Konkordát (lat. concordatum souhlas, úmluva) je mezinárodní smlouva uzavřená mezi Svatým stolcem a jiným státem, která většinou řeší práva, záležitosti a svobody vyznání pro katolickou církev v daném státě. Jiným druhem ujednání mezi státem a Svatým stolcem je neformální modus vivendi, které však není pojmem mezinárodního práva a nepodléhá ratifikaci.
Uzavření konkordátu je projevem nejvyšší úrovně mezinárodní spolupráce mezi státem a Katolickou církví, reprezentovanou Svatým stolcem. Podle údajů Svatého stolce je nyní na světě v platnosti 44 obecných konkordátů (obecných smluv o úpravě vzájemných vztahů), z toho 15 v Evropě (z toho 14 ve formě podléhající ratifikaci: Albánie, Andorra, Rakousko, Bosna a Hercegovina, Německo, Itálie, Lotyšsko, Monako, Černá Hora, Polsko, Portugalsko, San Marino, Slovensko a Slovinsko).https://www.iuscangreg.it/accordi_stati.php Občas je mylně uváděno, že Česko je jednou z posledních evropských zemí, která nemá konkordát či obdobnou smlouvu;https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/2586374 to je však v rozporu s údaji Svatého stolce. S některými státy má Svatý stolec uzavřena ujednání na nižší úrovni o dílčí spolupráci (na světě celkem 5), případně určité dohody převážně technického charakteru související s uznáním Svatého stolce jako subjektu mezinárodního práva (na světě celkem 15), nemají však formu obecného konkordátu.
Za trvání Československa konkordát uzavřen nebyl, a to mj. pro nesouhlas prezidenta Masaryka; sjednán byl pouze modus vivendi. Po vzniku České republiky byl konkordát sjednán, ale Poslanecká sněmovna výraznou většinou zamítla jeho ratifikaci. Odpůrci konkordátu tvrdili, že Česká republika nemá žádný důvod jej uzavírat a že smlouva je plně jednostranná, poskytující výhody pouze církvi, a že tedy jde o zcela jednostranné omezení suverenity. Pochybnosti o uzavření smlouvy vznesli i představitelé Ekumenické rady církví, neboť katolická církev by podle nich získala privilegované postavení. https://www.novinky.cz/clanek/domaci-smlouva-s-vatikanem-budi-vasne-uz-sto-let-40399686 K vyjednávání smlouvy se znova vrátila vláda Petra Fialy, který se ve své akademické tvorbě intenzivně věnoval vztahu státu a římskokatolické církve.https://www.cdk.cz/en/knihy/politika-socialni-vedy/katolicismus-politika https://www.cdk.cz/knihy/politika-nabozenstvi/laborator-sekularizace https://www.novinky.cz/clanek/domaci-fiala-podepise-smlouvu-s-vatikanem-prezident-si-drzi-odstup-40494177
Konkordáty v Evropě Konkordátní smlouvy v minulosti směřovaly k řešení konfliktů mezi soupeřící světskou a církevní mocí (viz též hesla Boj o investituru, Wormský konkordát, apod.). Řada konkordátu byla přijata v 19. století na pozadí sporů o sekularizaci státu a politický vliv církve, počínaje francouzským konkordátem (1801) (zrušen v roce 1905 zákonem o oddělení státu a církve; papež zákon v encyklice Vehementer nos tvrdě odsoudil jako protiprávní). Konkordát pro Rakouské císařství, platný i pro české země, byl přijat za bachovského neoabsolutismu roku 1855. Dostal se ale do silného napětí s Prosincovou ústavou 1867, a následně ho v roce 1870 Rakousko-Uhersko jednostranně vypovědělo (pak byl odstraněn ze sbírky zákonů); církev ale trvala na tom, že konkordát je pořád platný.
V 1. polovině 20. století se uzavíráno konkordátů stalo předmětem významných politických sporů (v Německu se spor o roli a postavení církve táhl od jeho sjednocení, v kontextu tzv. Kulturkampf). Významnou část současných evropských konkordátu tvoří konkordáty z tohoto období (bývají spojovány s politiky jako Mussolini, Dollfuss, Hitler, Salazar či Franco, kteří se o ně zasadili), popř. konkordáty se státy, jež v tomto období konkordát uzavřely a posléze je nahradily novou verzí. Některé jiné státy v tomto období konkordát sjednat odmítly, např. Československo (viz níže) nebo Irsko.
V současnosti má se Svatým stolcem uzavřený a ratifikovaný konkordát celkem 14 evropských států:
Lotyšsko uzavřelo konkordát v roce 1922; šlo o jednu z prvních mezinárodních smluv, kterou Lotyšsko uzavřelo, a tedy i důležité symbolické potvrzení jeho zpochybňované státnosti. Nový konkordát byl uzavřen v roce 2000. Polsko uzavřelo konkordát v roce 1925 (v návaznosti na ústavu z roku 1921, která římskokatolické církvi přiznávala speciální postavení), ale po 2. světové válce ho prohlásilo za neplatný. Nový konkordát byl uzavřen v roce 1993 (ratifikován 1998). Itálie uzavřela konkordát v roce 1929 za vlády Benita Mussoliniho, a to po několika dekádách sporů o řešení „římské otázky“ (od sjednocení Itálie roku 1870). Rakousko uzavřelo konkordát v roce 1933 za vlády Engelberta Dollfusse. Německo uzavřelo konkordát v roce 1933 za vlády Adolfa Hitlera. Království Jugoslávie uzavřelo konkordát v roce 1935 za vlády Bogoljuba Jevtiće. Diplomatické vztahy mezi nástupnickou Socialistickou federativní republikou Jugoslávie a Svatým stolcem byly v letech 1952-1967 přerušeny. Slovinsko uzavřelo nový konkordát v roce 2001, Bosna a Hercegovina v roce 2006 a Černá Hora v roce 2011.https://www.iuscangreg.it/conc/montenegro-2011.pdfhttps://www.iuscangreg.it/conc/slovenia-2001.pdf Portugalsko uzavřelo konkordát v roce 1940 za vlády António de Oliveira Salazara. V roce 2004 byl konkordát nahrazen novou verzí. Monako uzavřelo konkordát v roce 1981, v návaznosti na dohodu z roku 1887. San Marino uzavřelo konkordát v roce 1992. Slovensko uzavřelo konkordát v roce 2000 za vlády Mikuláše Dzurindy. Albánie uzavřela konkordát v roce 2002. Andorra, jejíž spoluhlavou státu je biskup urgelský, uzavřela konkordát v roce 2008.
Řada evropských států konkordát se Svatým stolcem nemá. Některé s ním nemají vůbec žádné dohody, ani dílčího či ryze technického charakteru (např. Belgie, Dánsko, Finsko, Řecko, Island, Irsko, Lichtenštejnsko, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Ukrajina či Spojené království).
Jiné státy však se Svatým stolcem mají dohody, které nelze kategorizovat jako konkordát (smlouvu komplexněji řešící vztahy církve a státu s významnějšími právními dopady), ale jedná se o nižší formu spolupráce. Svatý stolec je chápe jako dílčí dohody o spolupráci či dohody o zvláštních otázkách (technického charakteru).
Celkem 6 evropských států má se Svatým stolcem uzavřeny dohody o vzájemné spolupráci, které řeší jen dílčí otázky a obsahově nemají povahu konkordátu:
Španělsko uzavřelo konkordát v roce 1953 za vlády Francisco Franca. V souvislosti s přechodem k demokracii po Francove smrti byl konkordát v letech 1976 a 1979 nahrazen a nyní platí pouze dohody dílčího charakteru. Malta, kde má své exteritoriální území církevní Řád maltézských rytířů, má se Svatým stolcem dílčí dohody z let 1985-1993.https://www.iuscangreg.it/accordi_santa_sede.php#SMalta Maďarsko má se Svatým stolcem pouze dílčí dohody z let 1990-1997. Chorvatsko má na se Svatým stolcem pouze dílčí dohody z roku 1997 (na rozdíl od výše uvedených nástupnických států Království Jugoslávie, které uzavřelo konkordát v roce 1935). Estonsko má se Svatým stolcem obdobu konkordátu z roku 1999, který však nepodléhá ratifikaci a byl přijat formou verbální nóty. Litva uzavřela konkordát v roce 1927; tehdy šlo o důležitý symbolický krok v kontextu její zpochyňované státnosti.https://www.urm.lt/en/news/928/foreign-minister-greets-participants-of-conference-on-lithuania-holy-see-relations:26881 Nyní jsou však v platnosti pouze dílčí dohody z roku 2000 a 2012.
Celkem 5 evropských států má se Svatým stolcem zvláštní dohody technického charakteru:
Francie uzavřela konkordát v roce 1801 za vlády Napoleona Bonaparta. V roce 1905 byl však konkordát zrušen (s výjimkou Alsaska-Lotrinska, které v letech 1871-1918 patřilo Německu) v souvislosti se zákonem o oddělení státu a církve. Nyní má Francie se Svatým stolcem dohody o uznávání vysokoškolských kvalifikací a o správě římského kostela Trinità dei Monti. Rusko se Svatým stolcem v roce 2017 uzavřelo dohodu o bezvízovém styku pro držitele diplomatických pasů. Srbsko má se Svatým stolcem dohodu o uznávání vysokoškolských kvalifikací z roku 2014.http://www.parlament.gov.rs/upload/archive/files/lat/pdf/zakoni/2014/4075-14%20LAT.pdf Švýcarsko má se Svatým stolcem dohody o vymezení diecézí. Švédsko ve stručné diplomatické korespondenci v roce 2001 odpovědělo kladně na výslovný dotaz Svatého stolce, zda považuje římskokatolickou církev registrovanou podle švédského práva za součást univerzální římskokatolické církve reprezentované Svatým stolcem jako subjektu mezinárodního práva. Svatý stolec tuto kladnou odpověď zařadil na svůj seznam zvláštních dohod.https://www.iuscangreg.it/accordi_santa_sede.php#SSvezia
Konkordáty mimo Evropu V Latinské Americe mají konkordáty dlouhou tradici vzhledem k historickému vlivu a postavení katolické církve: Brazílie: Smlouva z roku 2008 definuje právní postavení katolické církve v zemi (přestože je Brazílie sekulární stát). Argentina: Má uzavřenu dohodu z roku 1966, která nahradila starší patronátní systém. Kolumbie, Dominikánská republika, Bolívie: Všechny tyto státy maj platné konkordáty upravující sňatky, školství a církevní majetek.
Afrika:
Izrael: Základní dohoda z roku 1993, kterou byly navázány diplomatické styky a upravena práva katolické církve v Izraeli. Palestina: Smlouva s Palestinskou autonomií z roku 2015 vyvolala značný mezinárodní ohlas, neboť v ní Vatikán oficiálně uznal stát Palestina. Maroko, Tunisko: Specifické smlouvy Pobřeží slonoviny: Příklad afrického státu s velmi podrobným konkordátem.
Situace v České republice a na Slovensku a její historické pozadí
Od vzniku Československa do konce druhé světové války – uzavření modu vivendi (1927/1928), pokus o konkordát v Slovenském státě V Československu byly po roce 1918 zpočátku vztahy mezi státem a katolickou církví velmi napjaté, což vyvrcholilo roku 1925 Marmaggiho aférou. Po uklidnění situace došlo na přelomu let 1927 a 1928 k uzavření politické dohody se Svatým stolcem v podobě tzv. modu vivendi (nejednalo se o mezinárodní smlouvu). Důvodem byl mj. odmítavý postoj prezidenta Masaryka k uzavření konkordátu, přičemž bez něj by nebylo možné konkordát ratifikovat. Tato politická dohoda byla podepsána 17. prosince 1927, schválena v ministerské radě (na rozdíl od konkordátu, který musí být ratifikován hlavou státu po schválení zákonodárným sborem) 20. ledna 1928 a vstoupila v platnost výměnou reverzálních (oboustranných) nót československého ministra zahraničních věcí z 29. ledna 1928 a státního sekretáře dne 2. února 1928.
Po rozpadu Československa byla druhá republika již v březnu 1939 okupována nacisty, a tak v Protektorátu Čechy a Morava nebylo možné modus vivendi dále uplatňovat. Slovenský stát oproti tomu byl de facto i de iure uznán Svatým stolcem. V letech 1943–1944 byl ve Slovenském státě učiněn neúspěšný pokus uzavřít konkordát se Svatým stolcem, jeho text již byl ze strany Slovenského státu vypracován.
Od konce druhé světové války do roku 1989 Modus vivendi začal být po skončení druhé světové války znovu uplatňován. Brzy po Únoru 1948 však bylo jasné, že tomu tak nebude nadlouho. Svatý stolec s odvoláním na provedenou pozemkovou reformu prohlásil, že se necítí být vázán Modem vivendi, což potvrdil jmenováním olomouckého arcibiskupa Josefa Matochy 3. května 1948 bez předběžných konzultací s vládou, během dalších jednání mezi biskupy a vládou však na modus vivendi bylo vícekrát poukazováno jako na závazný.
Po neúspěchu jednání došlo k vydání zákona č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností, který ve svých závěrečných ustanoveních ruší všechnu dosavadní legislativu pro vztahy státu a církví (aniž výslovně jmenuje modus vivendi).
Československo v letech 1990–1992