Komunistická strana Československa (KSČ) byla československá krajně levicová totalitní politická strana existující v letech 1921–1992 (v letech 1938–1945 v ilegalitě). Mezi lety 1948 a 1989 byla držitelkou veškeré politické moci ve státě. Od roku 1948 byla v podobě územní organizace její součástí Komunistická strana Slovenska (KSS), roku 1990 analogicky vznikla Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM). Na podzim 1990 se Komunistická strana Československa (KSČS) transformovala ve federaci dvou republikových samostatných politických stran, KSČM a Strany demokratickej ľavice (SDĽ), a v létě 1991 přijala název Federace Komunistické strany Čech a Moravy a Strany demokratické levice. Zanikla na jaře 1992 po vystoupení SDĽ.
KSČ se hlásila k idejím marxismu-leninismu. Od svého vzniku byla jakožto dělnická strana členem Komunistické internacionály, která podle sovětského vzoru vedla „třídní boj“ proti buržoazii. Po únorovém převratu v roce 1948 zmonopolizovala politickou moc v Československu a změnila ho v totalitní stát. „Vedoucí úloha“ KSČ byla zakotvena v Ústavě Československé socialistické republiky z 11. července 1960 a zrušena 30. listopadu 1989 v průběhu sametové revoluce, kterou padl československý komunistický režim. Podle českého zákona o protiprávnosti komunistického režimu z roku 1993 a slovenského zákona o nemorálnosti a protiprávnosti komunistického systému byla KSČ organizací zločinnou a zavrženíhodnou.
Vznik, 20. a 30. léta náhled|Leták KSČ z roku 1929 KSČ vznikla na počátku 20. let 20. století v důsledku ideologického rozkolu uvnitř tehdy vládnoucí Československé sociální demokracie. Šlo o rozpory mezi umírněným státotvorným vedením strany a marxisticko-leninskou opozicí, která se hlásila ke Komunistické internacionále a usilovala o komunistickou revoluci. Opoziční část, která měla podporu většiny členské základny, se sešla na sjezdu v září roku 1920, ustavila se jako ČSDSD-levice a přijala samostatný politický program. V říjnu téhož roku pak 23 poslanců tohoto křídla vytvořilo svůj vlastní poslanecký klub. V reakci na to podal sociálnědemokratický premiér Tusar demisi, vláda padla a nahradila jí dočasná, úřednická vláda složená z nestraníků. Rozkol sociálně demokratické strany byl prakticky dovršen sjezdem zbytku strany v listopadu 1920, na kterém byl přijat nový Dělnický hospodářský program a byly odmítnuty zásady Komunistické internacionály. Na počátku prosince 1920 došlo mezi těmito frakcemi k otevřenému a násilnému střetu o majetek strany, který byl podle tehdejších zvyklostí zapsán jako majetek umírněného předsedy strany Antonína Němce (politické strany tehdy nemohly vlastnit nemovitosti). Stoupenci radikálního směru proto obsadili sídlo sociální demokracie v Lidovém domě násilím, ale státní moc se přiklonila na stranu umírněného křídla a Lidový dům vyklidila policie. V reakci na to radikální levice vyhlásila generální stávku, která však byla ozbrojenými silami potlačena a několik účastníků bylo zastřeleno.
Ustavující sjezd KSČ se konal ve dnech 14. až 16. května 1921 ve velkém sále Národního domu v Karlíně.Pamětní deska na domě , navštíveno 18. srpna 2017. Vlastní sjezd probíhal 15. a 16. května, předcházela mu sobotní předporada výkonného výboru Československé sociálně demokratické strany dělnické (levice) a volba předsednictva sjezdu. Toho se zúčastnilo 569 delegátů, kteří zastupovali zhruba 350 tisíc levicových sociálních demokratů. Nový výkonný výbor na své schůzi 16. května 1921 zvolil předsedou Václava Šturce, místopředsedou Bohumíra Šmerala a druhým místopředsedou Václava Bolena. Předsedou kontrolní komise byl zvolen František Hovorka, pokladníkem pak prozatímně Josef Skalák.
KSČ na svou stranu přetáhla 2/3 voličů sociální demokracie. V době svého vzniku byla v absolutních i relativních číslech jednou z největších komunistických stran na světě a muselo se s ní počítat i na domácí scéně, když v parlamentních volbách v roce 1925 skončila na druhém místě s 934 223 hlasy a 41 mandáty. V roce 1925 došlo k prvním krokům delšího procesu „bolševizace“, což znamenalo utužení programové závislosti na Komunistické internacionále (a s tím i na Komunistické straně Sovětského svazu (KSSS)).RUPNIK. Kapitola 3, str. 60
Bolševizace strany Na V. sjezdu KSČ z 18. až 23. února 1929 konaném v holešovické Domovině se jejího vedení zmocnili tzv. „karlínští kluci“ v čele s Klementem Gottwaldem,RUPNIK. Kapitola 3, str. 65 který prosazoval podřízení se direktivnímu řízení z Moskvy, v duchu Leninovy „revoluční vojenské organizace“. Protože sjezd byl svolán narychlo a za zády dosavadního vedení, aby o něm nevědělo, neúčastnilo se ho. Z KSČ pak byli nepohodlní členové vyloučeni, a to i poslanci v parlamentu. Odešla pak i většina zakládajících členů a intelektuálové v čele s Aloisem Munou, kteří pak založili vlastní KSČ: leninovci. Ačkoli oslabená, uniformní KSČ v následných říjnových parlamentních volbách toho roku získala 753 220 hlasů a skončila celkově čtvrtá s 30 mandáty. Svou pozici, co do počtu mandátů, si podržela i ve volbách v roce 1935, kdy pro ni hlasovalo 849 495 voličů.
Zpočátku KSČ kritizovala vládu za přístup k sudetským Němcům a hájila jejich právo na sebeurčení. V polovině 30. let ale komunisté na příkaz Kominterny otočili a začali hájit demokratické Československo proti nacismu.
Komunistické satelitní organizace S třídní a proletářskou výchovou se mělo dítě setkat již v raných letech svého života skrze působení matky, kterou podchycovalo ženské hnutí uvnitř strany pod názvem ženodděl. Na komunistickou stranu bylo přímo napojeno dětské hnutí Mladí průkopníci a mládežnický Komsomol. Velice blízko dětskému hnutí stál Rudý skauting a Rudý tramping (Skauti práce, Spartakovi skauti) a Federace proletářské tělovýchovy (FDTJ, později FPT). Oblíbenou složkou sportovních organizací byli tzv. proletářští cyklisté, využívaní jako rychlé spojky a kolportéři letáků.
Právě tzv. borci (znalí bojových sportů) byli spolu s dostatečně indoktrinovanými komsomolci a mladými straníky agitováni do paramilitárních jednotek strany: Proletářské sebeobrany, Modrých blůz a Pořadatelských sborů KSČ, jejichž hlavní činností byla ochrana stranických schůzí, rozbíjení schůzí politických oponentů (za pomoci fyzického násilí), potyčky s pořádkovými jednotkami při demonstračních pochodech.Ivo Pejčoch: Armády československých politiků. Československé polovojenské jednotky 1918–1945, Cheb 2009, str. 7–24.
Na komsomol byla volně navázána tzv. Komunistická studentská frakce (Kostufra) sdružující levicové studenty sympatizující s komunistickým hnutím. Proletkult inspirovaný avantgardními proudy a sovětskými vzory byl založen již v létě 1921. Jeho náplní bylo pořádání osvětových akcí (nejčastěji formou přednášek). Na III. sjezdu KSČ byl nahrazen agitačně propagačním oddělením (agitprop). K Proletkultu měl blízko Svaz proletářských bezvěrců pro šíření ateismu a antiklerikalismu. Platformou pro obdivovatele SSSR se stal Svaz přátel SSSR. Na umělecko-kulturním poli působila také Levá fronta a Dělničtí divadelní ochotníci.
Cílem Rudé pomoci (později přejmenované na Solidarita — sdružení na obranu práv a pro sociální pomoc) bylo podněcování k tzv. proletářské solidaritě, zajišťování finanční podpory stávkujícím, členům či sympatizantům ohroženým chudobou, finanční pomoc perzekvovaným komunistům a jejich rodinám včetně hrazení služeb právního zástupce. Vedle těchto organizací fungovaly Rudé odbory (MVS) a Hnutí nezaměstnaných.Zdeněk Kárník: České země v éře První republiky (1918–1938), díl 2, Československo a české země v krizi a v ohrožení (1930– 1935), Praha 2002, str. 120–122.
Na nízkopříjmové obyvatelstvo cílila síť družstevních prodejen se sportovním vybavením napojených na struktury FDTJ/FPT s názvem Sporttěl. Konzumní družstvo Včela představovalo síť prodejen, které měly nabízet cenově dostupné potraviny a základní spotřební zboží. Dalším indoktrinačním nástrojem byly letní tábory, které vedle výletů, her, koupání a vydatné stravy poskytovaly zdarma pro děti z nouzových kolonií či potomky nezaměstnaných rodičů přednášky na témata jako třeba „postavení proletářských dětí v kapitalistických státech“, „válečné nebezpečí“, „fašismus“ apod. Na konci roku 1938 byla KSČ oficiálně rozpuštěna, její vedení odešlo do Moskevského exilu a komunistické hnutí skončilo v ilegalitě až do konce druhé světové války. Zrovna tak došlo na podzim roku 1938 k likvidaci komunistických spolků.
Za druhé světové války a po válce náhled|Leták KSČ proti fašismu
V období druhé republiky (1938–1939) byla 20. října 1938 úředně činnost KSČ zastavena a strana přešla do ilegality.PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. S. 178-183 Na počátku druhé světové války po dobu trvání německo-sovětského paktu o neútočení od srpna 1939 do června 1941 se v souladu s pokyny z Moskvy oficiálně nezapojila do odboje proti okupaci Československa. Podle instrukcí z Moskvy českoslovenští komunisté tvrdili, že komunismus i nacismus mají společný cíl – zničit kapitalismus, a útočili na exilového prezidenta Edvarda Beneše a „britské plutokraty“.PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. S. 190-193 Po napadení SSSR a jeho vstupu do války se však stala významnou silou domácího i zahraničního protinacistického odboje. Již v prvopočátcích se snažili komunističtí představitelé v čele s Klementem Gottwaldem dosáhnout dominantního postavení ve vedení odboje a prosazovat obnovení poválečného Československa pod vlivem stalinského SSSR. Během války zahynulo 30 000 čs. komunistů.
V březnu 1945 jednali komunisté jednali s představiteli československého exilu pod vedením Edvarda Beneše. Výsledkem byl vznik Národní fronty Čechů a Slováků, 4. dubna 1945 byla jmenována první vláda Zdeňka Fierlingera, ve které měli komunisté (včetně Komunistické strany Slovenska osm křesel včetně dvou místopředsedů (Gottwald a Viliam Široký).
Kdy 5. května 1945 vypuklo Pražské povstání, nacházely se špičky KSČ v Košicích na osvobozeném Slovensku. Zpráva o vypuknutí povstání je zdrtila – možnost, že k osvobození Prahy od okupantů dojde bez přispění komunistů a Sovětského svazu se komunistům příliš nehodila do plánů na uchvácení moci v Československu. Předseda komunistů a náměstek předsedy vlády Klement Gottwald si stěžoval: „Naši nejlepší lidé přijdou na konci války zbytečně o život. Kromě toho hrozí, že se Američané a Britové dostanou do Prahy dříve než Malinovský a Koněv.“PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. S. 205-212 Václav Kopecký se obával, že to umožní Benešovi klást komunistům podmínky. Gottwald a předseda vlády Zdeněk Fierlinger (který byl členem Československé sociální demokracie, ale ve skutečnosti hájil zájmy komunistů) naléhali prostřednictvím sovětského velvyslance Valeriana Zorina na Stalina, aby zajistil, že americká armáda nedorazí do Prahy dříve než sovětská.
Jako významná odbojová síla podporovaná Sovětským svazem se KSČ v roce 1945 stala součástí druhé vlády Zdeňka Fierlingera. Všech osm komunistických členů první vlády zastávalo stejné posty i ve druhé vládě. KSČ souhlasila s iniciativou ČSSD znárodnit průmysl a služby nad 50 zaměstnanců a celé bankovnictví. Neprotestovala ani proti záměru presidenta Beneše neobnovit agrární stranu.
Již během války, za podpory SSSR a vzorové bolševické Všesvazové komunistické strany se KSČ připravovala k převzetí moci a likvidaci demokracie v Československu: k nastolení vlády jedné strany.