náhled|upright 1.6|Sjednocování Itálie v letech 1815 až 1870 (v závorce u každé země jsou uvedena data připojení, případně odstoupení):
Risorgimento (z italské předpony ri – „znovu“ a slovesa sorgere – „vznikat“, „pramenit“) bylo hnutí za svobodu a národní jednotu Itálie v letech 1815–1870 s cílem politicky sjednotit italský národ a vybudovat na Apeninském poloostrově jednotný italský stát. V přeneseném významu slovo obecně vyjadřuje každou ideu obnovy jednoty národa nebo jiného společenství lidí po dlouhé době.
Po období francouzské nadvlády v letech 1796 až 1815 se v Itálii obnovily předchozí státní celky povětšinou s původními dynastiemi v čele. V Benátsku a Lombardii se usídlilo Rakouské císařství, jež se snažilo udržovat si dominantní vliv na poloostrově. Vzpoury organizované již ve dvacátých letech především tajnými společnostmi, mezi nimiž patřili mezi nejvýznamnější takzvaní karbonáři, se setkaly se značnými neúspěchy. Novou vlnu povstání přinesl rok 1830, ale ani tentokrát se nepodařilo dosáhnout alespoň části požadavků rodících se demokratických sil. Nový rozmach přinesl ve třicátých letech do italského národně-osvobozeneckého hnutí janovský rodák Giuseppe Mazzini, zakladatel hnutí Mladá Itálie, ale ani jemu se nepodařilo během mnoha pokusů o vojenský odpor proti stávajícím pořádkům uspět. Dalším významným obdobím se stala až léta 1848 až 1849, i tentokrát se ovšem podařilo intervenčním vojskům a domácím vládcům hrozbu revoluce během první italské války za nezávislost zažehnat vojenskými prostředky. V polovině století na značné části italského území tak nadále panovaly autoritářské režimy.
Mezi těmito státy se po revolucích na konci čtyřicátých let začalo prosazovat Sardinské království, jež bylo oproti ostatním státním celkům značnou výjimkou. Zdejšímu králi Viktoru Emanuelovi II. se nepodařilo zrušit ústavu, takže Sardinské království představovalo v oblasti Itálie jedinou konstituční monarchii. Zde se ujal postu předsedy vlády Camillo Benso Cavour, jenž zavedl v zemi rozsáhlé reformy a zlepšení infrastruktury, čímž dosáhl citelného hospodářského oživení. Ve spojenectví s francouzským císařem Napoleonem III. se Sardinskému království podařilo roku 1859 během druhé italské války za nezávislost opakovaně porazit rakouská vojska a v následujících letech získat podstatnou část území na Apeninském poloostrově, takže roku 1861 byl vyhlášen vznik Italského království. Poslední dvě oblasti, Benátsko a území kolem Říma zvané Lazio, získal italský stát až později. Benátky s okolím roku 1866, Řím a Lazio roku 1870, čímž bylo risorgimento završeno.
Pozadí náhled|vlevo|Vlajka karbonářů Během francouzské nadvlády nad Itálií mezi lety 1796 až 1815 se zde začala vytvářet nová intelektuální vrstva vzešlá často z Francouzi zakládaných školských institutů. Na Apeninském poloostrově vznikala nová společenská elita, vytvářející veřejné mínění a postupně formující své národní myšlení. Vedle literatury a novinářství se tito vzdělanci snažili působit i v oblasti politiky, a protože jim to za daných okolností nebylo zcela umožněno, vytvářeli často tajné spolky a sekty. Jedněmi z nejznámějších byli karbonáři operující zejména v oblasti Neapolska a také příslušníci tajné skupiny Guelfia soustřeďující se na středoitalské země. Tyto skupiny měly v počátečních letech risorgimenta představovat hlavní oporu postupně vznikajícího národního hnutí a jako takové organizovat i četné vojenské vzpoury vyvolané za účelem převzetí moci či alespoň prosazení prvků konstitučního politického života do italské společnosti.Dějiny Itálie, s. 221–222
Počátky hnutí náhled|vpravo|Sicilský král Ferdinand I. Po konci Napoleonovy éry a zániku jím ustavených států na Apeninském poloostrově obnovil Vídeňský kongres s určitými změnami státní celky tak, jak existovaly před velkou francouzskou válkou. Na mnohé italské trůny nastoupily zpět původní dynastie – Savojští v Sardinském království, kteří získali také území původní Janovské republiky, Bourbon-Obojí Sicílie na Sicílii a v Neapolsku (od roku 1816 se země oficiálně spojily do Království obojí Sicílie), Toskánští Habsburko-Lotrinkové v Toskánsku a Rakouští-Este v Modenském vévodství. Rakouské císařství si pojistilo v zemi svůj vliv zabráním území na severovýchodě poloostrova, kde vzniklo Lombardsko-benátské království.Dějiny Itálie, s. 224
Málokteří panovníci byli ochotní v nastalém vývoji akceptovat liberální trendy a ve svých zemích zavedli zastaralé politické a hospodářské systémy. Základem politiky mnoha států byly pouze zájmy hlavního města, dvora a několika skupin, které ho ovládaly. Výsledkem byla i obnova celních hranic, čímž došlo zejména v nejvíce hospodářsky rozvinuté Pádské nížině k velkým hospodářským dopadům, k rozkvětu černého obchodu a zbojnictví. Na druhou stranu již nebylo možné po zavedení občanské společnosti za francouzské nadvlády přistoupit zpět k zavedení feudálních vztahů. Alespoň některé výdobytky předcházejících let se tedy na Apeninském poloostrově udržely.Dějiny Itálie, s. 225–226
náhled|vlevo|Sardinský král a piemontský vévoda Karel Felix Mnozí státníci si uvědomovali, že naprosté obnovení původních společenských vztahů není možné dosáhnout a v případě vážnějších pokusů prosadit původní systém by se panovnické dvory dostaly do nebezpečné situace. Italské vlády tak kolísaly mezi přizpůsobivostí nové politické situaci a znovunastolováním starých společenských měřítek. Přesto jejich snahy nemohly plně uspokojit různé lidové vrstvy, jež získaly zkušenost s občanskou společností během revolučního a napoleonského období.Dějiny Itálie, s. 226
Jedna z prvních vzpour se objevila roku 1820 v Neapolsku poté, co do Itálie došly zprávy o událostech ve Španělsku. Tamější král Ferdinand VII. byl donucen přijmout v březnu 1820 ústavu. To pomohlo sjednotit odpůrce neapolské vlády, mimo jiné i příslušníky armády a na počátku července téhož roku vypuklo ve městě Nole povstání, jež se poměrně rychle rozšířilo po venkově a do hlavního města. Zde byl král obojí Sicílie Ferdinand I. donucen přísahat na španělskou ústavu. V táboře rebelů se ovšem vynořily neshody a sociální rozpory, jež znemožnily dovést povstání do úspěšného konce. Ferdinand využil situace a požádal o rakouskou intervenci, s jejíž pomocí se podařilo povstání potlačit. Habsburská intervence na jihu Itálie zmobilizovala tajné opoziční organizace v Piemontu, aby se i v této zemi pokusily vyvolat revoluci. Zde se postavily do boje proti králi pouze členové sektářských organizací a vojáci, kteří chtěli dosáhnout vedle uznání ústavy také obnovení napoleonského Italského království, a to i za cenu války s Rakouskem. V reakci na události abdikoval dosavadní král Viktor Emanuel I. a namísto něj měl nastoupit liberálnější Karel Albert, jenž předtím s povstalci sám vyjednával. Do boje ale zasáhl jeho strýc Karel Felix, který v Piemontu s rakouskou pomocí povstání potlačil, převzal moc a zavedl absolutistickou vládu.Dějiny Itálie, s. 227–228
Po skončení povstání došlo v mnoha italských městech k procesům s revolucionáři, které se nevyhnuly ani vynesení několika trestů smrti. Z těchto procesů nejvíce vynikaly co do rozsahu zejména soudy v Miláně a Neapoli. Mnoho účastníků povstání přišlo o život, další dostali dlouholeté žaláře, ostatní se zachránili útěkem do exilu. Restaurace tak slavila úspěch a svého vítězství využila k utužení poměrů. Opozice, zdeptaná porážkou a oslabená procesy, se nezmohla k odporu. V Itálii nastalo období stagnace, během něhož se lidé začali stále více oddávat pohodlnému životu a radovánkám, čekajíce na to, až se jednou poměry změní.Dějiny Itálie, s. 228–229
Odraz Červencové revoluce v Itálii a pozdější vývoj náhled|Zakladatel hnutí Mladá Itálie Giuseppe Mazzini Existence systému velmocí podporujících zavedený systém restaurace nedávala po dlouhou dobu šanci na zlepšení trvající politické a společenské situace. Změnu přinesla až červencová revoluce roku 1830 ve Francii, která svrhla dosavadní absolutistický systém Karla X. a nastolila jeho liberálnější podobu v osobě nového krále Ludvíka Filipa. To odstartovalo novou vlnu pokusů dosáhnout změny i v oblasti Apeninského poloostrova. Povstání tentokrát započala ve vévodstvích střední Itálie. Z Bologne se od února 1831 rozšířilo do Modeny, Parmy a na území Papežského státu, kde zůstala pod kontrolou loajálního vojska pouze oblast kolem Říma zvaná Lazio. Opět ale byly tyto snahy zmařeny spory a intrikami mezi členy hnutí, zejména co se týče upřednostňováním jednotlivých center povstání svými krajany. Konečnou tečkou se stala neochota nového režimu ve Francii pomoci italským povstalcům a tím umožněná nová rakouská intervence. Pokus o sjednocení Itálie tak znovu selhal.Dějiny Itálie, s. 234
Přesto se politický vývoj Evropy, jež donedávna nedával risorgimentu reálnou šanci na úspěch, začal postupně měnit. Předně zde místo více či méně jednotného spolku velmocí proti sobě stály liberální monarchie, Velká Británie a Francie, proti svým konzervativním souputníkům – Prusku, Rusku a Rakousku. V oblasti Itálie se pak Francie pokoušela prosadit politiku omezení rakouského vlivu na poloostrově a zároveň Velká Británie si žárlivě střežila své postavení středomořské velmoci, jež získala připojením Gibraltaru a Malty pod svou vládu. Ale ani Rusko, vzhledem ke svému vlivu na Bosporu, nemuselo být v případě Itálie nutně pro udržení zdejší rakouské pozice. Ze samotných italských států se jevily jako schopné prosadit určitou formu sjednocení zejména dva – Sardinské království, někdy zvané též Piemont, a Království obojí Sicílie. Vzhledem k rostoucí konzervativní politice sicilského krále se tak stále více jevil jako vedoucí stát Piemont. Po smrti Karla Felixe zde opět nastoupil liberálněji smýšlející Karel Albert. Navíc již v 18. století dokázal tento stát na severu Itálie díky vhodné diplomacii posilovat svoje postavení a vést iniciativnější politiku.Dějiny Itálie, s. 235
náhled|vlevo|Představitel strany umírněných Vincenzo Gioberti Novým vývojem prošly i revoluční spolky, z nichž nejvýznamnějším se stalo hnutí Mladá Itálie založené Giuseppem Mazzinim na počátku roku 1831. Cílem všech snažení tohoto spolku bylo opět povstání proti dosavadním vládám, nicméně mělo k němu dojít až po završení seznámení s idejí sjednocení co nejširší vrstvy. I díky tomu dokázala získat rozsáhlou členskou základnu a představovala tak vývojový stupeň mezi původními sektářskými organizacemi a politickými stranami. Konečným důsledkem povstání pak mělo být vytvoření jednotné republiky. Rozsah organizace ovšem poměrně brzy začal vyvolávat problémy – již několik let po svém vzniku byly sítě této organizace téměř zničeny, jediným výsledkem tak bylo zvýšení počtu italských exulantů. V odpověď nato se začaly vytvářet v italské diaspoře skupiny dělníků organizovaných Mladou Itálií, ale ani ty neměly značný úspěch. Většina akcí uspořádaná Mazziniovými spolupracovníky totiž měla opět charakter povstání vyvolaného intelektuální a společenskou elitou a jako takové byly odsouzeny k záhubě. Významnou ztrátu prestiže a Mazziniho vlivu představoval jeden z těchto pokusů, útok 19 členů Mladé Itálie v Kalábrii, jenž skončil smrtí všech zúčastněných členů.Dějiny Itálie, s. 236–239
Oproti tomuto proudu existovala v italské politice také strana umírněných. Jedním z jejích představitelů Vincenzem Giobertim byl představen projekt federalizace italských států pod vedením papeže. To by bylo umožněno, podle dalšího zastánce strany umírněných Massimem d'Azegliem, provedením zásadních reforem týkajících se zrušení celních hranic, svobodou tisku a úpravou legislativy, čímž by si jednotliví vládci získali podporu veřejnosti. Rakousko mělo být, podle představy umírněných, kompenzováno za ztrátu Itálie zisky v oblasti Balkánu. Právě Piemont za vlády Karla Alberta se stal ohniskem tohoto hnutí a představoval tak nadějného kandidáta na vůdce sjednocení celé Itálie.Dějiny Itálie, s. 239–241