Operace Medacká kapsa (, ), oficiálně nazývaná Chorvaty Operace Kapsa-93 (Operacija Džep-93) byla vojenská operace provedená chorvatskou armádou mezi 9. a 17. zářím 1993, v níž byl chorvatskými silami napaden výběžek dosahující jižního předměstí Gospiće v jiho-centrální oblasti Lika v Chorvatsku, tehdy pod kontrolou samozvané Republiky Srbská Krajina. Kapsa dostala jméno po vesnici Medak.
Chorvatská ofenzíva dočasně uspěla ve vyhnání rebelských srbských sil z kapsy po několika dnech bojů. Operace však skončila kontroverzí kvůli konfrontaci mezi chorvatskou armádou a mírovými silami Organizace spojených národů, stejně jako obvinění z vážných chorvatských válečných zločinů proti místním srbským civilistům (proto je tato operace známá také jako Medacký masakr). Přestože výsledek bitvy proti Srbům byl pro Chorvaty taktickým vítězstvím, stal se pro chorvatskou vládu vážnou politickou odpovědností a mezinárodní politický tlak si vynutil ústup na předchozí linie příměří. Oblast byla nakonec zabezpečena jednotkami OSN.
Podle zdrojů OSN a Kanady si personál UNPROFOR a chorvatští vojáci vyměnili silnou palbu, což nakonec vyústilo v to, že kanadští vojáci chorvatský útok zahnali. V Kanadě byla bitva považována za jednu z nejtěžších bitev vybojovaných kanadskými silami od korejské války. Zatímco Chorvati ji dlouho zapírali nebo prezentovali jako nepodstatné a bezvýznamné vojenské střetnutí či dokonce se snažili tvrdit, že Kanaďané válčili proti Srbům.
Pozadí
V březnu 1991 napětí mezi Chorvaty a Srby vygradovalo do chorvatské války za nezávislost. Po referendu o nezávislosti, které chorvatští Srbové z velké části bojkotovali, chorvatský parlament oficiálně přijal nezávislost 25. června. Republika Srbská Krajina (RSK) prohlásila svůj záměr odtrhnout se od Chorvatska a připojit se k Srbsku, zatímco chorvatská vláda to prohlásila za povstání. Mezi srpnem 1991 a únorem 1992 zahájila RSK kampaň etnických čistek s cílem vyhnat chorvatské a nesrbské obyvatelstvo z území ovládaného RSK a nakonec podle Human Rights Watch vyhostila až 250 000 lidí.
Velká část vnitrozemí regionu Lika v jižním Chorvatsku byla během roku 1991 dobyta silami RSK a Srby ovládané Jugoslávské lidové armády (JNA). V Sarajevské dohodě z ledna 1992 bylo dohodnuto příměří a byly instalovány mírové síly OSN UNPROFOR, aby hlídaly linie příměří a jednaly jako vyjednavači, humanitární pracovníci a vojáci v boji.
Navzdory tomu mezi oběma stranami nadále docházelo k sporadickému ostřelování a dělostřelecké palbě. Gospić, který byl blízko předních linií, byl opakovaně vystaven střelbě z pozic sil RSK (SVK). Město mělo velký význam při zajišťování komunikačních linek mezi Záhřebem, Dalmácií a Rijekou. Velká část ostřelování se odehrála z Medacké kapsy kontrolované Srby, oblasti vyvýšeného místa poblíž Medaku v Chorvatsku přibližně čtyři až pět kilometrů široké a pět až šest kilometrů dlouhé, která se skládala z lokalit Divoselo, Čitluk a části Počitelje a četných malých osad. Kapsa byla především venkovská oblast s kombinací lesa a otevřených polí. Před útokem byla poměrně málo obydlena, v oblasti pobývalo asi 400 srbských civilistů a držely ho jednotky SVK 15. sboru Lika.
Kapsa sousedila se sektorem Jih, jednou ze čtyř chráněných oblastí OSN (UNPA) v Chorvatsku. Ve skutečnosti to nebylo v UNPA, ale ležela těsně venku v takzvané „růžové zóně“ – území držené RSK mimo UNPA, hlídané mírovými jednotkami UNPROFOR. Před ofenzívou v medacké kapse podnikly chorvatské vládní síly několik relativně malých útoků, aby znovu dobyly území ovládané srbskými povstalci v „růžových zónách“ na náhorní plošině Miljevci v červnu 1992 a v oblasti Maslenického mostu v severní Dalmácii v lednu 1993 – operace Maslenica. Tvrdí se, že načasování útoků Maslenica a Medak bylo dluženo politickým imperativům chorvatského prezidenta Franjo Tuđmana, který čelil politickým potížím po zásahu Chorvatska do války v Bosně.Marcus Tanner, Croatia: A Nation Forged in War, p. 291. Yale University Press, 1997
Během návštěvy chorvatského náčelníka generálního štábu Janka Bobetka v oblasti Gospiće, on a jeho tým dospěli k závěru, že situace v této oblasti fronty je neuspokojivá. Zvláště kritické to bylo na hoře Velebit, kterou drželi příslušníci speciální policie chorvatského ministerstva vnitra. V případě, že by došlo k překročení těchto pozic, město Gospić by se stalo částečně obklíčeným. Chorvatské linie byly také obtěžovány neustálými průniky menších průzkumných a sabotážních skupin, které operovaly za nepřátelskými liniemi. 4. září jedna taková skupina zaútočila na chorvatské pozice na Velebitu, což mělo za následek smrt dvou chorvatských policistů.
Generál Markač poté vydal rozkaz k vytvoření plánu, který by zabránil dalším průnikům na území držené speciální policií. Když se Bobetko o tomto plánu dozvěděl, navrhl jej zakomponovat do plánu činnosti chorvatské armády. Od začátku září také zesílila intenzita dělostřeleckých útoků na širší oblast Gospiće. Bobetko se proto rozhodl provést malou taktickou operaci, jejímž úkolem byla částečná neutralizace srbských dělostřeleckých pozic v okolí města Gospić, zničení nepřátelské základny průzkumných a sabotážních skupin v Divoselu a zkrácení délky chorvatské frontové linie.
Útok 9.–14. září Do chorvatské ofenzívy bylo zapojeno asi 2 500 vojáků chorvatské armády z operační zóny Gospić. Útok začal přípravnou palbou 9. gardových dělostřeleckých baterií přibližně v 06:10 9. září 1993. Útok byl koncipován jako manévr dvojitého obklíčení, při kterém tanky a pěchota 9. gardové brigády chorvatské armády startující z gospićského předměstí Bilaj poskytly jeden nápor útoku, zatímco speciální komanda chorvatského ministerstva vnitra zajišťovala druhý výpad z hory Velebit. Tyto jednotky dříve držely důležité chorvatské pozice na hoře Velebit. Všechny tyto síly podporovala také 111. brigáda chorvatské armády, domobranecký pluk Gospić a domobranecký pluk Lovinac. Tyto dvě posílené bojové skupiny se úspěšně spojily téhož dne ve 14:00 hodin ve vesnici Rajičevci, čímž obklíčily jeden prapor srbské milice a řadu srbských civilistů v medacké kapse. Poté následovaly vyčišťovací operace. Po dvou dnech bojů chorvatské síly ovládly Divoselo, Čitluk a část Počitelje. Výběžek byl sevřen novou frontovou linií probíhající těsně před vesnicí Medak.
V souladu s jejich obrannou strategií nazvanou „Strategie skutečného ohrožení“, která si představovala odstrašení jakéhokoli chorvatského útoku na samozvanou Republiku Srbská Krajina bombardováním chorvatských měst v rámci odplaty, srbské síly začaly používat dělostřelectvo dlouhého doletu (včetně balistických střel FROG-7 a M-87 Orkan) k bombardování Karlovace, záhřebského předměstí Lučko, Samoboru a Jastrebarska 10. září. Tyto nevybíravé útoky si vyžádaly desítky mrtvých a zraněných civilistů s rozsáhlými škodami na domech a majetku. Jen při dělostřeleckém útoku na centrum města Karlovac bylo zabito sedm civilistů a 23 zraněno. 9. září srbské síly ostřelovaly a poškodily ropnou rafinérii v Sisaku. Ve dnech 13. a 14. září MiGy-21 chorvatského letectva úspěšně zničily některé z krajinských dělostřeleckých a raketových baterií v Banovině a Kordunu, ale jedno z letadel bylo sestřeleno systémem SA-6 u Gvozdu. a jeho pilot Miroslav Peris přišel o život.
Armáda Republiky srbská Krajina zahájila pozemní protiútoky, které znovu dobyly část dobytého území. Hrozilo také, že zaútočí na 20 nebo 30 dalších cílů po celém Chorvatsku, pokud nebude dobyté území vráceno. Obě strany si 12.–13. září vyměnily silnou dělostřeleckou palbu během, přičemž OSN zaznamenala v oblasti Gospić-Medak přes 6 000 detonací.
Podle bývalého plukovníka SVK Milislava Sekuliće byla jedním z důvodů úspěchu chorvatské ofenzívy na medackou kapsu špatná bojová připravenost srbských krajinských sil v této oblasti. Je pozoruhodné, že měsíc předtím si „Občané a bojovníci Divosela“ stěžovali svému velícímu důstojníkovi, že obrana vesnice se v podstatě skládá ze 30 lidí, z nichž nejmladšímu bylo 15 let a nejstaršímu 72. Zároveň někteří z jejich mužů z frontové linie dezertovali, aby se zapojili do pašování a dalších kriminálních aktivit v okolí Kninu.
15.–17. září Příměří Ofenzíva vyvolala silnou mezinárodní kritiku a chorvatská vláda, která čelila politickému a vojenskému tlaku doma i ze zahraničí, souhlasila s příměřím.David C. Isby, Balkan Battlegrounds: A Military History of the Yugoslav Conflict, 1990–1995, p. 269 Generálmajor Petar Stipetić připomněl, že ho 15. září povolal do Záhřebu náčelník štábu Janko Bobetko, kde se s ním a čtyřmi dalšími důstojníky OSN setkal. Bobetko mu předal dohodu o příměří a poté, co se Stipetić na stránku dokumentu podepsal, Bobetko řekl, že on sám by tuto dohodu nikdy nepodepsal, což Stipetiće rozlítilo. Stipetić také řekl, že rozkaz k ústupu vyvolal mezi chorvatskými vojáky mnoho hněvu, ačkoli nic menšího nečekal. Někteří velitelé ho podle něj varovali, aby do jejich sektoru nechodil, protože ho jejich muži za podepsání příměří chtějí zabít. Když dorazil do Gospiće, setkal se s generálem Ademim, který ho požádal, aby se od UNPROFOR pokusil získat nějaký čas, protože v té chvíli nebyla dokončena sanitace bojiště, a proto mu UNPROFOR dal tři dny na vyřešení bojiště. 15. září podepsali za srbskou stranu generál Mile Novaković a za chorvatskou stranu generálmajor Petar Stipetić dohodu o příměří. Dohoda vyžadovala, aby se chorvatské síly stáhly na „startovní čáry“ z 9. září a aby se srbské síly stáhly z kapsy a zůstaly staženy i poté. Stažení Chorvatska bylo naplánováno na 15. září 12:00.
Za účelem dohledu nad stažením a ochrany místních civilistů vyslal UNPROFOR 875 vojáků kanadské bojové skupiny lehké pěchoty princezny Patricie 2 (Princess Patricia's Canadian Light Infantry, 2PPCLI BG), jejíž střelecké roty sestávaly z 50 % až 80 % z armádních záloh, aby se přesunuly do kapsy v doprovodu dvou mechanizovaných jednotek francouzské armády. Síly OSN, pod velením podplukovníka Jamese Calvina, byly instruovány, aby se vmístily mezi srbské a chorvatské síly.
Kanadský nárazník
„Operace Harmony“ byl název pro kanadskou účast v UNPROFOR. Počáteční kanadský kontingent, který byl nasazen v březnu a dubnu 1992, pocházel především ze 4. kanadské mechanizované brigádní skupiny se sídlem v Lahru v Německu. Byl založen na jednotkách Royal 22e Regiment spolu s oddíly z Royal Canadian Regiment a 4 Combat Engineer Regiment. Kanaďané patřili k nejlépe vycvičeným vojákům, které měl UNPROFOR k dispozici, což z nich činilo přirozenou volbu pro tento nebezpečný úkol. Byly vybaveny obrněnými transportéry M113 a směsí kulometů M2 ráže .50, středních kulometů C6, útočných pušek C7, lehkých kulometů C9 a 84mm pancéřovek Carl Gustav. Přiřazená Heavy Weapons Support Company disponovala 81mm minomety a speciálně vybaveným transportéry vyzbrojené protitankovými řízenými střelami.
Chorvatské síly a další zapojení do mise v medacké kapse ztratili důvěru ve schopnosti OSN kvůli neúspěšným útokům na síly v dělící zóně mezi silami krajinských Srbů. Začátkem roku zahájily chorvatské jednotky útok s cílem zmocnit se přehrady a rezervoiru Perućského jezera. Přehrada byla vážně poškozena 28. ledna 1993 po operaci Maslenica v 10:48, kdy byla vyhozena do vzduchu silami RSK v úmyslu ji zničit. Bylo použito 30 tun výbušniny, která způsobila těžké škody, ale snaha o demolici přehrady nakonec selhala. Chorvatským obcím v údolí řeky Cetiny přesto hrozilo velké nebezpečí zatopení vodou z nádrže. Akce majora Marka Nicholase Graye z Royal Marines zabránila úplnému zhroucení přehrady, protože před explozí otevřel přepadový kanál a snížil hladinu vody v přehradě o 4 metry. Následně chorvatské síly zasáhly a přehradu a okolí dobyly. V důsledku toho OSN potřebovala sílu v sektoru Jih, aby znovu vybudovala svou důvěryhodnost v očích mnoha lidí na celém světě. Se svou „tvrdou, ale spravedlivou“ pověstí byla 2PPCLI poslána ze severu od Záhřebu do oblasti Krajiny v jižním Chorvatsku, nedaleko Dalmatského pobřeží.