náhled|Pius XI., znovuobnovitel akademie Papežská akademie věd (latinsky Pontificia Academia Scientiarum; italsky Pontificia accademia delle scienze; zkratka PAS) je vědecká organizace, založená v roce 1936 papežem Piem XI. (1857–1939).
Akademie sídlí ve Velké aule, přistavěné v roce 1936 k Letohrádku Pia IV. ve Vatikánských zahradách. Prostory sdílí společně s Papežskou akademií společenských věd a Papežskou akademií sv. Tomáše Akvinského. Papežská akademie věd a Papežská akademie společenských věd mají i stejného kancléře.
Patronát nad akademiky drží papež, přesto je výzkum prováděn bez omezení, nezávisle na státu. Probíhá zejména v oboru matematiky, fyziky a jiných přírodních věd a věnuje se studiu příslušných epistemologických problémů. Velmi důležitá je podpora mezioborové spolupráce a zdůrazňovány jsou rovněž etické a environmentální otázky.
Členy akademie jsou nejuznávanější vědci 20. století z různých zemí světa, mnohdy držitelé Nobelovy ceny.
Historie náhled|Vstupní průčelí Papežské akademie věd Současná Papežská akademie věd navazuje na Accademia dei Lincei (Papežskou akademii rysů), založenou v Římě v roce 1603 papežem Klementem VIII. (1536–1605) a Fredericem Cesim (1585–1630). Jedná se o druhou nejstarší vědeckou akademii na světě (po Academia Secretorum Naturae v Neapoli, která však byla nařčena z čarodějnictví a roku 1578 na příkaz papeže Pavla V. zrušena). Název akademie byl odvozen z latinského výrazu pro rysa, který má velmi dobrý zrak. Právě tak dobrou pozornost měli akademici věnovat výzkumu. Členem byl od roku 1610 i Galileo Galilei (1564–1642).
Federico Cesi usiloval o uplatnění pozorování, experimentů a induktivní metody, akademie však svého zakladatele o mnoho nepřežila a zanikla v roce 1651.
V roce 1847 papež Pius IX. (1792–1878) v návaznosti na původní organizaci založil Papežskou akademii nových rysů (Pontificia Accademia dei Nuovi Lincei), která ovšem po zániku papežského státu roku 1870 zůstala mimo hradby Vatikánu a přešla do správy sjednocené Itálie.
Dne 28. října 1936 pak Pius XI. vědeckou akademii znovu obnovil pod názvem Papežská akademie věd.
V roce 1996 papež Jan Pavel II. zvýšil počet akademiků ze 70 na 80. náhled|Velká aula pro setkávání akademiků
Činnost Akademie vznikla z iniciativy papeže, její sídlo se nachází v uzavřeném prostoru Vatikánu a většinu výdajů financuje Svatý stolec, přesto podle stanov mají vědecké aktivity probíhat nezávisle na státu, politice a náboženství.
Hlavním zájmem akademiků je objektivní vědecké poznání, přístupné nejen pro Vatikán, ale také pro širokou odbornou veřejnost. Mezi studované obory patří fyzika, astronomie, chemie, vědy o Zemi a přírodním prostředí, biologie, matematika, aplikované vědy, filosofie a dějiny vědy.
Výzkum v současnosti zahrnuje šest hlavních oblastí: základní vědecké poznání věda a technologie celosvětových otázek a problémů věda ve prospěch řešení problémů třetího světa etika a politika vědy bioetika epistemologie Akademie pořádá konference a pracovní setkání na různá témata, podporuje vědecké výzkumy i vzdělávání veřejnosti, mezinárodní spolupráci a interdisciplinární přístup. Cílem je využití vědy k obecnému lidskému rozvoji, k podpoře spravedlnosti, solidarity a k řešení konfliktů, včetně podpory dialogu mezi vědou a duchovními, kulturními, filozofickými a náboženskými hodnotami.
Akademie je členem Mezinárodní vědecké rady (ICSU; International Council of Science).
Každé dva roky uděluje akademie mladým vědcům do 45 let medaili Pia XI.
Publikace Výsledky výzkumu jsou zveřejňovány v několika publikačních řadách:
Pontificiae Academiae Scientiarum Acta – publikace hlavních příspěvků plenárních zasedání; vychází od roku 1937 Scripta Varia – publikace pracovních setkání na různá témata; vychází od roku 1942 Extra Series – vychází od roku 1937
K již nevydávaným publikačním řadám patří Documenta a Commentarii, ukončené v roce 1996.
Kromě tištěných sborníků jsou vydávány i elektronické verze, které jsou bezplatně přístupné veřejnosti. Hlavním komunikačním a publikačním jazykem je angličtina.
Členové akademie náhled|Papež Jan Pavel II. zvýšil v roce 1996 počet stálých členů Akademie ze 70 na 80.
Akademie má osmdesát stálých, doživotně jmenovaných členů. Noví členové jsou vybíráni sborem stávajících akademiků na základě vědeckého významu jejich výzkumů a s přihlédnutím k jejich morálním postojům, ale bez ohledu na rasu či náboženské vyznání. Vybrané kandidáty poté oficiálně jmenuje papež. Zcela výjimečně mohou být jmenováni i čestní členové akademie.
Kromě řadových akademiků jsou dočasnými členy papežské akademie z titulu svého úřadu i kancléř akademie, ředitel Vatikánské observatoře, ředitel astrofyzikální laboratoře Vatikánské observatoře, prefekt Vatikánské knihovny a prefekt Vatikánského apoštolského archivu.
V čele Papežské akademie věd stojí prezident, kterého z řad akademiků jmenuje na čtyřleté funkční období papež po doporučení sedmičlenné akademické rady a kancléře. Jmenován může být i opakovaně. Prezidentovi v řízení akademie asistuje právě kancléř a členové akademické rady, kteří jsou rovněž pověřeni papežem na čtyři roky s možností opakovaného jmenování.
Mezi bývalé akademiky českého původu patří chemik Karel František Wiesner a agronomka Johanna Döbereiner. České kořeny měl též chorvatský chemik Leopold Ružička.
Seznam prezidentů
Agostino Gemelli (1936–1959) Georges Lemaître (1960–1966) Daniel Joseph Kelly O'Connell (1968–1972) Carlos Chagas (1972–1988) Giovanni Battista Marini-Bettòlo (1988–1993) Nicola Cabibbo (1993–2010) Werner Arber (2010–2017) Joachim von Braun (2017–)
Řadoví členové (2023)
Zeresenay Alemseged Werner Arber Frances Arnoldová Vanderlei Salvador Bagnato David Baltimore Antonio M. Battro David Baulcombe Paul Berg Eric Betzig Helen Blau Thierry Boon-Falleur Joachim von Braun Luís Angel Caffarelli Emmanuelle Charpentierová Chien-Jen Chen Steven Chu Aaron J. Ciechanover Claude Cohen-Tannoudji Francis Collins Suzanne Cory Edward De Robertis Stanislas Dehaene Francis Delmonico Ewine van Dishoeck Jennifer A. Doudna Gerhard Ertl Albert Eschenmoser
Elaine Fuchs Antonio García-Bellido Reinhard Genzel Fabiola Gianotti Takashi Gojobori Theodor W. Hänsch Mohamed Hag Ali Hassan Edith Heard Stefan W. Hell Michał Heller Krishnaswamy Kasturirangan Klaus von Klitzing Jürgen Knoblich Eric Lander Nicole Marthe Le Douarin Li Čeng-tao Yuan Tseh Lee Jean-Marie Lehn Pierre Jean Léna Jane Lubchenco Juan Maldacena Jürgen Mittelstraß Erna Möller Salvador Moncada Rudolf Muradyan Sergej Petrovič Novikov Rjódži Nojori
José Onuchic William D. Phillips Stefano Piccolo John Charles Polanyi Ingo Potrykus Stanley Prusiner Yves Quéré Veerabhadran Ramanathan Chintamani Nagesa Ramachandra Rao Peter H. Raven Martin John Rees Carlo Rubbia Roald Sagdeev Hans Joachim Schellnhuber Maxine Singer Wolf Singer Susan Solomon Donna Strickland Hans Tuppy Rafael Vicuña Cédric Villani Edward Witten Maryanne Wolf Šin’ja Jamanaka Jang Čen-ning Ada Jonathová Antonino Zichichi
Čestní členové Jean-Michel Maldamé
Z titulu úřadu Guy Joseph Consolmagno (ředitel Vatikánské observatoře) Sergio B. Pagano (prefekt Vatikánského apoštolského archivu) Mauro Mantovani (ředitel Vatikánské knihovny) Peter Turkson (kancléř Papežské akademie věd)
Ocenění členové Nositelé Nobelovy ceny
Pieter Zeeman (fyzika, 1902) Ernest Rutherford (chemie, 1908) Guglielmo Marconi (fyzika, 1909) Alexis Carrel (fyziologie, 1912) Max von Laue (fyzika, 1914) Max Planck (fyzika, 1918) Niels Bohr (fyzika, 1922) Robert Andrews Millikan (fyzika, 1923) Chandrasekhara Venkata Raman (fyzika, 1930) Charles Scott Sherrington (fyziologie, 1932) Werner Heisenberg (fyzika, 1932) Paul Dirac (fyzika, 1933) Erwin Schrödinger (fyzika, 1933) Thomas Morgan (fyziologie, 1933) James Chadwick (fyzika, 1935) Victor Franz Hess (fyzika, 1936) Peter Debye (chemie, 1936) Albert Szent-Györgyi (fyziologie, 1937) Corneille Heymans (fyziologie, 1938) Leopold Ružička (chemie, 1939) George de Hevesy (chemie, 1943) Edward Adelbert Doisy (fyziologie, 1943) Otto Hahn (chemie, 1944) Alexander Fleming (fyziologie, 1945) Artturi Ilmari Virtanen (chemie, 1945)
Edward Victor Appleton (fyzika, 1947) Bernardo Houssay (fyziologie, 1947) Arne Tiselius (chemie, 1948) Walter Rudolf Hess (fyziologie, 1949) Hideki Jukawa (fyzika, 1949) Cyril Norman Hinshelwood (chemie, 1956) Jang Čen-ning a Li Čeng-tao (fyzika, 1957) Joshua Lederberg (fyziologie, 1958) Severo Ochoa (fyziologie, 1959) Rudolf Ludwig Mössbauer (fyzika, 1961) Max Perutz (chemie, 1962) John Carew Eccles (fyziologie, 1963) Charles Hard Townes (fyzika, 1964) Feodor Lynen (fyziologie, 1964) Manfred Eigen a George Porter (chemie, 1967) Har Gobind Khorana a Marshall W. Nirenberg (fyziologie, 1968) Luis Federico Leloir (chemie, 1970) Gerhard Herzberg (chemie, 1971) Christian B. Anfinsen (chemie, 1972) Christian de Duve (fyziologie, 1974) George Emil Palade (fyziologie, 1974) Martin Ryle (fyzika, 1974) David Baltimore (fyziologie, 1975) Aage Niels Bohr (fyzika, 1975) Vladimir Prelog (chemie, 1975) Werner Arber (fyziologie, 1978) Abdus Salam (fyzika, 1979) Paul Berg (chemie, 1980)
Kai Siegbahn (fyzika, 1981) Roger W. Sperry (fyziologie, 1981) Ken’iči Fukui (chemie, 1981) Sune Bergström (fyziologie, 1982) Carlo Rubbia (fyzika, 1984) Klaus von Klitzing (fyzika, 1985) Rita Levi-Montalcini (fyziologie, 1986) John C. Polanyi (chemie, 1986) Yuan Tseh Lee (chemie, 1986) Jean-Marie Lehn (chemie, 1987) Joseph E. Murray (fyziologie, 1990) Gary S. Becker (ekonomie, 1992) Paul J. Crutzen a Mario J. Molina (chemie, 1995) Steven Chu, Claude Cohen-Tannoudji a William Daniel Phillips (fyzika, 1997) Stanley B. Prusiner (fyziologie, 1997) Ahmed H. Zewail (chemie, 1999) Günter Blobel (fyziologie, 1999) Rjódži Nojori (chemie, 2001) Aaron Ciechanover (chemie, 2004) Theodor Hänsch (fyzika, 2005) Gerhard Ertl (chemie, 2007) Ada Jonathová (chemie, 2009) Šin’ja Jamanaka (fyziologie, 2012) Eric Betzig a Stefan W. Hell (chemie, 2014) Frances Arnoldová (chemie, 2018) Donna Stricklandová (fyzika, 2018) Emmanuelle Charpentierová (chemie, 2020) Jennifer Doudna (chemie, 2020) Reinhard Genzel (fyzika, 2020)
Nositelé Templetonovy ceny Charles Hard Townes (2005) Michał Heller (2008) Francis Collins (2020)
Odkazy Reference
Literatura COLLINS, P. Michael 2009: Vatikán. DENZLER, Georg, JÖCKLE, Clemens 2007: Vatikán – význam, dějiny, umění. SOPOUCH, Jaromír, SOPOUCHOVÁ, Hana 1991: Za památkami Říma a Vatikánu. Pecold, Lumír 1992: Vatikán.
Externí odkazy
Oficiální stránky Historie Papežské akademie věd (anglicky) Reportáž o Papežské akademii věd
Kategorie:Údržba:Články s referencemi v nadpisech Kategorie:Akademie věd Kategorie:Náboženství a věda