První libanonská válka (hebrejsky: , milchemet Levanon; arabsky: , al-Idžtijáh, „Invaze“), Izraelem též nazývaná operace Mír pro Galileu (hebrejsky: , mivca Šlom ha-Galil, zkráceně , mivca Šeleg) začala 6. června 1982, kdy Izraelské obranné síly (IOS) napadly jižní Libanon. Izraelská vláda touto invazí odpověděla na pokus o vraždu izraelského velvyslance ve Velké Británii Šlomo Argova palestinskou Organizací Abu Nidala.

Po útoku na jednotky OOP, Sýrie a Libanonu Izrael zabral jižní Libanon. Zároveň jednotky IOS obklíčily západní Bejrút a ostřelovaly ho z těžkých zbraní.

Izraelsko-libanonský konflikt Po první izraelsko-arabské válce v roce 1948 se Libanon stal domovem pro více než  palestinských uprchlíků z Izraele. V letech 1970 a znovu v roce 1971 se jejich organizace OOP pokoušela svrhnout monarchii v Jordánsku, díky čemuž byli do Libanonu z Jordánska vyhnáni další Palestinci. V roce 1975 počet palestinských uprchlíků v Libanonu dosáhl více než a na území jižního Libanonu vznikl neformální palestinský stát. OOP se stala silnou organizací a hrála důležitou roli v libanonské občanské válce. Opakující se násilnosti mezi Izraelem a OOP vyvrcholily v roce 1978 operací Lítání.

Prolog k invazi náhled|vlevo|Mapa současného Libanonu. K prvním konfliktům, které válce předcházely, došlo na jaře roku 1981. Koncem dubna byly v Libanonu nad horou Senin izraelskými vzdušnými silami sestřeleny dva syrské zásobovací vrtulníky jako odveta za syrské bombardování křesťanskými falangisty obsazeného města Zahlé. Sýrie odpověděla rozmístěním raket SAM-6 a u Damašku instalováním raket středního doletu typu země-země Scud. [Dále jen: Mossad, izraelské tajné války.] 28. května 1981 zahájila izraelská letadla útok na pozice OOP v jižním Libanonu, snažíce se OOP vyprovokovat ke konfrontaci a vytvořit záminku pro větší útok.Mossad, izraelské tajné války. S. 390

Dne 10. července 1981 došlo k další eskalaci násilí v jižním Libanonu. Podle OSN izraelské letectvo opět bombardovalo palestinské cíle v jižním Libanonu (zabito přes 100 lidí), na což již Palestinci odpověděli dělostřeleckým a raketovým ostřelováním měst Kirjat Šmona a Naharija v severním Izraeli (zabito 6 lidí). Na tyto útoky odpověděl Izrael dělostřeleckou palbou proti táborům OOP v jižním Libanonu. Vojenské akce byly ale nakonec ze strany Izraele zastaveny, neboť se nedařilo palestinské pozice úplně zničit a navíc obyvatelé ostřelovaných izraelských měst se dali na panický útěk (město Kirjat Šmona opustilo více než 70 % jeho obyvatel).

24. července vyjednal velvyslanec USA Philip Habib zastavení palby, ale incidenty pokračovaly dál. V příštích 11 měsících, podle tvrzení Izraele, OOP porušilo zastavení palby ve 270 případech, přičemž bylo zabito 29 Izraelců a více než 300 jich bylo zraněno.

V srpnu 1981 byl izraelským ministrem obrany jmenován Ariel Šaron, který zastával názor že … libanonský problém musí být vyřešen jednou provždy…. Rozšířil již připravený plán na invazi do Libanonu (operace Borovice). Vznikly tak dva plány; „Malá borovice“ (což byl původní plán) a „Velká borovice“, který počítal s obsazením velké části Libanonu až k dálnici Bejrút – Damašek (a její přerušení). Plán operace Velká borovice ale narazil v izraelské vládě na odpor a Šaron tedy dále předkládal ministrům jen plány operace Malá borovice. Generálům IOS ale předložil k rozpracování plány Velké borovice.

21. dubna 1982, po zabití izraelského důstojníka v Libanonu, zaútočilo izraelské letectvo proti Palestinci kontrolovanému pobřežnímu městu Damur a zabilo 23 lidí. Podle Rady bezpečnosti OSN došlo v období mezi srpnem 1981 a květnem 1982 k 2096 případům narušení libanonského vzdušného prostoru a k 652 případům narušení libanonských výsostných vod.

Činnost izraelských zpravodajských služeb

Šin Bet Ze své pozice vnitřní bezpečnostní služby nebyl do konfliktu ani jeho zpravodajské přípravy významněji zapojen. V únoru 1982, když byla na jordánsko-izraelské hranici zadržena při přechodu do Izraele skupina palestinských bojovníků, oznámil Šin Bet, že podle jeho poznatků se jedná o skupinu vyslanou z Ammánu. Tato informace byla ale Rafaelem Ejtanem, náčelníkem generálního štábu IOS, ignorována, neboť nevyhovovala připravovanému útoku proti libanonské části OOP.Mossad, izraelské tajné války. S. 393

Mosad a Aman V dubnu 1975 se na jednu z evropských základen Mosadu obrátil zástupce jedné z křesťanských milicí účastnících se probíhající občanské války v Libanonu se žádostí o poskytnutí dodávek zbraní a financí. Izraelská vláda jednala opatrně a zaslala pouze dodávku lehkých zbraní. Mosad se zároveň stal prostředníkem pro jednání mezi libanonskou křesťanskou Falangou a izraelskou vládou.Mosad, izraelské tajné války. S. 385-386

Aman se zpočátku, společně s Mosadem podílel na jednání s falangisty, ale posléze se jeho činnost omezila na vyhotovování zpráv a hodnocení o situaci v Libanonu. V nich vyslovoval pochybnosti o spolupráci s křesťanskými milicemi a poukazoval na jejich nedostatky, zejména nejednotnost a nespolehlivost (falanga do roku 1978 udržovala úzké vztahy se Sýrií a od Izraele požadovala pouze zbraně, aniž za to byla ochotna cokoliv poskytnout).Mosad, izraelské tajné války. S. 386-387

Poté, co nový izraelský premiér Menachem Begin v roce 1977 otevřeně mluvil o „izraelské povinnosti zabránit genocidě křesťanů“, Aman ministerského předsedu varoval, že za eskalaci násilí nesou zodpovědnost křesťanští falangisté, nikoliv Syřané.

Když byly Sýrií v údolí Bikáa připraveny pozice pro protiletadlové baterie (ale zbraně do nich nebyly umístěny), žádali falangisté vojenskou intervenci Izraele. Aman celou akci vyhodnotil jen jako varovné gesto Sýrie vůči Izraeli a falangistickou žádost jako pokus zatáhnout IOS do libanonské občanské války. S šéfem Amanu souhlasil i ředitel Mosadu Jicchak Hofi.Mossad, izraelské tajné války. S. 388-389

Po jmenování Ariela Šarona ministrem obrany Izraele byly názory Amanu i jejího ředitele Jehošuy Saguje prakticky ignorovány. V srpnu téhož roku, poté co mohutně narostl objem dodávek zbraní falangistům, převzalo úlohu (a logistické zabezpečení dodávek) od Mosadu izraelské ministerstvo obrany. Mosad pouze zabezpečoval předávání informací mezi oběma stranami. Po jmenování Ariela Šarona ministrem obrany Izraele navázali falangisté kontakty přímo s tímto ministrem a Mosad byl postaven stranou.Mosad, izraelské tajné války. S. 391

V období samotného plánování invaze, začátkem roku 1982, Aman varoval, že v případě postupu IOS k Bejrútu může izraelská armáda v této oblasti uvíznout. Navíc se nelze spoléhat na falangisty, kteří na úkoly kladené jim v invazních plánech (dobytí muslimské části Bejrútu) nestačí. Tento názor zastával i Mosad a obě zpravodajské služby se proti plánu A. Šarona na velkou invazi do Libanonu otevřeně postavily.Mosad, izraelské tajné války. S. 394 Později, v květnu téhož roku, Saguj varoval, že falangisté nehnou ani prstem aby izraelské invazi pomohli a Izrael se navíc dostane do velkého střetnutí se syrskou armádou vybavenou raketovými zbraňovými systémy.Mosad, izraelské tajné války. S. 395

Mezinárodní reakce Generální tajemník OSN Kurt Waldheim řekl, že… „po několika týdnech klidu v oblasti se rozpoutalo další kolo násilností, které se dále stupňují...“ a dále řekl, že ...„v Libanonu jsou velké civilní oběti, stejně jako jsou civilní oběti v Izraeli. Je mi hluboce líto rozsáhlého lidského utrpení způsobeného tímto vývojem...“.

Předseda rady bezpečnosti OSN, Ide Oumarou z Nigérie vyjádřil „... hlubokou lítost nad rozsahem ztrát na životech a majetku způsobených smutnými událostmi, ke kterým došlo v Libanonu...“.

Palestinské síly v Libanonu náhled|vpravo|Pohled na stadion používaný hnutím OOP jako muniční sklad, foto pořízeno po izraelském náletu Palestinské ozbrojené síly v Libanonu byly tvořeny asi 15 000 příslušníky trvalého vojenského personálu (ale jen 6 000 z nich, včetně 4 500 řadových vojáků, bylo rozmístěno na jihu). Ozbrojeni byli 60 zastaralými tanky ( z nichž mnoho nebylo pojízdných) a 100 – 200 děly. Podle izraelských analytiků Šiffa a Ja'ariho se velikost dělostřelectva OOP z 80 děl v červenci 1981 více než ztrojnásobila na 250 děl v červnu 1982. Ti samí autoři také poukazují na odhady izraelských zpravodajských služeb o rozmístění 6 000 bojovníků OOP v jižním Libanonu. Ti byli rozděleni do tří skupin; první skupina (asi 1 500 bojovníků) bylo umístěno na jih od řeky Lítání v Železném trojúhelníku (vesnice Kana, Dir Amas a Džudža), Týr a jeho obklopující uprchlické tábory; druhá skupina (asi 2 500 bojovníků Kastelské brigády) byla rozmístěna na třech místech mezi řekou Lítání a linií vedoucí ze Sidonu severovýchodně k Nabatii; a třetí skupina (asi 1 500 – 2 000 bojovníků Karamehské brigády) byla umístěna na východě, na svazích hory Hermona.

Izraelské zdůvodnění a casus belli Od roku 1968 Palestinci útočili z jižního Libanonu proti severnímu Izraeli a ostřelovali izraelská města raketami typu Kaťuša. Izrael chtěl invazí ochránit svou severní hranici a zničit základny OOP, ze kterých řídili a prováděli operace jako bylo napadení izraelského dopravního letadla v Atenách 26. prosince 1968.

Zabránit syrskému vměšování do libanonské občanské války.

Pokus o vraždu Šlomo Argova, izraelského velvyslance ve Velké Británii provedený 3. června 1982 Revoluční radou Fatahu (v čele s Abu Nidalem, Arafatovým oponentem). Izraelský premiér Menachem Begin byl izraelskou zpravodajskou službou upozorněn, že OOP nemá s touto akcí nic společného, ale odmítl na to brát zřetel. Náčelník generálního štábu IOS na tuto informaci reagoval slavným výrokem: „Abu Nidal, Abu Šmidal. Musíme udeřit na OOP!“.Mossad, izraelské tajné války. S. 396

Začátek invaze 4. a 5. června 1982 bombardovala izraelská letadla F-16 palestinské uprchlické tábory a vybrané cíle OOP v Bejrútu a jižním Libanonu. Zahynulo 300 lidí, 500 jich bylo zraněno. OOP odpověděla dělostřeleckým ostřelováním civilních cílů v severním Izraeli. 6. června 1982 izraelské ozbrojené síly pod velením Ariela Šarona napadly jižní Libanon v rámci operace Mír pro Galileu.

Průběh bojů Plán izraelské invaze počítal se čtyřmi trasami směrem na sever: Západní trasa (vedená brig. gen. Jicchakem Mordechajem) směřovala podél pobřeží kolem měst Tyre a Sidon a směrem na Bejrút. První střední trasa (vedená brig. gen. Avigdorem Kahalanim) směřovala přes Nabatiji podél pobřežní silnice k Sidonu a druhá střední trasa (vedená brig. gen. Menachemem Ejnanem) zpočátku postupovala společně s první střední trasou, později se stočila přes hory Šouf směrem k dálnici Bejrút – Damašek. Východní trasa (vedená generálmaj. Avigdorem Ben Galem) směřovala na osady Hašbaja a Rašaja al-Fuchar a do východní části údolí Beka´a (proti syrským pozicím) Námořní trasa (vedená brig. gen. Amosem Jaronem) směřovala přes moře a počítala s vyloděním námořní jednotky v ústí řeky Awali

6. červen (neděle) Izraelská armáda překročila hranice. Vzhledem k utajování plánů o velikosti operace před členy vlády nebyly jasně definovány cíle a proto nemohly být do týlu nepřítele přepraveny výsadkové jednotky mající za cíl uzavřít protivníkovi ústupové cesty. Se silným palestinským odporem se izraelské jednotky setkaly v oblasti Týru a Sidonu i v samotném Sidonu, díky čemuž se oproti plánu zdržely o 72 hodin.

7. červen (pondělí) V bojích byly zlikvidovány některé syrské jednotky. Izraelské letectvo zlikvidovalo dva syrské radary. Tanky gen. Einana se u města Džezzine střetly se syrskými jednotkami a město obsadily. Poté byly zdrženy v horských průsmycích syrskými tankovými a přepadovými oddíly při krvavých bojích.

9. červen (středa) Jednotky generálů Mordechaje a Jarona se spojily v ústí řeky Auali. Ve východní části Libanonu došlo k frontálnímu střetu izraelských a syrských jednotek.