Hadi (Serpentes) jsou podřád plazů z řádu šupinatých (Squamata). Jsou to dravci vyznačující se dlouhým tělem bez končetin. Kostra se skládá z páteře a žeber, mohou mít až 400 obratlů. Mají pohyblivě spojenou lebku, která jim umožňuje spolknout i velkou kořist díky komplexní anatomii čelistí, aniž by při tom docházelo k vykloubení čelistí, jak se často traduje.Tělní orgány jsou protáhlé, z párových orgánů bývá většinou jeden zakrnělý. Oči pokrývají srostlá víčka. Zvláštností je Jacobsonův orgán umístěný uvnitř tlamy na vrchním patře, který slouží jako čichový orgán. Hadi tak doslova "ochutnávají" okolní vzduch. Někteří hadi patří s délkou v rozmezí 7 až 10 metrů mezi nejdelší (nikoliv ale nejtěžší) v současnosti žijící suchozemské živočichy.https://www.nhm.ac.uk/discover/what-is-the-biggest-snake-in-the-world.html
Hadi jsou dokonalí lovci, jejich obvyklou kořistí jsou hlodavci a ptáci. Kořist loví obvykle pomocí jedu nebo škrcení. Kromě toho se vyskytují i určití potravní specialisté, jako je například vejcožrout (Dasypeltis), který se specializuje na požírání vajec.
Evoluce Existuje jen malé množství fosilních záznamů hadů, především pak z období jejich předpokládaných evolučních počátků před nejméně 140 miliony let.Charles J. Cole & Laurence M. Hardy (2019). Karyotypes of Six Species of Colubrid Snakes from the Western Hemisphere, and the 140-Million-Year-Old Ancestral Karyotype of Serpentes. American Museum Novitates 3926: 1-14. doi: https://doi.org/10.1206/3926.1 Donedávna se uvádělo, že nejstarší prokazatelní zástupci hadů se objevili v období rané pozdní křídy, zhruba před 100 až 94 miliony let (geologický stupeň cenoman).Hsiang, A. Y.; et al. (2015). The origin of snakes: Revealing the ecology, behavior, and evolutionary history of early snakes using genomics, phenomics, and the fossil record. BMC Evolutionary Biology. 15. doi: 10.1186/s12862-015-0358-5 Jedním z nejstarších známých druhů je Tametara mirim, formálně popsaný v roce 2026 z 85 až 75 milionů let starých sedimentů geologické skupiny Bauru v Brazílii.Simões, T. R.; et al. (2026). Exceptional brain and ecological diversity in the earliest snakes. Nature (advance online publication). doi: https://doi.org/10.1038/s41586-026-10809-9 Skutečný vznik podřádu, resp. objevení se prvních zástupců proběhlo ale podstatně dříve, pravděpodobně před téměř 170 miliony lety v období střední jury. Hadi se vyvinuli z ještěrů, nejspíše z druhů podobných varanům. Především varanovec bornejský má několik rysů společných s hady. Evoluce mohla proběhnout tak, že určité typy ještěrů se postupně adaptovaly k životu v měkké (mělké) půdě, ztratily při tom končetiny a oči si vyvinuly ochranou vrstvu v podobě srostlých průhledných víček. Následně, již jako hadi, opustili život v půdě a osídlili i jiné typy prostředí. Ve hře je i teorie o vodním původu hadů. Oba tyto předpoklady však byly nejnověji (2018) zpochybněny, přičemž se uvažuje o klasickém pozemním vývoji.Filipe O. Da Silva; et al. (2018). The ecological origins of snakes as revealed by skull evolution. Nature Communications 9, Article number: 376 (2018). doi:10.1038/s41467-017-02788-3 Vědcům se podařilo zrekonstruovat pravděpodobnou anatomii a vzhled lebky hypotetického přímého předchůdce moderních hadů.https://www.nhm.ac.uk/discover/news/2019/july/this-is-how-the-ancestor-of-modern-snakes-could-have-looked.html Největším známým hadem v dějinách života na Zemi je druh Titanoboa cerrejonensis, obří příbuzný krajt a hroznýšů, žijící v období paleocénu (asi před 60 až 58 miliony let) na území dnešní Kolumbie. Při délce kolem 13 metrů mohl vážit i více než 1 tunu.
Systematika Podřád hadi se dělí na dvě základní evoluční větve, uváděné jako infrařády či nadčeledi: Scolecophidia, kam patří tyto čeledi Slepákovití Slepanovití Slepčíkovití a Alethinophidia, kam náleží všechny ostatní čeledi hadů. Skupina Alethinophidia se dále dělí na následující evoluční větve Amerophidia s čeleděmi vinejšovití a pahroznýškovití Booidea s čeledí hroznýšovití Bolyerioidea s čeleděmi hroznýšovkovití a Krajtíkovití Pythonoidea s čeleděmi krajtovití, krajtovkovití a duhovcovití Uropeltoidea s čeleděmi krátkorepovití a válejšovití Acrochoroidea s čeledí bradavičníkovití Xenodermoidea s čeledí xenodermovití Pareoidea s čeledí šnekojedovití Viperoidea s čeledí zmijovití Homalopsoidea s čeledí vodnářkovití Colubroidea s čeledí užovkovití Elapsoidea s čeleděmi korálovcovití, zemězmijovití, paužovkovití, šípovcovití, pseudaspisovití, prosymnovití a lamprofidovití
Počet druhů Doposud je známo okolo 520 rodů a 3600 druhů hadů, z toho asi 410 druhů jsou jedovatí hadi. V České republice žije ve volné přírodě pouze 5 druhů. Mezi známé světové rody zahrnující smrtelně nebezpečné jedovaté hady patří například zmije (Vipera), chřestýš (Crotalus), kobra (Naja), korálovec (Micrurus), taipan (Oxyuranus), mamba (Dendroaspis), různé pakobry nebo vodnáři (Hydrophiinae). Mezi škrtiče pak patří krajty (Pythonidae), anakonda (Eunectes) či hroznýši (Boidae). Dělení hadů je do 18 čeledí a 19 podčeledí. Nejpočetnější a nejúspěšnější hadí čeledí jsou užovky (Colubridae).
Výběr zajímavých druhů
Anatomie hadů
Povrch těla náhled|upright=1.2|Detailní pohled na šupiny kůže Povrch hadího těla pokrývá velice pružná kůže pokrytá šupinami, lišícími se tvarem i velikostí v závislosti na druhu. Na spodní straně těla mají hadi tzv. břišní (ventrální), příčně uložené šupiny, které spolu s břišními svaly umožňují plazení. Kůže většinou nepropouští vodu ani jedním směrem, proto hadi mohli osídlit jak vodní, tak extrémně suché biotopy, jako jsou pouště. Nejspodnější a zároveň nejsilnější vrstva kůže obsahuje pigmentové buňky, odpovědné za charakteristické zbarvení jednotlivých druhů, či jedinců. Jak hadi rostou, musí se pravidelně zbavovat vnější, pevné vrstvy odumřelé pokožky. Protože mláďata rostou o mnoho rychleji než dospělí hadi, svlékají se také daleko častěji.
Kostra a svaly Typickým rysem hadů je protáhlý trup, splývající plynule s krkem i ocasem, a chybějící končetiny. Jen některé vývojově starší skupiny si zachovaly zakrnělou pánev a nepatrné zbytky zadních nohou v podobě drobných drápků po stranách kloaky (např. hroznýšovití, Boidae). Celá kostra hadů se skládá pouze z lebky, dlouhé páteře s obratli a mnoha žeber, kterých může být až 435 párů. Lebka hadů se částečně liší druh od druhu, společné však mají kloubní spojení mezi horní a dolní čelistí, což lebku činí velice roztažnou, a umožňující polykat značně velkou kořist. Toto spojení zajišťují silné a velice pružné vazy. Zuby jsou většinou silně zakřivené a ohnuté dozadu, což zabraňuje vysmeknutí uchvácené kořisti. Kostra hadů je ovšem krom lebky jen šlachovitá, jinak by nebyla zajištěna pohyblivost a flexibilita trávení, označení kostra je proto nepřesné.
Hadí tělo se vyznačuje obrovským množstvím velice složitých svalů a různých svalových úponů. Snad nejvíce svalů je mezižeberních; ty se na žebra přímo upínají a umožňují tak jejich značnou pohyblivost. Výsledkem naprosto dokonalé koordinace všech těchto svalových skupin je pro hady charakteristický, lehký a klouzavý pohyb.
Uspořádání orgánů náhled|Stavba těla Hadímu tvaru těla se pochopitelně přizpůsobil tvar i uložení vnitřních orgánů, které jsou většinou rovněž protažené. Párové orgány bývají obvykle zredukovány na jeden (zatímco druhý zakrní), popř. jsou v těle uloženy za sebou. Naprostá většina hadů má např. jen jednu funkční, pravou prodlouženou plíci, druhá buď úplně chybí, nebo je jenom velice malá. Výjimku tvoří opět někteří hroznýšovití a slepákovci, u kterých jsou vyvinuty oba plicní vaky. Žaludek hadů je velký, spíše se jedná o značně rozšířenou trávicí trubici. Vývod střeva je zakončen v kloace. Srdce není příliš velké, má neúplnou přepážku mezi pravou a levou částí srdeční komory, a dvě srdeční předsíně. Ledviny nemají typický tvar, ale jsou to dva velmi dlouhé, oválné útvary, z nichž pravý je v těle uložen podstatně výše než levý. Také játra jsou podlouhlá a pokračují souběžně s plícemi. Hadi nemají močový měchýř a moč odchází z těla kloakou v podobě polotuhé, bílé hmoty. Pohlavní orgány hadů se také přizpůsobily protaženému tělu a levé varle u samců bývá umístěno před pravým. Samičí vaječníky jsou zpravidla umístěny podobně, s tím, že levý vaječník může někdy zcela chybět. Samčí pohlavní orgán tvoří dva hemipenisy, které se dost liší druh od druhu.
Smysly náhled|Bradavičník arafurský Hadi mají zrak přizpůsobený způsobu života, avšak nikdy není příliš ostrý. Podzemní hadi ho mají velmi slabý, stromoví relativně dobrý. Důležitý je pro ně rozpoznání pohybu, nikoliv přesné určení kořisti. Sluch je velmi špatný, a proto se spoléhají na jiné smysly. Mají velmi vyvinutý čich, jehož činnost je podpořena Jacobsonovým orgánem. Had ve stavu aktivity neustále odebírá kmitajícím jazykem vzorky pachu ze svého okolí. Díky štěrbině v horní čelisti může kmitat jazykem bez otevření tlamy. Chřestýši, chřestýšovci, křovináři a někteří hroznýši a krajty mohou zjišťovat nepatrné změny teploty vzduchu obličejovými termoreceptory – tepločivnými jamkami umístěnými mezi okem a nozdrami. Vibrace vnímají spodní částí těla, proto se doporučuje dupat, chce-li člověk upozornit hada na svou přítomnost.
Životní projevy
Pohyb U hadů se vyvinulo několik způsobů kompenzujících ztrátu končetin. Každá metoda znamená různé využívání žeber a svalů na nich upnutých, ale použití každé metody závisí také na hmotnosti hada, rychlosti pohybu, kterou potřebuje a na typu podkladu.
Lineární pohyb vpřed – Těžcí hadi a hadi, kteří se obvykle pohybují pomalu, se někdy pohybují přímým směrem. Stahují postupně svaly a vlnivě se pohybují vpřed jako housenky, opírajíce se současně dotykovými okraji břišních štítků o nerovnosti povrchu. Pohyb vlněním – Had se stáčí vlnovitě ze strany na stranu a používá při tom postupně každý bod svého těla k odrazům od terénních nerovností. Takto se hadi pohybují i při plavání, někdy i šplhání. Zvláštním případem je boční pohyb vlněním (sidewinding), využívaný některými hady zejména na sypkém povrchu (na písku v pouštích) Harmonikový pohyb – Hrabaví hadi se pohybují norami tak, že se jedním koncem harmonikově složeného těla prudce odrazí od stěny nory a druhý konec je tak vržen vpřed. Klouzání vzduchem – Někteří hadi žijící v korunách stromů (Chrysopelea) jsou schopni překvapivě efektivně plachtit poté, co zploští své tělo tak, že při pohybu vzduchem vyvozuje vztlak.
Získávání potravy náhled|upright=1.2|Lampropeltis Mexicana Greeri konzumuje myš Některé druhy jsou potravně specializovány, zatímco potrava ostatních je velmi různorodá. Velká kořist vyžaduje mnoho času na strávení. Může hada nasytit na několik týdnů nebo dokonce i měsíců. Tento proces začíná v tlamě působením trávicích enzymů v sekretech slinných žláz.
Hadí jed je ve skutečnosti jakýsi koktejl pozměněných trávicích šťáv, který obvykle rychle zapůsobí na nervový systém nebo krev oběti. Škrtiči zabíjejí kořist tak, že ji udusí. Pokaždé, když oběť vydechne, had utáhne závity těla, dokud dýchání oběti neustane. Poddajné čelisti umožňují požírání kořisti, která velikostí přesahuje jejich hlavu. Polykání může trvat i několik hodin.
Hadí jed
Mnozí hadi mají různé druhy jedu, které se na základě účinku dělí na:
neurotoxin je druh jedu, který působí na nervovou soustavu. Produkují ho jedové žlázy většiny korálovcovitých hadů žijících na souši (kobry, korálovci, mamby…); myotoxin je jed působící na svalovinu. V jedových žlázách ho mají všechny mořské druhy korálovcovitých hadů (vodnáři, vlnožilové) a některé suchozemské druhy korálovcovitých hadů žijících v Austrálii. hemotoxin je druh jedu, který rozkládá krevní buňky uštknuté kořisti. Produkují ho jedové žlázy druhů hadů z čeledi zmijovitých (zmije, chřestýši, ploskolebci apod.). Nepůsobí tak rychle jako neurotoxin, ovšem na rozdíl od něj výrazněji poškozuje tělo.