Hvězdokupa Jesličky (nazývaná také Messier 44, M44, NGC 2632, Včelí úl nebo Praesepe) je jasná otevřená hvězdokupa v souhvězdí Raka. Se svou vzdáleností přibližně 607 světelných let od Země patří mezi nejbližší hvězdokupy a proti jiným blízkým hvězdokupám je mnohem bohatší na hvězdy. Na průzračně tmavé obloze je viditelná pouhým okem jako mlhavý objekt. Klaudios Ptolemaios ji popsal jako „mlhavou hmotu na prsou Raka“. Jesličky také patří mezi první objekty, které svým dalekohledem na konci roku 1609 pozoroval Galileo Galilei. Galileo také jako první určil, že jde o hvězdokupu, když napsal, že se skládá z jednotlivých hvězd.
Nejjasnější hvězdy této hvězdokupy mají hvězdnou velikost 6 až 7 a jsou pohodlně viditelné triedrem klidně i uprostřed města. Její stáří a vlastní pohyb jsou srovnatelné s Hyádami, což naznačuje společný původ obou hvězdokup. Kromě toho Jesličky i Hyády obsahují červené obry i bílé trpaslíky, což jsou závěrečná období vývoje hvězd, a velký počet hvězd hlavní posloupnosti spektrální třídy A, F, G, K a M.
Odhady vzdálenosti hvězdokupy se pohybují v rozmezí od 160 do 187 parseků (550 až 610 světelných let), ale ohledně jejího stáří, které se odhaduje na 580 milionů let, panuje větší shoda.
Pozorování náhled|vlevo|Poloha M 44 v souhvězdí Raka|alt=Mapa ukazující polohu Jesliček uprostřed souhvězdí Raka Jesličky jsou jedním z nejsnadněji pozorovatelných objektů. Na dostatečně tmavé obloze jsou viditelné i pouhým okem. Pro jejich vyhledání se často používají Regulus a Pollux, dvě jasné hvězdy, mezi nimiž Jesličky leží. Na severní polokouli jsou vidět na večerní obloze od konce prosince do konce června a vychází tam vysoko na oblohu. Naopak na jižní polokouli jsou méně nápadné, ale i tam jsou snadno vyhledatelné a pozorovatelné.Deklinace 20° severním směrem odpovídá úhlové vzdálenosti 70° od severního nebeského pólu. Severně od 70° severní šířky je tedy tato hvězdokupa cirkumpolární (nikdy nezapadá), zatímco jižně od 70° jižní šířky objekt vůbec nevychází nad obzor.
Při pohledu pouhým okem Jesličky vypadají jako světlá skvrna mlhavého nebo zrnitého vzhledu. Při dokonale průzračné a tmavé obloze je za příhodných podmínek občas možné rozeznat v nich dvě až tři slabé hvězdičky, ale pozadí stále zůstává mlhavé a neurčité. Ovšem již obyčejný triedr dokáže hvězdokupu zcela rozložit a je možné se tak přesvědčit, že mezi jejími hvězdami nejsou stopy žádné skutečné mlhoviny. Triedr 10x50 rozliší několik desítek žlutavě bílých hvězd až do deváté magnitudy rozesetých v oblasti o průměru větším než jeden stupeň. S dalekohledem o průměru 150 mm je při nízkém zvětšení možné prohlížet najednou celou hvězdokupu, ale při větším zvětšení se již kvůli své rozlehlosti nevejde celá do zorného pole.
Celková magnituda Jesliček je 3,1 a do sedmé magnitudy čítá třináct hvězd. Mezi těmito hvězdami vyniká ε Cancri s magnitudou 6,3. Do 10. magnitudy obsahuje asi 80 hvězd a do 17. magnitudy asi 350 hvězd.
Zákryty náhled|vpravo|Simulovaná konjunkce Marsu a Saturnu s Jesličkami, která nastala 15. června 2006. Mars je červená planeta uprostřed hvězdokupy a Saturn je jasné žluté těleso vlevo od Marsu.|alt=Simulace přechodu Marsu a Saturnu přes Jesličky. Uprostřed jsou vidět desítky členů hvězdokupy, mezi nimi jasně září načervenalý Mars a vlevo od hvězdokupy žlutě svítí Saturn. Díky tomu, že jsou Jesličky vzdálené pouze 1,5° od ekliptiky, bývají často přecházeny a zakrývány některými tělesy sluneční soustavy. Často se stává, že přes tuto hvězdokupu přechází Měsíc a téměř celou ji zakrývá. Tuto podívanou sledují nejčastěji amatérští astronomové, také ti, kteří, kteří jsou vybaveni pouze malými pozorovacími přístroji, jako je obyčejný triedr nebo malý dalekohled. Větší dalekohledy, jak bylo napsáno výše, často kvůli velkému zvětšení nepojmou tuto rozsáhlou hvězdokupu do svého zorného pole celou. Ve skutečnosti je možné tuto událost pozorovat i pouhýma očima, ale pomocí dalekohledu je možné plně rozeznat a přesně pozorovat, jak Měsíc zakrývá jednotlivé členy této hvězdokupy. Tyto zákryty využívají i profesionální astronomové k výzkumu dvojhvězd v této hvězdokupě.
Často také nastává zdánlivé přiblížení planet k této hvězdokupě a občas planety přechází i přímo uprostřed ní. Nejčastěji tak činí planety blízké Zemi (Merkur, Venuše a Mars). Díky těmto pravidelným setkáním, která nastávají průměrně jednou za 2 až 3 roky, je možné na obloze pozorovat jedinečné obrazce, případně výrazně odlišné odstíny barev. Jedno z takových pohledných setkání nastalo 15. června 2006, když byly v konjunkci s Jesličkami planety Mars a Saturn. Tehdy se Saturn nacházel téměř přesně na ekliptice, zatímco Mars procházel přímo uprostřed hvězdokupy, prošel 45 úhlových minut od hvězdy 38 Cancri a pak pokračoval průchodem mezi hvězdami HD 73710 a HD 73785.Výpočet proveditelný libovolným astronomickým simulačním programem, jako je například Stellarium.
Precesní pohyb souřadnic náhled|vlevo|Projekce precesní dráhy severního pólu na pevné obloze epochy J2000.0 pro časový interval od 48000 př. n. l. do 52000 n. l.. Jasná hvězda dole je Vega|alt=Hvězdná mapa ukazující precesní pohyb severního nebeského pólu během tisíciletí. Pohybuje se po kružnici, která prochází souhvězdím Malé medvědice, Cefea, Labutě, Lyry, Herkula a Draka. Kvůli jevu známému jako precese zemské osy se souřadnice hvězd a souhvězdí v průběhu precesního cyklu (platónského roku) výrazně mění v závislosti na jejich úhlové vzdálenosti od severního a jižního pólu ekliptiky.
Díky tomu, že Jesličky leží pouze 1,5° severně od ekliptiky, je jejich deklinace, a tedy i výška nad obzorem, v některých ročních obdobích shodná s deklinací Slunce, která se v průběhu roku mění. Na začátku 3. tisíciletí je tímto obdobím polovina května a konec července. V 7. století př. n. l. měly Jesličky rektascenzi 6h a nacházely se tak v nejsevernějším bodě, kterého mohou na pozemské obloze dosáhnout. Jejich deklinace tehdy byla 25°,23,5° + 1,5° severním směrem = 25°. což je velmi blízko deklinaci Slunce 23,5° při severním letním slunovratu, který nastává kolem 21. června.
V následujících tisíciletích Jesličky zaujímají polohu stále více posunutou směrem k jihu. Když v 7. století př. n. l. procházelo Slunce 1,5° od Jesliček kolem 21. června, v první polovině 21. století tento průchod nastává mezi 29. a 30. červencem a na začátku 7. tisíciletí se bude shodovat s podzimní rovnodenností.
Kolem roku 12 250 budou mít Jesličky rektascenzi 18h a dosáhnou tak svého nejjižnějšího bodu. Stále však budou ležet 1,5° severně od ekliptiky a jejich deklinace tak bude -22°,-23,5° + 1,5° = -22°. což je podobné deklinaci Slunce při severním zimním slunovratu, který připadá na 21. nebo 22. prosinec. Tehdy bude tato hvězdokupa nejlépe viditelná na jižní polokouli, kde také bude vycházet nejvýše nad obzor.
Historie pozorování náhled|Snímek středové oblasti Jesliček, kde leží její nejhmotnější hvězdy|alt=Snímek ukazující středovou část hvězdokupy s desítkami velmi jasných hvězd a stovkami slabých hvězd na pozadí Tato hvězdokupa je známa odpradávna, protože je jako mlhavý objekt snadno viditelná pouhým okem. Zmiňoval se o ní již kolem r. 260 př. n. l. starořecký básník Aratos ve své knize Fainomena. Podnětem k sepsání tohoto díla byla pravděpodobně tvorba Eudoxa z Knidu. Aratos tento objekt popsal jako „malý oblak“ a napsal, že když jsou na čisté obloze vidět dvě hvězdy, ležící na obou stranách hvězdokupy, ale nikoli hvězdokupa samotná, je to známka přicházejícího deště. Klaudios Ptolemaios ji popsal jako „mlhavou hmotu na prsou Raka“.
Řekové a Římané si tuto hvězdokupu představovali jako jesle (což je přesný význam latinského slova „præsepe“), ze kterých se krmí dva oslíci, představovaní hvězdami Asellus Borealis (γ Cancri, Severní oslík) a Asellus Australis (δ Cancri, Jižní oslík). Na těchto oslech jeli Dionýsos a Silénos při svém tažení proti Titánům.
Optickým přístrojem tuto hvězdokupu poprvé pozoroval Galileo Galilei v roce 1609 a byl tak schopen ji rozložit na asi 40 hvězd. 4. března 1769 určil Charles Messier její přesné souřadnice a přidal ji do svého slavného katalogu pod číslem 44. Zařazení této hvězdokupy, a stejně tak Plejád (M45) a Mlhoviny v Orionu (M42), do Messierova katalogu zůstává záhadou, protože ostatní objekty v katalogu jsou mnohem méně jasné. Messier totiž svůj katalog zamýšlel jako seznam objektů, které by se daly splést s kometami, což tyto jasné objekty nesplňují. Možným vysvětlením by mohlo být, že chtěl před vydáním svého katalogu navýšit počet jeho objektů, aby překonal 42 objektů v jiném katalogu, který v roce 1755 vydal Nicolas-Louis de Lacaille.
Tuto hvězdokupu a její nejjasnější hvězdy včetně ε Cancri v roce 1831 podrobně popsal astronom a admirál Smyth a připsal i návod k jejímu nalezení. Ve stejném roce hvězdokupu pozoroval i John Herschel, který si ji nejprve zapsal pod označením „h 517“ a v roce 1864 ji zapsal do svého katalogu General Catalogue of Nebulae and Clusters pod označením „GC 1681“ a s názvem Praesepe Cancri. John Dreyer ji nakonec zapsal do svého slavného katalogu New General Catalogue pod označením „NGC 2632“.Reference platí pro celý odstavec.
Složení náhled|vlevo|Snímek komety C/2001 Q4 (NEAT) přecházející kolem Jesliček. Kromě komet mohou na obloze hvězdokupu míjet i planety a Měsíc, protože leží velmi blízko ekliptiky. Hvězda uprostřed snímku je Asellus Borealis.|alt=Fotografie komety, která na obloze zdánlivě prolétá kolem hvězdokupy Jesličky. Uprostřed snímku je jasná hvězda Asellus Borealis, hvězdokupa je vlevo dole a jádro komety vpravo dole. Hvězdokupa Jesličky souhrnně obsahuje přinejmenším tisícovku gravitačně vázaných hvězd, které mají dohromady hmotnost 500 až 600 hmotností Slunce. Výzkum z roku 2007 potvrdil 1 010 členů hvězdokupy, z nichž 68 % tvoří červení trpaslíci spektrální třídy M, 30 % celkového počtu jsou hvězdy podobné Slunci, které mají třídu F, G a K a zbylá 2 % připadají na jasné hvězdy třídy A. Dále hvězdokupa obsahuje čtyři červené obry třídy K0III a jednoho žlutého obra třídy G0III.
Nejjasnějším členem Jesliček je hvězda ε Cancri, což je bílá hvězda spektrální třídy A5V s magnitudou 6,29, ležící v jihozápadním cípu čtyřúhelníku, který uprostřed hvězdokupy tvoří čtveřice hvězd šesté magnitudy (ε Cancri, EP Cancri, 42 Cancri a HD 73710). Do 7. magnitudy obsahuje hvězdokupa 13 členů, do 8. magnitudy 22 členů, při omezení desátou magnitudou je to kolem 80 hvězd a do 17. magnitudy bylo napočítáno asi 350 jejích členů.
Poloměr střední části hvězdokupy se odhaduje na 3,5 parseků (11,4 světelných let) a její gravitační vliv sahá do vzdálenosti 12 parseků (39 světelných let). V jejích okrajových oblastech je však obtížné rozlišit, které hvězdy jsou k ní opravdu gravitačně vázané. Polovina hmoty hvězdokupy je soustředěna v oblasti o poloměru 3,9 parseků. Jako různé mnohé další otevřené hvězdokupy, vykazují i Jesličky známky hmotového rozdělení, což je stav, kdy se jasné a hmotné hvězdy hromadí ve střední části hvězdokupy, zatímco menší a méně jasné hvězdy převládají v jejích okrajových oblastech, takzvaném halu.
V Jesličkách je přítomno velké množství proměnných hvězd. Byla jich napočítána přibližně stovka a mnoho z nich je typu Delta Scuti, což jsou hvězdy spektrální třídy A, které opouští ustálené období hvězd hlavní posloupnosti a vstupují do stavu hvězdných obrů. Mezi těmito hvězdami vyniká BU Cancri (HD 73756), která je spektrální třídy A7V a neradiálně pulzuje (některé části povrchu hvězdy se smršťují a ve stejném okamžiku se jiné části povrchu rozpínají) na pěti hlavních kmitočtech v rozsahu 16,69 až 19,87 pulzů za den. Další proměnnou hvězdou je TX Cancri, která patří mezi zákrytové proměnné dvojhvězdy. Její perioda je necelých 0,38 dne a její magnituda kolísá v rozsahu 10,0 až 10,4.
Jesličky jsou jednou z mála hvězdokup ve vzdálenosti do několika stovek parseků, které obsahují významné množství bílých trpaslíků. První z nich byli v Jesličkách objeveni v průběhu 60. let 20. století