náhled|Buddhistický jeskynní komplex Adžanta z 2. století př. n. l. náhled|Hinduistické chrámy v Khadžuráhu z 10. století n. l. Dějiny Indie začínají na severozápadě Indického subkontinentu v poříčí řeky Indu. Zdejší civilizace se stala známá jako harappská kultura a rozvíjela se přibližně mezi lety 3200 – 1700 př. n. l. Po jejím zániku v průběhu druhého tisíciletí nastalo v Indii tzv. období véd, nazvané podle staroindických textů zvaných védy. Někdy kolem 6. století př. n. l. se na území dnešní Indie nacházelo více menších státních útvarů zvané mahádžanapady. Jedno z nich byla Magadha, kde se narodili Mahávíra a Gautama Buddha, zakladatelé džinismu a buddhismu.
Ještě v 6. století př. n. l. vpadla do oblasti severozápadu Indického subkontinentu vojska achaimenovce Dareia prvního a o dvě století později pak Alexandra Velikého. V roce 180 př. n. l. v této oblasti vzniklo Indo-řecké království, které zabíralo území od Gandháry po Paňdžáb. Největšího kulturního i obchodního rozmachu království dosáhlo pod vládou Menandra I. Takřka celý subkontinent se podařilo sjednotit dynastii Maurjů během 4. a 3. století př. n. l. Následující období vlády Guptů se díky rozmachu náboženství i vědy stalo známé jako zlatý věk Indie. Přibližně ve stejné době na Indickém subkontinentu existovalo množství dalších státních útvarů jako království Pándjovců, Čólovců, Čérovců či Pálovců.
Islám se do Indie dostal v roce 712, když arabský generál Muhammad ibn Kásim dobyl oblast Sindhu a Multán v jižním Paňdžábu. Připravil tím půdu pro vznik Ghaznovské říše, Dillíského sultanátu i říše Mughalů. V Indii však vzniklo i několik hinduistických království jako byla říše Maráthů, Vidžajanagarská říše a dalších menších království Rádžpútů.
Koncem středověku se Indie dostala do obchodního kontaktu s evropskými zeměmi prostřednictvím obchodních společností. Již od počátku 18. století se pak Indie dostávala pod stále větší kontrolu Velké Británie, resp. Britské Východoindické společnosti. Stále větší nespokojenost Indů s britskou nadvládou roku 1857 vyústila v první válku za indickou nezávislost. Neúspěch indického pokusu o osamostatnění vedl ke vzniku Britské Indie.
První polovina 20. století se dějiny Indie nesly ve znamení bojů za nezávislost, v jejichž čele stál Indický národní kongres, jenž založil Móhandás Karamčand Gándhí. Subkontinentu se podařilo osamostatnit se od nadvlády Velké Británie v roce 1947, kdy vznikla Indická republika a Pákistán, na jehož území později vznikl samostatný stát Bangladéš.
Prehistorická doba
Doba kamenná Ojedinělé nálezy pozůstatků Homo erecta v údolí řeky Narmady ve střední Indii naznačují, že Indie mohla být osídlena přinejmenším od středního pleciosténu, tedy někdy v době mezi 200 000 až 500 000 lety. Období mezolitu na Indickém subkontinentu započalo někdy před 30 000lety a trvalo okolo dvaceti pěti tisíc let. Zdá se, že moderní člověk subkontinent osídlil někdy ke konci doby ledové, tedy přibližně před dvanácti tisíci lety.
První potvrzené nálezy o stálém osídlení pocházejí z Bhimbetky v Madhjapradéši a datují se do doby před 9 000 lety. Ranou neolitickou kulturu jižní Asie pak reprezentuje archeologická lokalita Méhrgarh v dnešním Balúčistánu. Zdejší nálezy pocházejí přibližně z doby kolem roku 7 000 př. n. l. Svou stopu zanechala neolitická kultura též v oblasti Khambhátského zálivu, pomocí radiokarbonové metody bylo stáří zdejšího osídlení odhadnuto na 9 500 let. Pozdní neolitická kultura se pak rozvíjela mezi lety 6000–2000 př. n. l. v údolí řeky Indu a v rozmezí let 2800–1200 př. n. l. pak v jižní Indii. Oblast subkontinentu, kde se dnes nachází území Pákistánu, bylo průběžně osídleno poslední dva miliony let.
náhled|Skalní úkryty Bhimbetka Starověká historie oblasti zahrnuje některé nejstarší jihoasijské osady i některé velké civilizace. Nejstarší archeologická lokalita Pákistánu je paleolitické hominidiní naleziště u řeky Sóán. Tam se rozvíjela tzv. kultura Sóán. Vesnický život obyvatel započal v oblasti Méhrgarhu v období neolitu, zatímco první městská civilizace v oblasti byla kultura poříčí Indu s hlavními centry v Mohendžodaru a Harappě.
Doba bronzová
Doba bronzová na Indickém poloostrově započala kolem roku 3300 př. n. l. v době, kdy se začala rozmáhat Harappská kultura. Harappané se začali rozvíjet ve znalostech z oblasti metalurgie a výrobě mědi, bronzu, olova i cínu. Harappská kultura zažila rozmach mezi lety 2600-1900 př. n. l. a předznamenala počátky městských civilizací na subkontinentu. Její hlavní dvě centra tvořila města Mohendžodaro a Harappa (v dnešním Pákistánu), dále např. Lóthal a Dholavíra (v dnešní Indii). Jádro kultury se nacházelo v poříčí řeky Indu a jeho přítoků a její území sahalo k řece Ghaggar, S. 263. Ganžsko-jamunskému dóábu,Indian Archaeology, A Review. 1958-1959. Excavations at Alamgirpur. Delhi: Archaeol. Surv. India, s. 51–52. Gudžarátu a severnímu Afghánistánu. Harappané mimo jiné stavěli domy z cihel, zavedli drenážní systém a patrové budovy. Mimo Mohendžodaro a Harappu byly dalšími centry protoindické kultury např. Kálíbangánem, Rákhígarhí či Nuhato. Přesné příčiny úpadku této kultury nejsou známy, úpadek mohl nastat následkem klimatických změn.
Doba železná
Védské období
Védská kultura je indoárijského původu a je spojována s védami, hinduistickými posvátnými texty, které jsou jedny z nejstarších dochovaných textů vůbec. Období véd započalo někdy kolem roku 1500 př. n. l. a trvalo přibližně tisíc let. Někteří indičtí nacionální historici však toto datování zpochybňují a kladou védské období do dřívější doby. Během védského období byl položen základ indických náboženství, jazyka i kultury. Prvních pět set let védského období (1 500–1 000 př. n. l.) přibližně odpovídá indické době bronzové a dalších pět set let (1000-500) době železné.
Mezi badateli nepanuje úplná shoda o tom, jak se Árjové do Indie dostali.Strnad, str. 39. Většina badatelů však zastává názor, že Árjové byli původně obyvateli Střední Asie a do Indie se dostali ze severu přes Afghánistán a Baktrii. Někteří další vědci však upřednostňují jiný model árijské migrace, totiž že jejich původní domovinou byla právě jižní Asie.
Raná védská společnost se skládala převážně z pastýřských skupin, které spolu s pozdními Harappany zanikly z dosud neznámých důvodů. Podle Rgvédy se árijská kultura stávala stále více kulturou zemědělskou, a brzy se začala dělit do varen. V tomto období mají kromě véd svůj původ tradiční staroindické eposy Mahábhárata a Rámájana. Současníkem prvotní kultury Indoárijců byla z části pravděpodobně kultura okrově malované keramiky. V této době se též rozvíjela kultura černě a červeně malované keramiky a kultura šedě malované keramiky. Konec védského období byl již ve znamení kmenových společenství, které se staly základem vzniku mahádžanapad.
Mahádžanapady
V pozdním védském období, někdy kolem roku 1000 př. n. l., Indický subkontinent pokrývala řada menších zemí, o kterých se zmiňuje jak védská, tak buddhistická a džinistická literatura. O několik set let později se jejich počet ustálil na tradičně uváděném čísle 16. Patřilo sem Káší, Kóšalsko, Anga, Magadha, Vrdždži, Malla, Čédi, Vatsa, Kuru, Paňčála, Matsja, Šúraséna, Ašmaka, Avanti, Gandhára a Kambódža. Tyto země se rozprostíraly napříč Indoganžskou nížinou od území dnešního Afghánistánu po Bengálsko a Maháráštru. Po Harappské kultuře bylo toto období druhým největším obdobím urbanizace. V tehdejší literatuře je zmiňováno mnoho menších klanových společenství, která se nacházela po celém subkontinentu. Jejich vládci byli buď voleni nebo se postavení vládce dědilo. Řečí vzdělanců byl tehdy sanskrt, avšak většina tehdejší populace severní Indie mluvila prákrtem. Z většiny mahádžanapad se kolem roku 500/400 př. n. l. staly čtyři větší země, a to Vatsa, Avanti, Kóšala a Magadha. náhled|Mapa šestnácti Mahádžanapad Tehdejší hinduistické rituály byly velmi složité a byly spojovány s vrstvou kněží, kteří si postupně vydobyli výsadní postavení. Někdy v této době, v letech 600 – 400 př. n. l., měly být sestaveny upanišady, které se hlouběji zabývají především nábožensko-filosofickými tématy. Někdy kolem roku 527 př. n. l. měl dosáhnout probuzeni Siddhártha Gautama, který se stal později známý jen jako Buddha, a který bývá považován za zakladatele buddhismu. Současníkem Buddhy pak byl Mahávíra (24. thírthankara), který propagoval podobné učení jako Buddha, jež se později stalo známé jako džinismus. Jak džinismus, tak buddhismus dodnes tvoří významnou součást indické kultury. Zatímco džinismus zůstal výhradně indickou záležitostí, buddhismus byl později šířen do centrální a východní Asie, Tibetu, jihovýchodní Asie i na Srí Lanku.
Vpád Peršanů a Řeků
Velká část severozápadního území Indického subkontinentu (kde se dnes nachází oblast východního Afghánistánu a Pákistánu) se v době vlády perského velkokrále Dareia I. (kolem roku 520 př. n. l.) ocitla pod nadvládou Achaimenovské říše, kde zůstala po následující dvě století.
V roce 334 př. n. l. dobyl jak Achaimenovskou říši, tak i Malou Asii Alexandr Veliký. Když Alexandr dosáhl severozápadních hranic Indie, utkala se jeho armáda v bitvě u Hydaspés (tedy řeky Džihlam) s indickými vojsky krále Póra. Alexandr Póra sice porazil, avšak jeho vyčerpaná armáda se brzy vzbouřila a odmítla Alexandra následovat dále do indických končin. Na dobytých územích Alexandr často nechával své vojáky, kteří měli převzít nad dobytými územími kontrolu.
Konflikt s Řeky i Peršany měl důležitý vliv na indickou kulturu. Místem střetávání různých kultur včetně té indické, perské a řecké, se stala oblast Gandháry, kde vznikl ojedinělý druh řecko-indického umění, které se označuje jako gandhárské.
Magadhská říše
Magadha postupně vzrůstala mezi dalšími mahádžanapadami, až se postupně pod nadvládou různých dynastií stala na Indickém kontinentu převládající silou. Podle tradice Magadhu založili roku 684 př. n. l. Šišunágové, kteří ustanovili hlavním městem Rádžgagrhu (dnešní Rádžgir) poblíž dnešní Patny. Dynastii Šaišunágů kolem roku 424 př. n. l. nahradila dynastie Nandovců, kterou pak zastoupili Maurjové.
Maurjovská dynastie
Dynastii Maurjů založil v roce 321 př. n. l. Čandragupta Maurja, jehož důvěrným rádcem byl významný myslitel té doby Čánakja. Čandragupta začal s dobýváním nových území a brzy hranice své říše rozšířil prakticky přes celý sever Indického poloostrova až do střední Asie. Čandraguptovi je připisována zásluha na šíření džinismu na jihu subkontinentu. Nástupcem Čandragupty se stal jeho syn Bindusára, který rozšířil území Maurjovské říše na většinu území dnešní Indie vyjímaje nejjižnější cíp subkontinentu a východní území Kalingy.
Po Bindusárovi nastoupil na trůn jeden z nejvýznamnějších indických panovníků, král Ašóka. Ten zamýšlel dále dobývat nová území. Po krvavé porážce Kalingů se však rozhodl propagovat praktiku ahinsá, čili nenásilí. Stal se patronem buddhismu a s pomocí skalních nápisů započal s jeho propagací a šířením. Do jiných zemí vysílal buddhistické mnichy, aby tam šířili dharmu. Jeho vnuk Sampratí pak přijal džinismus a postaral se zase o šíření džinismu.
Pomaurjovské dynastie Magadhy Poslední Maurjovský král Bhagabhadra byl kolem roku 185 př. n. l. zavražděn Pušjamitrou Šungou,, zakladatelem nastupující dynastie Šungů. Po dynastii Šungů se vlády chopili Kánvové, kteří vládli východní části Indie v letech 71 – 26 př. n. l. Po pádu dynastie Kánvů se nejmocnější silou Indického subkontinentu stala říše Sátaváhanů.
Raná střední království