Plejtvák myšok (Balaenoptera physalus) je druh mohutného kytovce z čeledi plejtvákovitých (Balaenopteridae), po plejtváku obrovském druhý největší živočich na světě. Největší jsou samice z jižní polokoule, které měří kolem 26 m a většinou váží kolem 60–80 tun, jejich váha však může sahat až ke 120 tunám. Samci bývají menší, a menší velikosti dosahují i myšoci ze severní polokoule. Plejtvák myšok se vyskytuje ve všech oceánech od oblastí s trvalejší ledovou pokrývkou po subtropická moře. V Evropě je vedle Atlantiku přítomen i ve střední a západní části Středozemního moře. Tropická moře kolem rovníku neobývá.

Živí se hlavně krilem, avšak nepohrdne ani menšími hejnovými rybami nebo desetiramenatci v závislosti na jejich dostupnosti. Zatímco některé populace myšoků jsou rezidentní (tzn. trvale se zdržují ve stejné oblasti), jiné populace podnikají místní sezónní přesuny, nebo dokonce dalekosáhlé migrační cesty. Jediným predátorem myšoka je kosatka dravá. Vokální projevy myšoků, zahrnující hluboké chroptění a sténání, jsou extrémně hlasité (přes 180 dB) a mohou mít velmi nízkou frekvenci (kolem 20 Hz a méně).

Celková populace plejtváka myšoka se odhaduje na 100 000 jedinců, což je sice poměrně početný stav, avšak stále mnohem nižší než v době před velrybářskými výpravami, pročež je druh hodnocen jako zranitelný. Historický lov myšoka vedl v řadě lokalit ke kolapsu místních populací. V moderních dobách lov pokračuje jen velmi omezeně v Japonsku, západním Grónsku a na Islandu. Vedle lovu ohrožuje myšoka i zvukové znečištění moří, srážky s loděmi nebo zamotání do rybářských sítí.

Systematika

Pojmenování a vědecký popis Druh popsal již německý fyzik Friderich Martens v roce 1675 a poté americký badatel Paul Dudley roku 1725. Na základě těchto podkladů založil svůj popis švédský přírodovědec Carl Linné, který v 10. vydání Systema naturae z roku 1758 druh pojmenoval jako Balaena physalus. Jelikož je tato publikace vnímána jako počátek zoologického názvosloví, za popisnou autoritu druhu se považuje právě Linné. vlevo|náhled|Ilustrace plejtváka myšoka z roku 1780 V roce 1804 francouzský přírodovědec Bernard Germain de Lacépède druh reklasifikoval jako Balaenoptera rorqual na základě jedince vyplaveného na Île Sainte-Marguerite (Lérinské ostrovy, Francie). Louis Companyo roku 1830 popsal exemplář kytovce vyplaveného v roce 1828 poblíž Saint-Cyprien v jižní Francii jako Balaena musculus. Většina pozdějších autorů druhové jméno musculus přijala, až Frederick W. True roku 1898 prokázal, že označuje plejtváka obrovského. V roce 1846 britský taxonom John Edward Gray popsal 16,7 m dlouhý exemplář z Falklandů jako Balaenoptera australis. V roce 1865 německý přírodovědec Hermann Burmeister popsal zhruba 15metrového jedince nalezeného asi o 30 let dříve poblíž Buenos Aires jako Balaenoptera patachonicus. V roce 1903 rumunský vědec Emil Racoviță konečně ukázal, že všechny tyto názvy označují ten samý druh, a sice plejtváka myšoka, který od té doby nese vědecký název Balaenoptera physalus. Ke starším českým názvům patří velryba myšok, kyt menší nebo tunolik.

Rodový název Balaenoptera pochází z latinského baleana („velryba“) a řeckého pteron („křídlo“), což odkazuje k poměrně velké hřbetní ploutvi. Druhový název physalus pochází patrně z řeckého physalos, čili něco jako „měchy“, a snad odkazuje k hrdelním rýhám myšoka, které mu umožňují hrdlo, resp. tlamu, výrazně rozevřít a „nafouknout“, podobně jako žáby nafukují své hrdelní vaky.

Vnější systematika Plejtvák myšok se řadí do čeledi plejtvákovití spolu s řadou dalších druhů mohutných kosticovců. Druhy v této čeledi jsou geneticky velmi příbuzné a sdílí mj. stejný počet chromozomů 2n = 44. Rozklíčování fylogenetických vztahů mezi plejtvákovitými stále probíhá a i když se většina plejtváků až na keporkaka (Megaptera novaeangliae) tradičně řadí do rodu Balaenoptera, tento rod byl opakovaně identifikován jako polyfyletický. V některých návrzích nového uskupení plejtvákovitých je v rodu Balaenoptera ponechán pouze plejtvák myšok.

Za nejbližšího příbuzného plejtváka myšoka se považuje keporkak, a oba druhy pak typicky utvářejí sesterskou skupinu ke všem ostatním plejtvákovitým. Fylogenetický strom šesti vybraných druhů plejtvákovitých na základě genetické studie z roku 2021 vypadá následovně:

Výše uvedený strom je však potřeba brát s rezervou, jelikož fylogenetické vztahy plejtváků dosud nebyly uspokojivě osvětleny.

Vnitřní systematika náhled|Boční pohled na myšoka (ilustrace z roku 1987) Již v roce 1906 bylo navrženo, že v rámci plejtváka myšoka lze rozlišit dva poddruhy, a sice poddruh ze severní polokoule (B. p. physalus) a větší poddruh z polokoule jižní (B. p. quoyi). Toto rozdělení na základě odlišných velikostí myšoků z různých polokoulí bylo potvrzeno pozdějšími studiemi z let 1946 a 1986 a ve druhé polovině 20. století se běžně používalo. V roce 2004 však britský mořský mammalog Robert Clarke navrhl rozeznání třetího poddruhu B. p. patachonica, který měl být menší než ostatní dva poddruhy, měl mít tmavší kůži a možná i tmavé kostice. Pro tento nově objevený poddruh se brzy vžilo označení , čili něco jako „trpasličí myšok“. Tento poddruh byl v roce 2018 akceptován Společností pro mořskou mammalogii, avšak jeho existence byla v zásadě zavrhnuta výzkumem amerických vědců z roku 2019 i jejich latinskoamerických protějšků z roku 2021. Oba tyto výzkumy však potvrdily výskyt jiného poddruhu, resp. rozdělení plejtváka myšoka ze severní polokoule do poddruhu ze severního Atlantiku a severního Pacifiku. Toto schéma naznačovaly již některé dřívější práce v oblasti genetiky i akustických projevů plejtváků myšoků. K roku 2024 se tedy rozeznávají následující 3 poddruhy z těchto lokalit: B. p. physalus (Linnaeus, 1758) – severní Atlantik; B. p. quoyi (Fischer, 1829) – jižní polokoule; B. p. velifera Cope in Scammon, 1869 – severní Pacifik.

Tyto poddruhy se mezi sebou nemísí vůbec nebo jen zcela výjimečně. K jejich vydělení došlo někdy před asi 2 miliony lety.

Křížení náhled|Plejtvák myšok (nahoře) a plejtvák obrovský (Archibald Thorburn, 1921) Plejtvák myšok se může křížit s plejtvákem obrovským. Oba druhy se přitom od sebe oddělily snad před 3,5 miliony lety a jejich výrazná genetická vzdálenost byla přirovnána ke genetické vzdálenosti mezi člověkem a šimpanzem. Kříženci obou plejtváků se nicméně objevují relativně často v severních oblastech tichého i atlantského sektoru včetně Středozemního moře. V roce 2020 byl dokonce geneticky potvrzen výskyt křížence druhé generace (F2). Jednalo se o samce z islandských vod, jehož otec byl plejtvák myšok a matka kříženec plejtváka myšoka a plejtváka obrovského.

Podrobná analýza genomů plejtváků obrovských ze severního Atlantiku odhalila, že kolem 3,5 % jejich genomu je odvozeno z křížení s plejtváky myšoky. Genový tok je přitom jednosměrný a nastává pouze z plejtváků myšoků do plejtváků obrovských. I přesto, že plejtváci myšoci jsou menší než plejtváci obrovští, myšoci vyvíjejí podobnou rychlost plavání, což by samcům bez problémů umožnilo namlouvat si samice plejtváků obrovských.

Popis náhled|Kostra myšoka v Přírodovědném muzeu ve francouzském Nantes Plejtvák myšok je dlouhý, hydrodynamický štíhlý kytovec. Horní strana těla je tmavší (tmavě šedá, hnědočerná až stříbřitě modrá), spodní strana je bílá. Myšoci obývající chladnější vody mohou mít spodní část těla nažloutlou, což bývá způsobeno koloniemi rozsivek. Hlava je vpředu zúžená a od špičky rypce se až k dýchacím otvorům táhne výrazná středová čára. Stejně jako u dalších plejtvákovitých je dýchací otvor chráněn valem, čili nevýraznou, přesto znatelnou vyvýšeninou. Za hlavou je většinou přítomna světlá linka, která má shora tvar písmene V a táhne se na boky k hrudním ploutvím. Výrazným vnějším morfologickým znakem plejtváka myšoka je světlá pravá část hlavy, a hlavně bělavý pravý dolní ret a bělavé kostice na pravé přední straně (celkový poměr bělavých kostic na pravé přední straně osciluje mezi 20–30 %, kostice na pravé straně blíže ke koutkům tlamy jsou již standardně tmavé). Zbytek kostic spolu se spodní čelistí i levým horním rtem jsou tmavě šedé. Toto nezvyklé zabarvení patrně souvisí s tím, že se myšok krmí na boku. vlevo|náhled|Hlava plejtváka myšoka s patrným asymetrickým bělavým zbarvením pravé části hlavy Na hrdle je přítomno kolem 50–100 podélných hrdelních rýh, které zasahují až do střední části těla. V horní čelisti je na každé straně umístěno 350–400 kostic, které dosahují délky kolem 70 cm. Hrudní ploutve jsou úzké a zašpičatělé, zespodu světlejší než svrchu. Hřbetní ploutev je dlouhá, úzká a zašpičatělá, a zaujímá v průměru 33stupňový úhel vzhledem k vodorovné pozici. Hřbetní ploutev je posazena v zadní části těla v 7/10 tělní délky. Ocas je široký, trojúhelníkový s výřezem uprostřed. Jeho spodní strana je bílá, horní nese tmavší barvu hřbetu. Zadní část těla je často poseta kruhovými či oválnými jizvami po kousnutí mihulemi mořskými (Petromyzon marinus) nebo žraločky brazilskými (Isistius brasiliensis). Počet obratlů se pohybuje mezi 60–63. Úzká výdechová fontána je 5–6 m vysoká, občas může sahat až k 10 m.náhled|Plejtvák myšok u hladiny s patrnou krátkou, srpovitě zahnutou hřbetní ploutví (Chile)U druhu je přítomna velikostně převrácená pohlavní dvojtvárnost, kdy samice jsou asi o 5–10 % delší než samci. Na jižní polokouli samice měří kolem 26 m a samec 25 m, váha tamějších myšoků dosahuje kolem 60–80 tun, maximálně kolem 120 tun. Na severní polokouli samice měří typicky kolem 22,5 m a samec kolem 21 m, váha sahá ke 40–50 tunám. Játra váží kolem 230–600 kg, srdce 130–290 kg, ledviny 50–110 kg. Každá z plic váží 100–160 kg, přičemž pravá plíce je asi o 10 % těžší než levá. Plejtvák myšok je druhým největším živočichem na Zemi, větší je už jen plejtvák obrovský.

Výskyt

Areál rozšíření Plejtvák myšok se vyskytuje na severní i jižní polokouli. Na severní polokouli jej lze nalézt od polárních oblastí na severu po 20° s. š. v Pacifiku a 30° s. š. v Atlantiku. Na polokouli jižní utváří severní hranice běžného výskytu 20° j. š. V tropických oblastech okolo rovníku se v dobách po skončení velrybářství (c. 1980) prakticky nevyskytuje. Velmi nízké množství myšoků odlovených v rovníkové oblasti v době velrybářství naznačuje, že ani v minulosti nepatřila rovníková moře k běžnému areálu rozšíření druhu.vlevo|náhled|Ptačí pohled na plejtváka myšoka u hladinySeverní i jižní limity areálu rozšíření utváří oblasti s trvalejší ledovou pokrývkou (tzv. pack ice). K těmto oblastem patří Weddelovo a Bellingshausenovo moře na jihu s Novou zemí a Zemí Františka Josefa na severu, kde se myšok vůbec nevyskytuje. Absentní je i v Černém moři. Do Baltského moře nebo Perského zálivu zaplouvá pouze výjimečně. Nejvyšších hustot dosahuje v mírném pásu v oblastech mimo kontinentální svahy. V případě, že pronásleduje kořist, se může vyskytnout i blízko pobřeží.

Co se týče Středozemního moře, myšoci jsou přítomni pouze v jeho střední a západní části, převážně na sever a východ od Baleárů. Na středomořském východě se nevyskytují vůbec. Myšoci ze Středozemního moře jsou směsí rezidentní a snad jedné migrující populace, která se pohybuje mezi Atlantským oceánem a Středozemním mořem. V létě dosahují nejvyšších hustot výskytu ve Lvím zálivu a Ligurském moři, v zimě se rozeplují po celé západní a střední části Středozemního moře.

Migrace náhled|Plejtvák myšok v Řece svatého Vavřince