Filosofie výchovy (někdy také teorie výchovy) je hraniční filosoficko-pedagogická disciplína s dlouhou tradicí, která se zabývá cíli a smyslem výchovy pro jednotlivého člověka i jejím posláním pro společnost. Má tedy blízko jak k pedagogice (event. je přímo její nezbytnou součástí), která se však zabývá také metodami výchovy a vzdělávání, ale také k andragogice, sociologii a kulturní a sociální antropologii.

Předhistorie Organizovaná příprava mladých mužů pro kněžské, písařské a hlavně vojenské povolání se vyskytuje už ve starém Egyptě i v ostatních starověkých říších. Téma soustavné výchovy a vzdělávání všech svobodných mužů se objevuje v klasické řecké filosofii, protože už Platón si uvědomil, že budoucnost samosprávné, svobodné obce zcela závisí na jejích obyvatelích, občanech. Smyslem společné a povinné výchovy mladých mužů je tedy příprava budoucích občanů. Proto jsou pojednání o výchově součástí politických spisů, Platónovy Ústavy i Zákonů a Aristotelovy Politiky.Ústava, kniha 7.; Zákony, kniha 2.; Politika, kniha 8. Na rozdíl od čistě vojenské výchovy ve Spartě má však být výchova mladých Athéňanů založena na filosofii, na porozumění obci a jejím institucím. Vojenské přípravě věnuje Platón v Zákonech velkou pozornost, ještě důležitější je však vychovávat mladé muže k oddanosti vlastní obci a jejím zákonům.

Středověk Po zániku samosprávných obcí tato potřeba zanikla a soustavná výchova byla opět výsadou vyšších vrstev, kněžstva, úředníků a vojáků. Také křesťanská církev vzdělávala svůj dorost rozptýleně a teprve zakladatel středověké říše Karel Veliký (747-814) chtěl toto vzdělávání sjednotit a rozšířit. Tohoto úkolu se ujal biskup Alkuin z Yorku, který na základě programu starověkých škol vypracoval vzdělávací systém pro budoucí kleriky v podobě sedmi svobodných umění. Z biskupských (katedrálních) a klášterních škol pak v pozdním středověku vznikaly univerzity.

Výchova ve filosofii novověku Naléhavá potřeba vyššího (latinského) vzdělávání se začala projevovat ve středověkých městech, ale obecně se prosadila v souvislosti s reformací: podle reformátorů se musí každý křesťan naučit číst, aby mohl číst Písmo svaté. Velký rozvoj městských škol nastal tudíž v 16. století a zároveň vznikla potřeba soustavného vzdělávání učitelů. První novověcí filosofové výchovy, například španělský humanista Juan Luis Vives (1492-1540), Jan Ámos Komenský (1592-1670) nebo básník John Milton (1608-1674) proto kritizovali spekulativní ráz středověké výchovy, kladli důraz na výchovu k praktické činnosti a prosazovali učení z přímé zkušenosti a názoru. Nicméně význam vzdělávání pro reformu lidstva a světa je u Komenského na prvním místě.

V 17. století si mnozí představitelé osvícenského absolutismu začali uvědomovat politický i hospodářský význam obecné vzdělanosti a podporovali jednak odborné školy, jednak připravovali zavedení všeobecného školství. To se pak na evropském kontinentě postupně zavádělo v průběhu 18. a 19. století (v Rakousku od roku 1740). Cílem bylo rozšíření gramotnosti, povznesení hospodářství a ovšem také posílení občanské loajality. Naproti tomu vlivná knížka Johna Locka (1632-1704) Několik myšlenek o výchově (1693) zdůrazňuje individuální a praktický význam výchovy a radí příbuzným, jak vychovat mladého šlechtice.

Zakladatelé Nové myšlenky k filosofii výchovy přinesl Jean-Jacques Rousseau (1712-1778), zejména v knize Emil, čili o výchově (1762). Rousseau ostře odmítl výchovu jako nátlak a vyzvedl dítě jako samostatnou osobu, která se za vhodných vnějších podmínek vychovává sama pod vedením učitele. Základem výchovy je respekt k dítěti a ochrana před nepříznivými vlivy okolí, před tlakem společnosti a podobně.

V teoretické i praktické oblasti vynikl reformátor pruského školství Wilhelm von Humboldt (1767-1835), velký obdivovatel řeckého starověku i humanistické vzdělanosti. Mezi jeho spolupracovníky patřil i vlivný filosof a pedagog Johann Friedrich Herbart (1776-1841), jehož systematická teorie výchovy je založena na zcela určitých psychologických předpokladech o „vzdělavatelnosti“ člověka. Dítě je samostatná osoba, která má během výchovy jaksi následovat stupně, po nichž probíhá pokrok lidstva, a dospět tak k odpovědné svobodě. Významným příspěvkem k filosofii výchovy byly také práce filosofa a psychologa Wilhelma Diltheye (1833-1911), který studoval různé etapy dětství a dospívání a hledal pro ně vhodné způsoby výchovy.

Klasikem americké filosofie výchovy je John Dewey (1859-1952), pro něhož je cílem vzdělávání výchova demokratů (Democracy and Education, 1916). Demokracie přitom není jen forma státu, nýbrž určitý druh pospolitého života sobě rovných občanů. Dewey založil několik reformních škol a proslavil se heslem Learning by doing, učíme se tím, že děláme.

20. století Vzhledem k rostoucímu významu vzdělanosti neustále rostou i často protikladné nároky na školství, a tedy i neustálá potřeba reforem. Na jedné straně jsou to požadavky na praktická použitelnost obsahu, na druhé straně kritika školské indoktrinace a volání po uznání autonomie dítěte. Ve 20. století proto vzniklo množství různých reformních pedagogik, vesměs založených na určité filosofii výchovy.

Už v 19. století vzniklo hnutí za větší uplatnění umění ve výchově (William Morris, 1834-1896), na něž navázalo reformní hnutí Rudolfa Steinera a Waldorfská pedagogika, které chce dětem prodloužit radostné dětství a připravovat je pro život celkovým rozvojem všech jejich možností. Podobné zaměření má i Otevřené vyučování Marie Montessori. O obnovu humanistického ideálu vzdělávání se snažili v Německu například Eduard Spranger (1882-1963) a Theodor Litt.

Fenomenologickou filosofii výchovy vytvořil Eugen Fink (1905-1975), na něhož navázal také Jan Patočka. Fink formuloval pět aporií výchovy, které vystihují aspoň část skutečného problému vzdělávání a výchovy, například rozpor mezi tím, že dítě se má vzdělávat samo, a přitom je učitelé musí vést. Mezi kritiky školství jako indoktrinace vynikl kritik modernity Chorvat Ivan Illich (1926-2002) knihou Deschooling society (1971) Česky Odškolnění společnosti, Praha 2001, kde pléduje pro nahrazení vzdělávacích institucí sítěmi příležitostí.

Odkazy

Reference

Související články Pedagogika Otevřené vyučování

Externí odkazy

Encyclopedia of Philosophy of Education Heslo Philosophy of Education ve Stanford encyclopedia of philosophy (D.C. Phillips) Thinkers of Education UN website Philosophy of Education Society (U.S.) Canadian Philosophy of Education Society Philosophy of Education Society of Great Britain International Network of Philosophers of Education Society for the Philosophical Study of Education Central European Philosophy of Education Society (česky) Paidagogos - elektronický recenzovaný časopis pro pedagogiku v souvislostech Paideia - elektronický recenzovaný časopis PedF UK věnovaný filosofii výchovy Theology and Philosophy of Education - elektronický recenzovaný časopis pro teologii výchovy a filosofii výchovy Z. Kratochvíl, Výchova, zřejmost, vědomí. Praha: Herrmann & synové, 1995. D. Hejna, Filosofie výchovy - základy filosofické a pedagogické antropologie Z. Zicha, Vybrané otázky filosofie výchovy - studijní opory, UPRPŠ PedF UK, 2014,

Literatura J. Patočka, Filosofie výchovy. Praha: PedF UK 1997 J. Michálek, Topologie výchovy: místo výchovy v životě člověka. Praha: Oikoymenh, 1996 – 92 s. R. Palouš, K filosofii výchovy: východiska fundamentální agogiky. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991 – 119 s. R. Palouš, Z. Svobodová, Homo educandus: Filosofické základy teorie výchovy. Praha: Karolinum, 2011 – 166 s. N. Pelcová, Vzorce lidství: filosofie o člověku a výchově. Praha 2001 Z. Pinc, Fragmenty k filosofii výchovy: eseje a promluvy z let 1992-1998. Praha: OIKOYMENH, 1999 – 149 s. M. Prokešová, Filosofie výchovy. Ostrava: PdF OU, 2004 – 105 s. Z. Kratochvíl, Výchova, zřejmost, vědomí. Praha: Herrmann & synové, 1995.

Kategorie:Filozofické disciplíny Kategorie:Obory a disciplíny pedagogiky