Bohumín (, ) je české město v okrese Karviná v Moravskoslezském kraji. Leží na hranicích s Polskem, devět kilometrů severovýchodně od Ostravy. Nachází se v české části historického Těšínska,Do roku 1697 bylo Bohumínsko (dnešní městské části Starý Bohumín, Šunychl, Pudlov, Kopytov a území Nového Bohumína) součástí Ratibořska (respektive Opolsko-Ratibořska), v roce 1697 se stalo svobodným stavovským panstvím, k Těšínsku se začalo řadit až po roce 1783, kdy vznikl Těšínský kraj. Za součást Těšínska bylo Bohumínsko pokládáno i po roce 1850, kdy tento kraj zanikl. Naopak zbytek města (Záblatí, Vrbice, Skřečoň a Nová Ves) náleží historicky k Těšínsku v Českém Slezsku. Město také leží na soutoku Odry a Olše. Žije zde obyvatel na rozloze 31 km².
Název Česky se osada zprvu jmenovala Bohuň (ve starším tvaru Boguň), což bylo jméno mužského rodu odvozené od osobního jména Bohun, domácké podoby některého jména začínajícího na Bohu- („Bohuslav“, „Bohuchval“, „Bohuna“ atp.). Místní jméno znamenalo „Bohunův majetek“. Roku 1446 je poprvé doložena podobu Bohunín vzniklá z předchozího přidáním přípony -ín. Od počátku 17. století se používá dnešní tvar Bohumín. V němčině se Bohumín vždy (poprvé doloženo 1292) nazýval Oderberg – „Vrch u Odry“. Německé jméno bylo dáno nezávisle na českém.
Historie První písemná zmínka o místě pochází z formulářové sbírky královny Kunhuty, z textu, který je sice především stylistickým cvičením, ale mohl vzniknout úpravou skutečné starší listiny. Datace v textu chybí (většinou je vyvozován rok 1256 nebo 1262), zeměpisné poměry tu však jsou popsány věrně a zde uvedený Bohuň („Bogun“) tedy lze ztotožnit s Bohumínem. Trvale obývaná osada přitom v místě musela existovat již výrazně dříve. Na základě názvu můžeme soudit, že šlo o sídlo slovanské.
Již od svého založení měl Bohumín významnou strategickou polohu. Tento význam si město udrželo do dnešních časů. Ve 12. století ležel Bohumín na křižovatce obchodních cest. Jedna (solná) vedla z Moravy do Krakova a druhá (jantarová) z Uher přes Těšín a dále k Baltu. Rovněž tudy procházela cesta z Prahy do Krakova. Osada tedy vznikla na frekventovaném místě, které bylo vhodné pro přechod přes řeku. O tom svědčí i stavba mostu v 15. století – ten byl však nespočetněkrát strhnut při rozvodnění Odry. Stoupajícím cestovním ruchem přibývalo osadníků, takže osada nesoucí jméno Boguň byla v době krále Přemysla Otakara II. již velkou vesnicí. Držení vesnice bylo finančně (vybírání mýtného od pocestných) a strategicky (poloha na hranicích) výhodné.
Roku 1292 se připomíná farní kostel Panny Marie, který byl pod patronátem kláštera orlovského. Tehdy Bohumín náležel k Ratibořskému knížectví. Tato listina je zároveň nejstarším dokladem německého názvu pro Bohumín – Oderberg, z toho lze usuzovat, že Bohumín byl obydlován německými osadníky. V roce 1620 byl na místě dřevěného kostela vystavěn zděný kostel v gotickém slohu. Po požáru v roce 1850 byl přestavěn do dnešní podoby.
První známý šlechtický rod, který vlastnil Bohumínsko, byl prastarý rod Baruthů. Za nepříliš dlouhou dobu přechází Bohumínsko do držby rodu Rašiců. Podle listiny z roku 1373 byl Bohumín již poddanským městečkem pod pravomocí panské vrchnosti. Zmínka je zde i o hradě. Bohumínské panství se stalo roku 1407 předmětem sporu mezi ratibořským knížetem Janem a těšínskými knížaty. Obě dvě strany si nárokovaly vlastnictví Bohumínska. Smlouva z roku 1407 rozhodla ve prospěch Jana Ratibořského. Počátkem 15. století přešlo panství z rukou zemských vévodů do vlastnictví různých šlechtických rodů. V letech 1409 až 1423 drželi panství páni z Tvorkova. Poté byl majetek prodán Janu Bělíkovi z Kornic a jeho potomkům. Kornicové vlastnili panství delší dobu a jejich majetek se nacházel i ve knížectví opolském. Během této doby se majetek rodu Korniců rozšířil o Zabelkow, Odru, Lhotu a Pudlov. Roku 1451 se stává majitelem Bohumínska (Bohunyna) Jan Tovačovský z Cimburka, který je prodává roku 1473 Janovi z Vrbna. V roce 1482 přechází panství do rukou Jana Buřeje z Klvova, který však záhy umírá roku 1485.
Další spory o panství na konci 15. a začátkem 16. století se řešily opět ve prospěch ratibořských knížat. Poslední, z nich byl Valentin Hrbatý, po jeho smrti roku 1521 Bohumínsko připadlo Janu Opolskému. Ten je o dva roky později prodal Jiřímu Braniborsko-Ansbašskému, braniborskému markraběti z rodu Hohenzollernů. Roku 1528 přijal markrabí lutherskou víru a stal se nadšencem pro reformační hnutí (později dostal přídomek Pobožný). Svou nesmlouvavou politikou vůči starousedlé šlechtě se stal jednou z neoblíbených postav ve Slezsku. Bohumín se de facto stal klíčem k nástupu braniborské vlády v Horním Slezsku. Situace se změnila po nástupu Habsburků, kteří roku 1533 zrušili dědičnou smlouvu na Bohumínsko. Jiří se tak stal pouze zástavním pánem. Po jeho smrti se vlády nad državami Hohenzollernů ujal poručník jeho nezletilého syna Jiřího Fridricha Albrecht. Za jeho regentství se výrazně zvětšil majetek rodu a silně vzrostla germanizace. Roku 1557 se ujal svých statků Jiří Fridrich, který je znám především jako mecenáš renesančního umění, horlivý protestant a stoupenec germanizačního procesu. vlevo|náhled|300x300pixelů|Bohumín (Oderberg) jako panství ovládané braniborskými Hohenzollerny (1618). Roku 1603 Jiří Fridrich zemřel jako bezdětný a majetek se ocitl v rukou Jáchyma Fridricha, braniborského kurfiřta. Ten v roce 1606 předal majetek svému druhorozenému synovi Janu Jiřímu, který byl od roku 1592 štrasburským biskupem. Smlouvu o změně v držení Krnovska, Bytomska a Bohumínska odmítl však císař Rudolf II. potvrdit. Majetko-právní spor trval až do třicetileté války. Jan Jiří, jakožto vůdce povstalců ve Slezsku, byl roku 1622 zbaven majetku a Bohumínsko připadlo bankéři a důlnímu podnikateli z Vídně Lazarovi Henckelovi von Donnersmarck. Po něm majetek přebral již dědičně jeho syn, který se roku 1636 stal svobodným říšským pánem. V roce 1661 byl povýšen mezi český hraběcí stav a svůj majetek rozdělil mezi své syny. Bohumínsko připadlo Eliášovi a jeho syn Eliáš Ondřej se roku 1691 přestěhoval do Oderbergu. Ondřejův potomek Jan Arnošt byl bezdětný a roku 1743 se ujal dědictví po něm Erdman Jindřich Vilém, jehož syn prodal rakouskou část bohumínského panství Karlu knížeti Lichnovskému. Za držitelství této oderberské mužské linie rodu Henckel-Donnersmarck bylo roku 1697 Bohumínské panství povýšeno císařem Leopoldem na status minor, tedy na nižší stavovské panství. Od roku 1742 bylo Bohumínsko na základě berlínského míru rozděleno na rakouské a pruské a tím se Bohumín stal vojensky důležitým pohraničním městem na státní hranici Rakouského mocnářství. vlevo|náhled|300x300pixelů|Římskokatolický kostel Božského srdce Páně Rakouská část byla na počátku 19. století v držení rodu Gusnarů. Ti panství posléze prodali hraběti Rudnickému a jeho manželka dále odprodala část panství pro stavbu severní dráhy. Roku 1886 koupil panství hrabě Larisch-Mönnich a tento rod zůstal jeho držitelem až do roku 1945. Okolní obce Starého Bohumína, především Šunychl a Pudlov, zaznamenaly díky stavbě železnice a železáren obrovský rozvoj.
vpravo|náhled|300px|Pohlednice zobrazující náměstí ve Starém Bohumíně Pudlov a Šunychl byly až do roku 1848 jako poddanské vsi při Bohumínském panství. V roce 1850 byl Pudlov spojen s Vrbicí, která měla postavení osady. Vrbice se již roku 1892 stala samostatnou obcí. V roce 1906 došlo ke sloučení Pudlova s Bohumínem a v r. 1924 byl zrušen název obce Šunychl a nahrazen názvem Nový Bohumín. Zároveň byla tato obec povýšena na město. Obec Bohumín byla rozdělena na dvě obce: Bohumín a Pudlov. Roku 1949 byl spojen Bohumín s Novým Bohumínem, Pudlovem, Skřečoní, Vrbicí a Záblatím v jednu obec pod názvem Bohumín. Roku 1952 se oddělila Vrbice a v roce 1954 byl Bohumín rozdělen na pět městských částí: Bohumín I – město (později Starý Bohumín), Bohumín II – Nový Bohumín, Bohumín III – Pudlov, Bohumín IV – Skřečoň a Bohumín V – Záblatí. V roce 1956 přijalo město Bohumín název Starý Bohumín. Roku 1960 se tyto části opět osamostatnily jako správní obce. Od roku 1973 po spojení s Novým Bohumínem byl zaveden znovu název Bohumín.
V letech 1850 až 1948 byl Bohumín sídlem okresního soudu a v letech 1855 až 1868 i okresního úřadu. V letech 1910–1948 přináležel do politického okresu Fryštát. V období polské okupace v letech 1938 až 1939 byl součástí Slezského vojvodství. Za nacistické okupace byl součástí okresu Teschen (Těšín) v letech 1939–1941 v rámci Řísské provincie Slezsko a mezi roky 1941–1945 v rámci Říšské župy Horní Slezsko. Bohumín byl tedy v časech druhé světové války přímou součástí Německé říše. Po válce byla většina německy-jazyčného obyvatelstva vyhnána. Od roku 1949 do roku 1957 do správního okresu Ostrava, pak Ostrava-venkov a od roku 1960 do 1993 byl Bohumín součástí okresu Karviná a Severomoravského kraje. V r. 2018 bylo v Bohumíně zemětřesení. V současnosti je Bohumín samosprávnou obcí v Moravskoslezském kraji (od r. 2000). Dne 8. srpna 2020 si požár panelového domu v Bohumíně vyžádal 11 mrtvých.
Obyvatelstvo
Většina obyvatel se dnes jako jinde v Českém Slezsku v drtivé většině hlásí k české národnosti. Město je však vzhledem ke složité historii etnicky velmi promíchané. Bohumín je rovněž znám pro svou řeckou menšinu, která zde přišla během řecké občanské války. Žijí zde rovněž velmi početní Romové, dále pak Poláci a Vietnamci. Obyvatelstvo zde bylo až do 19. století národnostně nevyhraněné. V 19. století se obyvatelé začali hlásit k německé, polské, slezské či české národnosti. V roce 1910 zahrnovala oblast současného Bohumína pět současných obcí: Oderberg Stadt (Starý Bohumín a Pudlov), Schönichel (Nový Bohumín a Šunychl s Kopytovem), Skretschon (Skřečoň), Wirbitz (Vrbice) a Zablacz (Záblatí). Na území současného Bohumína tehdy žilo 19 572 lidí (což dávalo hustotu obyvatelstva asi 639 lidí / km²), z toho bylo trvale úředně hlášených 18 312, 8 646 (47,2 %) bylo německy hovořících, 7638 (41,7 %) hovořilo polsky, 2019 (11 %) česky a 9 (0,1 %) ostatními jazyky. Z hlediska náboženského vyznání se 17 606 (90 %) lidí hlásilo k římskokatolické církvi, 845 (4,3 %) k evangelické církvi, 27 (0,1 %) ke kalvinistům, 844 (4,3 %) k judaismu a 250 (1,3 %) k jiným vírám.
Češi zde získali početní převahu až po vyhlášení Československa. Před rokem 1945 se rovněž nemalá část obyvatelstva hlásila ke slezské národnosti, tito lidé se obecně cítili jako Slezané a mluvili slezským nářečím „po naszymu.“ Toto specifické nářečí však na území Bohumínska po roce 1945 bylo potlačováno do pozadí. V Bohumíně se nyní mluví ostravským dialektem. Do holocaustu žilo v Bohumíně také asi šest set osob židovského vyznání, stála zde i synagoga.
Národnostní vývoj před rokem 1945 Sčítání v letech 1890, 1900 a 1910 byla čistě podle obcovacího jazyka (jazyka užívaného před úřady). Nezahrnovala Šlonzáky (národnostně nevyhraněné obyvatelstvo hovořící po naszymu – slezským nářečím polštiny).
Sčítání v roce 1921 nebralo rovněž v potaz místní Šlonzáky, kteří se sice mohli přihlásit ke slezské národnosti, avšak v kombinaci s národností jinou, která se, na rozdíl od oné slezské národnosti, započetla do koncových statistik. Velká část obyvatel z důvodu své státní příslušnosti zvolila automaticky kombinaci slezské a československé národnosti, a byla tudíž započítána mezi Čechoslováky. Národnosti mezi jednotlivými historickými etapami (zejména porovnáme-li roky 1910 a 1921, resp. roky 1921 a 1939) se tolik mění právě kvůli národnostně nevyhraněné části obyvatelstva. Sčítání z roku 1939 poprvé umožnilo uvést samostatně národnost slezskou.