁ, L. a kol.: Dějiny obyvatelstva Českých zemí. Praha: Mladá fronta, 1996. Str.34-72

Počátkem 15. století se v českých zemích objevily první skupiny romských kočovníků, kteří byli od ostatní populace izolováni a byli vystaveni perzekuci po celou feudální epochu.

Během husitských válek došlo k poklesu počtu obyvatel, nepřesným odhadem o 10 – 20 %.

Raný novověk Toto období je někdy nazýváno též protostatistické, neboť už se objevuje rozsáhlá evidence demografických jevů. Berní rejstříky, dochované od 16. století, jsou později nahrazeny katastry, a stejně jako poddanské seznamy mohou sloužit jako zdroj demografických informací. Nejcennějším zdrojem z tohoto období je soupis obyvatel podle víry na území Čech z roku 1651 (na Moravě plní stejnou funkci lánové rejstříky). Zde jsou obyvatelé zapsáni podle jména, věku, náboženství, rodinné příslušnosti, povolání a sociálního postavení. Při výzkumech je často kombinován s berní rulou, která je o tři roky mladší. Církev přispěla svými zpovědními seznamy, také tzv. soupisy duší a církevními matrikami (evidence narození, sňatků a úmrtí).

Šestnácté století bylo díky celkovému zlepšení situace v zemi dobou populačního růstu. Na větší porodnosti i sňatečnosti se podílel i rozvoj nezemědělské výroby v horských oblastech, řemeslné výroby ve městech (Praha tehdy měla kolem 60 tisíc obyvatel). V 16. století sice zprávy o hladomorech nebyly tak časté, avšak mnohem větší nebezpečí představovaly nové typy nákaz, jako byla spála, takzvaný „anglický pot“ či s nástupem renesance syfilis zavlečený z Ameriky. Vedle těchto nových chorob se zde nadále pravidelně opakovaly také morové epidemie, přičemž vůbec nejsilnější vlny zažili lidé v letech 1582–1586 a 1597–1599.

Reálné odhady obyvatelstva hovoří o 1,4 mil. v Čechách a 650 tisících na Moravě.

náhled|upright=1.1|Třicetiletá válka v Praze – Útok Švédů na Nové Město pražské v říjnu 1648 Na obrovské regresi po nástupu vlády Habsburků (1526), vrcholící v polovině 17. století, se kromě třicetileté války podílela i náboženská pobělohorská emigrace. Za největšími ztrátami na životech ovšem stojí hladomory a epidemie doprovázející válku. Následovalo zmenšení porodnosti, což všechno vedlo k úbytku celkem 30 % obyvatelstva.

Polovina populace byla ve věku 15–49 let, přičemž vyššího věku se nedožívalo mnoho lidí (nad 50 let se dožilo 5–15 % obyvatel). Patrný byl také nepoměr mezi počtem žen a mužů (zvláště ve městech). Do 40. roku věku převažují ženy (větší úmrtnost chlapců, odchod do armády), po 40. roce pak muži (ženy jsou oslabeny těžkou prací a četnými porody).

České novověké rodiny spadaly typem do západoevropské oblasti (linie Petrohrad–Terst) – jeden manželský pár, výměnek, čeledíni – lišila se ale nízkým věkem při prvním sňatku (dokonce kolem 15 let, zvláště mimo města).

Po Vestfálském míru (1648) přichází období klidu a populačního růstu. Zvláště na venkově nebyla snaha bránit početí a tak ženy rodily v intervalu 23–28 měsíců. Až do 18. století přibývalo obyvatelstvo přibližně o 1,5 % ročně. Čechy a Morava měly roku 1754 kolem 3 miliónů obyvatel. I nadále docházelo k demografickým krizím, jako byla morová epidemie v českých zemích v letech 1679–1681, byť již v menší míře. Regrese přichází až v 18. století, kdy země přestává stačit uživit své obyvatele, dochází k poslední velké morové epidemii a díky silným sociálním rozdílům se také snižuje sňatkovost (bezzemci téměř nemohli vstupovat do manželství)FIALOVÁ, L. a kol.: Dějiny obyvatelstva Českých zemí. Praha: Mladá fronta, 1996. Str.73-126 náhled|upright=1.1|Jazykové složení obyvatelstva českých zemí a jejich okolí v roce 1880. Zeleně slovanské obyvatelstvo, červeně německé, žlutě maďarské.

Vrcholný novověk Roku 1754 dala Marie Terezie podnět k systematickému sčítání obyvatel. Sčítáním byly pověřeny vrchnosti a faráři, zájem o tyto soupisy ale každým rokem klesal a tak bylo poté do konce zbytku století sčítání prováděno vojenskou správou (ta se už ale zaměřovala spíše jen na muže schopné voj. služby). Roku 1770 bylo zavedeno číslování domů a od roku 1778 se mohlo obyvatelstvo sčítat díky zavedeným tzv. populačním knihám, jež byly vedeny v každé obci. Díky těmto dokumentům tedy můžeme odhadnout, že na konci 18. stol. žilo v českých zemích 4,9 mil. lidí, s ročním přírůstkem 6,5 %. Hladová léta 1770–2 a 1847–8 zvyšovala úmrtnost a přírůstek byl zmírněn emigrací a později i sníženou porodností. I tak ale na konci 19. století bylo v českých zemích 9,437 mil. obyvatel, kteří tvořili 2,3 % obyvatel celé Evropy. Lidé žili hlavně v oblastech, kde již byla a stále se modernizovala průmyslová výroba, od 30. let 19. stol. také tam, kde se těžily suroviny a rozvíjelo strojírenství, úbytek zaznamenávaly zemědělské oblasti, zvláště pak od 80. let. S rozvojem průmyslové výroby a díky celkovému přetváření společnosti se obyvatelé začali čím dál více stěhovat do měst, takže roku 1900 žil ve městě každý druhý Čech a Praha tou dobou i s předměstím dosáhla 500 000 obyvatel (35. místo v Evropě, Londýn měl už 4,5 mil. obyvatel).FIALOVÁ, L. a kol.: Dějiny obyvatelstva Českých zemí. Praha: Mladá fronta, 1996. Str.127-170 střed|900px Obyvatelstvo českých zemí ve 20. století Do struktury obyvatelstva se promítaly procesy spojené s pokračující modernizací společnosti (rostoucí sekularizace, vzdělanost, vyšší životní úroveň), ale i s politickým vývojem v zemi. Za mezníky novodobé historie můžeme považovat roky 1918, 1945, 1948, 1968 a 1989.FIALOVÁ, L. a kol.: Dějiny obyvatelstva Českých zemí. Praha: Mladá fronta, 1996. Str. 283-387

Složení obyvatelstva po roce 1918 Za první světové války se snížila sňatečnost i porodnost, roku 1918 zemi zasáhla epidemie španělské chřipky, před válkou rovněž docházelo ke značné emigraci. Celkové populační ztráty. Velký význam mělo národnostní složení tehdejší republiky. Němci tvořili 30 % obyvatelstva, většina z nich žila v pohraničních okresech, dále tu pak byla etnika Poláků a Židů (kolem 2 %). Více než 50 % obyvatelstva byli dělníci, malých živnostníků ubývalo. Z hlediska náboženství spadala většina obyvatelstva do čtyř největších církví: Římskokatolická 80 %; Církev československá 5–7 %, Českobratrská evangelická 4–5 %; specifickou skupinou byli Židé s 1 %, přičemž 8 % obyvatel se nehlásilo k žádnému vyznání. Průměrný věk, ve kterém lidé uzavírali sňatky, byl u žen 25 let a u mužů 28 let. Naděje na dožití stoupla z 49,2 let (rok 1921) na 58,5 let (1937).FIALOVÁ, L. a kol.: Dějiny obyvatelstva Českých zemí. Praha: Mladá fronta, 1996. Str. 267-335 Po první světové válce se úroveň demografických údajů stabilizovala, podle bilancí měly české země ke konci r. 1920 necelých 10 miliónů obyvatel. Zvyšovala se sňatečnost i natalita, ve 30. letech v důsledku celosvětové hospodářské krize hrozila depopulace.FIALOVÁ, L. a kol.: Dějiny obyvatelstva Českých zemí. Praha: Mladá fronta, 1996. Str.314-328

Složení obyvatelstva po roce 1938 náhled|upright=0.8|Území odebrané Československu na základě Mnichovské dohody