náhled|Státní znak Arménské republiky Dějiny Arménie jsou dějinami území současné Arménské republiky, ale také arménského národa, jehož etnogeneze je předmětem diskusí a legend (pověst o praotci Haykovi), nicméně zhruba od 9. století př. n. l. je spjatá právě s dnešním arménským územím, obecněji pak s oblastí Zakavkazska. Dějiny arménského národa jsou ovšem také dějinami diaspory, ba dokonce založení jednoho „exilového státu“ u pobřeží Středozemního moře (Arménské království v Kilíkii). Dějiny Arménie jsou také dějinami průsečíku vlivů mocných říší a bloků (Peršanů, Arabů, Říma, Byzance, Ruska), na nichž si malý národ urputně snaží uchovat nezávislost kulturní i politickou.
Zakavkazsko bylo ve starověku velmi kulturní oblastí, rozvinuly se zde prastaré říše, například Chetitská. S dějinami Arménů souvisí zejména říše Urartu z 8.–6. století př. n. l. Arméni za svůj první stát považují Arménské království, které se roku 321 př. n. l. vymanilo z vlivu Peršanů (Achaimenovců) a osamostatnilo se. Nastal první zlatý věk arménských dějin, v němž bylo přijato křesťanství jako státní náboženství (jakožto v prvním státě na světě), byla založena první národní křesťanská církev světa (dodnes existující a formující arménskou národní identitu), Tigranés Veliký dal Arménům ochutnat na chvíli osud regionální velmoci a kněz Mesrop Maštoc vytvořil unikátní abecedu, jíž se arménská kultura dodnes odlišuje od ostatních.
Poté následovala období nadvlády perské, byzantské a arabské, aby se z nich Arménie znovu vymanila za vlády dynastie Bagratuni v letech 884–1045, v tomto druhém zlatém věku arménských dějin. Nově postavené hlavní město Ani pařilo k nejvelkolepějším a největším sídlům raného středověku, ale tak jako Tigranův Tigranakert bylo i Ani nakonec zcela rozvráceno a zbyly z něj jen ruiny. Bagratovskou Arménii pohltila nejprve Byzanc a posléze Seldžučtí Turci, před nimiž uprchla z Arménie obrovská migrační vlna, která se usadila na byzantském území v Kilíkii, kde si posléze založila vlastní stát, který existoval od 11. do 14. století a sehrál značnou úlohu při podpoře křížových výprav do Svaté země. Původní arménské území pak trpělo přetahováním Byzantinců, Peršanů a Osmanů (Turků) o nadvládu, přičemž perské dynastie tahaly většinou za delší konec a území ovládaly až do 18. století, kdy ho postupně ovládli Rusové. Pod ruskou nadvládou se zformovala moderní arménská politika, problém však byl, že velká část Arménů žila na územích ovládaných Osmany, kteří nedokázali čelit tlaku evropských mocností a od druhé poloviny 19. století od nich dostávali potupné vojenské lekce. Malá křesťanská menšina na tureckém území se tak stala hromosvodem. Výsledkem byly nejprve ojedinělé masakry a za první světové války pak systematická arménská genocida, vyhlazení 1,5 milionu Arménů na tureckých územích.
Po válce, v letech 1918–1920, existovala krátce nezávislá Arménská republika (tzv. první republika), ovšem ve svěráku dvou velmocí – kemalovského Turecka a sovětského Ruska si dlouho nezávislost uchovat nemohla. Arméni zvolili integraci do sovětské říše, která je mohla v tu chvíli jediná ochránit před tureckou územní lačností a etnickou nenávistí. Součástí Sovětského svazu byla Arménie až do roku 1991, kdy vyhlásila nezávislost. I ta je ale zatížena etnickými, územními, ba geopolitickými spory, které mají hluboké kořeny a souvisí s komplikovanými kavkazskými dějinami. I kvůli nim dnes v Arménii převládá znovu spíše ruský geopolitický vliv, neboť s okolními zeměmi (muslimský Ázerbájdžán podporovaný jinými muslimskými mocnostmi v oblasti) má vztahy nepřátelské. Druhá arménská republika se však snaží udržovat dobré vztahy i se zeměmi Evropské unie, s nimiž cítí spřízněnost kulturní a náboženskou.
Starší historie náhled|Zříceniny starověkého arménského města Zvarthnoc náhled|Starověký Kavkaz Území dnešní Arménie bylo lidmi osídleno před 325 000 lety. Nejstarší definovanou kulturou na území dnešní Arménie je kultura Šulaveri-Šomu (6000 let př. n. l.), následovala kultura kuro-arakská, existující v letech 4000–2000 př. n. l. Archeologický výzkum z let 2010–2011 přisoudil těmto kulturám nejstarší známou koženou botu, sukni a nejstarší vinařské zařízení na světě. Vše bylo objeveno v jeskyních nedaleko obce Areni na jihu Arménie. Ve 3.–2. tisíciletí archeologové rozpoznávají tzv. trialetskou kulturu, možná tvořenou indoevropskými kmeny. Před příchodem arménských kmenů území ovládali ještě Chetité, zasahovalo do něj království Mitanni, konfederace Hajasa-Azzi či království Nairi. V něm už možná část obyvatelstva arménská byla. Původ Arménů je však nejasný. Podle Herodota přišli do oblasti kolem hory Ararat a jezera Van někdy v 9.–7. století př. n. l.
Prvním státním útvarem, na němž se etničtí předci současných Arménů jistě podíleli, bylo království Urartu. Existovalo mezi lety 860–585 př. n. l. (pojem Urartu je patrně asyrský, souvisí s babylónským označením uruatri, sami urarťané říkali své říši Biainili, Hebrejci jí říkali Ararat). Sídlo mělo království na území dnešního Turecka (dnešní Van), ale byl to urartský král Argišti I. (vládl 785–765 př. n. l.), který při svých výbojích překročil řeku Araxés a podmanil si Zakavkazsko. Založil zde město Erebuni (dnešní Jerevan), do kterého pak přemístil obyvatele z obsazených měst z povodí Eufratu. Mnoho urartských památek bylo nalezeno též v arménském městě Sevan. Vrchol územní expanze Urartu zažilo za krále Sarduri II., za jehož vlády sahalo na severu až téměř k Černému moři, na západě k pramenům Eufratu, na východě až k současnému Tabrízu a na jihu až k prameni Tigridu. Říši Urartu rozvrátili patrně Médové. Xenofón zapsal, že „Arménie byla poprvé dobyta až médským králem Astyagem“. Strabón podobně, že „Ve starých dobách, poté, co rozbila říši Syřanů, vládla Velká Arménie celé Asii až do časů Astyaga, kdy se musela podrobit větší moci“. Erebuni Médové dobyli roku 585 př. n. l.
Po pádu Urartu území dnešní Arménie ovládala Médská říše a Skytové. Později se dostalo pod kontrolu Achaimenovské říše (zvané též První perská říše), která zde vybudovala satrapii, kterou nazvala Armina. K moci zde dosadila Orontskou dynastii, patrně íránského původu, která si nejspíše získala vliv již v éře Médů. Prvním (ovšem legendárním) orontským panovníkem Arménie byl Orontes I. Sakavakjats (vládl 570–560 př. n. l.). Je známo, že roku 521 př. n. l. proběhla arménská vzpoura proti perské nadvládě, kterou potlačil perský král Dareios I. Roku 331 př. n. l. Achaimenovská říše padla, poté, co byla v bitvě u Gaugamél rozdrcena Alexandrem Velikým. Alexandr poslal do Arménie generála Neoptolema, aby zde zřídil vojenskou správu. Když generál roku 321 př. n. l. odešel, vzniklo mocenské vakuum. Orontská dynastie se vrátila k moci, bývalá satrapie se osamostatnila a vzniklo tak Arménské království, státní útvar, s nímž je především spjata identita současných Arménů. Prvním králem nezávislého království byl Orontes III.
Arménské království Arménské království, někdy zvané Velká Arménie, existovalo v letech 321 př. n. l. až 428. Vládly v něm tři dynastie: orontská (321–200 př. n. l.), artašesidská (189 př. n. l. – 12) a arsakovská (52–428). Pod tlakem Seleukovské říše bylo království rozděleno na dvě části – Armenia Maior a Sofene. Ve chvíli, kdy převládl imperiální vliv římský, začalo se Arménii dýchat lépe. náhled|vlevo|Tigranés Veliký na minci Za Tigrana Velikého (83–69 př. n. l.) dosáhlo království svého vrcholu, když nejprve znovu získalo Sofene a pak začalo dobývat další území upadající Seleukovské říše. Načas se stalo nejmocnějším státem na východ od Říma, ba impériem. V době největší územní expanze pod Tigranovou vládou sahalo arménské království od Středozemního ke Kaspickému moři a na severu takřka až k moři Černému. Od té doby Arménci užívají úsloví „Arménie od moře k moři“ (Tsovits tsov Hayastan). Po vrcholu úspěšné expanze nechal Tigranés postavit nové, výstavní královské město, Tigranakert. Staré hlavní město Artašat totiž leželo nyní příliš na severu nové říše, nové mělo být v jejím středu. O jeho přesném umístění se však archeologové přou, město bylo totiž zcela rozvráceno a ztraceno. Bylo prý postaveno v helénském stylu a na dvoře se mluvilo řecky, Tigranes byl klíčovým reprezentantem pokusů o helenizaci Kavkazu (kulturní, nikoli politickou). I z tohoto důvodu (krom důvodů taktických) se Tigranes vždy bránil konfliktu s Římem. Když se Řím dostal do války s Pontem, snažil se Tigranes zachovat neutralitu, ačkoli Pontu vládl jeho zeť Mithridatés VI. Pontský. Když však byl Mithridatés poražen, nezbývalo Tigranovi než mu poskytnout azyl, čímž se odsoudil k válce s Římem. Roku 69 př. n. l. římská vojska pod vedením vojevůdce Luculla Arménii napadla. Tigranés byl 6. října poražen u Tigranakertu. Musel z města uprchnout, záhy je opustili i jeho obyvatelé a město bylo srovnáno se zemí. Tigranes se úchýlil do Artašatu, avšak když k němu přitáhl jiný římský vojevůdce Pompeius, raději se Tigranes vzdal, aby město ušetřil osudu Tigranakertu.
Pak království fungovalo jako římský klient, a to až do roku 12, kdy Římané královskou rodinu sesadili v obavě, aby se Arménie nestala spojencem Parthské říše, nového velkého konkurenta Říma. Nakonec právě Parthové dosadili roku 52 novou dynastii, arsakovskou, prvním jejím členem na arménském trůně se stal Tiridates I. Arménská šlechta pak byla rozdělena na prořímskou a proparthskou a země byla zmítána mezi dvěma mocnostmi, což vedlo i k tomu, že se nakrátko (114–118) stala římskou provincií. Situace se příliš nezměnila ani s velkými změnami na západě a na jihu, jen staré mocnosti byly nahrazeny novými – Východořímskou říší a Sásánovskou říší. Arménie byla znovu nárazníkem mezi nimi a musela střídat vazalství k těmto říším podle okolností. Taktika však nepomohla, střet Byzance a Sásánovců nakonec Arménii rozerval a vznikla byzantská Arménie (387) a perská Arménie (428). náhled|upright|Mesrop Maštoc Zajímavým rysem Arménského království byla ovšem náboženská situace. V království nejprve převládal zoroastrismus (zřejmě přinesený původní dynastií z Íránu). Roku 301 však král Tiridates III. vyhlásil křesťanství za státní náboženství. Arménie se tak stala prvním státem světa, který tak učinil, patnáct let předtím, než to udělal císař Konstantin I. v Římě. Zásadní roli v tom sehrál Řehoř Osvětitel, který založil Arménskou apoštolskou církev. Arménští křesťané se do prvního nikajského koncilu vyvíjeli v těsné součinnosti s jinými křesťanskými centry, pak však byli izolováni, a proto se věroučně odlišují od pravoslavné i katolické církve. Arménská církev, nejstarší národní křesťanská církev světa, je stále rozhodující silou arménské národní identity – v Arménii se k ní dnes hlásí 95 % obyvatelstva. I zoroastrismus se však na území Arménie udržel (na západě země, mezi Kurdy). K osobitosti arménské kultury přispívá i unikátní, jiným národem nesdílená abeceda, kterou roku 405 vytvořil kněz a vzdělanec Mesrop Maštoc.
Perská, byzantská a arabská nadvláda náhled|vlevo|upright|Socha Vardana Mamikonjana v Jerevanu Východní Arménie byla ovládnuta Peršany. Roku 428 zrušili systém klientských králů a učinili z východní Arménie pouhou provincii své říše. Střet s novými vládci přišel poté, co se šáh Jazdkart II., velmi nesnášenlivý ke křesťanům a židům, pokusil v perské části Arménie znovu zavést zoroastrismus. To vedlo roku 450 ke vzpouře vedené Vartanem Mamikonjanem. Jeho šedesátitisícové rebelské vojsko, tvořené převážně rolníky, bylo v roce 451 rozdrceno perskou dvousettisícovou armádou v bitvě u Avarayru. Arméni se nicméně poté uchýlili k partyzánské válce, takže roku 484 perský král Valgaš podepsal s Armény smlouvu v Nvarsaku, která jim zaručovala, že mohou svobodně vyznávat křesťanství. Valgaš se k tomuto kroku odhodlal nikoli díky své toleranci, ale protože Persie byla velmi oslabená po prohrané válce s Hefthality.