Édouard Daladier (18. června 1884, Carpentras, Francie – 10. října 1970, Paříž, Francie) byl francouzský politik a historik. Byl představitelem Radikálně socialistické strany.PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. S. 198 Od roku 1924 zastával různé ministerské funkce, v letech 1933, 1934 a 1938–1940 byl premiérem. Byl zástupcem Francie na Mnichovské konferenci, na které se zástupci čtyř velmocí dohodli na odstoupení pohraničních oblastí Československa nacistickému Německu. Po podpisu dohody byl ve Francii oslavován jako zachránce míru.PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. S. 173-178 Poté, co v roce 1939 Německo přepadlo Polsko a v reakci na to Francie spolu se Spojeným královstvím vyhlásily Německu válku, neudělal pro Polsko nic. Za války byl vězněn, po ní se znovu aktivně účastnil politického života, a to až do roku 1958.
Život Po absolvování střední školy učil dějepis na středních školách v Nîmes, Grenoblu a Marseille a nakonec na pařížském Lycée Condorcet. V roce 1912 se stal starostou svého rodného města Carpentras. Záhy vstoupil do Radikální strany, kde patřil k levicovému křídlu.
Zúčastnil se bojů první světové války, mj. i bitvy u Verdunu. Demobilizován byl v hodnosti kapitána. Po válce se stal jedním z nejvlivnějších členů strany. V roce 1919 byl poprvé zvolen do Národního shromáždění. Poté zastával řadu vládních postů: mininistr kolonií (1924–1925), ministr války (1925, 1932–1934, 1936–1940), ministr školství a kultury (1925–1926, 1926), ministr práce (1930, 1930–1931, 1932), ministr zahraničních věcí (1934, 1939–1940, 1940). Třikrát se posadil i do premiérského křesla. Ve 30. letech podporoval ideu Lidové fronty.
V roce 1936 prosadil znárodnění veškerého zbrojního průmyslu ve Francii. Měl od tajné služby přesné informace o tom, že Německo se chystá na útočnou válku a zbrojí mnohem efektivněji než Francie. Tímto krokem chtěl tuto situaci zvrátit. Záhy byl schválen rozsáhlý plán zbrojení ve výši 14 miliard franků. V souvislosti s tím ovšem musela francie devalvovat frank a vydat mnoho krátkodobých dluhopisů.
Okolo roku 1937 Daladier definitivně zavrhl možnost, že by se mohlo podařit spojenectví s Itálií a začal počítat s tím, že při případné válce s Německem zaútočí Itálie ve Středozemním moři. Na odražení jejího útoku přitom Francie neměla dostatečné námořní síly. Byl to zásadní problém i z toho důvodu, že hlavním nástrojem proti německému úderu byl přesun vojáků ze severu Afriky právě přes Středozemní moře. V nových válečných plánech se tak porážka Itálie stala prioritou, zatímco v případě Německa se počítalo jen s jeho zastavením.
V roce 1938 britský premiér Neville Chamberlain začal na Daladiera silně tlačit, aby se vzdal spojenectví s Československem. Britové si spočítali, že napadne-li Hitler Československo a Francie kvůli tomu vstoupí do války, bude rychle poražena. To by donutilo vstoupit do války i Brity, neboť porážka Francie by zvrátila rovnováhu sil na kontinentě, což nemohli Britové připustit. Daladier britskému tlaku dlouho odolával, což přimělo Brity ke změně strategie: tlačit na Československo, aby ustoupilo Německu v sudetské otázce.
Daladier na rozdíl od Chamberlaina o Hitlerových motivech vůbec nepochyboval. Byl si jistý, že napadne i Polsko a poté západní země. Obětování Československa mu tedy nedávalo smysl. "Pokud západní mocnosti opět kapitulují, jen urychlí válku, které se chtějí vyhnout," řekl doslova Chamberlainovi. Jenže si zároveň uvědomoval, že Brity nemůže ztratit, neboť potřebuje jejich námořnictvo na obranu Středozemního moře a že patrně bude nutná i pomoc na souši, podobně jako v roce 1914. Z druhé strany na Daladiera tlačily trhy, neboť investoři odmítali kupovat francouzské dluhopisy, dokud bude hrozba, že sudetská krize povede k válce.Thomas, Martin (1999). "France and the Czechoslovak Crisis". In Lukes, Igor; Goldstein, Erik (eds.). The Munich Crisis 1938 Prelude to World War II. London: Frank Cass. pp. 122–159. V Daladierově rozhodování před Mnichovem také hrály roli zprávy tajných služeb a diplomatické služby, které říkaly, že Rumunsko Čechoslovákům na pomoc nepřijde, že nelze vyloučit, že se k německému útoku připojí i Polsko toužící po českém Těšínsku, a že Rudá armáda je zdecimována čistkami, a případná pomoc Sovětů je tak iluzorní.Young, Robert (2011). "A Very English Channel: Britain and French Appeasement". In Frank McDonough (ed.). The Origins of the Second World War. London: Continuum. pp. 238–261.
Přesto se Daladier ještě vzepřel po summitu v Bad Godesbergu (25. září 1938), kde ho Hitlerovo vyhrožování natolik znechutilo, že na zasedání vlády prohlásil: "půjdeme do války". Daladier nařídil francouzské armádě mobilizaci a velitel armády generál Maurice Gamelin i nejbližším lidem vyjádřil přesvědčení, že "on to udělá" (tedy půjde do války s Německem). Když však Chamberlain přiměl Hitlera k dalšímu jednání v Mnichově, Daladier Chamberlainovi vyhověl a do Mnichova jel. Když Hitler učinil mírné ústupky, Daladier Mnichovskou dohodu nakonec podepsal, aby neztratil přízeň Britů, kteří o toto řešení velmi stáli. Cítil přitom však, že jde o hanebnou smlouvu a zradu nejvěrnějšího spojence na východě Evropy. Ačkoliv se Daladier po návratu do Paříže obával nevraživosti, dav na letišti ho oslavoval. Když to viděl z okna svého letounu, pronesl proslulou větu: "Ah! Les Cons! S'ils savaient..." ("Ach! Ti blázni! Kdyby jen věděli...").
Po Mnichovu se Daladier soustředil na budování válečného letectva a na snahu koupit tato letadla od Spojených států. "Kdybych měl tři nebo čtyři tisíce letadel, Mnichov by se nikdy nestal," komentoval to později. Jednání byla ovšem složitá, neboť Američané měli zákon o neutralitě a navíc Francie přestala být schopna splácet dluhy z první světové války a americký Johnsonův zákon z roku 1934 zakázal americké půjčky zemím, jež nesplácely své dluhy z první světové války. Daladier situaci odblokoval tím, že nabídl Američanům postoupení francouzských majetků v Karibiku a Pacifiku spolu s jednorázovou platbou 10 miliard franků výměnou za neomezené právo kupovat americká letadla na úvěr. Američané souhlasili, avšak do roku 1940, kdy Francie padla, do ní žádné americké letouny nedorazily. Když byly konečně hotové, Američané je přesměrovali do Británie.Keylor, William, "France and the Illusion of American Support, 1919–1940" pp. 204–244 from The French Defeat of 1940 Reassessments edited by Joel Blatt Berghahn Books: Providence 1998 pp. 234–235
Daladier se rozhodl hrát vabank i jinak: riskoval sociální pnutí v zemi a zrušil 40 hodinový pracovní týden, znovu zavedl práci v sobotu, drasticky snížil sociální výdaje, omezil moc odborů a zároveň razantně zvýšil daně. Přitom všem obešel Národní shromáždění. Francouzští komunisté proti těmto opatřením, jimž Daladier nově říkal "politika pevnosti", vyhlásili generální stávku. Daladier pozastavil občanské svobody a stávku tvrdě potlačil armádou, policií a vyhrožováním, že každý dělník, který se stávky zúčastní, bude okamžitě propuštěn. Stávka se pod tímto tlakem zhroutila. Vojenský rozpočet byl záhy zvýšen z 29 na 93 miliard franků.
Daladierova diplomacie v té době mířila především na Brity. Přitom neměl o Britech valného mínění. Americkému velvyslanci Williamu Christianu Bullittovi řekl, že Chamberlain je "vysušená větev" a král "hlupák". Měl pocit, že Anglie je "slabá a senilní" a nejspíš ho zradí. Aby Brity probudil, nechal dokonce francouzskou tajnou službu vyrábět falešné informace o německých přípravách na napadení Nizozemska. 6. února 1939 konečně dosáhl Daladier diplomatického vítězství, když Chamberlain ve sněmovně učinil "kontinentální závazek", tedy že napadení Francie znamená britský vstup do války. Na případnou obranu Polska, k níž se Britové také znovu přihlásili, ale Daladier nemyslel. Sanační režim mu byl vždy odporný a znechutila ho i polská smlouva s Němci z roku 1934 a také polské uzmutí Těšínska po Mnichovu.
Daladier zároveň tlačil na to, aby se součástí aliance s Brity stal i Sovětský svaz, neboť jen to podle něj mohlo Němce odradit od útoku na Francii. Britové v té věci ale váhali. Vše navíc zhatili Poláci, když odmítli udělit Sovětům transitní práva v případě konfliktu Německa s Francií (tedy právo na přechod Rudé armády přes polské území). To ještě zvýšilo Daladierovu nenávist k Polákům. Jakékoli snění o zapojení Sovětů do obrany Francie pak definitivně zničil sovětsko-německý pakt Molotov–Ribbentrop z 23. srpna 1939. Rozčilený Daladier na pakt reagoval zákazem Komunistické strany Francie.
Když Němci 1. září 1939 vpadli do Polska, vyhlásil Daladier formálně Německu válku, ačkoli věděl, že reálně Francouzi Polsko bránit nebudou a budou čekat až na německý úder na Francii (tzv. podivná válka). Němci po dobytí Polska nabídli mírová jednání, ale Daladier je odmítl 29. ledna 1940 ve vášnivém a bojovném rozhlasovém projevu nazvaném Cílem nacistů je otroctví. "Musíme víc než jen vyhrát válku. Ve světě pánů a otroků, který se ti šílenci v Berlíně snaží vytvořit, musíme také zachovat svobodu a lidskou důstojnost," řekl v něm. Jenže na domácí politické scéně jeho důvěryhodnost klesala. Když nebyl schopen žádným způsobem poskytnout pomoc Finsku po napadení Sověty (zimní válka), byl donucen podat demisi. Zůstal ovšem ministrem obrany. V této funkci ho zastihl německý útok. Po masivním německém půlomu u Sedanu post opustil a převzal post ministra zahraničí. Když byla situace bezvýchodná, pokusil se uprchnout do Maroka. Byl však zatčen vichistickým režimem a souzen za velezradu.
Internován byl nejprve ve Fort du Portalet v Pyrenejích. Zde byl vězněn od roku 1940 do dubna 1943, kdy byl předán Němcům. Následně byl deportován do koncentračního tábora Buchenwald v Německu. V květnu 1943 byl spolu s dalšími francouzskými hodnostáři převezen na zámek Itter v Severním Tyrolsku, kde zůstal až do konce války. Na svobodu se dostal po bitvě o zámek Itter.
Po skončení války byl v roce 1946 znovu zvolen do parlamentu a působil jako patron mladého vůdce Radikální strany Pierra Mendèse France. Odmítal znovuvyzbrojení Německa. V roce 1953 byl zvolen starostou Avignonu a byl jím až do roku 1958. V tomto roce se stavěl proti změně politického systému, kterou prosazoval Charles de Gaulle. Ve volbách toho roku ale neuspěl a definitivně z politiky odešel.
Byl pohřben na hřbitově Père Lachaise v Paříži.
Odkazy
Související články Neville Chamberlain
Reference
Externí odkazy
Kategorie:Francouzští ministři Kategorie:Premiéři Francie Kategorie:Osobnosti druhé světové války Kategorie:Vězni nacistických koncentračních táborů Kategorie:Členové Radikální strany (Francie) Kategorie:Narození v roce 1884 Kategorie:Úmrtí v roce 1970 Kategorie:Muži Kategorie:Pohřbení na Père Lachaise Kategorie:Narození 18. června Kategorie:Úmrtí 10. října Kategorie:Rytíři Řádu čestné legie Kategorie:Nositelé Válečného kříže 1914–1918 Kategorie:Francouzští starostové