upright=1.5|náhled|M1903 Springfield, první polovina 20. století náhled|Moderní útočná puška AKM Puška je dlouhá ruční střelná zbraň. Samotný pojem puška není přesně definován ani v zákoně o zbraních, ani v ČSN 39 5002-1, která zavádí všeobecné termíny a definice zbraní. Dlouhou zbraní se podle zákona rozumí palná zbraň jejíž délka hlavně dosahuje minimálně 300 mm a jejíž celková délka je alespoň 600 mm. Puška je uváděna jako zbraň střelná, protože mezi pušky mohou patřit jak palné zbraně, tak i jiné druhy zbraní. Příkladem je vzduchová puška.
Obvykle lze na pušce identifikovat dvě základní součásti: hlaveň – kovová trubka, která slouží k vystřelování projektilů na cíl pažba – část zbraně sloužící k držení pušky při střelbě, vyrobená z tepelně nevodivého materiálu (často například dřevo)
Definice pojmu Puška Nesoulad obsahu v různých zdrojích Některé cizí jazyky používají v podobném významu označení, které více popisuje technické provedení zbraně. Například v angličtině (rifle) nebo ruštině (Винтовка). Tato slova svým základem slova i jeho významem zahrnují pouze zbraně s drážkovaným vývrtem hlavně. Tomu by definicí odpovídal více český pojem kulovnice. Přesto bývají tato slova překládána jako puška.
Podle některých autorů je český výraz „puška“ širší, protože zahrnuje nejen dlouhé zbraně s drážkovaným, ale i zbraně s hladkým vývrtem hlavně. Hartink,A.E. : Encyklopedie pušek a karabin, Rebo production, Praha (1997) , . Podle jiných pramenů je puška zbraň s drážkovaným vývrtem hlavně.
Historický význam slova Ve staré češtině původně slovo „puška“ označovalo krabici, po nástupu palných zbraní pak jakoukoliv palnou zbraň, především různé druhy děl, význam se zúžil až mnohem později. Zajímavostí je, že v některých nářečích slovo „puška“ označovalo též vulvu nebo kloaku, pravděpodobně jde o přenesení významu z označení krabice, resp. obecněji nádoby. Jiné etymologie vychází z německého slova Büchse, což původně znamenalo krabici či skříňku, později také střelnou zbraň. V ruštině znamená „puška“ (пушка) dělo dodnes.
Synonyma Jako synonymum bývá v češtině uváděno slovo ručnice nebo karabina. Ve stejném významu se používají i nespisovná, z němčiny převzatá slova flinta, slangově kvér.
Historický vývoj pušek První dlouhé ruční palné zbraně náhled|Celoželezná ruční bombarda (Západní Evropa 1390–1400) náhled|Střelec s ručním dělem (15. století) V Evropě se první palné zbraně objevují ve 14. století spolu s rozšířením černého střelného prachu. Nejprve vznikala první děla a posléze i první ruční palné zbraně. Tyto zbraně byly zpočátku velmi primitivní a konstrukčně se příliš nelišily od tehdejších děl. Jednalo se o železné nebo bronzové roury, buď spojené z jednotlivých pásů nebo vykované z jediného kusu. Jeden konec roury byl uzavřen a někdy zakončen tyčí přecházející vzadu do dřevěné násady. Někdy byly tyto hlavně připevňovány k primitivní pažbě z hrubě opracovaného dřevěného špalíku. Před výstřelem se nasypal střelný prach do vývrtu hlavně a poté dovnitř umístila železná nebo olověná koule jako projektil. Střelec uchopil zbraň (stiskl v podpaží nebo opřel o rameno či pevnou podložku) a zamířil na cíl. Střelec nebo jeho pomocník potom zapálil střelný prach přiložením zapáleného doutnáku nebo rozžhaveného želízka k nevelkému otvoru v zadní části hlavně. Tyto zbraně byly nazývány v západních zemích jako ruční děla, ruční bombardy nebo petronely.
V první čtvrtině 15. století se objevují první zdokonalení ručních palných zbraní. Hlavně se začínají prodlužovat, pažby jsou zahnutější a zápalné kanálky s pánvičkou na střelný prach jsou umisťovány na boční stěnu hlavně namísto horní plochy. Vznikají první primitivní mířidla. Zbraně tohoto typu se v západní Evropě nazývaly jako kulveriny.
V počátečním období převládaly mezi ručními palnými zbraněmi hradební pušky používané při obraně opevněných míst. Při střelbě byly opírány o pevnou podpěru pomocí dolního výstupku – háku, z čehož vznikl jejich název – hákovnice. Nejen hradební pušky, ale i jiné typy byly natolik těžké, že při střelbě vyžadovaly použití podpěry nebo podstavce. Účinnost střelby byla značně nízká a manipulace velmi komplikovaná. Často docházelo při výstřelu i k jejich roztržení.
Ve druhé polovině 15. století začal být doutnák upevňován na konec páky otočně upevněné ke zbrani. Při stisknutí jednoho konce páky se dotkl druhý konec s hořícím doutnákem zápalného otvoru a vznítil střelný prach. Protože tato páka byla ohnuta do podoby písmena S a připomínala tak hada, dostala název serpent (serpens = latinsky had) a někdy tak byla nazývána i celá zbraň.
Zbraně s doutnákovým zámkem náhled|vlevo|Mušketýr s doutnákovou mušketou (16. stol.) náhled|Doutnákový zámek Koncem 15. století se poprvé objevil doutnákový zámek s pružinou. U tohoto typu zámku se vztyčený kohout s doutnákem sklápěl k zápalnému kanálku pomocí předem stlačené pružiny po stisknutí knoflíkové spouště. Do původního postavení se kohout vracel ručně. Mechanizmus byl časem ještě zdokonalen a krátce poté se široce rozšířil doutnákový zámek, u něhož bylo dosaženo relativně rychlého pohybu kohoutu nikoliv působením pružiny, ale díky zvolenému poměru různě dlouhých pák vzájemně na sebe působících při stisknutí spouště. Pružina sloužila u tohoto typu zámku pouze pro vracení součástek mechanizmu do původní polohy. Zbraně s tímto zámkem byly dvou typů – lehčí arkebuza a těžší mušketa vyžadující při střelbě podpěru (furketu).
Rané typy ručních palných zbraní mohly jen nepříliš úspěšně soupeřit s jinými druhy střelných zbraní srovnatelného období. Hmotností, přesností a rychlostí palby značně zaostávaly za luky i kušemi. Dokonce i průbojnost měly kule z arkebuz zpravidla nižší, než šipky vystřelené z kuší. Teprve muškety, které se objevily počátkem 16. století, dokázaly průbojností svých střel značně překonat tehdejší kuše a luky. Průbojnost se zvýšila zvýšením délky hlavně. Hlavně mušket byly značně delší, než u arkebuz. Ráže muškety se může lišit, ale například anglické muškety používaly často ráži 12, což znamená že z libry olova bylo vyrobeno 12 kulí, což dává hmotnost jedné kule asi 38 gramů. Rychlost nabití muškety je hodně závislá na vytrénovanosti obsluhy. Pro samotné nabití lze dosáhnou času asi od půl minuty. LAUDER, Silvie: Nabít mušketu trvá půl minuty – článek časopisu Respekt, dostupné online
Použití palných zbraní způsobilo převrat ve vojenské taktice a zapříčinilo postupný konec nadvlády rytířské obrněné jízdy. Od počátku 16. století se mušketýři stali stálou součástí armád. Jejich úloha neustále vzrůstala a koncem 16. století již tvořili polovinu celé pěchoty. Pro technickou nedokonalost tehdejších palných zbraní však rozhodující úloha v boji zatím ještě stále patřila pikenýrům.
Zbraně s kolečkovým a křesadlovým zámkem Koncem 15. století byly prakticky vyčerpány všechny možnosti zdokonalování ručních palných zbraní používajících zápalný doutnák. Další mezník vývoje představoval vynález mechanizmů zažíhajících střelný prach v hlavni zbraně prostřednictvím vykřesané jiskry – kolečkového a křesadlového zámku.
Kolečkový zámek náhled|Kolečkový zámek náhled|Arkebuza s kolečkovým zámkem (přelom 16. a 17. století) Kolečkový zámek se poprvé objevuje na přelomu 15. a 16. století. Celý mechanizmus byl před výstřelem natažen prostřednictvím klíče, podobně jako hodiny. Po stisknutí spouště se uvolnilo a pootočilo rýhované kolečko, ke kterému byl současně prostřednictvím pružiny sklopen kohout s křesacím kamínkem. Vzniklé jiskry vznítily střelný prach na pánvičce a způsobily výstřel. Pozdější konstrukce byly zdokonaleny, kolečko bylo přemístěno dovnitř zámku nebo vylepšené natahování mechanizmu probíhalo namísto klíče pouze vztyčením kohoutu. Jako materiál křesacího kamínku byl používán nejprve křemen, později pyrit.
Zbraně s kolečkovým zámkem měly pohodlnější obsluhu, byly pohotovější ke střelbě a nepotřebovaly ke své funkci doutnák citlivý na nepříznivé vlivy počasí. Protože však byly příliš drahé, dlouho nemohly vyřadit z pěchotní výzbroje zbraně s doutnákovými zámky. Rovněž byly konstrukčně značně složité a citlivé na znečištění.
Kolečkový zámek se uplatnil u mušket i arkebuz a zároveň zapříčinil i vznik prvních krátkých palných zbraní s tímto zámkem – pistolí.
Křesadlový zámek náhled|Křesadlový zámek Počátkem 16. století se téměř současně s objevem kolečkového zámku objevil nový a dokonalejší systém zažíhání střelného prachu – křesadlový zámek. Po stisknutí spouště došlo k uvolnění předem napnuté vzpruhy, která uvedla do pohybu kohout s křesacím kamínkem upevněným v jeho čelistech. Ten udeřil do ocelové destičky – ocílky, která způsobila vykřesání jisker a zároveň se odkryla pánvička se střelným prachem. Jiskry vznítily prach na pánvičce, který prostřednictvím malého kanálku zažehl prachovou náplň v hlavni a došlo k výstřelu. Zbraně s křesadlovým zámkem byly pohodlnější na obsluhu a rovněž rychlost palby vzrostla ve srovnání s doutnákovými zbraněmi více než dvakrát – interval mezi dvěma výstřely se nyní zkrátil na 1 minutu.
náhled|Britská křesadlová armádní puška „Brown Bess“ (ve výzbroji 1722–1838) Křesadlové pušky jednoduché konstrukce s hladkým vývrtem hlavně se udržely ve výzbroji na velmi dlouhou dobu. Pouze s minimálními úpravami vydržely přes 250 let. Po vynálezu bodáku byly koncem 17. století rušeny jednotky kopiníků a puška se stala hlavní zbraní pěchoty. Konstrukční schéma křesadlových zbraní bylo téměř totožné pro vzory vyráběné v různých zemích světa, dílčí rozdíly byly pouze ve vnějším zpracování. Vnějším vzhledem se značně lišily pouze zbraně orientálního původu.
Ve výzbroji bylo značné množství různých typů zbraní a pro každý typ vojska mohl být zaveden zvláštní typ pušky. Existovaly pušky pěchotní, krátké pušky s drážkovaným vývrtem, jezdecké pušky, karabiny, musketony a podobně. Existovala rovněž velká rozmanitost používaných ráží i v rámci jednoho pluku.
Perkusní pušky Perkusní předovky náhled|Perkusní zámek Spolu s rozvojem chemie a technologického pokroku byly podnikány pokusy vylepšit stávající ruční palné zbraně. Ve třicátých letech 19. století vstoupil v užívání nový typ zámku – perkusní zámek používající k zažehnutí střelného prachu v hlavni zbraně chemickou látku zažehovanou úderem, tzv. třaskavinu. Další vývoj a zdokonalení perkusních zámků umožnil vynález perkusní zápalky. Perkusní zápalky byly měděné kapsle naplněné třaskavou složí, které byly nasazovány na trubičku spojenou s hlavní – piston a rozněcovány úderem napnutého kohoutu.
náhled|Britská perkusní puška Enfield 1853 Dalším důležitým zlepšením kvality se stalo větší rozšíření drážkovaných hlavní u pušek v důsledku vynalezení snadnějšího způsobu nabíjení střel do těchto hlavní. Stále se většinou ještě jednalo o předovky. Při nabíjení se ústím hlavně vsypal střelný prach a prostřednictvím nabijáku vtlačila střela. Nově zaváděné podlouhlé projektily měly lepší balistické vlastnosti a neztrácely rychlost za letu tak rychle, jako dříve používané koule. Takovéto projektily měly díky své rotaci způsobené průchodem hlavní se spirálovitým drážkováním větší přesnost a dostřel. Bylo rovněž možno díky tomu poněkud zmenšit používanou ráži, aniž by se snížila hmotnost střely a její průbojnost. Byly prováděny pokusy s různými typy střel i drážkování.
Palebná síla pěchoty byla rozšířením pušek s drážkovanou hlavní a perkusním zámkem podstatně zvýšena a takovéto zbraně zajišťovaly značnou výhodu před vojsky vybavenými zastaralými puškami s hladkým vývrtem hlavně. Například za krymské války v letech 1853–1856 se projevila zdrcující převaha drážkovaných pušek anglických a francouzských vojáků, kteří mohli vést mířenou palbu do vzdálenosti 1200 kroků na rozdíl od ruských střelců vyzbrojených puškami s hladkým vývrtem, jejichž účinný dostřel nepřevyšoval 300 kroků.