Palazzo Venezia či Pallazzo di Venezia (také Pallazzo Barbo, Palazzo San Marco) je rozlehlý renesanční palác v centru Říma na náměstí Piazza Venezia, jehož architektonickou součástí je bazilika San Marco. Jméno paláce připomíná období, kdy zde sídlili vyslanci Benátské republiky u Svatého stolce.
V budově sídlí Museo Nazionale del Palazzo di Venezia (Národní muzeum Palazzo Venezia), Istituto Nazionale di Archeologia e Storia dell'Arte (Národní institut archeologie a dějin umění), Biblioteca di Archeologia e Storia dell'Arte (Knihovna archeologie a umění) a ředitelství státních muzeí pro oblast Lazio.
V těsné blízkosti západního traktu paláce se nachází barokní kostel Il Gesù a směrem východním památník Viktorovi Emanuelovi II., i s palácem Venezia jsou památky dosažitelné ze stanice metra linie B Colosseo (Linea B metropolitana di Roma).
Výstavba paláce San Marco Historie Benátského paláce (Palazzo di Venezia) započala výstavbou chrámu svatého Marka, který tehdy stával přibližně v místě, kam v jižní části zasahoval Campus Martius, podél ulice Via Lata se táhla Juliem Caesarem založená veřejná budova Saepta Julia a z jihu jej ohraničovala ulice Vicus Pallacina (později Via di San Marco, Piazza di San Marco). Chrám založil na místě staršího oratoria v letech 337–340 papež Marcus (Marek) k poctě evangelisty svatého Marka. V 5. století byla „Basilica Sancti Marci juxta pallacinas“ již uváděna mezi titulárními chrámy a mnozí kardinálové od sv. Marka byli korunování papežskou tiárou.
Papež Hadrián I. nechal tehdy svůj titulární kostel opravit a jeho pozdější nástupce Řehoř IV. starý chrám v letech 827–844 přestavět. Baziliku opatřil bohatou mozaikovou výzdobou; například v apsidě je mezi postavami vyobrazen napravo od Krista první zakladatel chrámu sv. Marek papež a nalevo druhý zakladatel papež Řehoř IV. s modelem kostela v rukou, po jehož boku stojí patron kostela svatý Marek evangelista kladoucímu mu ruku na rameno.
Podle legendy měly být ostatky sv. Marka v roce 828 převezeny z Alexandrie do Benátek, což rozpoutalo po celé Itálii obrovskou vlnu Markova kultu. V Římě byla bazilika sv. Marka pro svou výhodnou polohu věřícími hojně navštěvována a kolem ní začaly na zříceninách starého Říma postupně vyrůstat nové budovy chrámového i obranného (pevnostního) charakteru.Věstník České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 3.1910, 19(3). s. 138.
V prvních stoletích druhého tisíciletí stálo při bazilice sv. Marka evangelisty již opevněné sídlo. Při tažení Jindřicha VII. Lucemburského na Řím v roce 1312 byla zmiňována věž u sv. Marka, tehdy v držení Welfů (Guelfů). V období Coly di Rienzo se tvrz nacházela v držení kardinála a papežského legáta Bertranda de Deux a následně dalších kardinálů-presbyterů sv. Marka. Původní kardinálský palác (postavený za kardinála Giovanni von Anagni) odpovídal svými rozměry základně velké věže; přičemž jeho čelní strana s hlavním vchodem byla obrácena k Piazza di S. Marco a úzký palácový trakt se od západu přimykal k vestibulu sv. Marka.
Papežský palác 1455–1490 náhled|upright|Bazilika San Marco kolem roku 1588 náhled|upright|Palazzo Venezia: vchod s portálem ve východním palácovém křídle na Piazza Venezia (kolem roku 1455) náhled|upright|Palazzo Venecia: vestibul východního vchodu z Piazza Venezia s kazetovou valenou klenbou (kolem roku 1455), po pravé straně studna na pitnou vodu od benátského vyslance Antonia Grimaniho (1667–1671) Pietro Barbo v paláci pobýval již jako kardinál u chrámu San Maria Nuova (nyní Santa Francesca Romana) a zůstal zde i poté, co se 16. června 1451 stal titulárem u baziliky sv. Marka. Ačkoliv byl sám zámožný a hojný tok příjmů mu přicházel i z různých beneficií, potřebné prostředky na zvelebování baziliky se snažil získat nejprve u papežské komory. Kolem roku 1455 se zaměřil na rozšíření stávajícího paláce o jeho východní křídlo, u kterého by pravděpodobně i nadále zůstalo, kdyby o devět let později nebyl Pietro Barbo 30. srpna 1464 zvolen papežem.
Jako papež Pavel II. disponoval mnohem vyššími finančními prostředky, které mu umožnily realizovat jeho další stavební plány v letech 1464/1466–1471: začlenění baziliky do nového stavebního konceptu a výstavbu arkádového nádvoří, dále na ose ulice Via degli Astalli výstavbu západního traktu s vjezdem, přičemž oba konce západního křídla měly lemovat dvě velké jednopatrové věže; dostavbu započatého východního křídla z roku 1455 rovnoběžného s osou baziliky; kolmo na východní trakt stavbu severního křídla až na roh Via degli Astalli a v jeho středu výstavbu vestibulu s velkolepým schodištěm.
Soukromé papežské apartmá bylo dokončeno již v roce 1466. Od této chvíle mohl Pavel II. ve svém paláci pohodlně pobývat a dohlížet na postup prací. První architekt Francesco del Borgo zemřel v roce 1468, tehdy už byla dokončena přestavba baziliky a v nejdůležitějších částech paláce se dalo bydlet. Marco Barbo, jež byl 18. září 1467 jmenován svým strýcem papežem Pavlem II. titulárním kardinálem u baziliky San Marco, se krátce na to usadil v jižním křídle paláce, odkud svého strýce v jeho stavebních počinech podporoval. V posledních letech života Pavla II. převzal pravděpodobně celou stavbu do svých rukou. V roce 1471 byl východní trakt paláce hotov až do výše hlavního obytného patra, avšak celé severní křídlo (až k základům věže na ulici Via degli Astalli) dosahovalo sotva do poloviny prvního patra.
Marco Barbo po smrti strýce pokračoval výstavbou sálu «Sala del Concistoro» (Salome dei cinque lustri), potom navázal dalším velkým sálem «Aula magna et prima» (též «Sala Prima» nebo «Sala Regia») až k hlavnímu schodišti, napravo od schodiště nechal přízemí rozdělit dřevěným stropem nad dvě mezipatra, jež osvětlovala společná řada oken. Nákladnou stavbu dvoupatrových arkád na nádvoří zcela zastavil. Do stavebních počinů synovce Marca Barbo spadá též výstavba «Viridaria Sancti Marci» (též «Giardino di San Marco» nebo «Cortile de Melangoli» nebo «Palazzetto»). Od léta až do podzimu roku 1469 probíhaly práce na stavbě přízemí a prvního patra. Během druhé stavební fáze kolem roku 1490 přibylo druhé arkádové patro.
Potřeba celé řady menších místností pro služebnictvo obsluhující velké pokoje v mezipatře a velkolepé sály v patře papežského paláce vedla kolem roku 1470 k nouzové výstavbě velké věže na rohu východního a jižního traktu. Pravá strana severního traktu, kam by bylo možné služebnictvo umístit, nebyla ještě ukončena a v nádvoří byla výstavba limitována budovou baziliky. Stavba mohutné věže na základech původního kardinálského paláce s čtyřramenným schodištěm uvnitř se do budoucnosti ukázala jako velmi nešťastné řešení, způsobující mnohé stavební problémy východního křídla. Kolem roku 1564 obdržela tato přední věž ještě druhé patro.
Papežský palác 1491–1564 Kardinálové Lorenzo Cardinal Cibo de’ Mari a Domenico Grimani ve stavbě paláce pokračovali. Papež Pavel III. spojil palác krytou chodbou s papežským letním sídlem Torre di Paolo III na úpatí baziliky Santa Maria in Aracoeli. Zatímco severní křídlo na západ od hlavního schodiště a jižní křídlo paláce vždy zůstávalo sídlem příslušného titulárního kardinála u baziliky San Marco, východní křídlo paláce San Marco a «Giardino di San Marco» (Palazzetto) přešlo příkazem papeže Pia IV. ze dne 10. června 1564 do držení Benátské republiky a to s přáním, že Benátská republika bude palác nadále nejen restaurovat, ale také dále dostavovat. Senát tyto místnosti přidělil vyslancům Serenissimy u Svatého stolce.
Benátská republika 1564–1797 náhled|upright|Bazilika San Marco, Palazzetto se spojovací chodbou (Cavalcavia) r. 1775 Palác San Marco sloužil nadále jako celoroční sídlo benátských titulárních kardinálů baziliky San Marco, nově se stal sídlem benátských vyslanců u Svatého stolce a nadále byl papeži využíván jako letní rezidence, přičemž během papežova pobytu vyslanci přebývali mimo palác. Na první nutné dostavby odsouhlasil benátský senát 10 000 dukátů a dne 2. července 1564 vyslanec Giacomo Soranzo (1563–1565) převzal palác oficiálně do svých rukou. V severozápadním křídle rezidoval toho času titulární kardinál Francesco Pisani.
Papež Pius IV. strávil v paláci dvě poslední léta svého života a vyslanec Soranzo na přání papeže pokračoval ve stavebních pracích, jež zaměřil především na dostavbu vyslaneckých pokojů v severozápadním křídle. Senátem slíbené finance přicházely jen v malých obnosech a k tomu ještě velmi nepravidelně, takže stavební práce nešly dopředu takovým tempem, jak by si papež představoval. Soranzo senát upozornil, že Vatikán na dostavbě paláce důrazně trvá a že minimálně pro zachování takového zdání by bylo dobré každé 3 až 4 měsíce poslat 1 000 dukátů. Výsledkem bylo, že byl Soranzo odvolán a do Říma byl vyslán jeho nástupce Paolo Tiepolo (1565–1568).
Tiepolo dorazil s velkou pompou v doprovodu benátských prelátů, šlechticů, kardinálových i vyslancových rodinných příslušníků a papežské gardy až k paláci San Marco, jehož vzhled nebyl v té době již nejlepší, a zjistil, že některé vyslanecké pokoje a pokoje titulárního kardinála Pisaniho jsou neobyvatelné a že do paláce chatrnou střechou zatéká. Do Benátek zpětně referoval, že s relativně malými zdroji je ještě možné palác zachránit, ale že jakékoliv další průtahy budou výdaje jenom zvyšovat a že v Římě se všichni diví, jak si může Benátská republika vůbec dovolit takovou po Vatikánu nejprestižnější budovu a v takové slavné a rušné čtvrti nechat chátrat.
Po nástupu vyslance Michela Suriano (1568–1571) bylo provedeno vícero oprav. Na Tři krále roku 1569 vypukl nedaleko pokoje kardinála Pisaniho požár, v jehož důsledku severozápadní trakt paláce i s dokončeným «Sala nuova» vyhořel až do základů. Vzhledem k tomu, že Benátská republika peníze na opravu neměla, rozhodl se kardinál Pisani výstavbu celého vyhořelého traktu financovat ze svých beneficií.
17. a 18. století Od září 1597 obývali palác již jen benátští vyslanci a kardinálové u baziliky San Marco. V té době se však nedalo hovořit o obývání reprezentačního sídla. Palác nutně potřeboval rekonstrukci v částce mnoha tisíc dukátů. Každý nový vyslanec popisoval jeho stále stejný žalostný stav: okenní rámy a trámy v různých místnostech, lokality ve věži, děravé střechy, stále problémové velké sály, to všechno potřebovalo důkladnou opravu. Na některých místech chyběly dveře a okna zcela, čímž se množily i krádeže. Rozepře mezi papežem Pavlem V. a Benátskou republikou nakonec způsobila přerušení diplomatických vztahů. Vyslanec Agostino Nani byl 8. května 1606 odvolán a jeho nástupce Francesco Contarini se do paláce navrátil až 8. června 1607.
Stav paláce se dále zhoršoval, přičemž v důsledku obývání vlhkých nebo průvanu vystavených pokojů se začala množit onemocnění. V roce 1611 jmenovaný vyslanec Marin de Cavalli v paláci ještě téhož roku zemřel. Lékaři prohlásili bydlení v Palazzo San Marco za zdraví škodlivé a následkem toho se nový vyslanec Tommaso Contarini usídlil ve Vigna Bandini na Monte Cavallo (nyní Piazza del Quirinale). V roce 1612 došlo konečně ke zřízení stavebního fondu s ročním obnosem 200 Scudi, což nebylo mnoho, ale byl to první větší úspěch na cestě k opravám paláce. Další finanční přilepšení do fondu oprav přineslo též pronajímání přízemních stájových prostor či prostor pro obchodníky.
náhled|upright|Piazza Venezia 1748 náhled|upright|Palazzetto se spojovací chodbou (Cavalcavia) ke kostelu Santa Maria in Aracoeli, autor: Ettore Roesler Franz kolem r. 1880 náhled|upright|Torre di Paolo III. na Kapitolu (dříve součást papežského paláce Palazzo San Marco, autor: John Henry Parker, kolem r. 1870 náhled|upright|Palazzo Venezia: Cappella della Beata Vergine (též Cappella della Madonna delle Grazie či La Madonnella), přemístěna na zač. 20. století z Palazzeta do východního křídla paláce