náhled|vpravo|Miguel de Cervantes Saavedra Španělská literatura zahrnuje literární díla, vzniklá na území Španělska. Bývá dělena podle jazyků, v nichž jsou psána, na kastilskou literaturu (napsanou v kastilštině), katalánskou literaturu (v katalánštině), baskickou literaturu (v baskičtině) a galicijskou literaturu (v galicijštině). Na území Španělska vznikala také literární díla v dalších jazycích; komunita sefardských Židů používala v literární tvorbě hebrejštinu a ladino, klérus a arabská komunita tvořily také literární díla v arabštině a latině. Z hlediska počtu i hodnoty literárních děl je z těchto jazykových odvětví nejvýznamnější kastilská literatura.

Nejstarší dochovanou památkou kastilského písemnictví je Píseň o Cidovi, hrdinský epos ze 12. století. Vrcholné období v 16. a 17. století je označováno za Zlatý věk (Siglo de Oro). V této době tvořili dramatik Lope de Vega, mystici Terezie od Ježíše a Jan od Kříže či Miguel Cervantes, autor vůbec nejvýznamnějšího španělského románu Don Quijote. Barokní a manýristickou literaturu dalších generací Zlatého věku pak reprezentují spisovatel Francisco de Quevedo, básník Luis de Góngora nebo dramatik Pedro Calderón. Významná je rovněž tradice pikareskního románu, líčícího spodinu společnosti a předznamenávajícího pozdější naturalismus. Kastilský klasicismus 18. století pod francouzským vlivem nepřinesl významnější umělecké hodnoty, následující romantismus je spojen se jménem básníka Josého de Esproncedy. Realismus 19. století reprezentují mimo jiné romanopisci Pedro de Alarcón a Juan Valera, z takzvané Generace 98 z přelomu 19. a 20. století se světově proslavil filozof a spisovatel Miguel de Unamuno. Ve 20. století tvořili nositelé Nobelovy ceny za literaturu básník Vicente Aleixandre a prozaik Camilo José Cela či například básníci Federico García Lorca a Rafael Alberti.

Katalánská literatura počíná trubadúrskou a žakéřskou poezií středověku, tehdy tvoří i filozof Ramon Llull. Po dlouhém období úpadku zahájilo národní obrození 19. století opět umělecký život, reprezentovaný například básníkem Josepem Carnerem; frankistický režim však rozvoj katalánské literatury na dlouhou dobu narušil, katalánština dokonce po jistou dobu nesměla být vůbec používána na veřejnosti.

Baskická literatura vznikla až v raném novověku a její vývoj pozdržela jak roztříštěnost jazyka do mnoha dialektů, tak politické okolnosti. Přesto od 19. století existuje literární tradice, kopírující hlavní směry rozvoje okolních literatur a umožňující uchovávat a rozvíjet tento izolovaný evropský jazyk.

Galicijština je velmi podobná portugalštině, její literatura má společné středověké počátky s portugalskou a udržela si na ni blízké vazby. Mezi rané postavy galicijské literatury patří například trubadúr Macías, autor milostných písní z druhé poloviny 14. století. Po středověkém období rozkvětu následoval dlouhý úpadek, který skončil až 18. a zejména 19. stoletím, kdy proběhlo galicijské národní obrození.

Kastilská literatura Kastilská literatura je psaná ve spisovné kastilštině. Ze všech jazykových odvětví literatury Španělska je nejstarší, nejrozsáhlejší a patrně také nejrozvinutější.

Středověk náhled|vlevo|Ukázka rukopisu Písně o Cidovi Středověk v kastilské literatuře trval přibližně mezi 12.–14. stoletím, poté se postupně změnil v renesancí. Převažujícími literárními žánry středověké literatury byly rytířský román, hrdinská epika, náboženská (a nábožensky inspirovaná) lyrika a próza.

Nejstarším dochovaným literárním dílem je Píseň o Cidovi (), epos ze 12. století, který s relativně velkou historickou přesností popisuje hrdinství Rodriga Díaze de Vívar v bojích proti Maurům. V tomto období byly (kastilsky) napsány i další hrdinské eposy, např. Zpěv o Roncevaux (), nedochovaný Zpěv o sedmi infantech z Lary (), rovněž nedochovaná Báseň o Fernánu Gonzálezovi () a patrně i řada dalších děl. Hrdinská epika z této doby je výrazově jednoduchá a historicky věrná, nebo alespoň realistická, hrdinská epika 13. a 14. století je již složitější a obsahuje fantastičtější prvky. Z epiky pozdějšího období vyniká zejména anonymní skladba Zpěv o Rodrigovi () z období kolem roku 1400. Tyto epické básně byly patrně přednášena potulnými žakéři (, singulár , vlastně kejklíři), odtud pochází španělský název tohoto žánru Mester de Juglaría („žakéřské umění“). Španělské označení pro hrdinské eposy tohoto druhu je , což znamená „písně o činech“.

Středověkou lyriku tvořila především dvorská poezie, napodobující zprvu trubadúrskou milostnou poezii a později také italské básníky z počátku renesance. Světská lyrika byla psána spíše galicijsky, proto je o ní podrobněji pojednáno níže, méně básní ale bylo psáno i v kastilštině. Šlo především o nepříliš zdařilé napodobeniny provensálských a galicijských vzorů.

Významné postavení měla ve středověké literatuře náboženská literatura. Vznikala převážně v církevních kruzích, a to zprvu jen v latině, až později v kastilštině a dalších jazycích. Většinu děl tohoto žánru tvořila lyrická poezie, věnovaná Panně Marii, mravoučná literatura a legendy. Žánr duchovní poezie se v kontextu středověké kastilské literatury španělsky označuje jako , tedy „umění kněžstva“. Náboženské poezii se věnoval i nejstarší jménem známý kastilsky píšící básník , Gonzalo de Berceo (13. století). Kněží byli mimo náboženskou lyriku také autory převážné většiny středověké rytířské literatury.

Rozvoj španělské středověké prózy velmi ovlivnil Alfons X. Kastilský, řečený Moudrý (1221–1284), významný mecenáš umění a také tvůrce básnických i prozaických děl (mj. přeložil řadu arabských vědeckých spisů do kastilštiny). Próze v tomto období žánrově dominovala krátká povídka, založená na arabských vzorech, především s mravoučnou tematikou (v tomto žánru byl nejvýznamnější Juan Manuel), a také odborná literatura (především právnická a kronikářská).

Dalším významným prozaickým žánrem byl rytířský román, založený na francouzských vzorech. Španělská románová produkce byla sice rozsáhlá, romány ale většinou nebyly ani zdařilé, ani tematicky původní. Relativně nejoriginálnějším románem byl anonymní Příběh rytíře božího, který měl jméno Cifar (). Přes nízkou kvalitu ale mají tyto romány z literárně historického hlediska velký význam, protože z jejich tradic vychází vůbec nejvýznamnější dílo španělské literatury, román Don Quijote od Miguela Cervantese.

Renesance Renesance v kastilské literatuře proběhla v období mezi 15. a 17. stoletím. Zprvu byla ovlivněna italským humanismem, pozdější, samostatnější fáze byla jedním z vrcholných období kastilské literatury – z toho důvodu je označována jako Zlatý věk (Siglo de Oro). Tvořily v něm nejvýznamnější osobnosti kastilské literatury vůbec jako Lope de Vega a Miguel Cervantes.

Humanismus Humanismus byl založen především na nápodobě italské humanistické lyriky, což se projevilo jak v tematice, tak ve formě (vznikají např. první sonety podle italského vzoru). V renesančním období vznikla také romance, vůbec nejtypičtější žánr kastilské literatury. Jde o krátkou epickou píseň, obsahově navazující na hrdinské zpěvy středověku, která je psána typickou formou, totiž čtyřstopým trochejským veršem, v němž sudé verše asonují, přičemž asonance zůstává po celou skladbu stejná. Tento žánr se vyskytuje jak ve folklórní slovesnosti, tak v autorské tvorbě, ovlivnil také celou řadu nešpanělských autorů (v českých zemích např. Jaroslava Vrchlického).

Renesance do kastilské literatury pronikla z Itálie. Do Španělska ji uvedli dvorní básníci jako Íñigo López de Mendoza (1398–1458, sonety a nápodoby Danta), Juan de Mena (1411–1456, rozsáhlejší skladby alegoricko–filozofické, jako Labyrint štěstěny) či Jorge Manrique (asi 1440–1479, velmi působivá a vlivná elegie Sloky Jorge Manriqua na smrt otcovu, pokládaná za vůbec nejčastěji antologizovanou španělskou báseň). Jejich poezie byla shromážděna v tzv. Baenově zpěvníku (), dokončeném kolem roku 1430.

Dalšími významnými žánry humanistické literatury byly lidová satira, především veršované, zpravidla velmi hrubé pamflety, týkající se společenských problémů (například Sloky provinciálovy ()). Časté byly také prózou psané cestopisy.

Zlatý věk

náhled |vpravo |Titulní strana čtvrtého vydání Dona Quijota

I zlatý věk původně vznikl z nápodob italské renesanční literatury. Mezi tyto napodobitele patřil např. Juan Boscán (asi 1490–1542, napodobitel Petrarcy a autor řady lyrických básní). Ve zlatém věku nastal největší rozmach prozaických rytířských románů (vrcholným dílem byl román Čtyři knihy o ctnostném rytíři Amadisovi Waleském () napsaný Garcim Rodríguezem kolem roku 1500), renesančních mimo jiné svou fantastickou náplní, a také románů pastýřských, které líčily idylické milostné příběhy pastýřů z antické bukolické poezie, a románů maurských, odehrávajících se především v arabském prostředí (vzhledem k arabským státům na jihu Španělska byla arabská tematika španělským literaturám vždy blízká). Velmi typickým žánrem byl též pikareskní román, sociálně kriticky líčící formou biografie fiktivního „šibala“, většinou vychytralého sluhy apod., spodinu soudobé španělské společnosti, který částečně předznamenal pozdější naturalismus.

Nejvýznamnější představitel renesanční prózy byl Miguel de Cervantes y Saavedra, autor renesančních povídek (Příkladné novely, ) a zejména jednoho z nejvýznamnějších děl zlatého věku a literatury Španělska vůbec, satirického románu Don Quijote (), který ze záměru parodovat rytířské a pastýřské romány vytváří hluboké a významné filozofické dílo, vypovídající o vztahu představy a reality ve všech lidech.

Mezi literárně nejhodnotnější díla Zlatého věku patřila dramata. Jedním z vůbec prvních děl tohoto období bylo rozsáhlé drama Celestina (, 1499), napsané patrně Fernandem de Rojas (asi 1456–1546), v němž se odráží renesanční pojetí lásky. Dalším významným dílem počátku zlatého věku jsou literárně velmi vlivné dramatické eklogy Juana del Encina (1469–asi 1533).

náhled|vlevo|Lope de Vega

Dramata, nazývaná často i přes vážný námět komedie, byla zpravidla veršovaná a skládala se ze tří dějství. Drama začínalo prologem, shrnujícím námět, mezi první a druhé dějství byla vložena komediální mezihra, mezi druhým a třetím dějstvím se recitovala romance taktéž většinou komického charakteru. V závěru byla většinou zpívaná scéna s tanci. Dramata často zpracovávala témata a příběhy ze starší literatury, např. z rytířských románů, nebo témata historická. Prvními vysloveně renesančními dramatiky byli Lope de Rueda (asi 1510–1565) a Juan de la Cueva, nejvýznamnější byl ale Lope de Vega, nesmírně plodný (udává se přes tisíc her, pochopitelně kolísavé kvality) a mimořádně významný autor ve vývoji kastilské literatury. Lope de Vega byl po Cervantesovi druhou nejvýznamnější postavou Zlatého věku. Zaměřoval se především na komedie, často s historickým námětem. Měl celou řadu následovníků různé literární úrovně. Drama tohoto období bylo v mnohém typické, např. míšením žánrů, kombinací tragických a komických prvků, velkou formální složitostí (podle přesných kritérií se v něm střídala nejvíce zastoupená forma romance, čtyřveršová a desetiveršová sloka s plnými rýmy a monology ve formě sonetu).

Nedramatická světská poezie zlatého věku byla silně pod vlivem italské, dělila se na školu sevillskou (její styl byl živý, smyslový, barvitý, ale její pojetí bylo o něco povrchnější, vůdčí osobností byl Fernando de Herrera (asi 1534–1597, autor milostných sonetů a hrdinských romancí o velikosti Španělska) a školu salamanskou (typická je pro ni jednoduchost stylu, ale větší hloubka pojetí, hraničící s mysticismem).