Jmelí bílé (Viscum album) je vidličnatě rozvětvený, stálezelený poloparazitický keřík z čeledi santálovitých (Santalaceae) (podle APG III); v některých starších taxonomických systémech bylo řazeno do čeledi ochmetovité (Loranthaceae) nebo jmelovité (Viscaceae). V rozsochách a na vrcholech větví vykvétají vidlany dvoudomých květů, z nichž se po oplodnění vyvinou nepravé bobule, které mají v Evropě bílou až nažloutlou barvu. V korunách jehličnatých i listnatých stromů rostoucích od nížin do hor rostlina vytváří kulovité trsy, jejichž stáří může být až několik desítek let. Na českém území je jmelí bílé (v širším pojetí) jediným zástupcem rodu jmelí (Viscum).
Přestože je jmelí bílé nejrozšířenější poloparazitickou rostlinou českých dřevin, jsou všechny jeho poddruhy zapsány na Červeném seznamu cévnatých rostlin ČR (Viscum album subsp. abietis skupina C3, ostatní C4). Díky způsobu růstu a přetrvávající zelené barvě je opředeno mnoha pověrami a mýty a jako bylina má široké uplatnění v léčitelství. Původ jeho odborného jména Viscum album se odvozuje od slov viscōsus (lepkavý, ve smyslu přilnavý), podle vlastnosti plodu, a albus (bílý), podle barvy bobulí.
Popis vlevo|náhled|Detail listů jmelí bíléhoVětévky jmelí bílého tvoří husté polokulovité trsy dorůstající průměru až 100 cm. Z krátkého kmínku vyrůstají většinou pravidelně vidličnaté článkovité větve, které jsou v uzlinách rozšířené a snadno lámavé. První dvojice vstřícných listů vyroste ve druhém roce, posléze se rostlina každým rokem rozrůstá o jeden článek, podle čehož lze určit její stáří. Její biologický cyklus lze rozdělit na dvě fáze: stádium samostatné, kdy semeno klíčí a rostlinka žije ze svých zásob, a stadium cizopasné, trvající do konce jejího vegetativního života. Ten může dosáhnout 30–40 let. Lysé listy, vyrůstající v párech na koncích větévek, jsou přisedlé, podlouhle obvejčité až kopinaté, kožovité a celokrajné. Mohou být dlouhé až 5 cm, široké pak do 2 cm. Jejich barva je obvykle žlutozelená, avšak forma rostoucí na jedlích bývá sytě zelená. Drobné jednopohlavné květy vykvétají v březnu a dubnu, přisedlé po třech ve vidlanech v rozsochách a na vrcholech větví. Mají žlutavé zbarvení, u samičích květů jsou usazené v mističkovité češuli s okvětím ze 4 nebo 6 lístků (tyčinky bývají v témže počtu). Spodní semeník je jednopouzdrý, bez rozlišení semenic a vajíček, s jedním až třemi zárodečnými vaky. Češule se po oplodnění hmyzem změní v lepkavý obal z viscinu a podílí se na vývoji nepravé, zpočátku zelené, jednosemenné bobule. Barevnost a velikost tohoto plodu se v dalším vývoji liší od taxonu. Poddruhy na evropském území mají bílou až nažloutlou barvu, v Asii jsou známy žluté, načervenalé, oranžové nebo červené varianty.
Možnost záměny Ochmet evropský (Loranthus europaeus).
Rozšíření Jmelí bílé všech tří poddruhů v přírodě rozšiřují především drozd brávník a brkoslav severní trusem. Bobule jmelí polykají celé, nikdy se jim nelepí semena na zobák ani na peří. Po průchodu trávicím traktem se semena v trusu lepí na větve, většina semen však mine větve a dopadne na zem. Na jaře množí jmelí bílé pravé pěnice černohlavá, která záměrně vylupuje z bobulí semena, lepí je na větve a polyká jen slupku s trochou dužiny, protože semena nejsou stravitelná. Pěnice tímto způsobem velmi hustě vysévá jmelí na větve většinou poblíž matečné rostliny i na samotnou matečnou rostlinu a tím působí značné napadení stromů jmelím.
Rostlina je jako původní druh rozšířena po celé Evropě (mimo severní skandinávská teritoria), na Kavkaze, v Himálaji a v malé i jihovýchodní Asii a lze ji nalézt v nadmořských výškách od nížin až do hor. Z jehličnanů většinou parazituje na borovicích a jedlích, z listnáčů zejména na lípách, topolech, akátech, javorech, jabloních a hlohu.Rubcov, s. 108. Kolem roku 1900 bylo jmelí bílé kvůli dekorativním účelům člověkem zavlečeno i do Severní Ameriky. K tomuto rozšíření došlo v kalifornském okrese Sonoma County, kde parazituje na druzích javoru, olše, jabloně, topolu, švestky, akátu, vrby, břízy, hlohu a jilmu. Prozatím se nezdá, že infikuje dub a eukalypt nebo kalifornské druhy jehličnanů. Ačkoli se kvůli nedostatku vhodných hostitelských stromů nepředpokládalo, že by se jmelí bílé rozšířilo mimo oblast původního zavlečení, byl jeho výskyt v druhé polovině 20. století zaznamenán až v kanadské Britské Kolumbii u města Victoria (přibližně 1300 km severně od Sonoma County).
Pozorování některých botaniků dokazují, že jmelí většinou roste na solitérních dřevinách mimo les (v parcích, sadech, alejích, břehových porostech atd.). Většinou se vyskytuje na místech orientovaných k východu, často vyvýšených, na okrajích porostů a v prostorech na půdách nižší bonity.
Parazitace náhled|vlevo|Mladá rostlinka jmelí v prvním roce růstunáhled|vpravo|Primární pohružovák a haustoria prorůstající do dřevní hmoty Přilnutí semene ke kůře stromu, které je základním předpokladem k jeho úspěšnému vyklíčení, umožňuje lepkavé oplodí s vicsinovou vrstvou. Semeno samotné obsahuje živné pletivo s nejčastěji dvěma zárodky se zelení listovou. Pletivo je bohaté na škrob, který klíčící rostlince usnadňuje přežít do chvíle, než zakotví v hostiteli. Zárodky mají dvě dělohy, mezi nimi pak vzrostlý vrchol stonku a proti němu stonkový článek podděložní (hypokotyl). Klíčení začíná v březnu nebo dubnu při teplotě 8-10 °C, vzdušné vlhkosti 50-60 % a plném osvětlení (důležitá je především modrá složka záření). Po celý první rok je rostlina bez kořenů, proto je toto období nejchoulostivější a dochází k odumírání velkého počtu semenáčků. V této fázi je nejpravděpodobnější příjem vody přes kůru hostitelské dřeviny za pomocí papil na spodní straně hypokotylního terčíku. Na jaře příštího roku na spodní straně přichycovacího terčíku vyroste kuželovitá přísavka (primární pohružovák), jež vrůstá radiálně do větve hostitele a proniká buněčnými vrstvami druhotné kůry tvořené korkem, dokud nenarazí na dělivé pletivo (felogen), které svou dělivou činností korek produkuje. Horní strana hypokotylního článku se osvobodí ze semene, hypokotyl se napřímí a mezi děložními lístky vyrůstá výhonek s prvním párem listů. Mezitím buňky felogenu a další buňky hostitele syntetizují polyfenoly, které se v bohatém množství nahromadí kolem primárního pohružováku. Pokud se v této fázi vývoje rostlince podaří odolat obranným mechanismům hostitele, primární pohružovák rychle nabere maximum objemu a ve třetím roce začnou do kůry napadeného stromu podélně vrůstat korové provazce. Z nich posléze radiálně vyrážejí modifikované kořínky druhotných pohružováků (haustoria), které pronikají lýkem až k dělivému pletivu (kambium). Zde se cévy pohružováků připojí k cévním svazkům nejmladšího letokruhu na povrchu dřeva, odkud posléze odebírají vodu s nerostnými látkami. Jako poloparazit je jmelí schopno další organické látky asimilovat fotosyntézou. Zajímavostí je, že pokusy pěstovat jmelí v umělé kultuře (in vitro) jsou prozatím neúspěšné.
Obrana a ochrana hostitele Hlavním obranným mechanismem napadené rostliny je velmi intenzivní syntéza polyfenolů v okamžiku, kdy primární pohružovák narazí na felogen. V perihaustoriální zóně se kolem přísavky nahromadí vyprodukované sloučeniny a vytvoří dutý kužel, jenž ji zcela obklopí a zablokuje semenáčku jmelí možnost dalšího růstu a vývoje. Mladé jmelí, izolované od živných pletiv hostitele, vyčerpá vlastní zásoby a uschne. Kromě tohoto způsobu obrany také záleží na tloušťce korku borky, množství pevných (sklerenchymatických) vláken v lýku a zejména na kultivaru rostliny. Ochrana hostitele spočívá v odstranění jmelí. V případě, že je přikročeno k manuálnímu odstranění parazitující rostliny, je důležitý včasný zákrok až do zdravého dřeva, kde již jmelí netvoří sací kořeny. Následuje překrytí napadených částí plastovou fólií. náhled|Jmelí bílé borovicové (Viscum album subsp. austriacum) na borovici lesní, střední Čechy.
Taxonomie V Evropě a Asii je rozlišováno několik poddruhů, v pojetí některých botaniků samostatných druhů: Viscum album subsp. album (jmelí bílé pravé) – vyskytuje se na dvouděložných dřevinách. Semeno po vymáčknutí ze zralého plodu zůstává spojeno s exokarpem lepkavým mezokarpem, který se nitkovitě vytahuje. Semeno je bílé, srdcovité, o málo delší než široké. Viscum album subsp. austriacum (jmelí bílé borovicové) – vyskytuje se na borovicích a ojediněle zřejmě i na smrku. Nazelenalé, elipsoidní, znatelně delší než širší semeno lze za zralosti snadlno vymáčknout a oddělit od exokarpu. Na borovici a na smrku listy úzce kopinaté, na čerstvých semenech je zřetelná bílá síťovitá kresba. Viscum album subsp. abietis (jmelí bílé jedlové) – roste pouze na jedlích . Listy jsou podlouhle obvejčité až kopinaté, nanejvýš 3× delší než široké. Bílá kresba je zřetelná jen na suchých semenech. Viscum album subsp. coloratum – čepel listu eliptická nebo podlouhle kopinatá, plody jsou nažloutlé, načervenalé, oranžové nebo červené, 6–8 mm v průměru. Výskyt Čína, Japonsko, Tchaj-wan, Rusko a Korea. Viscum album subsp. creticum – endemický výskyt na východní Krétě, kde parazituje na borovici kalabrijské. Plody jsou bílé, listy krátké. Viscum album subsp. meridianum – listová čepel většinou obvejčitá, eliptická až kopinatá, plody jsou žluté, elipsoidní, 8 × 6 mm. Výskyt Čína, Bhútán, Indie, Myanmar, Sikkim a Vietnam.
Mytologie a lidová tradice náhled|vpravo|Jakob Sigurðsson: ilustrace z islandského rukopisu Stofnun Árna Magnússonar á Íslandi z 18. století. Slepý bůh Höd probodává větévkou jmelí boha Baldra