Studená válka (anglicky Cold War, rusky холодная война) byl stav geopolitického a vojenského napětí zhruba v letech 1947–1991 mezi Sovětským svazem (SSSR) a jeho komunistickými spojenci tvořícími východní blok a Spojenými státy americkými (USA) a jejich kapitalistickými spojenci nazývanými západní blok.
Termín studená válka se používá proto, že mezi těmito dvěma supervelmocemi nedocházelo k žádným přímým bojům, ačkoli každá z nich podporovala protichůdné strany v regionálních konfliktech, tj. v zástupných válkách. Kromě boje o ideologický a ekonomický vliv a závodů ve zbrojení v oblasti konvenčních i jaderných zbraní se studená válka projevovala technologickými a jinými soupeřeními, jako byly vesmírné závody, špionáž, propagandistické kampaně, embarga a sportovní diplomacie. Soupeření vyvrcholilo v druhé studené válce od roku 1979 Reaganovou doktrínou, závody ve zbrojení (Hvězdné války, SDI). Období studené války skončilo pádem komunismu a následným rozpadem SSSR s odtržením států střední a východní Evropy z jeho sféry vlivu.
Zatímco SSSR se ve své sféře vlivu vměšoval do vnitrostátní politiky svých satelitních států, USA se prostřednictvím tajných operací CIA angažovaly ve státních převratech v zemích třetího světa a zahájily politiku „zadržování komunismu“ (Trumanova doktrína a Eisenhowerova doktrína) a celosvětovou antikomunistickou kampaň. Roku 1949 USA založily obrannou alianci NATO, na což SSSR v roce 1955 zareagoval založením aliance Varšavské smlouvy. USA a západní státy podporovaly zakládání regionálních antikomunistických vojenských aliancí, například Rijský pakt (1947), Bagdádský pakt (CENTO, 1949), ANZUS (1952) nebo SEATO (1955). Řada zemí třetího světa, které procházely dekolonizačním procesem, odmítla soupeření dvou supervelmocí a na základě principů smluvených na Bandungské konferenci (1955) založila v roce 1961 Hnutí nezúčastněných zemí.
Charakteristika Studené válce předcházely dvě velké katastrofy, první a druhá světová válka, které proběhly v letech 1914–1918 a 1939–1945. V důsledku těchto událostí se světové společenství dohodlo na založení Organizace spojených národů, zkráceně OSN. V Chartě OSN, ratifikované 24. října 1945, je stanoveno, že státy a národy, které se staly členy OSN, se zavazují „uchránit budoucí pokolení před metlou války, která dvakrát za našeho života přinesla lidstvu nevýslovné strasti“. Použití síly je podle Charty OSN legitimní pouze tehdy, když bylo schváleno Radou bezpečnosti OSN.
Většina válečných či ozbrojených konfliktů, které proběhly v období studené války, se sice svým charakterem od sebe velmi podstatně liší, mají však jako společný znak, že nebyly legální, protože nebyly schváleny formou závazné rezoluce Rady bezpečnosti. Z morálního hlediska mohou všechny války, za nimiž stála snaha organizovaným násilím či krutostí donutit protivníka, aby změnil své chování, a vedly ke ztrátě lidských životů, být považovány za odsouzeníhodné.
náhled|vlevo|upright=1.0|Geopolitické rozdělení světa v roce 1959: Studená válka, která začala zhruba roku 1947 a trvala až do rozpadu Sovětského svazu roku 1991, sice nepřerostla ve skutečné válečné střetnutí, střet mezi oběma velmocemi ovšem nemohl být ničím jiným než třetí světovou válkou a první jadernou válkou, do níž by byla pravděpodobně zapojena celá planeta. Kromě toho se na zbytku zeměkoule odehrávalo mnoho dalších konfliktů, v nichž se bojovalo „v zastoupení“ těchto supervelmocí. Vedly se války mezi regulérními ozbrojenými silami, války proti civilistům, občanské války a nově se začalo mluvit o teroristické válce a o válce proti teroru. Její hlavní účastníci vedli tento boj nejrůznějšími metodami, především budováním vojenských koalic, zástupnými válkami, závody ve zbrojení, vojenskou a ekonomickou pomocí zranitelným státům ve vlastní sféře vlivu, špionáží, propagandou, hospodářskými blokádami (například tzv. obilným embargem USA vůči SSSR), předháněním se v technické vyspělosti (například vesmírnými závody) a také rivalitou při sportovních kláních.
náhled|vlevo|upright=1.0|Geopolitické rozdělení světa v roce 1975: Přestože SSSR i USA patřily v druhé světové válce mezi Spojence, neshodly se v politické filosofii a v názorech na uspořádání poválečného světa. Sovětský svaz vytvořil východní blok ze států východní a střední Evropy, které zprvu také vojensky okupoval, a později si v nich upevnil moc vytvořením vojenského uskupení zvaného Varšavská smlouva (1955–1991) a hospodářského společenství zvaného Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Spojené státy naopak vytvořily západní blok ze států západní Evropy, jako hlavní strategii používaly doktrínu zadržování (containment) komunismu – jakožto ideologie i státního uspořádání – a k tomuto účelu založily několik smluvních organizací, např. Severoatlantickou alianci (North Atlantic Treaty Organization, NATO). Některé státy, které zůstaly mimo dvě rivalizující společenství, vytvořily Hnutí nezúčastněných zemí.
USA vyhlásilo Marshallův plán, aby zajistilo rychlejší obnovu poválečné Evropy, ale Sovětský svaz nenechal žádný ze států východního bloku plán přijmout. V Latinské Americe a jihovýchodní Asii zase SSSR podporovalo socialistické revoluce, což se nelíbilo mnoha západním zemím; některé z nich se proto snažily socialistický režim svrhnout, což přineslo smíšené výsledky.
Studená válka zaznamenala období relativního klidu i vysokého mezinárodního napětí – např. berlínská blokáda (1948–1949), korejská válka (1950–1953), druhá berlínská krize (1961), válka ve Vietnamu (1959–1975), karibská krize (1962), sovětská válka v Afghánistánu (1979–1989) nebo cvičení se simulací jaderné války NATO Able Archer 83 (1983). Obě strany využívaly politiku détente k uvolnění napětí a doktrínu vzájemně zaručeného zničení jadernými zbraněmi k vyhnutí se přímým vojenským střetnutím.
náhled|vlevo|Prezident Spojených států amerických Ronald Reagan (vlevo) a generální tajemník Sovětského svazu Michail Sergejevič Gorbačov (vpravo) v roce 1985 V 80. letech 20. století USA pod Reaganovou doktrínou zvýšily diplomatický, vojenský a ekonomický tlak na Sovětský svaz v době, kdy tento stát trpěl ekonomickou stagnací (vojenská zátěž sovětské ekonomiky vzrostla z 12 % HDP v roce 1970 na 18 % v roce 1980 a pravděpodobně dosáhla 21 % v roce 1985). Ke konci 80. let sovětský vůdce Michail Sergejevič Gorbačov zavedl reformní kroky perestrojku (česky „přestavba“; 1987) a glasnosť (česky „otevřenost“; cca 1985). Spolu s dalšími faktory přispěly tyto reformy de facto k rozpadu Sovětského svazu a celého východního bloku. Studená válka skončila po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 a po ní zůstaly Spojené státy po dlouhou dobu dominantní vojenskou mocností.
Původ názvu Na konci druhé světové války použil anglický spisovatel a novinář George Orwell termín „studená válka“ (anglicky cold war) ve svém eseji „You and the Atomic Bomb“ (česky „Vy a atomová bomba“), vydaném 19. října 1945 v magazínu Tribune. Přemýšlel o světě, který byl (a doposud je) pod neustálou hrozbou jaderné války, a varoval před falešným mírem. „Studenou válkou“ nazval ideologický střet mezi Sovětským svazem a západními mocnostmi. Navíc 10. března 1946 napsal v novinách The Observer: „Po moskevské konferenci v prosinci položilo Rusko základy pro ,studenou válku‘ s Británií a Britským impériem.“
Tento termín k popisu poválečného geopolitického napětí mezi SSSR a jeho satelitními státy na jedné straně a Spojenými státy a západoevropskými zeměmi na straně druhé poprvé oficiálně použil Bernard Baruch, americký finančník a prezidentský poradce. V Jižní Karolíně 16. dubna 1947 přednesl projev napsaný žurnalistou Herbertem Swopem, ve kterém řekl: „Nenechme se klamat: jsme uprostřed studené války.“ Novinář Walter Lippmann termín rozšířil svou knihou Cold War (1947).
Pozadí náhled|vpravo|Americké vojenské jednotky ve Vladivostoku během intervence Dohody v ruské občanské válce. Mezi historiky nepanuje shoda v určení začátku studené války. Většina historiků za něj považuje období krátce po druhé světové válce, někteří ho ale vidí už ke konci první světové války. Např. napětí mezi Ruským impériem a Velkou Británií ale trvalo již od 19. století, například kvůli tzv. „východní otázce“ neboli sporům o Balkán.
Po bolševické revoluci roku 1917 ostatní státy zaujaly vůči SSSR nepřátelský postoj a izolovaly jej od mezinárodní diplomacie. Sovětský vůdce Vladimir Iljič Lenin to komentoval slovy „jsme v nepřátelském kapitalistickém obklíčení“ a na diplomacii hleděl jako na zbraň, která pomůže Sovětům udržet své nepřátele rozděleny. Založil Kominternu, která podněcovala celosvětové komunistické hnutí.
Leninův nástupce Stalin v roce 1925 předvídal vznik bipolárního světa, když předestřel vizi vzniku dvou center – kapitalistického a socialistického (Sovětského svazu) –, která budou přitahovat státy se stejným zřízením. Bezprostředně však hodnotil situaci jako období pouhé „dočasné stabilizace kapitalismu“. Sovětská diplomacie podle něj měla sloužit zájmům své země, „socialistického ostrova“. Jejím úkolem bylo bránění nepřátelské agresi i využívání rozporů mezi nepřátelskými státy k získání výhod pro SSSR.
Vzájemná nedůvěra a podezřívání mezi západními státy a Sovětským svazem se projevovala po celé meziválečné období, živilo ji např. bolševické odsuzování kapitalismu a západní kritika socialismu; pokračující podpora antibolševických bělogvardějců Západem a z druhé strany financování britské generální stávky v roce 1926 sovětskými odbory;Tucker 1992, str. 74 odmítání kapitalistických zemí navázat diplomatické styky se Sovětským svazem – Američané uznali Sovětský svaz až roku 1933; a stalinistické Moskevské procesy při Velké čistce, kdy byli lidé obviňováni ze špionáže pro Spojené království, Francii, Japonsko a Německo.
Po německé invazi v červnu 1941 se Spojenci rozhodli Sovětskému svazu pomoci; Spojené království s ním uzavřelo oficiální spojenectví a Spojené státy neoficiální. Během války Spojené státy dodávaly Spojenému království a Sovětskému svazu výzbroj, výstroj a materiály přes program půjčky a pronájmu. Přesto sovětské vedení zůstalo podezřívavé a věřilo, že Britové a Američané se spikli a záměrně oddálili vznik druhé protiněmecké fronty, aby nacistickému náporu čelil co nejdéle pouze Sovětský svaz.Gaddis 2006, str. 29
Konec druhé světové války a poválečné období (1945–47)
Konference během války o poválečné Evropě náhled|vlevo|„Velká trojka“ na jaltské konferenci: Winston Churchill, Franklin D. Roosevelt a Josif Stalin, 1945
Spojenci se neshodli ve svých představách o uspořádání poválečné Evropy. Každá strana měla odlišné názory na udržování poválečné bezpečnosti. Západní Spojenci si přáli systém, ve kterém by demokratické země řešily konflikty mírovou cestou přes mezinárodní organizace, zatímco Sovětský svaz chtěl zvýšit bezpečnost vměšováním se do vnitřní politiky států, které ho obklopovaly.Gaddis 2006, str. 21–35Gaddis 1990, str. 176
Rozdíl byl i mezi představami USA a Spojeného království. Zatímco Rooseveltovy cíle – vojenské vítězství v Evropě i Asii, ekonomické překonání Britského impéria Spojenými státy a založení světové mírové organizace – byly globálnějšího charakteru, Churchill za hlavní cíle považoval ochranu Středozemního moře a nezávislost východoevropských států, které by fungovaly jako nárazníkové státy mezi Spojeným královstvím a Sovětským svazem.
Pro Američany představoval Stalin potenciálního spojence při dosahování svých cílů, pro Brity naopak hrozbu. Protože Sověti ovládali většinu východní Evropy, tyto dvě západní velmoci se přely o jeho přízeň. Rozdíly v jejich myšlení vedly k několika individuálním dohodám Sovětů s jednou z nich. V říjnu 1944 odcestoval Churchill do Moskvy a dohodl se na rozdělení Balkánu do jednotlivých sfér vlivu a Roosevelt v Jaltě podepsal se Stalinem dohodu týkající se Asie a odmítl podpořit Churchilla v záležitostech Polska.
náhled|Poválečné okupační zóny Německa