náhled|240px|El Greco: Pohřeb hraběte Orgaze (detail)
Siglo de Oro (ve španělštině doslova Století zlata, Zlaté století) je označení pro období, kdy Španělsko za vlády Habsburků zažívalo největší kulturní a politický rozmach ve svých dějinách: tedy v pozdní renesanci, resp. manýrismu a v baroku. vpravo|náhled|350x350pixelů|Říše Filipa II. Španělského
Vymezení Období bývá vymezováno dvěma konkrétními roky: 1492–1681, vrcholné období pak zaujímá přibližně století 1550–1650. Rok 1492 totiž nepřinesl jen Kolumbův objev Ameriky pro Starý svět, ale také dokončení reconquisty dobytím Granady a v kulturní sféře především vydání první španělské gramatiky – Arte de la lengua castellana, jejímž autorem byl Antonio de Nebrija. Jako konec zlatého století bývá uváděn rok 1681, kdy zemřel poslední z velkých autorů španělského baroka – dramatik Pedro Calderón de la Barca. Zejména v literární vědě se pak ujalo vymezení roky 1556 (nástup Filipa II. na trůn) a 1681 (Calderónova smrt). Přestože větší část 17. století již znamená politický úpadek Španělska spojený s vylidňováním, španělská kultura prožívá své vrcholné období ještě po dobu několika desetiletí této krize.
Charakteristika V Siglo de Oro se dosud nevídanou měrou rozvinula zejména literatura, dále též výtvarné umění a hudba; novým vývojem však prošla také lingvistika, geografie (v souvislosti z prozkoumáváním Ameriky), přírodní vědy a matematika. Ve filosofii je vůdčí postavou Francisco Suárez, představitel tzv. druhé scholastiky, v teologii pak Francisco de Vitoria.
Pozdní renesance Doba vlády Karla V. (1516–1556): převládá otevřenost Evropě a světu, optimistický pohled na svět. V literatuře se rozvíjí především rytířský a pikareskní román, z nichž nejznámější je Lazarillo z Tormesu (od neznámého autora, 1554). Doba vlády Filipa II. (1556–1598): obrana vůči vnějším vlivům, protireformace, sklon k mystice (Terezie z Ávily), vědomí vlastní výlučnosti. Stavební památkou tohoto období je klášter El Escorial.
náhled|128px|Luis de Góngora (Velázquez) náhled|128px|Francisco de Quevedo náhled|128px|Titulní list Dona Quijota z roku 1605 náhled|128px|Pedro Calderón de la Barca
Baroko
Ve španělském literárním baroku, které dalo světu i nejslavnější španělskou knihu, totiž Dona Quijota (1605), se osamostatňují dva směry – kulteranismus a konceptismus –, které spolu někdy soupeřily, ač měly mnohé shodné znaky; Ramón Menéndez Pidal uznává, že tyto dva směry jsou „koneckonců sourozenci“Cit. dle Jasmina Murad: Dichterpolemik im Siglo de Oro: Untersuchungen zur Kontroverse zwischen Góngora und Quevedo, str. 3 a Ernst Robert Curtius dokonce tvrdí, že „pokusy odlišit kultismus od konceptismu nemohou vést k úspěchu.“<ref>E. R. Curtius: Evropské literatury a latinský středověk. Praha 1998, s. 317.</ref> Přesto bývá často udáváno následující rozlišení: Kulteranismus (od slova culterano) či kultismus (od lat. culto), příbuzný s italským marinismem, anglickým eufuismem a francouzskou preciózní literaturou, se vyznačuje ornamentalismem, bombastickou slovní zásobou a novotvary, přebujelou metaforikou na hranici srozumitelnosti a rozvolněnou syntaxí. Obsahově se však většinou omezuje na zpracovávání zavedených mytologických témat. Vůdčí figurou byl básník Luis de Góngora y Argote, podle nějž se tento směr nazývá též góngorismus. Konceptismus (název odvozen od slova concepto – pojem'') je zaměřen především na ideovou a obsahovou stránku díla; užívá neokázalou slovní zásobu, zato jsou však často využívány dvojznačnost, paradox, kontrast, slovní hříčka. Nejvýznamnějšími představiteli byli Francisco de Quevedo a Baltasar Gracián.
Představitelé
Literatura Gil Vicente (okolo 1465–ca. 1536) Antonio de Guevara (okolo 1480–1545) Juan Boscán Almogaver (okolo 1490–1542) Garcilaso de la Vega (okolo 1501–1536) Terezie z Ávily (1515–1582) Alonso de Ercilla (1533–1594) Fernando de Herrera (1534–1597) Jan z Kříže (1542–1591) Juan de la Cueva (1543–1610) Miguel de Cervantes (1547–1616) Mateo Alemán (1547–ca. 1614) Francisco Suárez (1548–1617) Vicente Espinel (okolo 1551–1624) Luis de Góngora (1561–1627) Lope de Vega (1562–1635) Francisco de Quevedo (1580–1645) Juan Ruiz de Alarcón (1580/81–1639) Baltasar Elisio de Medinilla (1585–1620) Tirso de Molina (okolo 1585–1648) Pedro Calderón de la Barca (1600–1681) Baltasar Gracián (1601–1658) Juana Inés de la Cruz (1651–1695)
Malířství a sochařství Luis de Morales (1509–1586) El Greco (1541–1614) Francisco Ribalta (1565–1628) José de Ribera (1591–1652) Francisco de Zurbarán (1598–1664) Diego Velázquez (1599–1660) Bartolomé Esteban Murillo (1618–1682) Juan de Valdés Leal (1622–1690)
Hudba Luis de Milán (1500–1561) Antonio Cabezón (1510–1566) Tomás Luis de Victoria (1548–1611) Alonso Lobo (1555–1617)
Architektura
Granadská katedrála Na rozdíl od většiny španělských katedrál musela výstavba této katedrály počkat na dobytí nasrovského království Granady od jeho muslimských vládců v roce 1492. Zatímco její první plány obsahovaly gotické prvky, jak je patrné například v Královské kapli v Granadě od Enriqueho Egase, hlavní část stavby probíhala v době, kdy renesanční styl nahrazoval gotiku, která dominovala španělské architektuře předchozích století. Základy kostela položil architekt Egas v letech 1518 až 1523 na místě hlavní mešity města; v roce 1529 byl však nahrazen Diegem de Siloé, který na stavbě pracoval téměř čtyřicet let. Navrhl triforium a pět lodí místo obvyklých tří. Neobvyklé bylo vytvoření kruhové capilla mayor (hlavní kaple) namísto tradiční půlkruhové apsidy, pravděpodobně inspirované italskými myšlenkami na kruhové „dokonalé stavby“ (např. v dílech Albertiho). Katedrála ve své struktuře kombinuje různé architektonické řády. Její výstavba trvala 181 let.
Dalšími architekty byli Juan de Maena (1563–1571), poté Juan de Orea (1571–1590) a Ambrosio de Vico (1590–?). V roce 1667 Alonso Cano ve spolupráci s Gasparem de la Peñou upravil původní plán hlavního průčelí a přidal barokní prvky. Velkolepost budovy by byla ještě větší, kdyby byly postaveny dvě velké věže o výšce 81 metrů, které byly součástí původních plánů; projekt však zůstal z různých důvodů, včetně finančních, nedokončený.
Granadská katedrála měla původně sloužit jako královské mauzoleum Karla I. Španělského, avšak Filip II. Španělský přesunul hrob svého otce a dalších králů do El Escorialu nedaleko Madridu.
V hlavní kapli jsou dvě klečící sochy katolických králů Ferdinanda a Isabely od Pedra de Mena y Medrano. Bysty Adama a Evy vytvořil Alonso Cano. Kaple Nejsvětější Trojice má nádherný retábl s obrazy od El Greca, Alonsa Cana a José de Ribery (známého jako „Spagnoletto“).
Významní architekti
Období renesance a plateresky
Alonso de Covarrubias Juan de Herrera Rodrigo Gil de Hontañón Pedro Machuca Francisco de Mora Diego de Riaño Hernán Ruiz mladší Diego de Siloé Juan Bautista de Toledo Andrés de Vandelvira
Období raného baroka
Domingo Antonio de Andrade Eufrasio López de Rojas Juan Gómez de Mora
Odkazy Reference
Související články Habsburské Španělsko Španělská kultura, Španělská literatura Renesance, Manýrismus, Baroko
Externí odkazy
Přehled literatury Siglo de Oro (španělsky) Asociación Internacional Siglo de Oro
Kategorie:Dějiny Španělska Kategorie:Španělská kultura Kategorie:Španělská literatura Kategorie:Renesance Kategorie:Baroko